Avi: Parašat Devarim (Devarim 1:1-3:22)

Paraša Devarim otvírá V. Knihu Mojžíšovu. Liší se od předchozích čtyř knih. Říká se jí i kniha Opakování zákona a obsahuje Mojžíšovy promluvy k Izraeli před jeho vstupem do Izraele. Je to kniha natolik odlišná od předchozích, že to vedlo historiky a všelijakou tu biblickou kritiku k nejrůznějším spekulacím o jejím vzniku. Nejčastěji se o ní mluví jako o té knize, která byla nalezena v jeruzalémském Chrámě za krále Jóšijáše (II. Královská 22). Tento král se pokusil v době rozkladu asyrské říše obnovit království Davidovo. Nález takové knihy mu v jeho snahách významně pomohl.

Na Tóru existují dva krajní pohledy. Jeden z nich bere text jednoduše jako neomylné Boží slovo a u tohoto pohledu někdy hrozí nepříjemný a tupý fanatismus, se všemi jeho negativními projevy. U druhého, puntíčkářsky pitvajícího pohledu, zase hrozí, že se takový čtenář utopí v textových detailech a v nepodstatných nesrovnalostech. Zůstává tak jen u povrchu, šatu Tóry, a vlastní sdělení mu buď úplně unikne, nebo ho není schopen brát vážně. Autorita Tóry a Boha je ta nejdůležitější, ale pojďme se podívat na dnešní text, co nám k tomuto tématu řekne nového. Dostaneme se k tomu prostřednictvím příběhu z chasidského prostředí.

Když roku 1869 začala proslulá velká „světová válka“ mezi chasidy ze Sadogóry a chasidy ze Sjonče, každá ze znesvářených stran se pokoušela přetáhnout na svoji stranu tolik rabínů, jak jen to šlo, aby podepřeli jejich stranu. A nejen chasidských rabínů, ale snažili se do toho zatáhnout i rabíny nechasidské. Rabi ze Sjonče, proslulý Divrej Chajim, zvítězil v té soutěži o získání většího počtu rabínů na své straně. Jednoho dne Divrej Chajim publikoval Kol kore (manifest) proti svým nepřátelům ze Sadogóry. Všichni rabíni, kteří ho podporovali, podepsali tento manifest. Jen jediný nepodlehl tlaku, který na něj Divrej Chajim vyvíjel. Tím rabínem byl Dov Ber Meisels, v té době rabín v Krakově.

Dov Ber Meisels byl vrchním rabínem Krakova a potom i Varšavy (1856). Byl činný i politicky, propagoval polsko-židovskou spolupráci a podporoval polskou nezávislost. A když tedy za tímto rabínem Meiselsem přišli vyslanci Divrej Chajima a poprosili ho a vyzvali k podpisu toho manifestu, on to odmítl a vysvětlil svůj postoj výkladem k paraše Devarim:

Čteme v Devarim, že Bůh přikázal Mojžíšovi: „Vstaňte, sbalte stany, překročte potok Arnon! Podívej, vydal jsem ti do rukou chešbónského krále Síchona, Emorejce, a jeho zemi. Začni ji obsazovat. Vypověz mu válku! Dnešním dnem začínám nahánět strach a bázeň z tebe národům pod celým nebem. Až o tobě uslyší zprávu, budou se před tebou třást a chvět úzkostí.“ Boží příkaz tedy zněl jasně: „Vypověz mu válku!“ Ale tak jasně formulované slovo Mojžíš, náš učitel, nesplnil. Naopak, obrátil se na Síchona s jemně položeným dotazem, jak se můžeme přesvědčit (Devarim 2,26-29): Tehdy jsem poslal posly z pouště Kedemótu k chešbónskému králi Síchonovi s pokojným vzkazem: „Rád bych prošel tvou zemí. Půjdu jenom po cestě, neodbočím napravo ani nalevo Za stříbro mi prodáš pokrm, abych měl co jíst, a za stříbro mi dáš vodu, abych měl co pít. Chci pouze pěšky projít, jak mi to dovolili Ezauovci, sídlící v Seíru a Moábci, sídlící v Aru, jen co přejdu přes Jordán do země, kterou nám dává Hospodin, náš Bůh…“

Midraš říká, že Bůh, přestože vydal jasnou instrukci, akceptoval tuto Mojžíšovu svévoli a později mu řekl: „Mojžíši, přísahám, že ustoupím se Svým slovem a podpořím tvoje slova.“ Bůh přijal Mojžíšův názor a dal příkaz celému pokolení: „Jestli přijdeš k městu, abys s ním válčil, (nejprve) mu nabídneš mír.“ (Bohužel, Síchonova odpověď byla negativní a rozhodná : „Síchon vytrhl proti nám k boji s veškerým svým lidem.“) (Devarim 2,32)

Tedy, pokračoval rabi Meisels ve své řeči k poslům Divrej Chajima, když ani Mojžíš nechtěl začít válku se Síchonem, i když mu to Bůh přikázal, konflikt mezi chasidy ze Sadogóry a Sjonče má být nejprve řešený tak, abychom zkusili dosáhnout pokoje, a ne tak, že budeme spor vyostřovat.

To je jedna stránka té Mojžíšovy neposlušnosti z dnešní paraši. Ta druhá spočívá v tom, že tato zmínka o neposlušnosti nejvyššího představitele Izraele vůči Bohu, která může oslabovat jeho obraz, může být pro něj nevýhodná. Ale že právě tuto zmínku obsahuje, tak to svědčí o její autentičnosti a starobylosti. Z vnitřní jednoty předchozích knih Mojžíšových ani tato nevybočuje, i když je psána v 1. osobě, na rozdíl od ostatních čtyř. Jak napsal Lévinas: „ Zázrak jednoty není o nic méně zázračný než div jediného zdroje.“

Už proto je užitečnější zabývat se samotným posláním textu a ne jeho vnější formou. A v tomto případě je tím posláním to, že někdy je hledání pokoje a smíru důležitější než různé výklady Božích instrukcí. Jak komicky dneska vypadá ten nelítostný boj chasidů v našich očích, a jak asi naše drobné půtky v těch Božích očích.