Avi: Parašat Šelech Lecha (Bemidbar 13:1 – 15:41)

  Naše paraša Šelach Lecha = Vyšli si, vyšli sobě- je velice dobře známá. Nemuselo to být tak složité, Izraelci mohli jít s hlavou vztyčenou, rovnou do zaslíbené země. Ale vyslali si napřed zvědy, aby situaci v zemi omrkli. Bůh neprotestoval. Jen si jakoby povzdychl: no tak si vyšli, když myslíš… Píše se tam sice: „ na Hospodinův příkaz“, ale to už je po tom již zmíněném: „šelach lecha“- vyšli si. Nemusíme udělat každou hloupost, ale jedno si musíme zapamatovat: Hospodin nám v ní bránit nebude. V tom je ta svízel naší svobody, naší odpovědnosti.

  Zvědů bylo dvanáct. Přinesli ohromný vinný hrozen a všechny ty zprávy o kráse té úžasné země,„oplývající mlékem a medem.“ Zároveň referovali  taky o síle tamějších lidí, o opevněných městech a o obrech, kteří budí hrůzu. Deset z těch zvědů tvrdilo, že je to beznadějné, ta zem že se nedá dobýt. Pouze Jozue a Káleb věřili, že to možné je. Říkali: „Je-li to vůle Hospodinova, přivede nás do této země a dá nám ji…“ (Bemidbar 14,7) Izraelci ovšem dali za pravdu té expertíze pesimistů. Nastala panika a velké vzbouření proti závazným plánům, které do té doby platily. „ A jeden druhému řekli: „Určeme si vůdce a vrátíme se do Egypta.“  (Bemidbar 14,4) Do Egypta- do země otroctví!  Ufff.

  Po tom všem, co zázračného prožili, takový nevděk, taková nevíra.  Kdo by se divil, že si zasluhují trest. A Bůh je taky chce zahubit. Ale Mojžíš se v tu chvíli za svůj lid postaví. Stejně jako to udělal i při zlatém teleti. A v minulé paraše se zase zastal před Hospodinem i svých sourozenců Miriam a Árona, kteří  na něj žárlili. Tohleto  je ovšem jiná, silnější káva. Lid ztratil víru v samotný smysl vyjití z Egypta. Vůbec nevnímaj hodnotu svobody! Svobody! Slyšíme to, jakou hodnotu má v Božích očích svoboda? Bůh je natolik pobouřen, že je rozhodnutý se jich zbavit a slibuje samotnému Mojžíšovi, že právě z něho učiní větší a zdatnější národ, než jsou oni.  Je to i pro Mojžíše zkouška. Co už se s nimi natrápil a jistě si umí představit, že to v budoucnosti nebude o mnoho lepší. Ale Mojžíš se vzepře Hospodinu, nemyslí jen na sebe. Staví se za všechny a projevuje tak příkladnou velkomyslnost.

  Mojžíš se pouští do sporu s Bohem. A argumentuje dobře. Co na to asi řeknou Egypťané a ostatní národy, když se dozví, že ten jejich Bůh svůj vyvolený národ zničil? Když se dozví, že je nemůže přivést do země zaslíbené, tak jak jim to slíbil? Jaká asi potom bude Boží reputace mezi těmito národy? Nebude to vlastně znesvěcení Božího Jména? A potom se Mojžíš odvolává na Boží milosrdenství. Dalo by se říct, že Mojžíšova řeč zabírá. Ale Bůh přichází s takovým  Šalomounským řešením, které nevyžaduje to, že by musel úplně opustit svoje dřívější rozhodnutí. My to řešení známe: všichni, kromě Káleba a Jozueho zemřou na poušti, a teprve jejich děti budou smět vejít      do země zaslíbené. Čtyřicet let musí uplynout- jako trest za nedostatek víry. Je vidět, že existují sliby, které se kvůli naší vině mohou uskutečnit až v následujících pokoleních.

  A proč vůbec Bůh takto reaguje a nechává se těmito argumenty oblomit? Proč je zlomovým argumentem to, že by ztratil respekt u Egypťanů a jiných pohanských národů? Proč by to měl Bůh, Stvořitel celého světa, brát vůbec v úvahu? Má to pro Něj nějaký význam? No, zdá se, že ano.  Kdyby zničil Izrael, tak, jak píše Ramban- „záměr stvoření člověka by byl promarněn“. Celá biblická vize světa nás učí,, že Stvořitel chce, aby všichni lidé poznali pravdu o Něm a Jeho jednotě.. Má nastat doba, kdy „Pán bude jeden a Jméno Jeho jedno“, tak jak to každý pátek zpíváme. Ale nebude to na lusknutí prstu, je to těžký a dlouhodobý proces. Je to zvláštně, nepředstavitelně propojené s našimi činy, naší odpovědností. Vyvolenost, rovná se odpovědnost.  Svoboda v tom hraje ústřední roli. Tu si nesmíme dát vzít, za ni musíme bojovat. Nesmíme se nechat otrávit těmi lidmi, kteří její význam degradují a ptají se: co to je, dá se to hodit do hrnce? Někdy to je jako mluvit do dubu, lidé jsou často velmi povrchní. Ale představte si sami sebe v kůži Mojžíše. Ten měl unikátní příležitost založit svůj vlastní, elitní rod, byla to dokonce Boží nabídka. Ale on se rozhodl pro tu těžší variantu, dokonce za ni bojoval s Bohem. Strávil  s tímto nevděčným lidem těch perných čtyřicet let na poušti. Tahal je za sebou, jako balvany  u nohou. Nesmíme si myslet, že bychom to dneska mohli mít lehčí. Určitě s těmi lidmi za tu dobu tisíckrát mluvil, šel příkladem, učil je pravidlům, která platí pro všechny stejně. Tam na poušti se stali  z otroků svobodným národem. Nic těžšího, ale ani nic smysluplnějšího dělat nemohl. Stejně tak jako my, je to i naše zodpovědnost.