Novinky z Francie

 Moje psaní na blog je už delší dobu ve značném útlumu a to ze dvou důvodů: měla jsem toho v práci hodně a navíc jsem těhotná...s dvojčaty! Takže večer odpadám jen chvíli po Samuelovi (a už mnohokrát se mi stalo, že jsem usnula dřív než on) a na psaní nezbývá čas ani síla, jen občas něco zvládnu postovat na Facebooku. A vzhledem, že s pokračujícím těhotenstvím se situace nebude zlepšovat a po narození dvojčat už vůbec nebudu mít žádnou volnou končetinu, tak bych tímto příspěvkem blog uzavřela. Blog nechám přístupný, jen už definitivně nebudou přibývat žádné příspěvky (leda bych se k němu za pár let, až se situace stabilizuje, vrátila). Facebooková stránka zůstane funkční, protože je mnohem rychlejší něco napsat tam, než na blog, navíc je to šikovná platforma na sdílení odkazů na zajímavé články. 

Ale aby to nebylo jen o mě, podělím se i o novinky z naší štrasburské liberální obce. Od září budeme mít novou rabínku (už zase...). Naší bývalé rabínce jsme neprodloužili smlouvu, kvůli tomu, že její výkon nenaplňoval to, co bychom od rabína čekali a bohužel během těch dvou let nedošlo k žádnemů zásadnímu zlepšení. Navíc měla několik dost vážných kiksů.

Když se správní rada rozhodla, že s touhle rabínkou už dál ne, bylo potřeba vyřešit jak dál. Naše "tvrdé jádro", které zajišťovalo pravidelné bohoslužby v časech, kdy jsme žádného rabína neměli (zato jsme měli minjan!) se rozpadlo-já se už do synagogy nedovalím, náš chazan se z osobních důvodů odstěhoval do Mylhúz, je šomer šabat a může přijet jen občas (hlavně na svátky) a Izák se vrátil do Izraele. Takže bylo zřejmé, že potřebujeme někoho, kdo bude pravidelné bohoslužby (a další věci, jako je příprava bar/bat micva, pohřby, kurz přípravy ke konverzi...) zajišťovat. V tuhle chvíli ve Francii vykrystalizovaly dva tábory-Federace frankofonních liberálních komunit (zahrnují i Belgii a část Švýcarska) a JEM (Judaisme en mouvement, Židovství v pohybu). Federace gravituje okolo rabínky Pauline Bébe, která vytvořila liberální rabínský seminář v Paříži. JEM vznikl sloučením dvou největších pařížských komunit (Kopernic a MJLF) a získal další přidružené členy v některých městech. Jeho ambice je stát se konzistoří číslo dvě-reprezentativním orgánem progresivních (liberálních, masorti a kdo ví, třeba jednou i moderně ortodoxních) židů. JEM má ovšem nejen ambice, ale také prostředky-materiální a personální a odhodlané laické vedení, které jde za svým cílem. I když větší část rabínských členů Federace je poněkud liberálnější, než rabíni JEM, dělící linka není striktně ideologická, ale spíš o tom, kdo s kým (ne)mluví...

S JEM jsme krátce vyjednávali už před několika lety, když vznikl, ale v té době nebylo úplně jasné, jaké konkrétní výhody by pro nás členství mělo. Eli i já jsme byli od začátku přesvědčeni, že JEM má potenciál, ale bylo potřeba abychom i my jako komunita dokázali formulovat, co vlastně potřebujeme. Teď taková chvíle nastala. Současný "trh s rabíny" vypadá asi tak, že noví rabíni a rabínští studenti formovaní v Paříži nebo na jiných seminářích postupně přicházejí na pracovní trh a ten začíná být pomalu saturovaný-malé komunity mimo Paříž obvykle nemají prostředky na to, aby nabídly víc než poloviční úvazek a někdy ani to ne. Navíc, ne všichni rabínští studenti a čerství rabíni, se na rabínské povolání hodí (jak jsme se přesvědčili s naší bývalou rabínkou, proč jsou ke studiu i tak přijati a během studia jim nikdo neřekne, že to pro ně možná není to pravé ořechové, je nám záhadou). JEM, který má prostředky, vyzobává všechny nadějné studenty, kterým je schopný platit stipendium, zajistit stáže a pomoct změnit seminář, pokud jim ten stávající nevyhovuje. Z toho je celkem zřejmé, že pokud chce mít mimopařížská komunita rabína, který "umí", potřebuje spolupracovat s JEM, který je schopný rabína poslat na poloviční úvazek mimo Paříž a druhou polovinu úvazku mu najít v Paříži. Mimopařížská komunita platí poloviční úvazek, ale JEM navíc přidává i zaměstnanecké benefity typu stravenek a zdravotního připojištění, což by malá komunita mimo Paříž nikdy nabídnout nemohla.

Alternativa k výše uvedenému je spolupráce s Federací a pařížským seminářem, který vám pošle rabínského studenta, kterého si předem nemůžete ani proklepnout a zjistit, jestli s ním nebude zase víc práce než užitku.

Z toho asi celkem jasně plyne, že jsme jako komunita začali závazné rozhovory s JEM a od září budeme mít novou rabínskou studentku, která bude, be-ezrat Hašem ordinována na konci prosince nebo začátkem ledna. Studuje na rabínském semináři Salomona Schechtera v Izraeli, což je masorti seminář. To by mělo zaručit solidní znalosti, teď ještě uvidíme, zda se jí bude také dařit se o ně podělit s komunitou.

Možná vás zarazilo, že rabínka ordinovaná masorti seminářem bude pracovat v liberální komunitě. Není to ale ve Francii poprvé. Jedna z rabínek MJLF byla také ordinována Schechter seminářem, je šomer šabat, ale od začátku své rabínské kariéry pracuje pro liberální komunitu. Rabínka JEM, která má poloviční úvazek v Toulouse, byla vloni ordinována v Berlíně na Zacharias Frankel College. Masorti semináře zakazují svým studentům, které ordinují, určité věci, které jsou v rozporu s masorti standardy, ale vzhledem k tomu, že francouzské liberální židovství to s tím liberalismem moc nepřehání, působení masorti rabínů v liberálních komunitách nepůsobí větší problémy. Osobně si myslím, že adaptace komunity na to, že rabín dodržuje šabat, přijede před šabatem a odjede po šabatu, nepřijede jen na jeden den Roš Hašana, trvá na tom, že svíčky se po začátku šabatu nezapalují a podobně, dává členům komunity dobrý příklad, že to lze. Ano, někdy je to nepohodlné, je potřeba důkladně vysvětlovat, ale obecně mám pocit, že v liberální komunitě, kde je velmi silná správní rada, schopnost jasně formulovat limity opřené o židovskou tradici přidává rabínovi na autoritě.

Ale o tom, jaká je naše nová rabínka, budu mít nějaký čas jen zprostředkované informace, Vysoké svátky bych měla be-ezrat Hašem prožít ještě s bubnem, zato skoro nepohyblivá a než budu dost odvážná na to, abych vyrazila na šabat šacharit i s dvojčaty, si asi trochu počkám...

Všem kdo jste četli můj blog děkuji za přízeň a snad zůstaneme ve spojení alespoň na Facebooku...

Avi: Parašat Cav (Vajikra 6,1 – 8,36)

Dnes nás čeká další várka poučení pro kněze – koheny v Chrámu. Celá III. Kniha Mojžíšova, Sefer Vajikra, je takhle zaměřena, včetně dnešní sidry Cav. Možná to někomu připadá zbytečné se zabývat předpisy a nařízeními, která se týkají Chrámu, který už tak dlouho neexistuje. Tenkrát se v Chrámu velice názorně, fyzicky, předvádělo něco, co se mělo tímto způsobem zafixovat v myšlení lidí. Ať už se to týkalo úcty k Hospodinu, vědomí hříchu a potřeby odpuštění, atd. Dnes budu mluvit o ohni, který neměl v Chrámu vyhasnout.

„Na oltáři nechť plane stálý oheň, nesmí vyhasnout“(Vajikra 6,6). Abychom si to ujasnili, řeč je pouze o tom velkém oltáři na chrámovém nádvoří, ne o zlatém kadidlovém oltáři, který byl uvnitř Svatyně – tam nebyl žádný stálý oheň. Ale když se zapaloval oheň na kadidlovém oltáři, a stejně tak menora, byl oheň pro jejich zapálení převzat z věčného ohně na vnějším oltáři, kterému se taky říká „mizbeach šel ola“ = oltář celooběti. Ten „věčný oheň“ symbolizoval Boží Přítomnost, která je navždy a navěky uprostřed Jeho lidu Izraele. Tento „stravující oheň“ (Šemot 24,17) byl ke spatření na hoře Sinaj, a když „před nimi šel Hospodin“ (Šemot 13,21) „ve sloupu ohnivém“ byl to oheň Boží Přítomnosti. V Sefer Devarim můžeme číst, že „Hospodin, tvůj Bůh je sžírající oheň“(4,24 a 9,3). To byl také oheň, který viděl Mojžíš v keři (Šemot 23,2). Pro tohle zpřítomnění zapalujeme i svíčky na chanukiji.

Takže ten oheň v Chrámu neplnil jen tu funkci spalování obětí. Přítomnost ohně byla funkcí samou o sobě. „Hospodin, tvůj Bůh je oheň sžírající“. A stejně jako je Hospodin věčný, musíme udržovat oheň věčně, abychom na něj vždycky udržovali památku. Když na něho pamatujeme, jeho Šechina skutečně nadále přebývá mezi námi. I když zrovna na oltáři nejsou žádné obětiny, oheň musí být udržován stále. Stejně tak i my, i když zrovna neplníme žádné z micvot, přesto máme ve své mysli udržovat vědomí Hospodina jako věčného ohně, protože tohle uvědomění je totiž samo o sobě micvou. A tato micva patří k těm nejdůležitějším: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh“ (Šemot 20,2) je první z deseti výroků Desatera, a jsou to první slova, která slyšel lid na Sinaji. Sama o sobě, bez jakéhokoli skutku nebo jen vyslovení slova, představují jednu z povinností Tóry: pamatovat na Hospodina. Když pak toto vědomí přiměje lidi vykonávat micvot, je možné to přirovnat k ohni, který stravuje obětiny. Ale i když zrovna není k dispozici žádná micva skutku nebo slova, vzpomínka na Hospodina je sama o sobě ohněm, který navždy zůstane hořet v mysli každého z nás na svatém oltáři naší osobní svatyně.

O tom, že ten oheň nesmí vyhasnout, se zmiňuje i Talmud. Píše se v něm: „Je přestupkem uhasit byť jen jediný uhlík z oltáře i poté, co z něj byl odnesen“ (Zevachim 91b). Pokud se ty uhlíky dávaly stranou kvůli zapálení menory nebo kadidla, bylo to v pořádku, i když tyto ohně nebyly trvalé.

Z tohoto zákazu uhasit byť jen jediný uhlík věčného ohně, i když už byl odstraněn z oltáře, poznáváme naléhavost zachování obecného povědomí o Hospodinově věčné Přítomnosti. Ale také bychom neměli dovolit, ani v tom nejmenším detailu naší činnosti, aby ta jiskra uvědomění vyhasla.

A jak na to? Přestože se o ohni na oltáři píše, že je to jeden ze zázraků, že nikdy nevyhasnul, tak se to ani tam neponechává náhodě. V předchozím verši (6,5) je jasný příkaz: „proto na něm kněz každé ráno zapálí dříví..“ A o nás Tóra říká, že jsme národem kněží. A tak bychom vlastně všichni v té symbolické podobě, už bez Chrámu, měli každé ráno ten oheň pořádně rozfoukat - ranní modlitbou, tím jasným uvědoměním si Boží Přítomnosti. Pak nám i přes den nebude chybět ta potřebná jiskra. Zkusme to, přece se ausgerechnet kvůli naší pohodlnosti nebude muset zase stavět Chrám.

Omerový kalendář 2023

 A je tu opět ke stažení omerový kalendář:

PDF pro rok 2023

XLS pro rok 2023, který si můžete libovolně upravit

Genderová (ne)vyváženost

 Elie nedávno narazil na článek (v ortodoxním časopise Tradition), kde se psalo o nově vznikající tradici v především moderně ortodoxních komunitách pořádat "Men´s seder", v podstatě setkání mužů u masa a yhisky pod záminkou diskuze a sdílení tipů pro vedení pesachového sederu. Článek zmiňuje, že tahle tradice vznikla původně v reformním judaismu, jako reakce na studii z roku 2008 Matrilineal Ascent/Patrilineal Descent: The Gender Imbalance in American Jewish Life (Sylvia Barack Fishman, Daniel Parmer). Nedalo mi to a celý ten článek z roku 2008 jsem si vytiskla a přečetla a myslím, že zjištění jeho autorů stojí za reflexi i v evropském kontinentálním judaismu, kde feminizace začala teprve nedávno.

Je potřeba mít na paměti, že americký neortodoxní judaismus prošel úplně jiným vývojem, než ten evropský a že je to pořád v USA majoritní směr. 

Po staletí byl obraz "správného muže" v judaismu úplně jiný, než v majoritní společnosti. Správný židovský muž studoval Tóru, chodil do synagogy, angažoval se v gemilut chasadim (skutcích milosrdenství), nebyl agresivní a dravý. Jeho úspěšnost víc měřila jeho znalostmi Tóry než jeho ekonomickou úspěšností. Tenhle model dnes přežívá už jen v charedi kruzích. S otevřením ghet a asimilací došlo i k asimilaci hodnot většinové společnosti. V USA zejména hodnost liberálního protestantismu, kde náboženská aktivita je hlavně "pro ženy". Ve chvíli, kdy ženy byly počítány do minjanu a začaly být ordinovány na rabínky a kantorky, muži začali ze synagogy mizet. Jednak proto, že už nebyli nutní k tomu, aby byl minjan a posléze proto, že v synagoze už byla taková převaha žen, že se tam necítili příjemně. Autoři popisují, že nejmenší množství židovských aktivit a nejmenší pravděpodobnost předání židovské identity potomkům mají židovští muži, ženatí s nežidovskými partnerkami. A to navzdory tomu, že v americkém reformním judaismu většina reformních komunit uznává i patrilineární židy. Autoři ale ukazují, že tito muži se židovství odcizili dávno předtím, než si našli nežidovskou partnerku. Jako děti chodili do synagogy hlavně s matkou a jako teenagery už je to přestalo bavit, protože tam nebyl program, který by je zaujal (na rozdíl od jejich sester, které často pokračovaly ve vzdělávání i po bat micva) a mužské vzory, které by jim ukázaly, že židovství není jen pro ženy. Muži, kteří zůstali židovsky angažovaní byli ti, kdo měli nějaký mužský židovský vzor a aktivity. 

V americkém reformním a liberální části konzervativního judaismu došlo k tomu, že tyto synagogy jsou stejně genderově nevyvážené jako ty ortodoxní, jen s opačným znaménkem. A paradoxně, ačkoliv americké reformní židovství většinově uznává princip patrilinearity, ten kdo reálně v reformních kruzích židovství předává, je židovská matka, která rozhoduje o židovském vzdělání dětí, iniciuje židovské aktivity doma, chodí do synagogy a vybírá, do které.

V Evropě je situace jiná, neortodoxní židovství je menšinové a rabínky jsou pořád relativně nová záležitost. Nicméně, ve Francii už brzy dosáhneme mezi rabíny parity a když se podíváme na zastoupení nových studentů rabínské školy v Paříži, ženy naprosto převažují. Je tedy na místě se ptát, zda jsme nenastoupili cestu amerického reformního židovství a jak to udělat, aby naše synagogy byly skutečně genderově rovné, nikoliv vychýlené na jednu, nebo druhou stranu.

Je dobré myslet na to, že ne všichni se chodí do synagogy primárně modlit, že je to také místo pro setkání s ostatními židy, místo, kde můžeme posilovat svoji židovskou identitu a třeba najít i partnera. A na to je potřeba, aby tam chodili muži i ženy...

Poznámka: v současnosti najdeme asi nejdynamičtější minjany a synagogy v nejliberálnějším sektoru moderní ortodoxie, takzvané "partnership" nebo "egalitarian" minjany. Tyto minjany mají oddělené sezení pro ženy a muže, ale ženy mohou vést větší část bohoslužby a číst z Tóry (jen některé části musí být vedené mužem). Ženy jsou buď do minjanu počítány přímo, nebo do minjanu počítány nejsou, ale aktivně participují, nebo se minjan považuje za úplný ve chvíli, kdy je přítomno 10 mužů a 10 žen. V těchto minjanech je zachována možnost socializace v rámci pohlaví (oddělené sezení, některé aktivity), muži jsou stále nutní pro fungování minjanu ("musí tam být") a také je pravda, že většina mužů, kteří tento typ minjanu navštěvují, prošla tradičním ortodoxním vzděláním, takže pro ně participace na koedukovaném studiu Tóry nepředstavuje problém (autoři výše zmíněné studie ukázali, že jedním z problémů zapojení mužů do studia v amerických liberálních komunitách je i to, že cítí, že nemají znalosti, které se od nich jako od mužů očekávají a na rozdíl od žen jim právě toto brání se do studia zapojit).

Avi: Parašat Vajakhel – Pekudej (Šemot 35,1 – 40,38)

  Ze dvou spojených parašot Vajakhel a Pekudej jsem si vybral téma dávání. V našem textu se koná sbírka pro Svatyni. Mojžíš oslovuje lid: „Vezměte od vás příspěvek Hospodinu: zlato, stříbro a měď“ (35,5). Ta slova „od vás“ znamenají, že se nemělo čekat, až se ti bohatší rozhoupají a pokryjí ze svých prostředků tuto potřebu. Spíše to znamená, že každý by měl přispět – podle toho, jaké jsou teď jeho možnosti.

  „Každý ať ze srdce dobrovolně přinese jako Hospodinovu oběť“ (35,5). Toldot Jicchak se ptá: Proč Mojžíš přikázal, aby oni sami přinesli dary a ne aby je od nich někdo vybral? Odpovědí je, že Mojžíš měl skutečně v plánu jmenovat lidi, kteří by chodili dům od domu (stan od stanu) a vybírali, co jim lidé dají. Ale když sami přinesli své zlato k odlití telete, řekl: „Protože vy sami jste přinesli zlato na tele, je na vás, abyste přinesli příspěvek pro Miškan. A to pak bude sloužit jako odčinění za hřích odlití telete.

  Zlato je někdy bráno jako takový symbol luxusu, bez kterého se mohou lidé obejít. Jako zlatník si s tím dovolím nesouhlasit. Máme už desetiletí rodinné zlatnictví a lidé k nám chodí nakupovat zlaté šperky. A často je to právě proto, že si takovým způsobem dávají najevo svoji lásku, vzájemné city. A je pravda, že ti bohatší zákazníci to tak neprožívají, protože je to pro ně snadné.  Ale ti, co mají hloub do kapsy a musí na každé takhle projevené gesto často dlouho šetřit, nebo si v něčem jiném odpírat, takoví to pak prožívají opravdu hluboce. S dojetím vzpomínáme na jeden takový „obyčejný“ manželský pár, který k nám chodil. A bylo to dost pravidelně. Pán věděl, že tím své milované manželce zaručeně udělá radost. A byl to taky takový téměř obřad lásky, když si u nás mohla vybírat. A když si vybrala, pán to zaplatil a stálo ho to jistě plno mozolů. A pak si paní zamáčkla slzu, pevně se objali  a políbili. A tak to šlo roky. Vždycky jsme se na ně těšili. Byli pro nás živým dokladem příkladné lásky, která, jak je vidět, ještě existuje. A pak jednou přišel ten pán sám. Z pytlíku vysypal všechny ty zlaté náušnice, prstýnky a další šperky. Sdělil nám, že mu manželka umřela na covid. A že by to chtěl všechno vyleštit, aby to mohl dát svým dcerám, aby měly na maminku památku. Nám úplně vyhrkly slzy. Ta jeho láska byla nezastavitelná… A to zlato bylo jen tím prostředkem, kterým to mohl vyjádřit.

  A teď abych to trochu genderově vyvážil, aby to nevypadalo, že ženy jsou jenom ty, které jsou obdarovávány a hýčkány… Když se ženy rozhodly nedat své zlaté šperky na odlití telete, mohlo by se zdát, že prostě jen nechtěly přijít o své zlaté cetky. Ale tady dnes můžeme číst: „A přišli muži s ženami“ (35,22). Ramban píše, že když většina zlatých a stříbrných šperků přece patří ženám, tak to můžeme chápat tak, že vlastně ženy předcházely muže – to znamená, že nejprve ženy přinesly své zlaté a stříbrné šperky pro Miškan a teprve potom muži své prsteny.

  Přidám ještě něco o dávání a manželských párech, o kterých se zmiňuje Talmud. Za Aba Chilkijou jednou přišli dva rabíni. Bylo to v době, kdy bylo mimořádné sucho a oni věřili, že když se Aba Chilkija pomodlí za déšť, bude jeho modlitba vyslyšena. Příběh je delší, tak ho velmi zkrátím. Aba Chilkija tajně odešel se svou ženou do podkroví, protože nechtěl, aby si hosté uvědomili, že déšť přijde díky jejich modlitbám. Jeden se modlil v jednom rohu, druhý v druhém. Z rohu, ve kterém se modlila jeho žena, se mrak vynořil nejdříve, protože její modlitby byly vyslyšeny snadněji. Hostům to ale neuniklo, a tak se na to pak optali: „Proč se mrak nejprve objevil nad rohem, ve kterém stála tvá žena?“ – „Protože když ona dává milodary“, odpověděl, „dává vařené a pečené jídlo, a tak z něj má chudák okamžité potěšení. Zatímco já dávám peníze, a tak si chudák za ně musí jídlo nejdříve koupit.“ Z toho je  vidět, jak jsou ženy ve své pomoci praktické a přímočaré. A taky vidíme, že i chudý člověk má dávat milodary. Aba Chilkija totiž nebyl žádný boháč – musel se nechávat najmout na práci jako nádeník – a přesto dával milodary. On totiž na rozdíl od dnešních bojovníků proti bídě proti ní bojoval prací.

  Další pěkný příběh můžeme číst v Gemaře v traktátu Ketubot: Mar Ukva měl za souseda chudého muže. A tento Mar Ukva každý den dával tomuto muži čtyři zlaté mince pod dveře, tak aby ten muž nevěděl, kdo je mu tam dává. Jednoho dne si ten chudák řekl: „Musím zjistit, kdo mi to tam dává.“

  Když zahalení Mar Ukva a jeho žena toho dne položili čtyři zlaté mince pod jeho dveře, ten chudák je začal sledovat. Mar Ukva a jeho žena prchali, až se dostali k ohnivé peci. Skočili do ní a Mar Ukva si popálil nohy. Jeho žena mu řekla: „Polož si svoje nohy na mé a nespálí se.“ Její nohy se nespálily. Hádejte proč? Přesně, ona totiž rozdávala milodary z vařeného a pečeného jídla, kterého si mohl chudák hned užívat. A ještě taková maličkost: proč safra skákali do ohnivé pece? No přece je lepší se spálit, než uvést do rozpaků jiného člověka.

  Myslíte, že už dneska takoví lidé nejsou? Já vím, že jsou.

Megila challenge 2023-2024

 I po letech stále vzpomínám na Purim v Bejt Simcha (odhadem v roce 2014?), kdy Ivan Kohout kantiloval Megilat Ester a nějaký americký rabín, který se zrovna naskytl v Praze (na jméno už si fakt nevzpomenu) po každé kapitole dělal krátké a vtipné shrnutí děje. Tenhle formát čtení Megily se mi zdá být optimálním balancem mezi tím, jak by měla být micva splněna (kantilace v hebrejštině) a potřebou, aby z toho účastníci, co neumí hebrejsky, taky něco měli. Navíc lovit slovo "Haman" abychom mohli začít hlučet je mnohem zábavnější, než když čteme v jazyce dané země, kterému všichni rozumí. Jenže se nám tady ve Štrasburku nedařilo tento model zavést, protože nám chyběli schopní baalej krija (ti, kdo umí číst a kantilovat). Letos moje frustrace dosáhla vrcholu a rozhodla jsem se, že když začnu hned, do přístího purimu se Megilu naučím kantilovat celou.

Megilat Ester má 167 veršů rozdělených do 10 kapitol. Verše jsou relativně dlouhé a kantilace megily je jiná, než kantilace Tóry, i když kantilační značky a jejich význam jsou stejné. Navíc některé verše jsou kantilovány na kantilaci Ejcha (Pláč Jeremjášův) a některé na nějaké populární melodie. Začala jsem se učit podle alsaského ritu (odkaz níže) a naplánovala učení tak, aby se mi do toho povedlo vmáčknout i čtení z Tóry na běžné šabaty a na Roš hašana a Jom kipur (t.j. nic plánováno na září):

Důvod, proč to píšu je dvojí-jednak teď už se mi z toho hůř vycouvá, když jsem to vytroubila do světa. A pak také, třeba někoho inspiruju a pustí se také do práce. Neznám komunitu, kde by neocenili, když se členové podílí na čtení z Tóry, Megily nebo Haftary...

Kdybyste se do toho také chtěli pustit, tady je pár zdrojů:

Pokud potřebujete tikun (vokalizovaná verze s kantilačními značkami a vedle ní nevokalizovaná verze tak, jak je ve svitku), jeden šikový najdete tady, dá se vytisknout a nosit všude s sebou.

Kantilace podle Alsaského ritu (západní Aškenaz) podle André Story, kliknete na "Travailler la lecture de la Meguila pour Pourim" a pak máte tři možnosti: "Travailler lentement" (číst pomalu, ideální pro učení), "Reviser" (střední rychlost čtení) a "Passer pro" (profi rychlost).

Chabad má samozřejmě také výborně zpracované tréninkové materiály, můžete si vybrat ze dvou rabínů, každý kantiluje maliko jinak, ale americký přízvuk mají oba...

A kdo preferuje "ženský hlas" může zkusit materiály of JOFA (Jewish Orthodox Feminist Alliance).

Pro základní informace o kantilaci a kantilačních značkách doporučuju dva starší články od Rut (úvod do kantilace a jak se ji naučit).

Tak co, jde do toho někdo se mnou?

Šabat Truma a Šmuliho wimpel

 Tento šabat Šmuli přinesl do synagogy svůj wimpel (tady nazývaný spíš mappa). Wimpel je vyrobený z pleny, na které chlapec ležel při obřízce (na té naší je i flek od dezinfekce), která se pak rozstříhá, sešije se z ní dlouhý pruh látky (náš wimpel má odkadem ke třem metrům) a tím se omotává svitek Tóry, aby se nemohl rozvinout, před tím, než se na něj navlékne pláštík. Wimpel je tedy takové symbolické spojení mezi chlapcem a svitkem Tóry. Tradičně chlapec přináší svůj wimpel, když jsou mu tři (a hlavně když už nenosí pleny) a většinou nezůstává na svitku Tóry trvale, ale je použit při jeho bar micva a při aufrufu před svatbou. Wimpel byl hodně rozšířený v Porýní, v Německu a v Čechách (v muzeu v Praze jich pár najdete). Dnes už se udržuje jen v Alsasku nebo v rodinách původem z Alsaska. V Americe se zvyk obnovil v trochu jiné formě, třeba jako společný projekt dětí v rámci Talmud-Tóry. Pruh látky zůstal, ale spojení s obřízkou zmizelo.

Šmuliho wimpel vyrobila paní, která se tomu už roky věnuje a je ve Štrasburku vyhlášená (a kromě toho také u nás učí malé děti Talmud-Tóru). Na wimpelu je napsané Šmuliho hebrejské jméno, datum narození a požehnání, aby vyrostl k Tóře, chupě a dobrým skutkům. 

Šmuel (s dvěma biblickými knihami) Akiva (se svitky Tóry)

Elijahu a Sara (naše hebrejská jména, v mém jsou šabatové svíčky v duchu midraše, který říká, že ve stanu Sáry hořely svíčky od šabatu k šabatu), obě jména spojuje vyobrazení Jeruzaléma

...nechť vyroste (a u toho staví Lego a čte knihy-to jsou Šmuliho velmi oblíbení činnosti) k Tóře (svitky jsou dekorované 7 druhy plodů Erec Jisrael)...

...k chupě (tady jsme vyobrazení my dva s Elim, naše chupa byla takhle jenoduchá, udělaná z Eliho talitu)...

...a k dobrým skutkům (s českou vlajkou, Karlovým mostem, alsaským hrázděným domem a s čápem...wimpel bez čápa je v Alsasku nemyslitelný)

Šabat šacharit jsme si ohromně užili, po dlouhé době jsme měli plnou synagogu, já jsem si udělala radost (a snad i ostatním) a bohoslužbu jsem vedla. Eli napsal drašu, kterou najdete níže. A po bohoslužbě následoval pořádný kiduš, kdy jsme si mohli popovídat s lidmi, které jsme už dlouho neviděli a z nichž někteří přijeli i dost zdaleka. Nějak mě nenapadlo, že na takovou akci lidé přinesou dárky pro Šmuliho. Dostal jich hromadu (hlavně knížky) a upozornili jsme ho, že takováhle dárková smršť bude příště až na jeho bar micva, až mu bude 13. Zklamaně prohlásil, že to je strašne dlouhé. Pro něj určitě, ale z mého dospěláckého, rodičovského pohledu to je skoro za chvíli :-D

Eliho draša:

Tento šabat čteme parašu Truma, první z cyklu pěti parašiot, které popisují stavbu Miškanu, stanu setkávání, svatyně, která předcházela pozdeji zbudovanému Chrámu a která byla přenosná. Krátce po darování Tóry na Sinaji Mojžíš žádá po Hebrejcích, aby každý přinesl "truma" dar, oběť, příspěvek na stavbu Miškanu.

Abychom situaci lépe pochopili, bude užitečné udělat menší odbošku do Ikey. Předpokládám, že to znáte všichni: když dorazíme do Ikey, většinou si řekneme, že se nenecháme napálit jako posledně abychom se táhli vyznačenou cestou celým obchodem jen proto, abychom koupili 4 skleničky a 3 vidličky. Máme dobrodružného ducha a rozhodneme se to zkrátit a jít přímo (poté, co jsme se s partnerem pohádali o to, zda doleva nebo doprava). Uhneme z vyznačené cesty, přeskočíme 3 gauče, protáhneme se mezi knihovnami, zabloudíme do koupelny abychom se nakonec ocitli mezi závěsy a rezignovaně požádali prodavače o pomoc. Nakonec ale dorazíme do skladu, uličky 12, místo 8. Pokud jdeme pro nábytek a přišli jsme sami, začíná ten pravý boj mezi člověkem a předmětem. Krabice nemá žádná držátka ani úchyty a většinou je mnohem těžší, než jsme předpokládali. Taháme ji a postrkujeme ve snaze ji nechat sklouznout na přistavený vozík. Jenže vozík má kolečka a jakmile se o něj těžká krabice začne opírat, vozík se dá do pohybu. Nezbývá, než ho zaklínit nohou a do toho posouvat krabici. Jsme-li dost zruční, nakonec se nám to povede a po průchodu pokladnami míříme vítězoslavně k autu, abychom zahájili další kolo souboje a nacpali krabici do kufru auta. Po dalším strkání a tahání nakonec dovezeme krabici domů, triko propocené a nervy na pochodu. Nakonec se nám (obvykle) doma povede ten kus nábytku i sestavit, uklidíme zbytky krabice i záhadně zbylé dva šroubky a v tu chvíli nás zaplaví spokojenost s dobře odvedenou prací, směs úlevy a pýchy, že jsme ten kus nábytku "vyrobili" sami. Tenhle pocit naplnění nazvali v článku z Harvard Business Review ekonomové "Ikea efekt", který popisuje fenomém nadhodnocení něčeho, co jsme sami vyrobili. Další příklad je stejně konkrétní: v 50.letech ve Spojených Státech začaly potravinářské firmy uvádět na trh hotové směsi na moučníky, které umožňovaly velmi rychlou přípravu, stačilo je jen dát do trouby. Cílem bylo zjednodušit život americkým hospodyním. Ale úspěch se nedostavil-připravit moučník bylo až příliš snadné a rychlé a jejich práce tím byla znehodnocena. Firmy tedy změnily recepturu a přidaly jeden krok-bylo potřeba přidat vejce a vše dobře promíchat. V tu chvíli vystřelily prodeje vzhůru a jedním z vysvětlení je práve přidání toho jednoho jediného kroku, který člověk musí udělat vlastníma rukama.

Vraťme se k naší paraše. Jak zapadá do příběhu východu Židů z Micrajim? Až doteď pracoval Hospodin: udeřil na Micrajim 10 ranami, vyvedl Hebrejce, rozdělil moře a nechal je přejít suchou nohou, nechal padat manu z nebes, vyvedl vodu ze skály. A navzdory tomu všemu, navzdory všem Božím zásahům a zázrakům, lid nepřestává se stížnostmi. "není co jíst, není co pít a vůbec, měli jsme zůstat v Micrajim u hrnců s masem". V naší paraše přikazije Hospodin Mojžíšovi obrátit role: místo toho, aby Hospodin něco dělal pro hebrejský lid, udělá lid něco pro Něj-postaví Miškan. Rabín Jonathan Sacks, který mě přivedl na stopu "Ikea efektu" zdůrazňuje jednu věc: potřebuje Hospodin svatyni aby v ní sídlil? Nejspíš ne. Bůh je všude, jak řekl král Šalamoun, když později postavil Chrám (1.Královská 8:27): "Bude snad Bůh opravdu přebývat na zemi? Nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou obsáhnout – čím méně tento chrám, který jsem postavil!" Miškan v určitém smyslu tedy nemá nic společného s Hospodinem, který ho nepotřebuje. Ale v aktu sebelimitace, stažení se, které kabala říká "cimcum" se Hospodin stáhnul do sebe, aby dal Hebrejcům možnost společně postavit něco vlastníma rukama, něco, co bude mít v jejich očích o to větší hodnotu, protože to vyrobili sami. Každý-muži i ženy, zruční i méně zruční, mohli přispět tím, že přinesli svou "truma", svůj příspěvek: zlato, stříbro, měď, barevné látky, olej...ale také čas, práci a energii. Tím lid získal novou zodpovědnost a důstojnost. To je "Ikea efekt"-mnohem víc si ceníme toho, co jsme sami vytvořili, než toho, co jsme dostali. Důvod je jednoduchý-všechno to úsilí, které investujeme do výroby dané věci nemění jen tu věc, ale i nás samotné. Hospodin dal Hebrejcům možnost říct: "pomohl jsem postavit Hospodinu příbytek", se vším, co takové prohlášení znamená pro naše sebevědomí, zodpovědnost a důstojnost. Když Hebrejci stavěli Miškan, nesešívali jen látky a kůže a nespojovali jen akáciová prkna. Budováním Miškanu budovali samo sebe.

A my? Co stavíme my, osobně i kolektivně? A co je náš příspěvek? A příspěvkem není myšlen jen členský příspěvek. Ať je to cokoliv, něco společně budujeme: komunitu, která nám umožňuje žít židovství otevřené, rovnoprávné a pluralitní. A je na každém, aby našel, co je ta jeho "truma", jeho příspěvek. A jak mi rabín Berkowitz napsal před pár týdny-který šabat je adekvátnější na přinesení wimpelu než šabat Truma? Tady je příspěvek skoro čtyřletého chlapečka. To co dáváme, zde i jinde, ať je to čas, peníze nebo energie, dáváme, abychom budovali sami sebe, aby nás to pozdvihlo.

Obecně mi přijde, že celý svět potřebuje náš příspěvek, tím spíš v těchto dnech. Stačí otevřít noviny, abychom si to uvědomili. Všichni bychom tedy měli pracovat podle našich možností, abychom byli "partnery Hospodina v díle stvoření", jak se píše v Talmudu (Šabat 10a).

Šabat šalom!