Avi: Parašat Pinchas (Bemidbar 25:10 – 30:1)

  Dnešní parašat Pinchas navazuje na předcházející parašu Balak. V ní se na konci píše o dalším odpadnutí Izraele. Šlo o to, že muži měli intimní kontakt  s Moábkami. To se dnešním mužům nemusí zdát tak tragické nebo odpudivé. Ale šlo o modloslužbu, s orgiemi spojenými s uctíváním božstva úrody a plodnosti,v  podstatě o popření víry v jednoho Boha a Jeho znesvěcení. A Bůh také vzplanul hněvem. Mojžíš na Boží pokyn „řekl izraelským soudcům: Pobijte každý ze svých mužů ty, kdo se spřáhli s Baal – peórem.“  (Bemidbar 25,5). A v téhle vypjaté chvíli, kdy Izraelci plakali u vchodu      do stanu setkávání, přichází jeden z Izraelců, a před očima Mojžíše a všech ostatních si demonstrativně přivádí Midjánku.

  A tady se na scénu dostává Pinchas, syn Eleazara, syna kněze Árona. Vystoupil, vzal do ruky oštěp, vešel za izraelským mužem do ženské části stanu a probodl je oba. Kromě tohoto výslovně uvedeného případu se zmiňuje i dalších čtyřiadvacet tisíc mrtvých. Bylo to nepředstavitelné krveprolití. Sám Bůh zhodnotil Pinchasův čin tak, že vlastně jeho horlivý postoj zachránil celé společenství, se kterým jinak chtěl samotný Bůh skoncovat. A Pinchas je pak dokonce vyznamenán tím, že je mu svěřena smlouva pokoje, a on a jeho potomstvo má pak smlouvu trvalého kněžství – za to, že horlil pro svého Boha. Proto má za Izraelce vykonávat i smírčí obřady.

  Sforno učí, že smrt se objevuje jako následek neshody, nesouladu mezi různými částmi organismu. Tam, kde panuje naprostý pokoj, smrt je zadržena. A skutečně čteme, že Pinchas žil o mnoho déle, než všichni jeho současníci . (Sforno k Bemidbar 25,12). V Zoharu také čteme, že člověk, který je horlivý ve službě Bohu, tak se neobává anděla smrti. (Zohar I, 209a)

  Podstatné pro nás je pochopit, jak má dnes vypadat horlivost. Tady v tom konkrétním případě se zdá, že horlivost je to samé jako hněv, a to není zrovna pěkná vlastnost . Navíc se občas i dnes dočteme o příslušnících dalších náboženství , a to i v Evropě, jak ve slepé fanatičnosti jsou schopní například zabít vlastní dceru, která by chtěla jít svou cestou. To nás pochopitelně děsí a odpuzuje.

  Ale naším problémem bývá spíše náboženská vlažnost. Jak tedy chápat tu správnou horlivost? Jsem teď po návratu z New Yorku plný dojmů, tak bych toho využil a připomenul si zážitky, které se k tématu horlivosti pojí. Kousek od našeho hotelu na East Broadway stojí krásně obnovená synagoga na Eldridge Street. Právě v době, kdy jsme tam byli, se jeden večer konalo autorské čtení jidiš básní. Ne uvnitř synagogy, ale venku, na jejích schodech. Byl to neuvěřitelný zážitek. Na druhou stranu ulice rozmístili několik řad sedadel, a dojemné babičky s ohromným zápalem četly své vlastní básně. Nejmladší básnířka, středního věku, četla angažovanou jidiš báseň o tom, jak se tovární výroba přemisťuje do Číny. Omlouvala se, že nevěděla přesně, kde bude báseň číst. To okolí synagogy totiž už dávno není židovské, ale právě čínské, doslova ve středu Chinetownu. Během celé akce panoval běžný ruch, občas čínský obchodník s rachotem stáhnul kovovou roletu svého krámku, nebo prohučelo metro po nedalekém Manhattanském mostě, projížděla auta, procházeli brebentící Číňané. A do toho všeho přijel popelář s vozem, který spíš připomínal ohromný tirák, a nevěděl, jak má teď pobrat ty pytle s odpadky, které byly naházeny na zemi za sedadly posluchačů. Nakonec mávnul rukou, že to vezme ještě jinde a vrátí se později. Zatleskali jsme mu, on na oplátku zatroubil tak, že to připomínalo odjíždějící záoceánský parník. Na nebi visel měsíc a byla to neuvěřitelná atmosféra uprostřed toho newyorsko-čínského chaosu a zápachu. Na závěr na schodech synagogy spustila klezmer kapela. Malí čínští chlapečci napodobovali židovské souvěrce, kteří na nic nečekali a pustili se na ulici do tance. Ten obrázek mám pořád před očima. Odhodlání těch babiček a tanec těch mladších v tom čínském moři mě úplně fascinoval.

Okno synagogy Elridge road

  Ta horlivost je úcta k tradici i víra v Boha předků. Navštívili jsme i Centrální synagogu uprostřed Manhattanu. Je to krásná synagoga, která kdysi převyšovala okolní budovy. Dnes už je zapadlá mezi okolními mrakodrapy, ale stále pulzuje životem. K její stavbě se odhodlalo ve své době 140 lidí. Měli tu víru, že postavili synagogu pro 1400 lidí. Dnes je ta synagoga plná života, o svátcích probíhají bohoslužby  na 2-3 etapy, aby se na každého dostalo.

Central synagogue

  My tu v Liberci máme štěstí, že máme novou synagogu, která povstala z popela a kvůli víře nemusí téct krev. Tak co nám vlastně chybí? Snad jen ten správný pokoj, soulad mezi jednotlivými součástmi organismu , aby vznikla ta potřebná shoda, která vede k životu a brání smrti, tak jak o tom psal Sforno. Možná bychom potřebovali i trochu víry od stavitelů synagogy, odhodlání těch babiček a jejich úcty k tradici a můžeme se pak taky pustit do zpěvu i tance uprostřed chaosu, který nás obklopuje – tak, aby bylo Boží Jméno posvěceno.

Avi: Parašat Balak (Bemidbar 22:2 – 25:9)

  Když se řekne parašat Balak, většině z nás se hned vybaví mluvící Bileámova oslice. Proslulý věštec, pozvaný a dobře zaplacený Moabity, aby proklel Izrael, tu svou cestu absolvuje na své oslici. Když jí ovšem cestu zastoupí anděl, kterého zpočátku vidí jenom ona, začne jí trestat holí. A v tu chvíli se ona otočí a říká mu: „Co jsem ti udělala, že mě již potřetí biješ?“ (Bemidbar 22,28) A teprve po tomhle překvapivém oslovení je Bileám taky schopen vidět anděla a zděsí se, protože mu tak konečně naplno dochází, že se skutečně protiví samotnému Bohu.

  Ta scénka je kouzelná a jaksi pohádková. Jako by byla nahrávkou na smeč pro všechny posměváčky a skeptiky. Taková hloupost, mluvící zvíře, s tím na nás nechoďte, pchá! A nám zůstává otázka, jestli se dá takový text brát vážně a zároveň ne naivně. Když něco takového říká Tóra, stojí to za pokus. A nebudeme v tom sami, většinu cest už před námi prošlapali tradiční komentátoři.

  Jako první nápad se nabízí to, že nešlo o skutečnou událost, ale o nějakou prorockou vizi, možná     ve spánku. S tím přišel už Saadja a Maimonides. A jak na to přišli? Bileám měl jet s velkým průvodem a přitom při té rozmluvě s oslicí se zdá, že je úplně sám.

  Další možností je taky vlastně popření doslovného chápání textu. Biblický popis je literatura a dělo se něco daleko obvyklejšího. Pouze samotný Bileám to bral jako zjevení.  Možná oslice jen něco zamručela, zahýkala a postavila si hlavu a dál nešla. U oslů nic až tak výjimečného. Ale Bileám to přijal tak, jaký byl zrovna stav jeho ducha- stále si v hlavě rozebíral situaci, do které se dostal a nebyl s ní zajedno. Sám věděl moc dobře, že proklínat Izrael nemá. A v tom hlubokém zamyšlení tu situaci „slyšel“ a „viděl“ přesně takhle. Ale byl by to snad menší zázrak?

  No a tou třetí možností je přijetí skutečnosti, že tu šlo o opravdový zázrak se vším všudy, čili že se odehrálo něco, co se běžně neděje a proto nám to připadá divné. Tradice ty zázraky taky bere jako vybočení z běžného fungování přírodních zákonů. Proto taky talmudický traktát Pirkej Avot zařazuje mluvící Bileámovu oslici do zvláštní kategorie věcí, které byly stvořeny za soumraku, v předvečer úplně prvního šabatu. Na tenhle způsob, celkem moderně, to chápal už Maimonides. V přírodních zákonech mohou být ukryty potenciální možnosti výjimečných událostí. Ostatně, kdo by tyto zákony měl znát lépe, než Stvořitel, že? A vědci, kteří jsou pokorní, to většinou chápou nejlíp. Za každou jejich vyřešenou záležitostí se vyrojí  zase jen další spousty otázek.  Ale od takového teoretického  připuštění „zázraku“ k mluvící oslici, je přece jen pěkný kus cesty. A tak je na každém z nás, jakou možnost chápání si vybereme jako ten svůj náhled, se kterým jsme schopni se ztotožnit.

  Ostatně, samotný příběh v Tóře je vždy nositelem myšlenky, poslání. A tady se nejspíš shodneme všichni. Je to komický příběh pro zasmání. Největší věštec široko daleko nevidí to, co vidí oslice,        na které sedí. Na Izrael neplatí kouzla a čáry, nemá žádný smysl se jim věnovat, natož se jich obávat. V dnešní paraše se přímo můžeme dočíst: „Proti Jákobovi není zaklínadla, proti Izraeli není věštby!“ (Bemidbar 23,23) Hezky stručně to shrnuje Lévinas: Judaismus odčaroval svět.

  Druhou rovinou je selhání samotného Bileáma.  Měl určitě talent v tom, jak působit na lidi, uměl být vlivný a svou činností mohl někoho vynést nahoru a získat mu moc a širokou podporu, anebo ho naopak svrhnout dolů. Dá se to přirovnat k dnešním kouzelníkům z mediální sféry. Mohou vytvořit naprosto fiktivní obraz o někom například z politické scény. Tihle manipulátoři mají schopnost vytvořit naprosto zavádějící obraz schopného, poctivého člověka, se kterým bude konečně dobře…  Že jejich talentu chtějí využívat ti mocní  je pochopitelné, přirozené. Bez nich by tu najednou stáli jako ten pohádkový císař v oněch příslovečných  nových šatech. A tak si je taky ti mocní patřičně hýčkají, tak jako Bileáma. A pak to tedy do jisté míry závisí na vnitřní integritě, poctivosti takových novodobých mágů- komu, nebo čemu ještě chtějí sloužit. Na Bileámovi bylo taky vidět, že se to v něm vnitřně pere. Jak dlouho bude za pěkně tučnou odměnu sloužit něčemu, s čím má sám veliký problém? I každý novodobý Bileám může skončit jako ta komická figurka, které musí tu nezkreslenou pravdu napovědět tažné zvíře, mluvíci oslice… A na každém z nás zase je, abychom takový iluzorní , magický svět „odčarovali“,abychom byli schopní vidět střízlivá fakta a ne dojmy . Pravdu -  a podle ní se zařídili.

Jak to u nás funguje

Mám rozepsaný článek o cicit a pořád ho nejsem schopná dokončit. Moje intelektuální kapacita se totálně vyčerpává v práci a kdyby nebylo šabatu, tak kromě kravin na facebooku nebudu číst vůbec. Hrůza :-( Čtení během kojení už nefunguje, protože se u toho Šmuli hrozně vrtí a za pár minut je hotovo a chce zas nějakou akci (třeba mi vzít knížku). Takže se stimulací mozkových závitů je to skutečně bídné a kdybych neměla Eliho, tak mi asi totálně změkne mozek.

Ale už by to vážně chtělo, abych něco napsala na blog, tak vám alespoň popíšu, jak fungujeme, protože francouzská a česká rodičovská jsou jako nebe a dudy. Na začátku června jsem se vrátila do práce s tím, že mám 80% úvazek a od státu pobírám malý rodičovský příspěvek, protože jsem zároveň na rodičovské dovolené na částečný úvazek (t.j. 80% práce a 20% rodičák, finančně to samozřejmě úplně nekoreluje, ale je to finančně schůdnější varianta, než kdybych zůstala doma). Když jsem v práci, Šmuli je u chůvy ve stejné vesnici, kde pracuju, takže ho mám kousek od sebe, kdyby něco. Chůva má svoje 3 děti (tříletá dvojčata a dvouleťáka-všechno kluci) a od listopadu do tlupy přibyde ještě jeden chlapeček. To bude úpný skautský oddíl. Takže každé ráno musím vstát nejpozději v 5:45 (obvykle mě ale Šmuli vzbudí dřív), obléknout sebe, dítě, rychle pomodlit (a Šema pěkně nahlas, ať se ho Šmuli naučí sám od sebe), snídaně a v 7:45 odchod k autu a odjezd do 20km vzdálené vesnice, kam se naše firma stěhuje (jsme v procesu stěhování a já jsem předvoj). Vyložit dítě u chůvy a vyměnit si informace o proběhlé nocim nechat si ukázat nejnovější hračku/tričko/obrázek/dovednost od chůviných dětí a pak honem do práce. V práci během dne dvakrát odstříkat (časem bych to ráda omezila, přeci jen, je to logisticky dost náročné) a v 15:15 padla. Vyzvednout dítě, vyměnit si informace o proběhlém dni a hurá domů. Odpoledne už nejedeme tím správným směrem a dálnice je často ucpaná, ale většinou kolem 16.hodiny dorazíme domů. Doma na mě obvykle čeká pračka s vypraným prádlem a další pračku je třeba naplnit. Celý týden se propracovávám na dno koše se špinavým prádlem, abych ho v pátek před začátkem šabatu zase naplnila vším, co je třeba před šabatem vyměnit za čisté a po skončení šabatu začne nový cyklus. Někdy jdeme na procházku nebo na krátkou pochůzku po nákupech v okolí, někdy přijdou Samuela vyvenčit tchánovci a kolem půl sedmé dorazí Eli, dá si rychlou sprchu a pak koupe Šmuliho zatímco já vařím něco rychlého k večeři (takhle v létě dost často "vařím" salát). Ve čtvrtek ještě Eli luxuje a uklízí na šabat. Po večeři uspíme dítě a já mám tak hodinu, hodinu a půl, než odpadnu. Třeba na to, abych vyžehlila nebo přečetla dvě stránky, než se mi písmnka začnou rozmazávat před očima. A někdy se Šmuli vzbudí dvakrát a někdy i čtyřikrát za noc, záleží jakou má noc (jestli je vedro, bolí ho dásně a tak...). V pátek jsme už všichni rádi, že je konec týdne, já končím v práci už ve 14:30 a většinou přijde tchán a vezme Šmuliho do parku a já můžu v klidu připravovat šabatovou večeři. Na šabatovou večeři zveme pouze "prověřené" hosty, kterým nevadí, že večeře nezačne podle plánu, pokud se zrovna nedaří uspat Šmuliho (a samozřejmě nemáme hosty každý týden, spíš výjimečně, totéž platí pro šabatový oběd).
V neděli doděláváme resty, ale snažíme se také trochu někam "vypadnout", aby z neděle nebyl jen další pracovní den.

Takže asi chápete, že už se ohromně těším na dovolenou. A strašně si vážím toho, že máme tak pohodové dítě, které je u chůvy spokojené, roste, dělá ohromné pokroky a je s ním velká legrace. Neumím si představit, jak bychom to dělali, kdyby byl Šmuli větší "citlivka"...

No a za dva a půl měsíce je tady Roš hašana a já bych měla začít opakovat...

Avi: Parašat Korach (Bemidbar 16:1 – 18:32)

    Dnešní paraša Korach ze IV. Knihy Mojžíšovy připomíná zvláštní vzpouru Kórachovců. Kórach a ti, kteří se k němu ve vzpouře proti Mojžíšovi a Áronovi připojili, nebyli bezvýznamní lidé. Měli své postavení, ale bylo jim to málo. Chtěli víc, pokud možno úplně nejvíc. Kórach nesnesl unikátní postavení, které měl Mojžíš a jeho bratr Áron. Nechtěl si připustit, že by tito dva lidé byli Bohem vybráni, aby splnili určitý úkol. A tak je začal napadat a používal přitom i velmi nesmyslné argumenty.

  V Tóře čteme: „Shromáždili se proti Mojžíšovi a Áronovi a vyčítali jim. „Příliš mnoho si osobujete. Celá pospolitost, všichni v ní jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich. Proč se povznášíte nad Hospodinovo shromáždění?“  (Bemidbar 16,3)

  Proč zaútočil Kórach zrovna na to, co popisoval jako Mojžíšovu povýšenost, pýchu? Vysvětluje to jeden chasidský příběh:  Chasid, který sloužil jako šámes rebeho Jicchaka z Vorki, kdysi  vzpomínal, co se stalo, když doprovázel rebeho na jedné z cest do Varšavy. Přes den vykonali, co měli na práci a večer se vraceli do hotelu. Tam našli dveře svého pokoje popsané odshora dolů všemi možnými urážkami a nadávkami na rebeho. Šámes byl tak vyvedený z míry, že vůbec nevěděl, jak na to má zareagovat. Ale rebe ho uklidnil: „Nedovol, aby se to dotklo tvé duše, protože já jsem se od svého učitele, Avrahama Mošeho, naučil lekci k tomuto tématu. Můj učitel poukazoval na to, že ti, kteří podněcují kontroverze, spory, vždycky napadají ten charakterový rys, který je jejich oběti nejbližší. A přitom právě zmínil případ Kóracha a jeho stížnosti vůči Mojžíšovi: „Proč se povznášíte nad Hospodinovo shromáždění?“- jako by byl zrovna on arogantní a nadřazený, zatímco samotná Tóra dosvědčuje to, že „Mojžíš byl velmi pokorný, více než všichni lidé na celé zemi.“ Zkrátka ti, kdo se nás chtějí nejvíc dotknout, zaútočí na to, na čem nám nejvíc záleží: na pokoře, poctivosti, věrohodnosti. To chtějí takoví lidé zpochybnit, aby si sami připadali lepší.

  Další kraťoučký příběh to popisuje až legračním způsobem. Vypráví se o jednom učenci, který rozhodně nebyl chasid, ale pořád ho trápil jeden problém, který nebyl schopen rozlousknout a tak se nakonec rozhodl, že ten problém přednese jednomu z výjimečných představitelů chasidismu, reb Jákobu Jicchakovi, Chozemu z Lublinu.

  „Proč, rebe“, ptal se, „se k tobě stahuje tolik tisíc lidí ze všech stran? Co tu mohou vidět zvláštního? A proč nepřijdou ke mně? Copak nejsem větší učenec než jsi ty?“

  „Abych ti pravdu řekl“, odpověděl Choze poklidně, „jsem tím ohromen stejně jako ty. Protože já znám svoji hodnotu. Kdo jsem já, co jsem já, aby za mnou měli lidé chodit a ptát se mě na cesty, vedoucí  k našemu Stvořiteli  A proč, skutečně, nechodí navštěvovat tebe, když tě znám jako učitele nezpochybnitelné pověsti, opravdové hory Sínaj v poznání Tóry?

  Ale možná v tom je ten háček. Protože já jsem překvapen, že lidé přichází ke mně, nechápu čím to je, že přichází ke mně; a protože ty jsi překvapen, že nepřijdou k tobě, a trápíš se- čím to je, že nepřijdou k tobě…“

  Možná  jsem už s tím tématem pokory otravný, ale o čem jiném mluvit, když jde o Kórachovu vzpouru.  Někteří lidé prostě touží nade všechno být jaksi nahoře, v záři reflektorů, užívat si obdivné komentáře a lichotky, mít určitou moc. A pokud jim do toho jejich pěkného scénáře vstoupí nějaká, podle nich, nula, neumí se ovládnout a snaží se ji ze všech sil  zničit, aby pódium patřilo jen jim. Je to destruktivní činnost, která spolehlivě ničí jakékoli společenství. Na čí straně jsou Boží sympatie, je z příběhu více než jasné. Kórachovci podléhají přímému Božímu trestu, doslova se propadají do země. A Mojžíš, jako absolutní  vzor pokory, tu pro nás zůstává stále.

Avi: Parašat Šelech Lecha (Bemidbar 13:1 – 15:41)

  Naše paraša Šelach Lecha = Vyšli si, vyšli sobě- je velice dobře známá. Nemuselo to být tak složité, Izraelci mohli jít s hlavou vztyčenou, rovnou do zaslíbené země. Ale vyslali si napřed zvědy, aby situaci v zemi omrkli. Bůh neprotestoval. Jen si jakoby povzdychl: no tak si vyšli, když myslíš… Píše se tam sice: „ na Hospodinův příkaz“, ale to už je po tom již zmíněném: „šelach lecha“- vyšli si. Nemusíme udělat každou hloupost, ale jedno si musíme zapamatovat: Hospodin nám v ní bránit nebude. V tom je ta svízel naší svobody, naší odpovědnosti.

  Zvědů bylo dvanáct. Přinesli ohromný vinný hrozen a všechny ty zprávy o kráse té úžasné země,„oplývající mlékem a medem.“ Zároveň referovali  taky o síle tamějších lidí, o opevněných městech a o obrech, kteří budí hrůzu. Deset z těch zvědů tvrdilo, že je to beznadějné, ta zem že se nedá dobýt. Pouze Jozue a Káleb věřili, že to možné je. Říkali: „Je-li to vůle Hospodinova, přivede nás do této země a dá nám ji…“ (Bemidbar 14,7) Izraelci ovšem dali za pravdu té expertíze pesimistů. Nastala panika a velké vzbouření proti závazným plánům, které do té doby platily. „ A jeden druhému řekli: „Určeme si vůdce a vrátíme se do Egypta.“  (Bemidbar 14,4) Do Egypta- do země otroctví!  Ufff.

  Po tom všem, co zázračného prožili, takový nevděk, taková nevíra.  Kdo by se divil, že si zasluhují trest. A Bůh je taky chce zahubit. Ale Mojžíš se v tu chvíli za svůj lid postaví. Stejně jako to udělal i při zlatém teleti. A v minulé paraše se zase zastal před Hospodinem i svých sourozenců Miriam a Árona, kteří  na něj žárlili. Tohleto  je ovšem jiná, silnější káva. Lid ztratil víru v samotný smysl vyjití z Egypta. Vůbec nevnímaj hodnotu svobody! Svobody! Slyšíme to, jakou hodnotu má v Božích očích svoboda? Bůh je natolik pobouřen, že je rozhodnutý se jich zbavit a slibuje samotnému Mojžíšovi, že právě z něho učiní větší a zdatnější národ, než jsou oni.  Je to i pro Mojžíše zkouška. Co už se s nimi natrápil a jistě si umí představit, že to v budoucnosti nebude o mnoho lepší. Ale Mojžíš se vzepře Hospodinu, nemyslí jen na sebe. Staví se za všechny a projevuje tak příkladnou velkomyslnost.

  Mojžíš se pouští do sporu s Bohem. A argumentuje dobře. Co na to asi řeknou Egypťané a ostatní národy, když se dozví, že ten jejich Bůh svůj vyvolený národ zničil? Když se dozví, že je nemůže přivést do země zaslíbené, tak jak jim to slíbil? Jaká asi potom bude Boží reputace mezi těmito národy? Nebude to vlastně znesvěcení Božího Jména? A potom se Mojžíš odvolává na Boží milosrdenství. Dalo by se říct, že Mojžíšova řeč zabírá. Ale Bůh přichází s takovým  Šalomounským řešením, které nevyžaduje to, že by musel úplně opustit svoje dřívější rozhodnutí. My to řešení známe: všichni, kromě Káleba a Jozueho zemřou na poušti, a teprve jejich děti budou smět vejít      do země zaslíbené. Čtyřicet let musí uplynout- jako trest za nedostatek víry. Je vidět, že existují sliby, které se kvůli naší vině mohou uskutečnit až v následujících pokoleních.

  A proč vůbec Bůh takto reaguje a nechává se těmito argumenty oblomit? Proč je zlomovým argumentem to, že by ztratil respekt u Egypťanů a jiných pohanských národů? Proč by to měl Bůh, Stvořitel celého světa, brát vůbec v úvahu? Má to pro Něj nějaký význam? No, zdá se, že ano.  Kdyby zničil Izrael, tak, jak píše Ramban- „záměr stvoření člověka by byl promarněn“. Celá biblická vize světa nás učí,, že Stvořitel chce, aby všichni lidé poznali pravdu o Něm a Jeho jednotě.. Má nastat doba, kdy „Pán bude jeden a Jméno Jeho jedno“, tak jak to každý pátek zpíváme. Ale nebude to na lusknutí prstu, je to těžký a dlouhodobý proces. Je to zvláštně, nepředstavitelně propojené s našimi činy, naší odpovědností. Vyvolenost, rovná se odpovědnost.  Svoboda v tom hraje ústřední roli. Tu si nesmíme dát vzít, za ni musíme bojovat. Nesmíme se nechat otrávit těmi lidmi, kteří její význam degradují a ptají se: co to je, dá se to hodit do hrnce? Někdy to je jako mluvit do dubu, lidé jsou často velmi povrchní. Ale představte si sami sebe v kůži Mojžíše. Ten měl unikátní příležitost založit svůj vlastní, elitní rod, byla to dokonce Boží nabídka. Ale on se rozhodl pro tu těžší variantu, dokonce za ni bojoval s Bohem. Strávil  s tímto nevděčným lidem těch perných čtyřicet let na poušti. Tahal je za sebou, jako balvany  u nohou. Nesmíme si myslet, že bychom to dneska mohli mít lehčí. Určitě s těmi lidmi za tu dobu tisíckrát mluvil, šel příkladem, učil je pravidlům, která platí pro všechny stejně. Tam na poušti se stali  z otroků svobodným národem. Nic těžšího, ale ani nic smysluplnějšího dělat nemohl. Stejně tak jako my, je to i naše zodpovědnost.

Avi: Parašat Behaalotcha (Bemidbar 8:1 – 12:16)

  Tato paraša  začíná příkazem k Áronovi ohledně světel lamp, kahánků na menoře, sedmiramenném svícnu, který stál ve Svatyni. Symbolika menory a příkazu svícení je tématem úvahy, společně s příkladem, který Áronova služba představuje.

  Áron, jehož povinnosti velekněze jsou popsány ve čtení tohoto týdne, byl známý svou láskou ke všemu stvoření. Hilel o něm řekl v Pirkej Avot  (1,12): „Buď jedním ze žáků Árona, miluj mír a usiluj o mír, měj v lásce lidi a přiváděj je blíž k Tóře.“ Asi stojí za úvahu zamyslet se nad podstatou jeho způsobu života, když tu stojí jako nejvyšší příklad šíření duchovního světla Tóry.  Určitě to bylo to, že nečekal na ty, kteří stáli ve tmě, ale vyšel za nimi, aby také měli možnost dostat se k působení světla. Šel, slovy Hillela, k „bližním“. Přiváděl je do blízkosti Tóry. Podle věty z Pirkej Avot, z  jejího slovosledu, se zdá, že spíše než přivádění k Tóře měl blízko k lidem. Ta Tóra je tam uvedena až jako poslední věc. On ale nezjednodušoval nebo neohrožoval požadavky Tóry, aby je snížil na jejich úroveň. On měl v lásce lidi a tohle se dá vždycky vycítit. Určitě jste se nědy v životě setkali s lidmi, kteří se vás třeba snažili přemluvit k jejich náboženství, a byli to doslova bibličtí kulometčíci, kteří ty verše na vás stříleli po obdivuhodných dávkách. A člověk musí uznat jejich snahu a znalosti, ale stejně se s nimi  necítíte dobře – něco podstatného tu nehraje. U Árona to bylo jinak, on především miloval lidi. A pak nemusel snižovat Tóru, protože naopak pozvedával lidi.

  Tento aspekt Áronova života je naznačen v této paraše, která začíná příkazem: „Když budeš zapalovat (doslova  „pozvedávat“ -  podle Targumu Onkelos i rava Saadji Gaona) kahánky, dbej, aby těch sedm kahánků svítilo dopředu před svícen.“ (Bemidbar 8,2)

  Lampy na menoře  ve Svatyni byly symbolem lidské duše, tak jak se o tom píše v Přísloví 20,27: „Lidský duch je světlo od Hospodina.“  Sedm lamp na sedmi ramenech menory představuje podle některých výkladů sedm druhů židovské duše. A Áronovým úkolem bylo pozvednout každou tuto duši. Rabíni hledali vysvětlení pro skutečnost, že slovo „pozvednout“ (behaalotecha) se používá místo vhodnějšího „rozsvítit“ nebo zapálit“. A došli k závěru,, že tento verš znamená, že Áron je měl zapálit, „dokud plamen stoupá sám od sebe“ (Raši k Bemidbar 8,2). Áronův duchovní úspěch tedy spočíval nejen v tom, že dokázal zapálit tu jiskru v duších lidí, ale přivedl je také do stádia, kdy touha po světle se stala jejich vlastní žádostí. Věděl, že nejde o nějakou jeho slávu, že si nemá získávat oddané učedníky, kteří na něm budou závislí. On v nich prostě zapálil lásku k Bohu tak, aby mohli stát na vlastních nohou i bez něj.

  Existují tři pravidla, která se vztahují k menoře ve Svatyni (Rambam, Hilchot Bi´at Hamikdaš, kap.9 ). Za prvé, i když člověk nebyl knězem, mohl zapálit lampu. Ale za druhé, jen kněz mohl připravit lampu, nastavit knot a dodat olej. A za třetí, menora může svítit jen ve Svatyni.

  Za prvé, není výsadou  kněze, nebo několika vyvolených, šířit světlo Tóry. To je úkolem každého Žida, ať už to bere jako privilegium, nebo závazek. Hilelova slova: „Buď jedním ze žáků Árona“, platí pro každého jednotlivce.  Ale jen kněz může dělat přípravy.  Občas se může stát, jak už jsem říkal, že si člověk stanoví svatý cíl, přivést lidi k životu Tóry, a jde za tím cílem, a může se stát, že někdy i zavile, fanaticky a nadělá tak víc škody než užitku. Proto tu byla ta funkce kněží a dnes zkušených rabínů s větším rozhledem. A za třetí, tím místem, kde se rozsvěcovaly lampy, byla Svatyně, místo s nejvyšší možnou svatostí.  Podle toho musíme probudit svého ducha, i druhých, na nejvyšším stupni svatosti.

  Menora ve Svatyni měla sedm ramen, a ty představují sedm druhů židovské duše (Hilchot Šmita Vejovel 13,13). Jsou takové, jejichž posláním je sloužit Bohu s láskou a dobrotou (Chesed), jiné s bázní a přísností (Gevura) a některé tyto dvě cesty harmonizují (Tiferet). Tu střední cestu preferoval např. Maharal, náš rabi Löw. Ve všech těch sedmi  ramenech je obsaženo sedm základních cest ve službě Bohu a každý si vybírá tu svou, která je mu nejbližší. Pro všechny je ale společné, že nesou plamen světla Tóry: hoří láskou a vrhají světlo do Svatyně, a odtud do celého světa.

  Zvláštností Chrámu bylo, že jeho okna, jak se píše (I. Královská 6,4) byla „ široká a úzká“, což vysvětlovali rabíni (Vajikra Raba 31,7) tak, že ostění těch oken „byla široká na vnější straně a úzká uvnitř, protože Já (Bůh) nemám nedostatek světla.“ Na rozdíl od jiných staveb, jejichž okna jsou navržena tak, aby co nejvíc  světla propouštěla dovnitř, tady to bylo naopak konstruováno tak, aby Chrám vysílal světlo do světa. To je inspirující obraz. Máme světu přinášet světlo. Naše prostředky se mohou lišit, někteří se přibližují prostřednictvím přísnosti, jiní skrze lásku. Pro ty, kdo si zvolili cestu lásky, jsou cíl i prostředky stejné: cílem je světlo a cesta je světlem. To byla Áronova cesta, on  „miloval mír a usiloval o mír, měl v lásce lidi a přiváděl je blíž k Tóře.“ (Pirkej Avot 1,12)

Jak na havdalu

Havdala znamená doslova oddělení nebo odlišení a zakončuje šabat a svátky. Potřebujeme k ní pohárek vína (nebo jiného nápoje, ale nesmí to být voda), svíčku s dvěma nebo více knoty (nebo dvě svíčky, které budeme držet u sebe tak, aby se jejich plameny spojily v jeden) a nádobu s alespoň dvěma druhy koření. Na konci šabatu nebo svátku počkáme na východ prvních tří hvězd (nebo si přesný čas pro dané místo předem najdeme v kalendáři), zapálíme svíčku, odříkáme požehnání nad vínem (nebo jiným nápojem-v tom případě nezapomeneme, že požehnání musíme změnit), kořením, plamenem a na závěr hamavdil (oddělení). Zazpíváme si Elijahu hanavi a je to.Jedno z názorných videí najdete třeba zde.
Až potud je to velice jednoduché, havdalu po skončení šabatu má každý za pár týdnů v malíčku. Ale co havdala po skončení svátku? A co když šabat navazuje na svátek? Nebo svátek na šabat? S Elim jsme si už začali připadat jako pitomci, že pokaždé, když nějaká taková situace nastane, hledáme ve všech možných chytrých knihách, jakou havdalu máme vlastně udělat a ne a ne si to zapamatovat. Tak jsem si řekla, že o tom napíšu blog a třeba si to konečně zapamatuju. Koneckonců, ta pravidla jsou logická a když na to přijde, dají se odvodit z toho, co je povoleno/zakázáno.
Havdala na konci svátku se týká jen biblických svátků, nikoliv Chanuky a Purimu. Jde o to, že havdalou skončíme sváteční den, kdy platí zákaz práce, o Chanuce žádný zákaz práce není a tudíž není ani havdala. Havdala na konci svátku zahrnuje pouze víno a hamavdil-koření je vyhrazeno jen pro havdalu na konci šabatu a plamen není potřeba, protože o svátku můžeme zapalovat oheň, použijeme-li již existující plamen (typicky dlouho hořící svíčkum na druhou stranu je zakázáno plamen zhasnout).

Když svátek navazuje na šabat (jako letos Šavuot), havdala je součástí svátečního kiduše. Nezapalujeme speciální havdalovou svíčku, ale jako zdroj plamene použijeme sváteční svíčky. Není třeba je držet u sebe, aby se plameny spojily-necháme je prostě hořet ve svícnu. K jejich zapálení ovšem potřebujeme zdroj plamene-tedy svíčku, kterou jsme zapálili ještě v pátek večer před začátkem šabatu (vždy používejte dlouho hořící svíčku ve skleněné nádobě, nikdy nepoužívejte hřbitovní nebo jakoukoliv jinou podobnou svíčku v plastu!) Ti, kdo z důvodu požární prevence takové svíčky nepoužívají (mají recht), vynechají toto požehnání (neříkáme požehnání nad plamenem, když žádný nemáme, že...). Hamavdil je trochu jiný a hlavně končí "hamavil bejn kodeš le-kodeš" ("který rozlišuješ mezi svatým a svatým"), protože se přesouváme ze šabatu do svátku, tedy z větší svatosti do trošku menší svatosti.

Když šabat navazuje na svátek, havdalu neříkáme a nezapomeneme zapálit svíčky z existujícího plamene před začátkem šabatu. Havdalu neříkáme proto, že se přesouváme z menší svatosti do větší.

Na konci Jom kipuru se říká havdala nad vínem, ohněm a hamavdil. Koření se nepoužívá (a to ani v případě, že Jom kipur připadl na šabat).

Připadne-li Tiša be-Av na sobotu, havdala se posouvá až na neděli po skončení půstu.

Tak snad jsem na nic nezapoměla a nebudeme zase s Elim listovat knihami, až zase přijde nějaký svátek...