Avi: Parašot Matot- Masej (Bemidbar 30:2- 36:13)

Díky variabilitě židovského kalendáře nás dnes čeká ne jedna paraša, ale hned dvě: Matot a Masej. A zároveň se dnešním čtením taky loučíme se čtvrtou knihou Mojžíšovou- Bemidbar ( = na poušti). Kromě jiných, zajímavých témat, například o útočištných městech, tu máme jednu fakt nudnou pasáž o čtyřiceti dvou zastávkách na cestě pouští. Posuďte z malé ukázky sami, jestli není telefonní seznam záživnější: „Vytáhli z Refidímu a utábořili se na Sínajské poušti. Vytáhli ze Sínajské pouště a utábořili se v Kibrót- taavě. Vytáhli z Kibrót- taavy a utábořili se v Chaserótu. Vytáhli z Chaserótu a utábořili se v Ritmě. Vytáhli z Ritmy a utábořili se v Rimón- peresu.Vytáhli z Rimón–peresu a utábořili se v Libně. Vytáhli z Libny a utábořili se v Rise. Vytáhli z Risy a utábořili se v Kehelatě…“ (Bemidbar 33,15- 22) Musíte sami uznat, že to spíš vypadá jako takový hodně úsporný zápis v kronice o cestách skautského oddílu. Čtenář se musí nutit, aby nepřeskakoval řádky. Jaký to může mít pro nás význam?

No, asi pro historiky a archeology, jako zdroj starobylého místopisu. Ale pro nás ostatní? V Tóře ovšem není nic bez významu, každý úsek k nám mluví o těch nejpodstatnějších záležitostech. Proto se komentátoři vždycky snažili hledat poučení i v tomto fádním výčtu. Midraš říká, že to je jako sentimentální cesta, při které otec synovi připomíná místa, kde se mezi nimi odehrály důležité události. A Otec to je Stvořitel, který tuhle cestu přikázal. Raši zase připomíná,, že polovina těch míst připadá na první a poslední rok putování. A na zbývajících dvacet změn zůstává dlouhých třicet osm let. To znamená, že tam musely být delší časové úseky, kdy žili v poklidu na jednom místě. Má to ukazovat i na milosrdenství Otce. Midraš Tanchuma zdůrazňuje, že tento soupis Mojžíš zapsal na důrazné doporučení Pána Boha. Má to být připomenutí, že jsou místa, kde ho vyvolený lid provokoval k hněvu. A zase jsme u toho milosrdennství.

Maimonides se na druhou stranu domnívá, že jde o připomínku zázraků. A to je potom celkem srozumitelné. Podívejte se přece pozorně: čtyřicet let vůbec přežít na tak nehostinných místech! Když si představíme, na jakých místech byly ty zastávky, tak to jen zvyšuje tu malou pravděpodobnost přežití- bez nějaké neobyčejné pomoci odjinud.

Navíc, ta cesta musela mít nějaký smysl, vždyť se tam pohybovali vždycky na Boží příkaz. Takže ta zdánlivá chaotičnost, kdy se jednou přiblížili k zaslíbené zemi, a pak zase naopak, nebyla náhodná. Už to bylo mnohokrát řečeno: tady, na poušti, se zrodil národ svobodných lidí, kteří už nemysleli jako otroci. Ale svoboda nebylo to poslední, co si měli vtisknout do svého nitra. Měli poznat Boha, aby se mohli stát Jeho svědky. A to je ta druhá, obtížná lekce. Svobodu dostali oni i my jakoby darem, to druhé si musí každý vybojovat sám v sobě. Svoboda není bezbřehá, je tu i odpovědnost k Bohu a k ostatním lidem. Po roce 89 si také mnoho lidí myslelo, že ta svoboda je o tom, že si teď mohou dovolit všechno a utrhnout pro sebe bezohledně co se dá. Následky toho pociťujeme dnes víc než kdy jindy. Ale dokud si člověk nepřipustí vyšší odpovědnost, tak to takhle opravdu chodí. Každý by chtěl být jen tím velkým šéfem, aby už nebyl nikdo nad ním.Trochu to připomíná ten vtip, kdy Moše Goldstein, velký šéf ve firmě, si na setkání se zaměstnanci postěžoval, že mu neprokazují žádnou úctu. A druhý den přišel z domova s cedulí: „Já jsem šéf!“ A tu ceduli si přilepil páskou na dveře kanceláře. Když se vrátil z oběda, našel na stole vzkaz: „Vaše žena volala, že chce vrátit ceduli!“

A tak to dneska chodí. Autoritu by chtěl mít každý, ale ta se nezískává ani funkcí, ani penězi. Vážit si můžeme poctivého člověka, který ctí pravidla, zákony. A když se navíc řídí i těmi pravidly nepsanými, jednoduše- prostou slušností, může pak vzniknout autorita- nevynucená, skutečná, přirozená.

I my bychom se mohli ohlédnout a projít se v duchu svým životem, svojí životní cestou. Určitě bychom tam našli množství zajímavých zastávek. Na některých jsme zažívali nezasloužené požehnání a opravdové štěstí, jindy bychom některé zastávky vymazali, protože na ně pyšní být nemůžeme. Jednou v poklidu, jindy se události řítily. Ale celá ta cesta každého z nás má taky svůj účel. Máme být svobodnými lidmi, kteří jsou schopni jak sobě, tak i druhým přiznat stejnou lidskou důstojnost. A na základě toho ohlédnutí za svou cestou můžeme uznat , že i ta naše cesta přece jen dává smysl a přemýšlet o tom, jestli naše vlastní ego není tou poslední překážkou, abychom byli schopní se vděčně sklonit před autoritou nejvyšší. A poznat Boha, tak jako Izraelci na poušti . Lévinas to popisuje tak: „Poznání Boha k nám přichází jako přikázání, jako micva. Poznat Boha, znamená vědět, co je třeba dělat.“ Izraelci to tenkrát zažívali 40 let na poušti. My dnes s Tórou v ruce a v srdci. Jde o stejnou, výchovnou cestu, tenkrát i dnes.