Proč nepíšu...

To je úplně jednoduché. Protože to nestíhám. Vysoké svátky jsou za dveřmi, já připravuji čtení z Tóry na druhý den Roš ha-šana (obětování Izáka) a na ranní bohoslužbu na Jom Kipur (náš machzor předepisuje místo čtení obětního rituálu na Jom Kipur vybrané pasáže z paraši Kedošim). A k tomu se připravuji na vedení roli chazanit (ženská verze chazana) na šacharit na Roš ha-šana (po oba dva dny, musaf povede náš stálý chazan). Takže zpívám a kantiluju, jakmile mám volnou chvilku a nečekejte ode mne žádný článek až tak do neděle po Jom Kipur. Ještěže Avi píše pravidelně draši, bez nich by byl blog dočasně pustý...

Děkuji za pochopení a už předem vám přeji Šana tova u-metuka!

Avi: Parašat Ki Tece (Devarim 21,10 – 25,19)

Dnešní draša k paraše Ki Tece by se dala uvést aktuální zprávou z tisku. V ní se píše, že německá soutěž Miss se už pro příště bude muset obejít bez promenády v plavkách. Důraz bude v budoucnu spočívat na jiných kvalitách soutěžících krasavic. Je to jistě pozitivní zpráva a ušlechtilý záměr. Jeden komentátor k ní ale poznamenal, že v tom případě by už potom stačil jen rozhlasový přenos.

Muži už jsou zkrátka takoví, pohled na krásné ženy je rozpálí. V tradičních synagogách jsou muži různým způsobem odděleni od žen, aby se mohli nerušeně věnovat svatým věcem. U nás to už tak horké není. V naší synagoze sedíme společně, i když muži jsou na jedné straně a ženy na druhé. Paradoxně se máme o to víc na očích, když tak sedíme naproti sobě. Kdysi, za kantora pana Weitzena se do toho meziprostoru rozkládal paraván. Ten je nyní složený v koutě synagogy, a jak říkáme návštěvníkům, ženám pro výstrahu je stále na dohled, k případnému použití…

Je to takový mužský pohled na věc, více či méně přítomný v náboženstvích, vycházejících z patriarchálního uspořádání společnosti. Tím se pomalu dostáváme k tématu dnešní paraši, kde se těch vášní nakupilo hned několik. Zkuste si představit lítý boj mužů ve válečné vřavě. Každý z nich buď zabije, nebo je zabit. Adrenalin stoupá na maximální možné hodnoty. A když boj skončí, tak to extrémní vypětí samozřejmě nemůže vyprchat hned. Muži jsou opojeni vítězstvím, každý z nich prožívá takové svoje osobní Nagano, prochází se bojištěm jako opilý, obhlíží kořist a najednou uvidí krásnou zajatkyni a zatouží po ní. Může ji mít, co myslíte?

Představte si, že Tóra říká, že ano: (Devarim 21,11) „spatříš mezi zajatci ženu krásné postavy, přilneš k ní a budeš si ji chtít vzít za ženu“. Tóra ovšem k tomu „ano“ hned dodává své „ale“…

„Přivedeš ji do svého domu. Ať si vyholí hlavu a upraví nehty a odloží svůj plášť, v němž byla zajata, a zůstane ve tvém domě. Po dobu jednoho měsíce bude oplakávat svého otce a svou matku; potom k ní smíš vejít (což je opis pohlavního styku), a tím si ji vezmeš za ženu.“ (Devarim 21,12-13). Takto provdaná zajatkyně získává veškerá práva, stejná jako mají případné další ženy bojovníka. V Talmudu jsou debaty na téma, jestli musí přejít na judaismus, což by jí dávalo právní záruky těchto plných práv. V případě výslovného odmítnutí jí musí být vrácena svoboda.

Takový svazek se zajatkyní se liší od běžné svatby jen tím, že se odehrává bez souhlasu jejího otce. Opravdu je to tak, jednou z možností uzavření manželství byl v té době i nechtěný pohlavní styk, v podstatě znásilnění... Jako by byla důležitá jen práva mužů. „Když najde muž dívku, pannu, která není zasnoubena, a chytí ji, bude s ní ležet a budou přistiženi, muž, který s ní ležel, dá otci padesát šekelů stříbra. Stane se jeho ženou, protože ji ponížil. Po celý život ji nesmí propustit.“ (Devarim 22,28-29) ; a muž to tak má urovnané, vyřízené, zatímco ta nešťastnice je tím vlastně potrestána, a to doživotně…

O nic méně podstatnou zůstává otázka, proč vůbec Tóra dovoluje takový čin? Vždyť znásilnění je zakázáno a násilník (s výjimkou, kterou jsem právě uvedl), je „oceněn“ trestem smrti. „Jestliže nalezne muž zasnoubenou dívku na poli a zmocní se jí a bude s ní ležet, zemře jenom ten muž, který s ní ležel.“ (Devarim 22,25 ) Čili, Tóra v tomto verši- logicky a zcela správně- zabraňuje jakémukoli trestání této ženy.

Tóra se tu v naší paraše vlastně řídí přáním zabránit tomu okamžitému znásilnění během války. Jednoduchý zákaz by byl jen těžko doopravdy účinný. Když je v boji dovoleno zabíjet, což je za běžné situace zakázáno a nemyslitelné, tak se dá jen těžko předpokládat, že zrovna co se týče znásilnění by byli válečníci více schopní a ochotní poslechnout v tu chvíli náboženský příkaz nebo hlas rozumu. Judaismus nevytváří nějakou vojenskou kulturu jako jiné civilizace a náboženství, a o vojácích na bitevním poli si nedělá žádné iluze.

Tóra tedy tomu bojovníkovi říká: ano, můžeš ji mít, ale teprve po třiceti dnech ve tvém domě – a za tu dobu by se ti mohla při troše dobré vůle zošklivit. Vyholená, bez šlechtěných nehtů, bez pláště, kterým byla dříve vyzdobena, a oplakávající rodiče- už nemusí probouzet divoké žádosti, ale spíš lítost. Jestli s ním má zůstat, tak pouze s plnými právy jako jeho manželka. A jestli už po ní bažit nebude, musí jí dát svobodu. Nesmí ji prodat jako otrokyni nebo si ji držet jako služku. Tóra jako by tu chtěla podrobit to zdivočelé zvíře v nás takovou lstí, úskokem. Získává pro nás čas, abychom se zase znovu mohli stát člověkem. Určitě by bylo příjemnější číst v Tóře o kategorickém, jednoznačném a bezpodmínečném zákazu znásilnění. Jak píše Konstanty Gebert, znamenalo by to, že Ten, který zákony vydává, doufá, že budou dodržovány. Ale my si někdy neumíme ani představit, ani připustit, jaké běsy v každém z nás dřímají, to ví jen Bůh. A tak i tohle opatření z naší paraši mohlo pomoci mnoha ženám, aby byly ušetřeny aspoň části jejich utrpení. Určitě by takový příkaz i dnes uvítaly ženy v bojem zmítaných zemích jako např. v Sýrii a Íráku...

Avi: Parašat Šoftim (Deut. 16:18 – 21:9)

V paraše Šoftim, v  V. Knize Mojžíšově, nacházíme i zmínku o prorocích a proroctví. Poslechněme si je: „Kdo by má slova, která bude on (prorok) mluvit mým jménem, neposlouchal, toho já sám budu volat k odpovědnosti. Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře. V srdci si asi říkáš „Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil?“ Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to Hospodin. Opovážlivě mluvil ten člověk sám… (Devarim 18, 19-22).

Z textu vidíme, že prorok si musel být opravdu jistý, že vyřizuje Boží slovo, nic z něj neubrat nebo nepřidat. A navíc, říkat nepříjemné věci není populární, ale ani tomu se opravdový prorok nesměl vyhnout. Své by o tom mohl vyprávět prorok Jonáš, který raději utekl, než by varoval před Božím trestem obyvatele města Ninive. Utíkal ovšem marně. Bůh si ho našel i na moři a milý Jonáš skončil v břiše veliké ryby. Tam pronesl věty, které jsou vyryty na fasádě naší synagogy (v Liberci, pozn.): „V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě…“ (Jonáš 2,3)

A tak nakonec Jonáš přece jen mluvil Boží slovo k lidem z Ninive. A kupodivu, oni činili pokání a Bůh od svého rozhodnutí potrestat je – ustoupil. Byl tedy Jonáš falešným prorokem? Jím pronesené proroctví o zničení Ninive se přece nevyplnilo! Však to taky Jonáše pořádně dožralo a tak mu musel Bůh připomenout, že by neměl myslel na svoji zhrzenost, ale na všechny ty zachráněné lidi… Falešným prorokem ale Jonáš opravdu nebyl, právě naopak!

My bychom občas taky přivítali jasné Boží slovo k nám, zvlášť když se zmítáme v nějaké nejistotě. Ale uměli bychom v tom případě zareagovat na tvrdou řeč vůči nám tak jednoznačně a s takovou pokorou, jako lidé z Ninive? Nejsem si jistý. Ale jsme už v jiné situaci. Od zboření druhého Chrámu nemáme proroky. Jak nás učí tradice, proroctví přešlo do rukou prosťáčků a dětí. Znamená to, že už nám Bůh nesděluje svoji vůli bezprostředně. Ale taky že už nemusíme hledat nějaká další zjevení, protože Tóra obsahuje všechno, co máme vědět. Známý je příběh z Talmudu, kdy měl rabi Eliezer spor s jinými učenci a byl si svou pravdou tak jistý, že se obrátil přímo k Pánu Bohu, aby dal Své „razítko“ na jeho verzi pravdy. A skutečně, po několika zázracích se dokonce ozval i hlas z nebes, který se Eliezera zastal. Rabi Jehošua k tomu ovšem jen suše poznamenal: Jednou byla dána Tóra lidem na zemi, hlas z nebes neposloucháme, ten už jako argument nefunguje. Teď je na nás, abychom o ní přemýšleli a neposlouchali hlas z nebes jako nějaké orákulum. Tenhle příběh je známý i ve formě anekdoty : Když proti Eliezerovi stáli tři oponenti, tak i s hlasem z nebes bylo pro něj skóre stále nepříznivé - 2 : 3.

Je jasné, že velká odpovědnost teď už neleží na prorocích jako kdysi, ale na každém z nás. Nevíme, co nás v budoucnosti čeká. Jestli je to například ten pravý nebo ta pravá,s kým se vydáváme na společnou cestu životem? Nebo jestli tenhle politik, co slibuje na všechny strany, jak s ním bude dobře, nemyslí ve skutečnosti jenom na svoje dobro a svůj prospěch a je populární právě jen proto, že je obyčejný populista? Falešní proroci byli jistě taky velice příjemní lidé, opravdu oblíbení, však taky říkali jen to, co lidé chtěli slyšet. Takhle by to bez problémů a rád vyřídil i prorok Jonáš. To by ale pak byl falešným prorokem! Samozřejmě, že čas rozsoudí i to, čí postoje byly jen účelové na cestě vzhůru k moci. Pro nás to ale může být později nepříjemné probuzení a ztracený čas, který mohl vést lepší cestou. Existuje tedy pro nás dnes nějaké vodítko, abychom se nenechali obelhávat takovými falešnými proroky? Ano, je to právě Tóra. A tou varovnou, červenou blikačkou je tu verš ze začátku naší paraši, kde se mluví o soudcích: „Spravedlnost, spravedlnost vyhledávej!“ (Devarim 16,20) To znamená spravedlnost pro všechny, ne jenom - opatřit si z výšin moci tu správně nakloněnou „spravedlnost“ sám pro sebe! Reb Simcha Bunem z Pšischy vysvětluje, že slovo „spravedlnost“ se tu v Tóře neopakuje náhodně, ale má nás upozornit na to, že v tom usilování o spravedlnost je třeba se tou spravedlností také sám řídit. Že není možné dosáhnout dobra prostředky, které dobrem nejsou. Tak je to jednoduché. Nebo opravdu potřebujeme slyšet hlas z nebes, abychom si tak prostou věc uvědomili?

O šábesové plotně

Slíbila jsem článek s tipy na používání "šábesové plotny", tedy elektrického ohřívače, který umožňuje si dopřát teplý sobotní oběd nebo udržet vaši večeři teplou, než dorazíte ze synagogy.
Možností, jak udržet jídlo teplé je samozřejmě víc. Dřív se nosily hrnce k pekaři (a ženy v pátek večer nechodily do synagogy), s rozšířením plynových sporáků ženy začaly používat tzv. blech (tenkou kovovou plotnu, kterou přikryly hořáky stažené na minimum, nikomu jejich použití nedoporučuji, lidí, kteří kvůli tomu vyhořeli, nebo dokonce uhořeli, je mnoho a stále se takové případy objevují!) nebo pomalý hrnec nebo třeba troubu. Ale elektrický ohřívač, alias plata, je vynikající vynález, který se dá, krom jiného, připojit na časový spínač. Co je na používání ohřívače skvělé je, že na něj odložíte hrnec a dál se nestaráte. Prostě pohoda.
Chtěla bych hned na začátek podotknout, že já se držím těch nejmírnějších pravidel pro ohřev pokrmů o šabatu. V ortodoxii se vedou diskuze, zda je možné plata připojit na časový spínač nebo ne, zda je možné ohřívat kapaliny nebo ne a za jakých okolností a zda musí být kastrol celou dobu položený na ohřívací plotně nebo ne. Ten, kdo se drží přísných pravidel se musí spokojit s tím, že bude o šabatu konzumovat pouze šoulet, dafinu a několik málo dalších pokrmů, které bez větší úhony přežijí 8-12 hodin kontinuálního ohřevu.
Co se ohřevu kapalin týče, držím se názoru, že je možné kapaliny (třeba polévku) ohřívat, a to i takové, které jsou studené (t.j. vyndané z ledničky), za předpokladu, že nedojde k varu. To by se na elektrickém ohřívači stát nemělo, protože má nastavený termostat tak, aby ohříval na teplotu nižší než je 100 °C.

Takže, já připojuji ohřívací plotnu na elektrický spínač, který ji sepne podle toho, kdy potřebuju mít jídlo ohřáté. To samozřejmě vyžaduje jisté plánování, ale dá se to odhadnout (je třeba odhadnout nejen začátek, ale i dobu trvání oběda/večeře, zvlášť když servírujete předkrm a nebo ohříváte i dezert, třeba horký jablečný kompot, mňam) a pak přidáte půlhodinku jako rezervu. Obvykle spínač naprogramuji tak, aby zapnul plotnu cca hodinu předem, pokud ohřívám menší objemy, nebo jídla, která se ohřívají snadno, pokud ohřívám polévku nebo nějaké větší množství jídla, počítám alespoň hodinu a půl, spíš dvě (nesnáším vlažnou polévku!). Elektrický spínač lze sehnat v jakémkoliv elektru nebo třeba v Ikea a stojí pár korun. Všechno samozřejmě ohřívám přiklopené pokličkou nebo, nemám-li poklici, přikryté alobalem (to ovšem není moc ekologické). Na ohřívací plotnu nedávám nic v keramických nebo skleněných nádobách, asi by to přežily, ale nemám chuť si kazit šábes, kdyby náhodou nevydržely...Co se hrnců a pánví týče-čím větší dno, tím větší plocha kontaktu s plotnou a tím lepší ohřev.
Hrnce, které jsou určené na večeři dávám na ohřívač před odchodem do synagogy, ty určené na oběd vyndám dopoledne (před odchodem do synagogy nebo nejpozději kolem 10.hodiny). Nedoporučuji ohřívat ten samý pokrm dvakrát, přeci jen, hrnec stráví nějakou dobu při pokojové teplotě a nemáme přesné údaje o teplotě pokrmu v průběhu ohřevu, takže pokud jsou nějaké zbytky, tak je sice dojíme (přece bych to nevyhodila!), ale až druhý den, kdy je na sporáku ohřeju poněkud důkladněji.

Z podstaty věci je zřejmé, že není možné v sobotu v poledne servírovat steaky, volská oka nebo nějaké jiné minutky. Je potřeba servírovat jídla, která už byla důkladně uvařená a zhruba hodinový až dvouhodinový ohřev jim neublíží.

Předkrmy-obvykle servíruji studené předkrmy, takže není co ohřívat. Ale už jsem zkoušela jako předkrm sušené švestky, které se vyválí v tymiánu, zavinou do košer slaniny, propíchnou párátkem a osmahnou na pánvi a ty lze pak zabalit do alobalu a na plotně přihřát.

Polévky-jak je zmíněno výš, u polévek je potřeba počítat s delším časem na prohřátí celého objemu. Macesové knedlíčky kupodivu ohřevem nijak netrpí.

Přílohy-ohřívat brambory, rýži nebo těstoviny zvlášť není úplně snadné, protože se vám obvykle přichytí. Rýži je dobré nerozvařit, na plotně pak dojde, brambory buď omastit a ohřívat v jedné vrstvě a nebo rovnou hodit do hrnce/pánve s hlavním jídlem a ohřívat společně (jen trochu nasáknou omáčkou/omastkem). Nebo místo brambor použít jako přílohu bramborový kugl, ten snáší ohřev dobře. Těstovinám je lepší se vyhnout, pokud je k nějakému jídlu fakt potřebujete (jako je třeba Kohout na víně podle slečny Kosher style), vyberte si nějaké pevnější-buď špecle nebo nějaké robustnější těstoviny ze semoliny (třeba něco takového), uvařte je na skus a po slití je promíchejte s trochou oleje, ohřívejte v jedné vrstvě, třeba na plechu přikrytém alobalem. Přichytí se, ale zůstanou jedlé, zvlášť pokud je nebudete ohřívat příliš dlouho. Se špagetami bych to nezkoušela. Knedlíky lze bez problémů napařovat s použitím napařovacího sítka (i když voda v hrnci nebude vřít, určité množství páry vznikne a ta knedlíky ohřeje). Zelí se ohřívá bez problémů, špenát nedělám, ale mělo by to být stejné. I smaženou cibulku lze ohřát, pokud ji necháme v oleji (při dlouhém ohřevu má ale tendenci dál hnědnout).

Hlavní jídla-je dobré, pokud mají alespoň trochu omáčky nebo omastku, díky kterým se dobře prohřejí a nepřilepí se na dno hrnce. Veškeré guláše, hovězí po burgundsku, výše zmíněný kohout (kuře) na víně, čočkový dhál s masem i bez masa (já do něj často používám maso z vývaru), ale i pečené kuře nebo kachna s trochou omastku, parmentier z drůbežího nebo hovězího masa (bez parmazánu, pochopitelně), lasagne (dělám tyhle vegetariánské a neobtěžuju se je rolovat), jehněčí na víně s česnekem...ale taky třeba pilaf s masem (třeba ten, co je v kuchařce Jeruzalém) nebo můj domácí recept na bulgur s merguezami (merguez jsou klobásky z hovězího masa, eventuálně s přídavkem skopového, původem ze severní Afriky. O jejich dostupnosti v ČR mi není nic známo, ale tipla bych si, že v halal verzi by je mohli mít v nějakém arabském obchodě (pro ty, kdo jedí v košer stylu). Ale merguez lze v receptu nahradit i třeba vařeným obraným kuřecím masem nebo třeba mletým hovězím, jen je třeba si pak víc vyhrát s kořením.
V hlubokém talíři nechám nabobtnat bulgur (ve vodě), v pánvi osmažím cibulku do zlatovat, klidně může být na půlkolečka a můžeme ji nechat i trochu zkaramelizovat. Merguez nakrájím na kolečka o tloušťce maximálně 1cm, přihodím do pánve a nechám pořádně opéct. Pak tam šoupnu lžičku harissy (chilli pasty s římským kmínem a česnekem), promíchám, přidám nabobtnalý bulgur, olivy (nejlepší jsou takové ty černé, trochu sušené, ale funguje to i s jinými) a sušená rajčata nakrájená na kousky), promíchám a stáhnu z plotny a přiklopím pokličkou. Často tohle jíme v sobotu v poledne, když jsem neměla v pátek moc času na vaření. Ohřívá se to překvapivě dobře.

Dezerty-v zimě přijde vhod horký kompot, ale jde ohřát i nudlový kugl. Nikdy jsem nezkoušela ohřívat dezerty, které obsahují mléko (třeba rýžový pudink, nebo nějaké sladké kaše), takže netuším, co to může udělat, ale tipla bych si, že to bude mít tendenci se přichytávat na dno, možná by se to dalo ohřívat  na "vodní lázni"?

Tak nevím, jestli jsem něco zapomněla, pokud máte nějaké konkrétní dotazy, sem s nimi!

P.S. to používání vařeného kuřecího masa vyplývá z toho, že kupuji celé chlazené kuře, které pak doma naporcuji a mám skelet na polévku. A často, místo toho abych obrané maso nechala v polévce, ho použiju, i s trochou vývaru do nějakého dalšího jídla. K šetrnosti jsem byla doma vedená a i kdyby ne, při ceně košer bio kuřat je třeba využít všechno :-)

Avi: Parašat Ree (Deut. 11:26-16:17)

Parašat Ree v V.Knize Mojžíšově je opět další Mojžíšovou výzvou k lidu před vstupem do zaslíbené země. A najdeme tam i tenhle příkaz: „Po všechny dny svého života si budeš připomínat den, kdy jsi vyšel z egyptské země“ (Devarim 16,3). Dnešní draša nebude o vzácnosti, kterou je svoboda, ani o tom, jak je dobré nezapomínat, jak zlé bylo otroctví. Bude o víře a jejím uplatnění v životě, a také o našem vlastním úsilí.

Ty velké divy a zázraky, které se tenkrát při vyjití z Egypta odehrávaly před očima davu svědků, máme naštěstí alespoň zapsány v Tóře. Protože Bůh tyto věci neopakuje v každé generaci a velká část odpovědnosti za náš život a za svět se přesouvá do našich rukou, do rukou člověka. On si má tyto věci připomínat tak, aby je měl na mysli i na očích. Proto si o nich čteme každý den, ráno i večer, při modlitbě. Na očích máme mezuzu, které se dotýkáme, atd. Z jednoduchého světa přímé zkušenosti s Bohem se dostáváme k víře. Víra je tak i přenesená zkušenost našich předků. Nejsme ani v současnosti ztraceni ve světě bez Boha. I dnes můžeme zažít jak lásku, tak i bázeň před Bohem. A může nám to otevřít oči, tak jako kdysi Mojžíšovi, který pak zajíkavým hlasem sděloval ostatním: „ukázal se mi Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, a řekl: Rozhodl jsem se vás navštívit, vím, jak s vámi v Egyptě nakládají.“

Z těchto velkých divů, zázraků a Boží péče se má člověk naučit rozeznávat i skryté zázraky, které jsou základem celé Tóry - tak to alespoň vidí Ramban. A takový je i základ pravé emuna - víry. Dalším hebrejským pojmem v této oblasti je bitachon - je to určitá jistota, která z víry pramení, její praktická aplikace. Bitachon nemůže existovat bez emuna, tak jako ovoce nemůže vyrůst beze stromu. A tak je ovoce důkazem stromu, ze kterého vyrostlo, zatímco existence stromu není sama o sobě důkazem ovoce. Tak o těchto věcech mluví Ramban. Jen slovně, verbálně vyjádřená víra je takovým stromem bez ovoce. Nestačí, aby člověk prostě řekl, že má víru. Takový člověk musí cítit, že je Stvořitel vědomě zapleten do jeho každodenních záležitostí a podle toho má i jednat. Pravý boteach je ten, kdo věří, že je to Bůh a ne jeho hištadlut= jeho úsilí, které je skutečným Zdrojem každé jeho potřeby. Díky tomu opravdový bitachon ví, co znamená opravdový pokoj, životní vyrovnanost.

Kam až takový přístup může dojít, se můžeme doslechnout v jednom  židovském vtipu: Dcera jednoho bohatého židovského magnáta si domů přivede svého nápadníka, chudého,zbožného chasida, se kterým plánuje svatbu. Ustaraný miliardář si vezme adepta ženitby stranou a začne ho pečlivě zpovídat. „Čímpak se živíte, mladý pane?“- „Studuji Tóru, Talmud, a Hašem, dobrý Bůh se o mě stará“. „Aha, no a kdepak chcete s naší dcerou bydlet?“ „To ještě nevím, ale Hašem, dobrý Bůh se o nás jistě postará.“ „Hmm, a jak vlastně chcete uživit ženu, rodinu?“- Chasid se bezelstně usměje a znovu odpoví: „ Nedělám si starosti, Hašem, náš dobrý Bůh se o nás postará.“ Boháč vyletí z křesla, opustí místnost a pak vedle , když už se trochu vydýchá, říká manželce: „Je to fakt jouda, nepraktický člověk, darmo mluvit. Má snad jedinou kladnou vlastnost: považuje mě za Pána Boha.“

To je samozřejmě vtip, který má na mušce určitou jednostrannost, spolehnutí se bez jakéhokoliv vlastního úsilí. Druhý příklad z té oblasti bitachon (důvěřivého spolehnutí, jistoty), jsem si vzal z jednoho midraše, který se týká Josefa HaCadika, spravedlivého Josefa. V midraši se píše: „Blaze muži, který doufá v Hospodina“ – to se vztahuje k žalářovanému Josefovi, a dále je tam citován Žalm 40,5: „k nadutým (arogantním) se neobrací“ – protože Josef řekl nejvyššímu číšníkovi: „Pamatuj si mě… a zmiň se o mně (faraonovi)“ (Berešit 40,14), a díky tomu byly dva roky přidány k jeho (vězeňskému pobytu) (Berešit Raba 89,3). Midraš na jednu stranu Josefa chválí za jeho důvěru k Bohu a na druhou stranu Josefa kritizuje za to, že věnoval svoji důvěru spíše tomu „arogantnímu“, než Jedinému Bohu. Josef interpretoval sny dvou komorníků, se kterými byl ve vězení. Potom, co předpověděl propuštění nejvyššího číšníka, požádal ho Josef, že až bude propuštěn, má se ten vrchní číšník o něm zmínit faraonovi. A jak čteme v Tóře, nestalo se to. „Nejvyšší číšník si však na Josefa nevzpomněl; zapomněl na něho.“ (Šemot 40,23) Zdá se to jako tvrdý trest, každý by se snažil dostat z vězení, zvlášť když je v něm na základě falešného obvinění. Vysvětlením tu je, že Josef už byl na takové duchovní úrovni a člověkem takové víry, že tenhle jeho hištadlut- tato jeho snaha- byla naopak potrestána.

Co si z toho všeho vzít ? Máme vědomě pěstovat svoji víru, připomínat si všechny Boží divy a naučit se je hledat i ve svém životě. Aby ta naše víra nebyla jen prázdným prohlášením, ale aby naplňovala celý náš život. Máme být aktivní, aby naše spolehnutí se na Boha nebyla jen zastřená lenost, pohodlnost. A nakonec: naše snaha, to naše vlastní úsilí- hištadlut- by mělo být stejně čisté, jako naše víra.

Židovské kuchařky-aneb zase jeden blog o jídle

Už minulý týden jsem si stěžovala na nedostatek inspirace z vedra a od té doby se to nijak nezlepšilo, takže se opět uchýlím k tématu jídla a vaření, jako vždycky, když nejsem schopná vyplodit nic zásadnějšího.
Dneska tedy o kuchařských knihách.

Miluju kuchařky, ale velmi zřídka podle nich vařím. Respektive, tak nějak se přidržuju receptu a improvizuju buď se surovinami, nebo kořením nebo postupem (zejména, je-li podezřele pracný). Jediná kuchařka, kde se receptu opravdu snažím držet je Jeruzalém Yotama Ottolenghiho a Samiho Tamimiho. Tuhle kuchařku všem vřele doporučuju, i když ne všechny recepty jsou košer (pokud chcete vařit košer, nastudujte si nejdříve příslušná pravidla a přeskočte nebo upravte nekošer recepty). Je to skvělá ukázka izraelské kuchyně a takhle v létě úplný poklad. Pokud jste dosud neměli rádi lilek, tak tady se ho naučíte připravovat tak, že bude chutnat i těm, kdo jsou k zelenině velmi podezíraví. Rybí karbanátky v rajčatové omáčce připravuji naveliko, nakládaný citrón se nám zabydlel v lednici a pasta z řepy a pasta z dýně tvoří nedílnou součást našeho zimního jídelníčku (snažíme se jíst sezóně). Knihu mi dal můj táta a já si ještě objednala od Yotama Ottolenghiho další kuchařku zaměřenou na pokrmy ze zeleniny (Hojnost). Jediný problém s Ottolenghim jsou některé suroviny, hlavně koření. V Praze se dá asi sehnat leccos, v menších městech je to trochu potíž, je potřeba obejít obchody se zdravou výživou eventuálně krámek lokálního Araba, pokud se v daném městě nějaký vyskytuje. Ani tady ve Štrasburku jsem zatím nesehnala všechno.
V létě je vůbec mnohem lepší vařit spíš sefardskou kuchyni než tu aškenázskou. Dalším dobrým zdrojem sefardských receptů je Claudia Roden, jejíž kuchařka vyšla i v češtině. Recepty jsou z celého světa, takže vedle gefilte fiš najdete recept na salát z lilků a paprik, šoulet i dafinu (dafina je sefardská obdoba šouletu-prostě dlouho ohřívané jídlo na sobotu).
Česká klasika je kuchařka Magdy Saxlové a Karla Sýse, já mám verzi z levných knih, ale vyšla i nová verze. Netuším, jak moc se od sebe liší, ale určitě v ní lze najít recepty na českou židovskou klasiku. Třeba šoulet s husím masem. Jen teda nevím, kde se dá v Čechách sehnat košer husa, ani tady v Alsasku se nedá koupit, jen kachna a ani ta není k dispozici vždycky, ale aspoň něco. Každopádně, konzumovat šoulet v tomhle vedru je hazard se zdravím, ale v zimě...mňam! Koho zajímá strava českých židů, musí si nutně přečíst i knihu Ruth Bondyové Boží hody, nenajde tam sice recepty, ale zato spoustu zajímavých informací ze života a stolování českých židů v průběhu staletí.
Alsaskou kuchařku požívám celkem vzácně (a přes svůj název obsahuje nejen tradiční alsaské recepty, ale i recepty ze severní Afriky, protože už od šedesátých let přišlo do Francie mnoho židů z Maroka, Alžírska a Tuniska). Pro mne jsou nejzajímavější informace o tom, jaká jsou tradiční sváteční alsaská jídla.
A ani poslední kuchařku, kterou jsem dostala jako svatební dar, neotevírám příliš často, její výhodou jsou fotopostupy na některé komplikovanější recepty a taktéž slušná zásoba izraelských a sefardských receptů, byť samozřejmě obsahuje i ty aškenázské. Ačkoliv by tato kuchařka měla být košer, už jsem autorku přistihla, jak v jednom receptu dává smetanu do těsta a pak ho nadívá masem...
Trochu váhám nad tím, zda se objednat knihu Millenial Kosher, kterou napsala autorka blogu BusyInBrooklyn, její recepty jsou nápadité, ale používá poměrně často maso, takže nakonec asi zůstanu jen u občasné inspirace na jejím blogu.

A kromě židovských kuchařek mám i Vaňkovu trilogii, která sice není košer, ale spousta receptů se dá snadno v košer proměnit a navíc perfektně vysvětluje postup. Jeho recept na Baeckeoffe je výborný, stačí jen vyměnit druhy masa tak, aby to bylo košer...

No, tak jsem se virtuálně namlsala a doufám, že se brzy ochladí a budu zase psát o něčem jiném...

Avi: Parašat Ekev (Deut. 7:12-11:25)

V dnešní paraše Ekev můžeme nalézt úryvek, který se stal součástí naší nejdůležitější, každodenní modlitby : Šema, Jisrael = Slyš, Izraeli. Konkrétně její druhou část, která začíná slovy: „Jestliže budete opravdu poslouchat má přikázání, která vám dnes udílím, totiž abyste milovali Hospodina, svého Boha, a sloužili mu celým svým srdcem a celou svou duší…“ (Devarim 11, 13). A následuje množství požehnání, však je znáte, vždycky znovu je čteme.

Proč se v této naší velké modlitbě zdůrazňuje slyšení, a ne například přímé vidění, nebo ta emoční stránka člověka- jeho srdce? Odpověď nacházíme v poslední, třetí části této modlitby , kde se mluví o cicit (třásních na modlitebním šálu) jako o připomínce Božích přikázání: „budete si (tak) připomínat všechny Hospodinovy příkazy a budete je konat a nebudete se spouštět za svým srdcem a za svýma očima, jimiž se necháváte svádět.“ (Bemidbar 15, 39).

Oči , kterýma se necháváme svádět, mají tu nejdelší historii. Vzpomeňte si jenom na Adama a Evu: „Žena viděla, že je ten strom dobrý k snědku, že je požitkem pro oči…“ (Berešit 3,6).  Adam jakoby v tom byl nevinně, ale znáte lidi… Jako v tom vtipu: Adam sedí s Evou v ráji, uprostřed té božské přírody, drží se za ruce a sledují jeden z prvních, úžasných západů slunce. Eva se k Adamovi přitulí a něžně se optá: „Opravdu mě miluješ?“ „A koho jinýho?“ odpoví Adam… Zkuste si představit, že by v ráji nebyla jen jedna Eva- Chava achat, ale že by tam byly i Chava šnija, Chava šlišit, reviit, atd. Adam by nejspíš pokukoval po ostatních, a kdo ví, jak by se potom přepisovaly první kapitoly Tóry. Ale i bez tohoto fantazírování si docela určitě umíme představit, že nás naše oči a zjitřené city mohou zavést tak daleko, že nám pak nezbývá než jen nevěřícně zírat a oči nám zůstanou tak akorát pro pláč.

Baal HaTurim poznamenává, že slovo „la-ejnajim“ je zmíněno jen čtyřikrát ve všech Písmech: Kromě už zmíněného verše v Berešit, kde oči zavedly Adama a Evu, ještě v I. Samuelově 16,7, kde se píše: „Člověk se dívá na to, co má před očima“ (v protikladu k : Hospodin však hledí na srdce); v knize Kazatel 11,7: „Sladké je světlo a příjemné očím“; a nakonec ještě v Přísloví 10,26: „Jako ocet zubům a kouř očím, tak je lenoch těm, kteří ho posílají.“ A Baal HaTurim vidí společné téma v těchto čtyřech rozptýlených verších: Adamovy oči zbloudily díky tomu vnějšímu, povrchnímu „vzhledu“ něčeho, který se zdál být něčím „dobrým a lákavým“. Zpočátku to „svítící“, zářící ovoce vypadalo jako „sladké a příjemné“. Až si nakonec Adam uvědomil, že jeho oči byly oslepeny „kouřem“ podvodu.

I když si člověk bláhově myslí, že je fakt docela dobrý a bezchybný, a Adam bez hříchu skutečně byl, pak hřích přichází zvenčí . A oči, ten žádostivý pohled, jsou tím prvním, vstřícným krokem k němu.

Jako takový protijed proti hříchu nám byla dána Tóra. Na poušti ještě byli Izraelci zásobováni celou řadou zázraků, které mohli vidět na vlastní oči. Pak už si museli vystačit jen s Tórou, museli ji slyšet a poslechnout. Šema Jisrael - slyš Izraeli, Hospodin, je náš Bůh, Hospodin je jeden! Často se přemítá nad tím, že jiné velké civilizace v dějinách (Egypťané, Babyloňané, Peršané) zmizely a jsou pouhou minulostí. A připomíná se i to, jak Židé kolikrát museli utíkat, ale vždycky se snažili zachránit Tóru, ten pergamenový svitek, který byl pro jejich život tím nejpodstatnějším, Božím sdělením pro ně. A tak se to dá i obrátit: Tóra zachránila Židy a židovství jako takové, i s jeho univerzálními hodnotami. Jenom pokud se Židé Tóře odcizí, pokud jim bude lhostejná, zaniknou v  dalších generacích v tom asimilačním procesu jako jakékoliv jiné velké civilizace… Stali bychom se tak tím pověstným poslem, který cestou zapomněl, co má vyřídit.

Až se zase budeme modlit Šema, uvědomme si, že tím zachováváme to úžasné, tisícileté poselství. A je dobrým zvykem při vyslovování prvního verše Šema zavřít, nebo si zakrýt oči. Abychom se nenechali rozptýlit svýma očima a mohli se plně soustředit na to, co máme slyšet a poslechnout.