Avi: Parašat Naso (Bemidbar 4:21 – 7:89)

  V naší paraše Naso zabírá většinu páté kapitoly tzn. zkouška hořkou vodou.  Tu měla podstoupit žena, která byla podezřelá z cizoložství. Když nebyl přímý svědek takového zakázaného vztahu, ale určité indície mu nasvědčovaly, tak mohl žárlivý, podezřívavý manžel přivést manželku do Chrámu, předložit zvláštní oběť, a pak už nadešel ten rituál hořké vody. Byl to takový dost ponižující způsob. Kohen celý ten obřad provedl a na konci ta sota = podezřelá žena musela tu hořkou vodu vypít. V té hořké vodě byl prach z podlahy Svatyně. Žena předtím skládala přísahu, jejíž text pak byl symbolicky smytý do nápoje. V té přísaze, v případě viny, vlastně přijímala trest “tvůj klín potratí“ a v případě neviny -že se se jí nic nestane, naopak ji nemine požehnání.  Je to takový zvláštní „Boží soud“, který budí rozpaky a i nechuť. Sice to byl takový mocný rituál, který působil  spíš psychologicky, snad  i preventivně, ale přece jen to připomíná spíš středověké topení  nebo pálení čarodějnic. Je to navíc v celé Tóře něco zcela ojedinělého.

  Ale historikové potvrzují, že podobné zkoušky tohoto typu byly běžně prováděny na Blízkém východě, mezi Řeky a Římany, v Japonsku i v pozdější Evropě. Tam všude byl ovšem ten princip obrácený. Netknutost po zkoušce pro ně byl důkaz viny. V Tóře je to naopak: pokud chybí bolestná reakce, je to potvrzení nevinnosti. Nakonec, podle tradičních výkladů měla v případě viny přijít smrt, v opačném případě měla zaručené, že bude šťastnou matkou. V případě smrti jde pochopitelně o trest, způsobený Bohem, protože ta tekutina nebyla v žádném případě nijak škodlivá, a podle starých komentátorů ani nebyla hořká v doslovném smyslu.

  Jde ale o takový rituál, který působí málem magicky, a přitom judaismus je úplným opakem magie. V každém případě se tu ale předpokládá Stvořitelem vynucená reakce v těle člověka, podrobeného zkoušce. Proto se už středověcí komentátoři pokoušeli omezit smysl tohoto rituálu. Například Nachmanides říkal, že mohl fungovat pouze tehdy, když většina synů Izraele činila Boží vůli. A to je tak nepřesné měřítko, že se pak dá pochybovat, že by kdy ta zkouška měla vůbec smysl. Protože, z druhé strany, kdybychom tvořili až tak dokonalé společenství, nebylo by hořké vody ani zapotřebí…

  Někteří současní komentátoři to zase interpretují jako rituál, zajišťující ochranu před žárlivým manželem. Hertz má dokonce tento úryvek přímo pojmenovaný jako „zkouška žárlivosti.“ Důležité je, že praxe této zkoušky hořkou vodou byla zrušena Jochananem ben Zakkaj hned po zničení II. Chrámu. Od té doby hrozí za cizoložství jen rozvod a ne nějaká pokořující zkouška- ostatně dost jednostranná. K tomu se dá podotknout, že v té biblické době mohl mít muž více žen. Ale je to nejspíš tak náročná věc, že se stávala jen teorií. Například není známo, že by jakýkoli z mudrců Talmudu měl dvě ženy. Ale ani tato teoretická možnost nemusela ochránit manžela od hříchu, mohl být přeci nevěrný jak jedné, tak i více ženám. A tak pro jakousi genderovou spravedlnost podle Talmudu platilo, že zkouška hořké vody může zafungovat pouze v tom případě, že je i sám muž bez hříchu. Morálka je zkrátka vyžadována od každého z nás stejně a taky stejně intenzivně.

  Život není tak úplně jednoduchý a málokdo je v této oblasti bez hříchu. To působí mnoho hořkosti, které bychom se mohli a měli vyvarovat. Na takové věci pak člověk myslí i na smrtelné posteli. Jako v tom vtipu, kdy Mojše umírá… rozloučil se s dětmi a širokou rodinou a u jeho lůžka zůstala už jenom manželka Sára. Mojše se na ni dlouze zadívá a pak se zeptá: „Sáro, řekni mi prosím, byla jsi mi někdy nevěrná? Vidíš přeci, že za chvíli umřu.“- Sára se zamyslí a řekne: „A co když ne…“