Elieho proslov u příležitosti Jom ha-šoa

Dámy a pánové,
když rabi Daniel Fahri, s podporou Serge Klarsfelda, zorganizoval v roce 1991 první veřejné čtení jmen francouzských židů, kteří se stali obětí šoa a také hrdinů židovského odboje, jeho úmysl byl dvojí. V první řadě chtěl dát jméno 76 000 francouzských židovských obětí šoa. Ale šlo i o veřejnou akci, která měla svést dohromady Francouze, ať už jsou židy nebo ne, aby společně přemýšleli nad mechanismy, které dovolily poslat na smrt židy, protože byli židé.
Od prvního veřejného čtení jmen francouzských židovských obětí šoa a hrdinů židovského odboje se mnohé změnilo. Francie, ústy tehdejšího prezidenta Jacquese Chiraca v roce 1995 přiznala svou spoluodpovědnost: při příležitosti připomínky "Zátahu na velodromu Vel d´Hiv" prezident Jacques Chirak přiznal, že 16 července 1942 Francie, země azylu, spáchala nenapravitelné, když bez řečí vydala ty, které chránila, jejich pronásledovatelům. Tento silný projev, který si zaslouží přečtení, představuje významný milník. Ale je nutné konstatovat, že přes všechny vzpomínkové akce a práci s mládeží, antisemitismus si stále ve Francii i v Evropě vybírá oběti. Ještě stále jsou židé napadáni, protože jsou židé, zejména v Ile-de-France (pozn. Paříž a okolí), kde je mnohým rodinám vyhrožováno, jsou napadány a nuceny se odstěhovat. Hřbitovy jsou vandalizovány. Rasismus a antisemitismus jsou šířeny prostřednictvím internetu. A ještě stále jsou židé zabíjeni, protože jsou židy. Vzpomeňme na Ilana Halimiho, který byl v roce 2006 unesen a tři týdny mučen, na oběti útoku na školu Otzar Hatora v Toulouse v roce 2012, oběti atentátu na obchod Hypercacher v Paříži v roce 2015, na Sarah Halimi, kde orgánům činným v trestním řízení trvalo dlouho, příliš dlouho, než připustili, že se jedná o antisemitskou vraždu a také na vraždu Mireille Knoll, která se odehrála ani ne před měsícem.

Ve sborníku esejí  "L´imprescriptible" (pozn. nepromlčitelné), Vladimir Jankélévitch prohlásil, v souvislosti s židy obývajícími varšavské ghetto v průběhu povstání a následně v souvislosti s židy obecně: " židé byli sami, jako vždy. Židé jsou vždy sami, zoufale sami, v obležené pevnosti". V této větě cítíme utrpení a bolestnou jasnozřivost tohoto filozofa, hudebníka a muzikologa, který šoa přežil a pro kterého připomínka obětí šoa byla morální povinností, povinností si připomínat tuto agonii, která, cituji: "bude trvat až do konce světa".
"Židé jsou vždy sami, zoufale sami", tato Jankélévitchova věta může znít ve svém zoufalství přehnaně. Vzpomeňme kupříkladu na mnoho Spravedlivých mezi národy, kteří byli plamínky světla v noci nenávisti a mlze lhostejnosti.
A přesto, nemůžeme nemyslet na samotu Ilana Halimiho, samotu Sarah Halimi, na samotu Mireille Knoll, tváří v tvář jejich vrahům.
"Židé jsou vždy sami, zoufale sami" napsal Jankélovitch, je na celém národě aby ukázal, že se Jankélovitch, navzdory své genialitě, zmýlil. Mobilizací boje proti antisemitismu, náboženskému fundamentalismu kázajícímu nenávist, proti těm, kteří předstírají, že se změnili aby byli volitelní, ale považují šoa jen za historický detail, ale i proti těm, kdo odpírají židm právo na vlastní stát, protože antisionismus není nic jiného než jen nový převlek staré nenávisti.
Jsou tedy židé "sami, zoufale sami"? Vaše dnešní přítomnost, vážení zastupitelé, reprezentanti civilních i církevních autorit, mládeži a vy všichni, to je počátek odpovědi.

Avi: Parašat Šmini (Lev. 9:1- 11:47 )

V této paraše se dočítáme o tom, jak proběhla první obětní bohoslužba ve Svatyni na poušti. Mojžíš, který do této doby zastával jak funkci proroka, tak i velekněze, předává kněžské pravomoce Áronovi a jeho synům. Celá ta příprava k akci trvala sedm dní, než byl tento kněžský rod očištěn a připraven, posvěcen k tak zodpovědné funkci. Symbolického osmého dne se celá tato slavnostní bohoslužba uskutečnila.

Kdo by tedy pak čekal, že hned nato se v naší paraše dočteme o tragickém selhání Nádaba a Abíhú, dvou Áronových synů. A to selhání se týkalo právě jejich služby ve Svatyni… Můžeme se dočíst, že : „přinesli před Hospodina cizí oheň, jaký jim nepřikázal. I vyšel oheň od Hospodina a pozřel je, takže zemřeli před Hospodinem… Áron mlčel. … Přistoupili tedy a vynesli je v jejich suknicích ven za tábor podle slova Mojžíšova.“ ( Vajikra 10,1-5 ) Neměli za ně ani truchlit.

Po takové slávě - takové fiasko. Naši moudří tenhle smutný příběh zkoumali ze všech stran. Co byl ten „cizí oheň“, že přišel tak tvrdý trest? A jaký to musel být šok pro Árona, když naráz přišel o své dva syny. A vykladače zaujala i taková drobnost : Jak to, že přišel oheň od Hospodina, který je pozřel a potom je vynášejí ven v jejich suknicích ? Každého průměrného čtenáře detektivek to hned zarazí- suknice celé, zatímco oni sežehnutí plamenem ? Midraše to popisují tak, že když zhřešili s ohněm, oheň byl příčinou jejich smrti. Ale jestliže tedy jejich oděv zůstal celý, i jejich tělo muselo zůstat neporušené. Logicky. A tak midraš píše, že Bůh seslal z Nebes dvě ohnivá vlákna, paprsky. Každé to vlákno se rozdělilo na dvě části a ty vnikly do nosních dírek Nádaba a Abíhú. K tomu se přidává vysvětlení: Stalo se tak kvůli respektu k jejich předkům- proto, že byli potomky Noachova syna Jefeta. Když totiž kdysi Noe ležel opilý a nahý ve svém stanu, zakryli ho z úcty k němu jeho synové Šém a Jefet. A tak byli i oni ušetřeni od této potupy a vynášeli je ven v jejich suknicích, ne nahé.

Ve sbírce midrašů Cena Urena se můžeme dočíst něco i ohledně neporušenosti jejich těla. Uvádí se tam, že naši moudří z toho vyvodili poučení, že když je někdo odsouzen k trestu smrti upálením, mělo by to být provedeno takovým, řekněme estetickým způsobem, který by ponechal tělo neporušené. Tak třeba ohřát olovo, nalít je do krku a tak zabít, ale tělo ponechat pěkně celé… Jak říkám, ohleduplnost na prvním místě. Tady se ale sluší připomenout, že tresty smrti vynášel sanhedrin tak minimálně, že pokud vůbec nějaký takový jednou za 70 let vynesl, hned se mu začalo říkat- krvavý, vražedný sanhedrin. A v celém jeho rozhodování ještě bylo plno pojistek, že téměř nebylo možné takhle rozhodnout. Takže naši moudří v tomto případě v podstatě pouze teoreticky přemýšleli nahlas. Aby bylo jasno.

Mojžíš po této hrozné události předal Áronovi Hospodinovo slovo : „Na těch, kteří jsou mi blízko, ukážu svou svatost.“ ( Vajikra 10,3 ). Byl to poměrně strohý vzkaz. Před Hospodinem neplatí žádný společenský žebříček. To, že tito dva synové, zlatá mládež, měli po Mojžíšovi a Áronovi to nejvyšší postavení ve vyvoleném národě, jim nikterak nepomohlo. Spíš naopak. Všichni měli příklad, že Bůh netoleruje nedostatek respektu. U nikoho.

A Áron mlčel. Znáte to, jsou lidé, kteří nepřiznají žádnou chybu, natož hřích. Na každý takový náznak obvinění reagují podrážděně, mají plno řečí, že se vlastně nic nestalo a honem stáčejí pozornost na jiné, kteří mají být údajně horší než právě oni a spouštějí vodopád prázdných slov.

Ale Áron, ten mlčel. Tohle Áronovo mlčení bylo to nejcennější, co mohl v té chvíli udělat. Bůh ho za to svým způsobem odměnil. Bůh obyčejně kvůli přikázáním promlouval k Mojžíšovi, ale tentokrát nastala změna. „Hospodin promluvil k Áronovi : „Ty ani tvoji synové s tebou nesmíte pít víno nebo opojný nápoj, když budete vcházet do stanu setkávání, abyste nezemřeli. To je provždy platné nařízení pro všechna vaše pokolení. Musíte rozlišovat svaté od nesvatého a čisté od nečistého a učit Izraelce všem nařízením, která vám Hospodin uložil skrze Mojžíše.“ ( Vajikra 10,8-11 )

Áron se tedy nejspíš tímto způsobem dozvěděl, v čem spočíval hřích jeho synů- opilost při službě ve Svatyni, znesvěcení této služby. Zároveň se ale také ukázalo, že i když jeho synové při službě Hospodinu přímo ve Svatyni tak katastrofálně selhali, on je díky své pokoře stále hoden stát ve službě velekněze a zastupovat celý národ před Hospodinem. Právě v tom spočívá velikost předáků národa, kéž by to všichni tušili...

Jom ha-šoa

Za chvíli zapálím jizkorovou (pamětní) svíčku jako připomenutí všech obětí šoa. Zítra se budou na mnoha místech ČR číst jména obětí, tady ve Štrasburku bude čtení jmen obětí z Alsaska probíhat v neděli. A včera se mě jeden, mě blízký člověk, který není žid, zeptal, k čemu je to vlastně dobré, číst nějaký seznam jmen, který stejně nikomu nic neřekne, které nikdo nezná. S podtónem, k čemu to vlastně je, si to celé připomínat. Zamrazilo mě to a přišlo mi to strašně líto. Oběti šoa mají jména, nejsou jen nějaká čísla a statistiky, jsou to konkrétní lidé, kteří měli jména a svůj vlastní příběh, kteří tady mohli být a nejsou. A šoa je třeba stále připomínat a také připomínat, že se netýkala jen židů, ale i Romů, homosexuálů a dalších "nepohodlných" členů společnosti. U židů bylo navíc jejich vraždění podepřeno dvoutisíciletým antisemitismem hluboko zakořeněným v evropské společnosti. A ten antisemitismus ještě stále nezmizel. A obávám se, že jen tak nezmizí. Ten antisemitismus nemusí mít jen explicitně násilnou formu, stačí i takové to přesvědčení, že si "za to židi můžou sami, že je nikdo nemá rád". Takový člověk totiž nejspíš nehne ani prstem, pokud by se židům dělo nějaké další bezpráví.

A tohle zlo zmizí jen když ho budeme umět správně pojmenovat a odhalit příčiny, proč k němu dochází. Pokud by evropané správně pojmenovali genocidu Arménů a pochopili, jak k ní mohlo dojít, víc lidí by si všimlo, že se k něčemu podobnému schyluje v Hitlerovském Německu. A kdyby lidé správně pochopili mechanismy, díky kterým mohla proběhnout šoa, nemusely přijít další genocidy, jako naposledy třeba ta ve Rwandě.

Takže, pokud budete na některém českém náměstí předčítat jména obětí šoa, čtěte co nejvíc nahlas, snad se co nejvíc lidí na chvíli zastaví a zamyslí...

Avi: Pesach a Píseň Písní

Při svátku Pesach, během sederové večeře, se mají vypít čtyři poháry vína- arba kosot- k připomenutí čtyř výrazů pro vysvobození z Egypta : „Vyvedu vás ven…osvobodím vás...zachráním vás…přijmu vás za svůj lid.“ ( Šemot 6,6-7) Pátý pohár na stole, určený proroku Elijášovi, zůstává nevypitý a vztahuje se k výroku „přivedu vás do země“ ( Šemot 6,8 ). Tyto opakující se výrazy nám mají zvýraznit, podtrhnout tu Boží lásku k jeho vyvolenému lidu. A je dobrým zvykem během svátku Pesach číst knihu, překypující takovou láskou- Píseň Písní.

Píseň Písní je tou nejsvatější a nejkrásnější alegorií lásky mezi Bohem a jeho lidem. Tato Píseň Písní se stala absolutním vzorem milostné poezie a poezie vůbec. Poezie má schopnost pozvednout obsah a uchránit ho od zevšednění a zploštění. Důkazem toho je, že kniha Zohar ze všech knih Tanachu cituje nejčastěji Píseň Písní a Žalmy.

Dovolte mi osobní vzpomínku. Kdysi, hódně dávno,před asi čtyřiceti lety, jsem za svoji nynější manželku napsal školní úlohu. Ona měla za úkol napsat popis své kamarádky. A mně takové věci šly líp, tak jsem jí to prostě napsal sám. Problém byl v tom, že jsem popsal ji. A to těma svýma, zamilovanýma očima. K Písni Písní to mělo jistě daleko, ale přesto to nebyl jen nějaký technický popis, za těma písmenkama planula živoucí láska. Všichni spolužáci v její třídě to věděli. Paní, tenkrát soudružce, učitelce se to líbilo až tak, že nechala chudáka Evu ten „její“ popis číst nahlas. A tak ten chvalozpěv na ni, celá uzardělá, před pochechtávající se třídou, opravdu přečetla. Dostali jsme tenkrát jedničku. Ale co tím chci říci : v textu Písně Písní je cítit přesně taková láska. Kdyby to byla jen láska tělesná, bylo by to žalostně málo. I já bych se tenkrát strašně urazil, kdyby to někdo chápal pouze tak zúženým, povrchním způsobem. Však jsem si takových obhroublých komentářů užil i na vojně, když tam za mnou budoucí manželka jezdila. Zlobil jsem se na ty kluky, co se chovali tak uboze a přízemně. Pak jsem to nechal být, uvědomil jsem si, že oni vůbec neví, co je to láska a neměli zatím to štěstí ji prožít.

Přál bych vám číst rabínské komentáře k Písni Písní, ohromně by vám otevřely oči, stejně jako mně. Každé slovo v metaforách Písně Písní je nezbytné a plné alegorických významů. Nic v ní není napsáno bez příčiny, nebo výlučně pro kouzlo textu. Píseň Písní je jistě o lásce, ale ne o lásce mezi dvěma lidmi. Naši moudří vždycky považovali za správnou její interpretaci alegorickou. Když chceme důkladně popsat nějakou osobu, tak nevynecháme ani detaily jejího oblečení. Mohou něco napovědět o vkusu dotyčného, případně o jeho finanční situaci a tak se vlastně dozvíme i něco o tom člověku samotném. Oděv ale není osobou. Jenom hlupák by oslovoval jménem jejich majitele šaty, visící na věšáku. Podobně Píseň Písní je biblickým, alegorickým oděvem hlubokého významu.

Alegoričnost výrazů Tóry vyžaduje používání vypůjčených termínů. Bůh není tělesný, nemá ruce ani oči, přesto Tóra užívá těchto slov jako přirovnání, abychom lehčeji porozuměli kontextu. Když se v Tóře mluví o Božím „oku“, znamená to určitou Boží moc, způsob vnímání. Jinde se mluví o Boží „ruce“, ale nemůžeme to chápat tak doslova, protože se to vztahuje k Boží moci ovlivňovat události na zemi. Když se naučíme rozumět této alegorické řeči, pochopíme, že ahava = láska je tou nejhlubší duchovní blízkostí mezi Bohem a spravedlivými lidmi. Píseň Písní je prozářena láskou a Boží inspirací. Je plná nadšení, touhy a tesknoty. Z Písně Písní můžeme vyčíst, že Bůh je nadšen svým lidem, svým stvořením. A Izrael, jeho lid, zase s nadšením po tisíciletí hledí do tváře Boží. Tomuto uchvácení se může naučit ten, kdo čte Tóru a kdo čte tuto Píseň Písní.

Ne náhodou se Píseň Písní čte o svátku Pesach, kdy Izrael zažil tak mocné důkazy Boží lásky. Čte se ale také během každého šabatu. Při něm je také pokaždé zmiňováno vyjití z Egypta. Máme si uvědomit, že vztah mezi Bohem a námi je vztahem lásky. Někdo se tomu může vysmívat, ale každý z nás může tento vztah Boží lásky k nám opětovat a zažít něco tak hlubokého a krásného, o čem si zatím mohl jenonm teoreticky počíst v Písni Písní.

Tak jak vám křupou macesy?

Tak jaký byl váš seder?
Náš první seder v našem provedení se velmi vydařil, jídlo bylo dobré, hosté milí a Eli dobře vedl celý večer. Skončili jsme v jednu ráno a do postele jsme se dostali ve dvě (jsem velmi ráda, že konzervativní rabíni povolují košerování myčky na nádobí na Pesach a že povolují její nastavení na časovač před začátkem šabatu...). Druhý seder byl komunitní, přihlásilo se 140 lidí a všichni se zdáli být spokojení, ale my s Elim jsme se shodli, že to není náš šálek kávy a že se podobným akcím budeme vyhýbat (Eli tam přijde na začátku udělat proslov, protože je přeci jen předseda obce, a pak se omluví, že jsme pozváni jinam...).
Rabíni učí, že o Pesachu bychom měli být v dodržování halachy přísnější než během roku a nebránit se ani chumrám (chumra je něco, co jde nad rámec základního halachického předpisu) a letos jsem natrefila na tři chumry, nad kterými zůstává rozum stát:

První šokující záležitost je, že v buletinu konzistorní obce se objevil článek o předepsaných mírách macesů, vína a křenu, které je třeba během sederu pozřít. Talmud žádá, aby člověk snědl alespoň 1 kezajit macesu během 4 minut, tedy velikost olivy. Díky chumrám nám olivy nabobtnaly tak, že podle konzistorního buletinu mají velikost 3/4 velkého macesu značky Heymann...ovšem buletin navíc trval na tom, že to nesmí obyčejný maces, ale maca šmura-dozorovaný už od sklizně, ručně dělaný a dost tvrdý...množství křenu, které buletin požadoval naráz pozřít byl jen pro silné jedince, ale zas díky doporučeným mírám vína, které je nutné vypít bylo u stolu těch, kdo to dodrželi, hodně veselo...(alsaská tradice jsou strojově dělané macesy od Heymanna nebo od Neumanna, nikoliv maca šmura, to jen rabinát je čím dál striktnější a striktnější...)

Jak jsem už psala dříve, v chasidských kruzích se vyhýbají tzv. gebrokts-používání macesů spolu s tekutinou v obavě, že by v macesu mohlo být trochu mouky, která při pečení nebyla dostatečně tepelně ošetřena a mohla by snad začít kvasit-tedy žádné macesové knedlíčky, žádné matza brei, žádné matzakafé...Příbuzní našeho kamaráda, kteří jsou sice sefardim, ale stali ze z nich lubavičští chasidé (takových sefardských chasidů máme ve Francii spoustu) dotáhli koncept gebrokts ještě o stupeň dál a když jedí maces, dají si ho do sáčku, protože co kdyby měli vlhké ruce!

Na třetí chumru jsem natrefila na internetu (ve facebookové skupině God Save Us From Your Opinion) a ta zakazuje jíst kuře během svátku Pesach, protože by mohlo mít zrní v žaludku...co na tom, že v obchodech najdeme kuřata pouze vykuchaná...

No a když už jsem se zmiňovala o našich sefardských souvěrcích, tady je fotka sefardských macesů (rodina, která je vyrábí pochází z Alžírska a v současnosti má fabriku v Agen na jihu Francie) a jejich vynikajících pomerančových sušenek košer le-pesach, jsou sice hodně tvrdé, ale moc dobré, pokud na ně někde náhodou narazíte, neváhejte :-)

Maces à la sefarade-je tlustší a osobně mi víc vyhovuje na jídlo, ale na macesový kugel nebo na knedlíčky jsou lepší macesy od Heymanna, lépe se drobí

Pomerančové sušenky košer le-pesach

Pesach košer ve-sameach!

V pauze mezi košerováním kuchyně a začátkem vaření vám přeji Pesach košer ve-sameach! Doufám, že se vám přípravy daří provádět podle plánu, že jste nezapomněli koupit nějakou nezbytnost a že nebudete sami na seder. A pokud dneska večer půjdete na pizzu nebo do nějaké jiné oblíbené chamecdik restaurace, nezapomeňte se před vchodem do vašeho domu pořádně omést a oklepat, abyste si nepřinesli nějaké drobečky :-)

Parašat Cav (Lev. 6:1-8:36)

Parašat Cav se opět celá věnuje službě kohenů v Chrámu. Služba kohenů byla náročná a vysoce zodpovědná. Měla svá přesná pravidla, včetně všech činností, ale třeba i součástí jejich oděvu. To, co se od kohenů předpokládalo, byl respekt k Bohu a k jeho pravidlům a pokora.

Každý člověk by měl být samozřejmě pokorný ve službě Bohu, při modlitbě, při plnění přikázání. Měl by se umět vzdát své pýchy a naopak vzdát čest Bohu. Kohen měl na sobě jemné oděvy při provádění důležitých úkolů, ale stejně tak i při čištění popela z oltáře. Midraš Cena Urena nám říká, že když se člověk modlí nebo plní přikázání, má se oblékat elegantně a být úzkostlivě čistý. Dnes se to bere jako zbytečná formalita a jistá ležérnost se bere spíš jako ten správný outfit. Kdybychom byli pozváni na audienci třeba k anglické královně, asi bychom se zapotili při vymýšlení, jak se odpovídajícím způsobem obléknout. A přitom se při bohoslužbách setkáváme s Bohem, který je vysoko nad jakýmkoliv vládcem na světě. Teď tedy peskuji především sebe, protože oblek není zrovna můj kamarád.

Naši moudří říkají, že ten, kdo prokazuje čest Bohu, bude sám poctěn, ale ten, kdo znevažuje Boží slávu, bude přísně potrestán. A abyste si nemysleli, že je to jen takový bonmot, mám pro vás ukázkový příklad.

Vypráví se o případu Jisachara ben Beroka, velekněze, který si byl příliš vědom své vlastní důležitosti. Vykonával službu v Chrámu a nosil přitom hedvábné rukavice, které jsou zakázané, protože ta práce musí být vykonávána holýma rukama. A Bůh ho za to potrestal. Jednoho dne se král dohadoval s královnou. Král trval na tom, že kozí maso je lepší a královna kontrovala, že lepší je skopové. Dohodli se ale na arbitrovi : „Kdo může lépe rozhodnout, které maso je chutnější než velekněz, když jí tolik obětí !“

Zavolali Jisachara a otázku položili jemu. Rozhodil ruce a odpověděl : „Kdyby byla koza lepší, proč by ona nebyla přinášena dvakrát denně jako každodenní oběť ? Pouze ovce je přinášena dvakrát denně.“

Král řekl : „Máš pravdu, ale protože jsi rozhodil své ruce, pozvedl je proti mně, a ještě ses choval jakoby nic, místo toho abys přede mnou stál v úžasu a úzkosti, přikazuji, aby ti tvá pravá ruka byla useknuta.“

Jisacharovi se pomocí úplatku podařilo aspoň to, že mu místo pravé ruky usekli levou. Ale když se o tom dozvěděl král, poručil, aby mu usekli ještě tu pravou ruku, protože rozkaz zněl jasně: pravou… Rabi Josef řekl : „Požehnaný Bůh, který potrestal Jisachara na tomto světě, spíše než na tom příštím.“ Midraš končí konstatováním, že bychom měli být velmi opatrní, pokud jde o úctu k Bohu připlnění přikázání.

Abychom nekončili tak drasticky dnešní drašu, zmíním jeden verš : „Před tváří Hospodina, na místě, kde je zaříznuta celooběť, bude zaříznuta i oběť za hřích“ ( Vajikra 6,18 ) Tento verš nás podle midraše učí nemít jisté rozpaky. Zápalná oběť se předkládala za hříchy, které se mohou objevit v myšlenkách, nad kterými člověk nemá plnou kontrolu a proto nejsou tak zavrženíhodné. Oběť za hřích ( chet ) je přinášena za hřích spáchaný činem a ten už je ponižující. A Bůh přikázal, že oběti za hřích mají být poráženy na stejném místě jako oběti zápalné – to zajistí, že nikdo nemůže říci, jestli je přinášená oběť kvůli hříšným myšlenkám, nebo kvůli už spáchanému hříšnému přestupku. Tak se má zabránit přílišnému ponížení kajícníka.

A to je myslím to podstatné : Bůh není malicherný jako světští vladaři.Nepotřebuje se mstít. Jde nám naproti. Zajímá ho naše srdce. Když je pokorné a dokáže uznat pochybení a vyjádřit lítost, je to nad všechny oběti a formality. A i když se nemáme pyšně natřásat v hedvábí, ta úcta, projevená slavnostním oděvem a dalšími způsoby ,slouží v podstatě nám samým- abychom si tímto způsobem více uvědomili před koho předstupujeme, ke komu se modlíme a jaká je to pro nás jedinečná příležitost.