Avi: Parašat Naso (Bemidbar 4,21 – 7,89)

  Ve druhé paraše IV. Knihy Mojžíšovi, která se jmenuje Naso, se kromě jiných témat objevuje i problém soty = zbloudilé- ženy, podezřelé z cizoložství. V ješivě jsme nedávno probírali talmudický traktát Sota, takže mám v hlavě i další podrobnosti, které se v textu Tóry neobjevují.

  Nejedná se tedy o ženu, která byla svědky přistižena při činu. To je pak postup jednoznačný. Tady se jedná o podezření. Ale o podezření založené na určitých faktech. V té době nebylo běžné, aby se samotná žena, natož vdaná, scházela s nějakým jiným mužem za zavřenými dveřmi.  I tak mělo nejprve následovat varování, že se to jejímu muži nelíbí a nepřeje si to. Když pak svědci dosvědčili, že se situace zopakovala, musela taková žena podstoupit v Chrámu rituál, při kterém měla vypít tzn. hořkou vodu. Při tom obřadu se měla prokázat nebo vyvrátit její vina. Její muž ji přivedl do Chrámu, složil tam oběť z mouky a kohen vykonal rituál, jehož součástí bylo, že se ta žena napila vody, do které byl nasypán prach, země z chrámové podlahy. Sice tam byla podlaha vydlážděna mramorovými dlaždicemi, ale jedna z nich měla úchyt, aby se dala nadzvednout a získat odtamtud tento prach země. Voda pocházela z kijoru,  měděného umyvadla, ve kterém si myli kohanim ruce a nohy před službou v Chrámu. Vypadá to nehygienicky, ale šlo o co největší svatost vody i celého rituálu. Předtím než se sota  napila (lépe řečeno sota safek – žena podezřelá z cizoložství)  řekla amen k přísaze, jejíž text byl symbolicky smytý do nápoje, že když se provinila a byla nečistá, zapřela manželovi nevěru, tak se její břicho nafoukne a potratí. Ale jestli nenese vinu, neponese ani žádnou škodu, naopak – Bůh jí požehná silou, zdravím, lehkým porodem, pěknými dětmi. Slovo přitakání, souhlasu – amen - říkala dvakrát. Rabíni to dvojí amen vysvětlují dvěma způsoby: První z nich říká, že amen se jednou říká ke zlořečení a jednou k požehnání, druhý názor říká, že první amen je k případné nevěře s tím mužem, se kterým je podezřelá a druhé amen je pro případnou nevěru s dalšími muži. Slova prokletí a požehnání se smyla a spláchla do nápoje, včetně Božích Jmen, které na něm byly. Je to další naprostá výjimka, s napsanými Božími Jmény se takto nikde jinde nezachází, je to zakázané. Ale když jde o to, aby se muž a žena mohli vrátit k sobě, je to možné.  Musel to být působivý rituál, který skutečně ztěžoval cizoložství, rozhodně ho nepropagoval. Budí v nás ale taky rozpaky a nechuť. Ta žena se šourala po tom ohromném chrámovém nádvoří, její krása, upravenost byla pryč, šaty měla poničené, vlasy rozházené a musela se cítit opravdu hrozně. I když k tomu podezření  sama nějak aktivně přispěla, nemusela i tak nic spáchat a přitom se musela cítit, jak říkal Jára Cimrman, přinejmenším jako sprostá podezřelá.

  Pokud nenastala po vypití nějaká bolestná reakce, bylo to bráno jako důkaz její neviny. Ostatně, podle tradičního výkladu v případě viny měla nastat smrt (její i jejího milence), nevinná žena měla být naopak šťastnou matkou. Jde pochopitelně o trest, vykonaný Bohem, ne lidmi, protože ten nápoj nebyl nijak škodlivý a podle starších komentátorů nebyl ani hořký v doslovném smyslu. Hořká byla spíš samotná situace a nedůvěra mezi partnery. Někteří moderní vykladači ten nepříjemný rituál uhlazují tím, že tvrdí, že šlo spíše o „zkoušku žárlivosti“ a sloužilo to celé k ochraně ženy před žárlivým manželem. V každém případě jde  o rituál, který je naprostou  výjimkou v Tóře, jediným takovým „soudem Božím“. A tak není divu, že už středověcí komentátoři zkoušeli omezit význam toho rituálu, a říkali například, tak jako Nachmanides, že mohl fungovat pouze v tom případě, kdy většina Izraelců činila Boží vůli... Důležité je, že praxe hořké vody byla  s konečnou platností zrušena Jochananem ben Zakaj hned po zboření II. Chrámu. Od té doby hrozí za cizoložství jen rozvod a ne tato ponižující zkouška, nebo něco ještě horšího.

  Přesto, když i dnes o vyhaslém rituálu hořké vody v Tóře čteme, zejména ženy rychle napadne: a co  muž, podezřelý z cizoložství, ten podobný nepříjemný rituál podstupovat nemusel? Tady je potřeba vědět, že tenkrát mohl mít muž i dvě ženy, manželky – maximální počet byly čtyři. To byla ovšem spíše teoretická možnost, není známo, že by měl kterýkoli z mudrců Talmudu dvě ženy. Znamenalo to, že muž nemůže být nevěrný s jinou, se svobodnou ženou (natož pak vdanou). Ale rabíni nenechali muže jen tak na pokoji. V Talmudu je z biblického popisu vyvozený závěr, že zkouška hořké vody mohla fungovat pouze tehdy, když byl i samotný muž bez hříchu.

  Proč mluvím zrovna o tomhle tématu z dnešní paraši? Každý, kdo Tóru nezná a zběžně do ní nakoukne, nám může otlouct o hlavu i tenhle ponižující, dva tisíce let nepratikovaný rituál. Tóra nám byla dána ne proto, abychom fundamentalisticky, bezmyšlenkovitě dělali všechno, o čem je v ní zmínka. To ostatně tvoří jednu z největších hrozeb dnešního světa – náboženský fanatismus.  A tak je krásné a hodné příkladu to, co si rabíni vzali za poučení z tohoto textu- morálnost je pochopitelně vyžadovaná od nás všech, od žen i od mužů,  v naprosto stejné míře.