Avi: Parašat Vaetchanan (Devarim 3:23 – 7:11)

    V naší dnešní paraše Vaetchanan můžeme najít snad nejznámější verš z celé Tóry: „Slyš, Izraeli…“ čili Šema. A také další verše, které používáme v liturgii - během bohoslužby, ale které jsou třeba i na svitku v mezuze. Mezi nimi je i stejně proslulé přikázání: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a ze všech svých sil!“  (Devarim 6.5)  Říkáme to tak často a někdy  i bezmyšlenkovitě, že si ani neuvědomujeme, že to není jen takové vzletné vyjádření, ale přikázání, jedno z těch 613 přikázání Tóry. Ale když nám tohle dojde, tak se začneme přirozeně bránit: „Tak moment, jak se dá přikázat cit, milování někoho? To jako vážně?  Přikázat se dá nějaký úkon, jisté chování, ale přikázat lásku?

  My známe lásku jako lidskou zkušenost. Proto je i Píseň Písní připojena k Písmu. A rabíni všechna ta vyznání a erotické popisy v této knize interpretují alegoricky. Jak se tam píše, „jsem nemocná láskou“, to je to milování z celého srdce i z celé duše. Rabín Pečarič nás o lásce učil trochu jinak. Není to doják z Hollywoodu, přetékající city. A když pak ty vypjaté emoce odezní, zmizí i „láska“. To ale láska nikdy nebyla.  Měla by to být laskavá odevzdanost, která se vydává pro druhého a vidí v něm (Něm) to nejlepší.  Tak jako u Joba, který uměl přijmout i tu svou momentální hroznou situaci a přitom stále dokázal pociťovat vděčnost vůči Bohu. Kdybychom to dokázali – být vyrovnaní s tím osudem, který nás potkal, tak to je asi to nejvyšší vyjádření smíření, souladu se světem i s Bohem.

  Nedávno jsem navštívil svého bratrance. Žije v malé vesničce v Českém ráji. Vídáme se občas na rodinných pohřbech,a tak jsme to tentokrát prolomili a setkali se jen tak. Bylo to zvláštní setkání. Když je čas, tak si mezi sebou lidi mohou předat tolik informací a svěřit se i se svým trápením.  Od začátku jeho života to neměl jednoduché. Vlastní otec mu zemřel při nehodě ještě dříve, než se narodil. Pak dala jeho maminka slovo muži, kterého komunisté zavřeli na desítky let, protože se jim postavil.  Až po čtrnácti letech byl propuštěn na amnestii a tak se Míra viděl se svým otčímem poprvé. Ten otec ale nebyl jednoduchá povaha a tak bratránek chtěl co nejrychleji žít svůj život někde jinde. A měl  už taky svoji lásku. Jeho milované se ovšem stala v 18 letech nešťastná nehoda. Stroj zachytil její krásné vlasy a strhnul jí je z hlavy i s kůží.  Vezli ji celou zkrvavenou do nemocnice a cestou ještě měli nehodu. Do rány se dostal benzín, který další léčbu ohromně zkomplikoval. Léčba trvala dlouhé roky. Ze stehna jí brali kousky kůže, které se měly zachytit na bolavé, zjizvené hlavě. Vrcholem léčby bylo, když si mohla nasadit paruku, kterou až dodnes nosí. A Míra? Pro něj to byla stále jeho milá- byl pořád nemocný láskou, i když ona vypadala spíš jako zombie…  Taky se vzali. Ale nemohli mít spolu děti. A tak si adoptovali malé cikáně. Jestli si mysleli, že mají všechno zlé za sebou, krutě se zmýlili. To jejich dítě už strávilo ve vězení dohromady asi deset let, kradlo opakovaně i u nich doma. Střídali se u nich vymahači, exekutoři, maminky, které tvrdily, že jim vedou vnoučky. Museli svého syna  formálně vydědit, aby nepřišli i o střechu nad hlavou. A jejich, dnes už čtyřicetiletý syn, celý vysmátý, občas přijede a poptá se na peníze, a oni za něj zaplatí další průšvihy. Nikdy ho ale definitivně nezatratili. Oni za to ale platí i svým zdravím, pochopitelně. Jsou to v naší rodině takoví Jobovic. Ale kdybyste si mysleli, že to snad nějak narušilo jejich vztah plný lásky, nemohli byste se mýlit víc. Odjížděl jsem od nich se smíšenými pocity. Navalilo se toho na ně k neunesení, ale ta jejich láska je ta pravá, nehollywoodská, prověřená. A ještě ke všemu se tomu všemu umí i zasmát. K neuvěření.

  Velice zajímavý výklad midraše k Boží lásce se nachází v Sifrej: jde o to, abychom působili tak, že způsobíme to, že všichni lidé budou milovat Boha. Tak, jak to dělal praotec Abrahám. O něm se píše, že když odcházel z Cháranu, odcházeli  s ním i duše, které získal- udělal.  Co to znamená? Že navracel lidi a přiváděl je pod křídla Šechiny, Boží Přítomnosti. Neznamená to, že vytvářel nové náboženství, ale- tak jak uměl- je seznamoval s Boží existencí.

  Takový způsob má i společenský rozměr a dopad: prostřednictvím našeho chování a našeho života se jiní mohou dozvídat kým a čím je náš Stvořitel. Jak píše Lévinas, vlastnictví pravdy spočívá „ v jejím potvrzení  vlastním  životem“- jakožto odpovědi na Boží lásku. Když v tom obstojíme, pak je podle Talmudu  použitelný verš z Izajáše: „Ty jsi můj služebník, Izrael, v tobě se oslavím“ (49,3) Když ale svým životem budeme vytvářet negativní dojem, může být zase Boží Jméno zneuctěno, zhanobeno. Je to na nás. Je to životní výzva.