Třetí kniha Mojžíšova – Vajikra
byla zvláště věnována kohenům a jejich kněžské službě. Když začínáme číst čtvrtou knihu – Bemidbar
(= na poušti), dostává Mojžíš od Hospodina příkaz spočítat celou pospolitost,
veškerý lid Izraele. Všichni bojeschopní
muži jsou sepsáni, kromě Levítů, kteří se měli starat o Chrám. A tak to
nejspíš napovídá něco o tom, že jde na jednu stranu o zavedení určitého
uspořádání a rozložení tábora, aby se zamezilo chaosu při tom dlouhém putování,
ale taky že jde na druhou stranu i o
opatření vojenské - právě z té vojenské služby byli Levíti vyloučeni.
Ramban
se diví, proč to všechno sčítání není pojednáno nějak jednoduše, účetně - jako
prostý součet všech mužů .A proč se tu zachází do takových podrobností a
zdůrazňuje se navíc mnohokrát, že to byl
jmenný seznam- takže ten soupis v naší paraše
je jen náznakem celé sčítací mašinérie. Jedním z výkladů k tomu je,
že jde o poukaz na nesmírnou laskavost Stvořitele. Můžeme si tak uvědomit, že
do Egypta přišlo 70 lidí, a z něj vychází početný národ. Ramban ale
zdůrazňuje něco jiného- místo, aby byly počítány skupiny, rody, je počítán
každý zvlášť, individuálně. Ramban se domnívá, stejně jako midraš, že tak chtěl
Svatý, ať je požehnán, projevit individuálně úctu a uznat velikost každého
z nich. Komentátor ze 13. století tak uvádí zásady personalismu, osobního
přístupu, jehož základ je přece obsažen už v tom biblickém popisu stoření
člověka.
Zvláštním problémem, který souvisí s tímto soupisem, je jeho
právoplatnost. Na jiném místě, během dřívějšího soupisu, Tóra tvrdí, že se
nemají počítat synové Izraele přímo, bezprostředně: „Když budeš pořizovat
soupis Izraelců povolaných do služby, dá každý při sčítání výkupné Hospodinu za
svůj život, aby je při sčítání nestihla nenadálá pohroma.“ (Šemot 30,12) Podle Rašiho je třeba vzít
od každého půl šekelu, spočítat je a takovým způsobem dojít k hledanému
číslu. Raši i někteří jiní komentátoři důsledně trvají na tom, že i v naší
paraše nejde jen o sčítání hlav, ale
sčítání peněz, vybraných od
každého. V příkazu, který tehdy dostal Mojžíš, bylo zdůrazněno, že „bohatý
nedá více a nemajetný nedá méně než půl šekelu“ (Šemot 30,15). Je to pozoruhodné zdůraznění rovnosti, v tom
individuálním přístupu není nikdo před Bohem ani nadřazen, ani zapomenut.
Odkud
se vlastně vzal ten zákaz počítat lidi přímo? Zdá se trochu absurdní. Má nám to
snad něco naznačit? Možná že šlo, ve
shodě s tím osobním, personalistickým přístupem o to, aby se z člověka
nestalo jen to číslo. A nemusíme myslet hned na ty nejhorší asociace a
vytetovaná čísla na lidských pažích v továrnách na smrt. Jde prostě o to,
aby se jedinečná lidská bytost nestala jenom chladnou číselnou jednotkou,
využitelnou nebo postradatelnou… Tak uvažuje i komentátor z 15. století,
Jicchak Arama: „nebyli jako zvířata nebo materiální předměty, ale každý
z nich měl svoji důležitost jako král nebo kněz.“ Možná, že šlo o
provinění podobné tomu, kterého se dopustil král David. Podle II. Knihy Samuelovy
přikázal svému veliteli vojska Jóabovi, aby spočítal lid. A i když se to
veliteli nejspíš nelíbilo, královo rozhodnutí bylo nezvratné, jak se tam píše.
„A potom měl David výčitky svědomí, že dal lid sečíst“. (II. Samuelova 24,10)
Ten
Davidův hřích spočíval v překročení zákazu sčítání. Musel to tedy být
zákaz velké důležitosti. O to míň je
pak srozumitelné, jak mohlo být přikázáno, po vyjití z Egypta, udělat
soupis, aniž by tam byla zmínka o poplatku „na hlavu“. Hertz si myslí, že to
bylo něco mimořádného, výjimka z pravidla. Ale s takovým názorem je osamocený.
Abravanel na to jde jinak a přichází s nápadem povoleného a nepovoleného
soupisu. Podle něj, když jde o nutnou obrannou potřebu, je třeba udělat soupis
bez nějakých okolků. A tak to po vyjití z Egypta bylo. U Davida to bylo jinak.
Ten nařídil sčítání z rozmaru, chtěl se jen pochlubit před svými nepřáteli,
byla v tom pýcha. Neexistovala pro takovou věc žádná vojenská nutnost. Armáda
měla uspokojit pouze ješitnost samotného krále. A v tom spočíval jeho hřích.
Armáda je nutným zlem, jak učí Tóra. Z dnešního pohledu je to takový
idealismus, vždyť, jak dlouho by asi existoval Izrael bez armády. Ale armáda
není něčím samostatně, nezávisle důležitým. Nemá být cílem sama o sobě. Vidíme
i tu realitu dnešního světa. Kolik je „rakeťáků“, vůdců, kteří klidně nechají
pomřít hlady půl národa, jen když budou mít ty nejničivější zbraně- i vlastní
lidé jsou pro ně jen čísla, pouhá kolečka v té mašinérii marné slávy. A jiní
rovnou říkají, že nás vymažou z mapy světa. Pro takové mocipány platí to
varování s Davidovým případem. Mohou se snadno přepočítat. Vždyť i taková
postava jako je David, když projevil pýchu se samolibým přepočítáváním své
armády, mohl si pak už jen vybrat ze tří hrozných trestů...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire