Avi: Parašat Behaalotcha (Bemidbar 8,1 – 12,16)

  Dnešní drašu k paraše Behaalotcha ze IV. Knihy Mojžíšovy – Bemidbar začnu vtipem o židovských matkách. Ty jsou známé svojí dechberoucí  péčí o své potomky. I když ty vtipy jsou často spíše o tom, že od těch svých potomků vyžadují tu správnou, adekvátní  pozornost a vděk, který podle nich není  nikdy dost veliký.

  Takže: Syn volá své matce na Floridu: „ Mami, jak se ti vede?“ – „Ne moc dobře,“ říká matka. „Velmi jsem zeslábla.“ Syn se ptá: „A co se stalo, že jsi tak zeslábla?“ – „Protože jsem 38 dní nejedla.“ „To je strašné,“ hrozí se syn. „A proč nejíš?“  Matka odpovídá: „Protože nechci mít plnou pusu, kdybys mě náhodou zavolal.“

  V naší paraše můžeme číst o Mojžíšovi, kterému už začínala docházet trpělivost se svěřeným lidem. „Mojžíš...vyčítal Hospodinu: „Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí jako chůva nemluvňátko…?“ (Bemidbar 11,11-12)

  Mojžíš s úzkostí poslouchal stížnosti Židů na manu- na skvělé jídlo, které každý den padalo z nebes a udržovalo tak lid při životě po celých 40 let putování po poušti. Dovedl si představit Boží hněv za takovou nevděčnost a tak se tu svým způsobem od lidu distancuje. Ve verši se tak trochu naznačuje, že kdyby tak ještě byl jejich matkou, tak prosím- k té patří to, že se o děti postará za každých okolností.  Ale on už toho má fakt plné zuby!

  Chofec Chajim z tohoto příběhu vychází a říká, že se rodiče nemohou vyhýbat své odpovědnosti          za péči o své děti a to bez ohledu na to, jak obtížný je to úkol. A já k tomu dodám příklad poněkud současnější.

  Rabi Cvi Trenk z mesivty Chaima Šloma, byl velice příjemně překvapen. Boruch Adler, student z jejich školy, během posledního měsíce prokázal výrazné zlepšení v učení i v celkovém přístupu. Rabi Trenk proto neváhal a zvedl telefon, aby se spojil s rodiči Borucha a informoval je o tak pozitivní změně.

  Paní Adlerová zvedla telefon. Když uslyšela tu novinu, přemohly ji emoce. Její hlas se zachvěl a pak řekla rabínu Trenkovi: „Postila jsem se za něj 40 dní.“

  V judaismu je půst opravdu mimořádnou věcí, ne nějakou běžnou praxí. Proto byl rabín Trenk ohromen: „Co že to říkáte?“

  Paní Adlerová to vysvětlila: „Zúčastnila jsem se výroční večeře ješivy počátkem tohoto roku. Možná si vzpomínáte, že rabín Bender vyprávěl silný příběh o svém roš ješivovi, rav Šmuelovi Berenbaumovi a o sobě. V tomto příběhu se rav Berenbaum zeptal rabína Bendera, jestli se postil 40 dní, než navrhl, aby byl určitý talmid – žák vyloučen ze školy. Řekla jsem si, že ten můj syn, Boruch, už taky dlouho není  v pořádku a ptala jsem se sama sebe, co pro něj můžu udělat. Modlila jsem se, dávala peníze na cedaku – dobročinnost, ale nedošlo k žádné valné změně.  A tak jsem si řekla, že bych ještě mohla zkusit ten 40 denní půst.  A pustila jsem se do toho. Ne že bych se každý den absolutně postila. Někdy ano, jindy jen dopoledne. A tak jsem teď šťastná, že skutečně došlo ke značnému zlepšení.“ Je to takový extrémní příklad, ale asi ten syn přinejmenším musel vycítit, že matce není jeho výkon ve škole lhostejný. A podle sebe soudím, že hladoví lidé nemusí být zrovna nejpříjemnější  společníci…

  Někdy se to zdá tak samozřejmé – skvělý člověk, tak má skvělé děti. Rabín Lefkowitz ale mluvil        o tom, že se jednou někdo zeptal Brisker Rava, jak si zasloužil tak vynikající děti. Rav odpověděl: „Myslíš, že to přišlo tak snadno ? Stálo mě to mnoho slz.“

  I Mojžíš musel mnohokrát počítat do deseti. Neužil si přitom ani píď ze zaslíbené země. Ale přivedl na její hranice úplně jiný lid než ten, který vycházel z Egypta – ze země otroctví. Ačkoliv se tomu bránil,  tak  přesně jako ta chůva v tom našem dnešním verši vypiplal sebevědomé, svobodné lidi, ze kterých se stal skutečný národ vyvolený.