Avi: Parašat Korach (Bemidbar 16,1 – 18,32)

  Parašat Korach je o vzpouře Koracha a jeho skupiny proti Mojžíšovi a Áronovi.  Tuhle vzpouru potrestal nevídaným způsobem sám Hospodin. Pod vzbouřenci se otevřela země a zase se nad nimi zavřela. Můžeme číst, že se to stalo  „na výstrahu synům Izraele… aby nebylo nikoho jako Korach a jeho obec.“  (Bemidbar 17,5) O motivaci Koracha a jeho společníků toho bylo napsáno mnoho.

  V Talmudu se můžeme dočíst, co k tomu řekl Rav:“Každý, kdo setrvává v hádce, porušuje zákaz Tóry, jak je psáno: „A neměl by být jako Korach a jeho skupina.“ (Sanhedrin 110a)

  Často je té malicherné zášti tolik, že ji naši moudří přirovnávají k ohni, protože ten umí být zrovna tak destruktivní. A naopak ti, co hledají cestu ke smíru, získávají neocenitelné požehnání. To platí zvlášť pro tu stranu, která je mevater, která ustoupí a vychází vstříc dohodě, kterou jeho protivník hledá. Ještě ideálnější je, když mevater postupuje od začátku tak, aby k žádným sporům ani nedošlo.

  Poslechněte si jeden pěkný příběh:  Jednoho dne rabín Elijahu Mann, důvěrník velkého mudrce Tóry, rabína Chaima Kanievského, přijal znepokojivý telefonát. V něm se dozvěděl, že tři týdny před svatbou byla u chatana= ženicha diagnostikována obávaná nemoc, která vyžadovala náročné léčení. Rodiny ženicha a nevěsty hledaly radu, jestli by neměla být svatba odložena. Pro jiné rabíny to byla obtížná otázka a přenechali rádi tento problém ravu Chaimu Kanievskému.  Rav Mann domluvil schůzku s oběma rodinami, aby navštívili rabiho Chaima u něj doma v Bnei Brak. Zatímco o ženy se postarala rebecin Kanievská, oba otcové a ženich představili rabínu Chaimovi svoje dilema. Řekli toto:

  Chatan se domnívá, že by nebylo spravedlivé, kdyby měla jeho kala= nevěsta snášet v prvním roce jejich manželství těžkosti, spojené s péčí o těžce nemocného manžela, který se podrobuje léčbě. Proto se domnívá, že by se svatba v této době uskutečnit neměla. Nevěsta si myslela něco úplně jiného. Cítila, že její nastávající, budoucí talmid chacham, potřebuje právě v této době manželku, která mu bude oporou a bude mu dodávat sílu. A že by tedy bylo špatné svatbu odkládat.

  Rabín Chaim jednoznačně rozhodl, že by se svatba odkládat neměla a požehnal ženichovi a nevěstě. A potom, v den svatby, se dokonce rav Chaim dokázal odtrhnout od studia Tóry, a přijal pozvání  od svatebčanů. Znovu oběma požehnal, poseděl s ženichem, pak dokonce i tančil. Celé shromáždění ho pak doprovázelo k autu.  Během cesty domů se potom rav Mann zeptal rabína Chaima, na čem založil to své rozhodnutí pro svatbu.

  Rabín Chaim mu sdělil, že se tak rozhodl na základě midraše k parašat Noach. V tom midraši se vypráví o tom, jak Alexandr Veliký dorazil k branám vzdáleného královského města. Naproti mu vyšel místní král, aby pozdravil mocného dobyvatele a uctil ho dary. Alexandr mu řekl: „Nepřišel jsem pro zlato nebo stříbro. Přišel jsem se podívat, jakým způsobem soudíte finanční spory, které přicházejí před váš soud.“

  Alexandr si sedl vedle krále na jeho dvoře a vyslechl si následující případ: Muž prodal svému sousedovi nějakou ruinu, ale kupující v ní objevil vzácný poklad. Kupující řekl: Kupoval jsem jen tu ruinu; poklad není můj.“ Prodávající zase trval na tom: „Prodal jsem ruinu a všechno, co v ní bylo.“ Král se jednoho z mužů zeptal : „Máš syna (na ženění)?“ „Ano“. „A máš dceru?“ zeptal se král druhého muže, který také odpověděl kladně. „Ať se tedy vezmou“, řekl král, „a dejte jim ten poklad.“ Potom se král zeptal Alexandra, jak by takový soud rozhodl on. „Zabili bychom obě strany a nechali si poklad pro sebe“, odpověděl Alexandr. Takovou odpovědí rozhněval místního krále. A ten mu pak řekl, že pokud prší v Alexandrově království, nebo pokud svítí slunce, je to jen zásluhou zvířat, která potřebují déšť a slunce, aby jim poskytly pastviny, na kterých se pasou. (Berešit Raba 33,1) Bylo to takové decentní vyjádření názoru na Alexandrův způsob vládnutí pomocí „zaklekávání“.

  „Z tohoto midraše vidíme“, uzavřel rabi Chaim, „že když jsou obě strany mevater, pak obě strany vyhrají. V tomto případě, kde chatan chtěl udělat jen to, co bylo nejlepší pro jeho kalu a kala zase chtěla udělat jenom to nejlepší pro svého chatana- obě strany měly právo vyhrát. V tomto případě vítězství znamenalo, že by se měli vzít a vytvořit krásnou, milující rodinu.

  A na závěr perlička: Jednou rabi Elazar Menachem Šach předsedal sporu a jenom těžce se mu dařilo, aby ho dovedl ke smírnému řešení. Řekl  proto svému důvěrníkovi: „Je škoda, že oba nechápou, jak je sladké být mevater… Celý svůj život jsem byl vždycky vůči ostatním mevater a nikdy jsem toho nelitoval.“

  A rebecin Šachová zase jednou řekla: „Když jsme s manželem byli chatanem a kalou, dohodli jsme se tak: Kdybychom spolu nesouhlasili, tak poprvé by on byl mevater v můj prospěch, podruhé zase obráceně. A tak bychom se střídali. Musím vám však upřímně říci, že po všech těch letech na mě ještě řada nepřišla- protože manžel vždycky trval na tom, aby mevater byl on.“

  Tak musím přiznat, že Korach zrovna nejsem, ale i k dokonalosti  rabiho Šacha mi ještě něco chybí…