Tato paraša
začíná příkazem k Áronovi ohledně světel lamp, kahánků na menoře,
sedmiramenném svícnu, který stál ve Svatyni. Symbolika menory a příkazu svícení
je tématem úvahy, společně s příkladem, který Áronova služba představuje.
Áron,
jehož povinnosti velekněze jsou popsány ve čtení tohoto týdne, byl známý svou
láskou ke všemu stvoření. Hilel o něm řekl v Pirkej Avot (1,12): „Buď
jedním ze žáků Árona, miluj mír a usiluj o mír, měj v lásce lidi a přiváděj je blíž k Tóře.“ Asi stojí
za úvahu zamyslet se nad podstatou jeho způsobu života, když tu stojí jako
nejvyšší příklad šíření duchovního světla Tóry.
Určitě to bylo to, že nečekal na ty, kteří stáli ve tmě, ale vyšel za
nimi, aby také měli možnost dostat se k působení světla. Šel, slovy
Hillela, k „bližním“. Přiváděl je do blízkosti Tóry. Podle věty z Pirkej Avot, z jejího slovosledu, se zdá, že spíše než
přivádění k Tóře měl blízko k lidem. Ta Tóra je tam uvedena až jako
poslední věc. On ale nezjednodušoval nebo neohrožoval požadavky Tóry, aby je
snížil na jejich úroveň. On měl v lásce lidi a tohle se dá vždycky vycítit. Určitě jste se nědy v životě
setkali s lidmi, kteří se vás třeba snažili přemluvit k jejich
náboženství, a byli to doslova bibličtí kulometčíci, kteří ty verše na vás stříleli
po obdivuhodných dávkách. A člověk musí uznat jejich snahu a znalosti, ale
stejně se s nimi necítíte dobře –
něco podstatného tu nehraje. U Árona to bylo jinak, on především miloval lidi. A
pak nemusel snižovat Tóru, protože naopak pozvedával lidi.
Tento
aspekt Áronova života je naznačen v této paraše, která začíná příkazem: „Když budeš zapalovat (doslova „pozvedávat“ - podle Targumu
Onkelos i rava Saadji Gaona) kahánky, dbej, aby těch sedm kahánků svítilo
dopředu před svícen.“ (Bemidbar 8,2)
Lampy
na menoře ve Svatyni byly symbolem
lidské duše, tak jak se o tom píše v Přísloví 20,27: „Lidský duch je
světlo od Hospodina.“ Sedm lamp na sedmi
ramenech menory představuje podle některých výkladů sedm druhů židovské duše.
A Áronovým úkolem bylo pozvednout každou
tuto duši. Rabíni hledali vysvětlení pro skutečnost, že slovo „pozvednout“ (behaalotecha) se používá místo
vhodnějšího „rozsvítit“ nebo zapálit“. A došli k závěru,, že tento verš
znamená, že Áron je měl zapálit, „dokud plamen stoupá sám od sebe“ (Raši
k Bemidbar 8,2). Áronův
duchovní úspěch tedy spočíval nejen v tom, že dokázal zapálit tu jiskru
v duších lidí, ale přivedl je také do stádia, kdy touha po světle se stala
jejich vlastní žádostí. Věděl, že nejde o nějakou jeho slávu, že si nemá
získávat oddané učedníky, kteří na něm budou závislí. On v nich prostě
zapálil lásku k Bohu tak, aby mohli stát na vlastních nohou i bez něj.
Existují tři pravidla, která se vztahují k menoře ve Svatyni (Rambam, Hilchot Bi´at Hamikdaš, kap.9 ). Za prvé, i když člověk nebyl knězem, mohl
zapálit lampu. Ale za druhé, jen kněz mohl připravit lampu, nastavit knot a
dodat olej. A za třetí, menora může svítit jen ve Svatyni.
Za
prvé, není výsadou kněze, nebo několika
vyvolených, šířit světlo Tóry. To je úkolem každého Žida, ať už to bere jako
privilegium, nebo závazek. Hilelova slova: „Buď jedním ze žáků Árona“, platí
pro každého jednotlivce. Ale jen kněz
může dělat přípravy. Občas se může stát,
jak už jsem říkal, že si člověk stanoví svatý cíl, přivést lidi k životu
Tóry, a jde za tím cílem, a může se stát, že někdy i zavile, fanaticky a nadělá
tak víc škody než užitku. Proto tu byla ta funkce kněží a dnes zkušených rabínů
s větším rozhledem. A za třetí, tím místem, kde se rozsvěcovaly lampy,
byla Svatyně, místo s nejvyšší možnou svatostí. Podle toho musíme probudit svého ducha, i
druhých, na nejvyšším stupni svatosti.
Menora
ve Svatyni měla sedm ramen, a ty představují sedm druhů židovské duše (Hilchot Šmita Vejovel 13,13). Jsou takové, jejichž posláním je sloužit Bohu
s láskou a dobrotou (Chesed),
jiné s bázní a přísností (Gevura) a některé tyto dvě cesty harmonizují (Tiferet). Tu střední cestu preferoval např. Maharal, náš rabi Löw. Ve všech těch
sedmi ramenech je obsaženo sedm
základních cest ve službě Bohu a každý si vybírá tu svou, která je mu
nejbližší. Pro všechny je ale společné, že nesou plamen světla Tóry: hoří
láskou a vrhají světlo do Svatyně, a odtud do celého světa.
Zvláštností Chrámu bylo, že jeho okna, jak se
píše (I. Královská 6,4) byla „
široká a úzká“, což vysvětlovali rabíni (Vajikra
Raba 31,7) tak, že ostění těch oken „byla široká na vnější straně a úzká
uvnitř, protože Já (Bůh) nemám nedostatek světla.“ Na rozdíl od jiných
staveb, jejichž okna jsou navržena tak, aby co nejvíc světla propouštěla dovnitř, tady to bylo
naopak konstruováno tak, aby Chrám vysílal světlo do světa. To je inspirující
obraz. Máme světu přinášet světlo. Naše prostředky se mohou lišit, někteří se
přibližují prostřednictvím přísnosti, jiní skrze lásku. Pro ty, kdo si zvolili
cestu lásky, jsou cíl i prostředky stejné: cílem je světlo a cesta je světlem.
To byla Áronova cesta, on „miloval mír a
usiloval o mír, měl v lásce lidi a přiváděl je blíž k Tóře.“ (Pirkej Avot 1,12)
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire