Seminář TaShma

V neděli jsme se s Elim zúčastnili prvního ze sedmi plánovaných seminářů nezávislého bejt ha-midraše Ta Shma. Bejt ha-midraš, alias dům studia nabízí možnost studovat Tóru všem, zejména těm, kdo už nejsou školou povinní a chodí do práce a po práci by ještě rádi studovali. A protože Tóru je ideální studovat kolektivně, nikoliv každý sám doma, jsou tu bejt midraše. Ty mohou nabízet tématické kurzy a nebo být jen místem, kde se sejdete se svým studijním partnerem a máte k dispozici solidní knihovnu plnou svazků Talmudu, rabínských komentářů a další podobné literatury. Ta Shma je frankofonní bejt ha-midraš v Jeruzalémě, založený třemi moderně ortodoxními židy původně ze Štrasburku. Nabízí studium založené na textech a pluralitním přístupu týkající se Talmudu, židovské filozofie a filozofie halachy. V létě organizují třítýdenní seminář spolu s Institutem židovských studií Pardes. Ta Shma odkazuje na Talmud, kdy slovy "ta šma" "přijď a poslyš" uvádí rabíni svou argumentaci při hledání odpovědi na složité otázky.

Nedělní seminář se týkal šabatu a otázky, zda je šabat jen dnem, kdy přestaneme pracovat a nebo dnem, kdy se jakoby stáhneme ze světa. Pracovali jsme s oběma verzemi desatera (šamor a zachor), s dalšími pasážemi Tóry, mišnou, úryvkem z damašského svitku (jeden ze zásaních právních textů kumránské sekty) i s novozákonním textem (ano, první křesťané byli židé), které názorně ilustrovaly různý přístup k šabatu v době kolem přelomu letopočtu. Kumránská sekta zakazovala o šabatu i sex, protože by mohlo dojít k početí dítěte a jedná se tedy o kreativní činnost, zakázanou s odkazem na to, že Nejvyšší také nic sedmý den netvořil. Novozákonní texty naopak chápou šabat jako den, kdy se nepracuje ve smyslu práce pro obživu, ale nedefinují práci tak striktně jako mišna a rabínská tradice.

Seminář vedla Bitya Rozen-Golberg, která vystudovala midrešet Lindenbaum a Bejt Morasha (a historii na Sorbonně) a v roce 2016 získala ortodoxní smichu (rabínskou ordinaci) od rabiho Daniela Landese a lze tedy říci, že je první francouzskou ortodoxní rabínkou, byť nevede komunitu a nežije ve Francii. Její vedení semináře bylo vynikající-po úvodu do problematiky nás nechala studovat ve dvojicích s využitím předem připravených podkladů (slavné pardesovské "source sheet") a následně vysvětlila svůj pohled na problematiku a odpovídala na dotazy. My jsme utvořili dvojici s Elim a i když doma každý šabat diskutujeme o aktuální paraše a také o tom, co zrovna čteme (což je v naprosté většině případů židovská literatura), tak řízení studium s texty je jiný level. Další semináře povede střídavě ona a Gabriel Abensour, druhý ze zakladatelů TaShma, část z nich osobně ve Štrasburku a část z nich přes internet.

Tohle byl první seminář svého druhu ve Štrasburku. Ne, že by se tady nestudovala Tóra, naopak. Jsou tu tři ješivy, kolel (ješiva pro ženaté muže), různé kurzy...ale značná část z nich je výhradně pro muže nebo pro ženy, jejich hlavní zaměření je halacha a i kurzy věnované více židovskě filozofii jsou orientované směrem k přísné ortodoxii a nenabízejí pluralitní přístup. Proto tenhle kurz působí jako zjevení a mě jen mrzí, že asi zvládnu prosincový kurz, s trochou štěstí i ten lednový, ale dál už bude studovat asi jen Eli a doma mi bude tlumočit, co se naučil.

Avi: Parašat Vajece (Berešit 28:10-32:3)

V naší paraše Vajece jsme svědky další cesty za nevěstou. Tentokrát vyráží stejným směrem, do Cháranu v Mezopotámii, zase Jákob, syn Izáka. Opět bylo pro jeho otce nepřijatelné, aby si vybral ženu mezi kenaanskými dcerami. A tak Jákob odchází, ne ale lehce, spíše tak napůl na útěku před svým bratrem Ezauem, kterého připravil o požehnání pro prvorozeného.

Tato cesta byla opět úspěšná, ale tady se ten úspěch nerodil lehce. Je to známá historie. Jeho strýc Lában ho podvedl. A tak si sedm let odpracovaných za jeho dceru, krásnou a milovanou Ráchel zrovna neužil- při svatbě mu Lában podstrčil druhou dceru, zahalenou a málo atraktivní, pidlookou Leu. A tak se po počátečním pobouření nakonec Jákob dohodl s Lábanem na dalších letech, odpracovaných u svého vykutáleného tchána- aby si mohl vzít i tu, kterou opravdu miloval. Takže ta jeho cesta za nevěstou se pěkně protáhla na více než dvacet let života.

Na začátku této cesty i na jejím konci nacházíme popis setkání s anděly. Na počátku je ten Jákobův sen, ve kterém vidí anděly, vystupující a sestupující po žebříku, vedoucím k nebi. Je to téma, které malíři často a rádi zobrazují. Sám mám jeden takový od své oblíbené autorky nad svojí postelí. Tohle téma je samozřejmě vděčnější a víc probouzí fantazii, než to druhé setkání. To je jakoby všednější, už ne ve snu, ale v běžném, denním čase. Jakoby mimochodem tu čteme potom, co Jákob opustil Lábana: „A Jákob šel svou cestou a střetli se s ním poslové Boží.“ (Berešit 32,1).

Raši podává vysvětlení, které bere v úvahu oba tyto úryvky, obě ta setkání s anděly. Sen Jákoba se odehrává ve chvíli, kdy Jákob opouští zemi zaslíbenou. A ten poslední úryvek zase popisuje moment, kdy se do této země opět vrací. Raši vysvětluje, že andělé, kteří byli s Jákobem v zemi zaslíbené, jsou jiní, než andělé, kteří s ním byli mimo tuto zemi. V neznámé zemi jsou zřejmě zapotřebí jiní strážní andělé. To vysvětluje to, že andělé nejprve vystupují, jak se píše v textu, a pak teprve sestupují. Čili, když odchází,vystupují ti „izraelští“ andělé a sestupují ti odborníci na cizinu.

Četl jsem nedávno úvahu Stanislava Krajevského. Ten se zamýšlel nad tím, že postavy andělů jsou pro dnešní lidi už jen takovou úsměvnou pohádkou- všechny ty éterické, okřídlené postavy už přece patří jen do mytologie a do pohádek pro děti. Takovým lidem on nabízí jinou představu, ne tak naivně jednoduchou. Stejně jako Leibowitz tvrdí, že Rašimu jde o to, že zkušenosti z vlastní země jsou v mnoha ohledech neporovnatelné se zkušenostmi z jiných zemí. Taková formulace už je přece jen pochopitelnější a umíme si to představit. Ale všichni také zároveň cítíme potřebu opory shůry, i když si to kolikrát neumíme vyložit, jak by to konkrétně mělo vypadat. Všichni si dovedou připustit, že by bylo krásné mít spojení s něčím,co není závislé na silách tohoto světa, co není svázané jenom s materiálním světem, co je zároveň nad historií… A někdy v sobě i cítíme ten dotyk něčeho vyššího, co nás přesahuje a jsme tím přemoženi. Třeba když se nám narodí dítě, nebo když nakonec šťastně projdeme hroznou krizí, když vidíme nádherný kout přírody, tak to Boží Jméno nám samovolně vyjde z úst. Jak to, že v sobě cítíme ty vyšší pravdy, že přece dobro by mělo zvítězit, že není možné, aby spravedlivý byl nakonec zničený a prolhaný darebák triumfoval... Pokud něco z toho cítíme, bez ohledu na běžnou pragmatičnost a logiku, můžeme si uvědomit, že to, čemu říkáme- nadpřirozené věci, jsou jen věci neredukované na pouhou přirozenost. Je to rozdíl jako mezi hustou bílou smetánkou a břečkou kalného, silně rozředěného mléka. Kdo je zvyklý jen na tu břečku, tak si ani něco silnějšího, lepšího, neumí vůbec představit. Když si uvědomíme, že to jsou ty rozměry, ze kterých plyne smysl a že mají spojení s Bohem Izraele, tak už se nemusíme vůbec ošklíbat nad tou tradiční vizí, která mluví o andělech Páně. Je to sice psáno starobylým jazykem, ale ty záležitosti jsou pořád stejně aktuální.

A abychom se vrátili k tématu různých andělů, těch domácích, „izraelských“ a těch cizozemských -ty rozdíly jsou dány odlišnými podmínkami. Představte si jen například, že tady jsme miniaturní menšinou ve společnosti, zatímco v Izraeli Židé tvoří většinu a určují pravidla. To je okamžitě něco zásadně jiného. Úplně jiný pocit. Ale stejně tak dobře víme, že své strážné anděle potřebujeme jak tady, tak i v Izraeli. Nikde to není jednoduché. Ale tak, jako Jákoba provázela na VŠECH jeho cestách Boží péče, stejně tak i my můžeme věřit, že je všude také s námi.

Rut: parašat Toldot (Gen. 25:19-28:9)

Mám velkou radost, že blog má novou, alespoň příležitostnou, přispěvatelku. Rut jsem poznala díky blogu a jsem ráda, že přijala nabídku občas něco na blogu publikovat. Každý komentář k Tóře se sice opírá o stejný text, může se odvolávat na stejné rabíny-komentátory a midraše, ale vždycky v sobě ponese něco ze zkušeností a myšlenek svého autora, které jsou jedinečné a ze kterých se můžeme něco přiučit. Takže Rut moc děkuji a předávám jí slovo:

Děj tohoto oddílu knihy Be-rešit je velmi bohatý, takže mě napadaly mnohé motivy, které bych mohla v draše rozpracovat. Nejvíce z nich se mě však dotklo téma sourozenecké rivality a psychologická motivace postav, která ji tvoří a ovlivňuje.

Jicchak s Rivkou čekali 20 let, než Rivka konečně otěhotněla. Je to značně méně, než v případě Jicchakových rodičů Abrahama a Sáry, a na rozdíl od nich stále chovali naději, protože oba ještě byli ve fertilním věku. Přeci jen si asi umíme představit, jaké bylo jejich napětí a zoufalství, když dítě po tolik let ne a ne přijít. Rivčino těhotenství však zdaleka nebylo bezproblémové, dokonce ji trápilo natolik, až vyhledala Hospodina a ten jí řekl, že čeká dvojčata.

Děti se praly už v břiše, při porodu se druhorozený syn Jaakov držel staršího bratra Esava za patu, jako by do poslední chvíle vedli půtku o to, který z nich vyjde první. Každý byl jiný vzhledově – tedy můžeme předpokládat, že šlo o dvojvaječná dvojčata – a i povahově. Esava bych charakterizovala jako divokého, neposedného, odvážného, ale také nedomýšlejícího důsledky svého chování. Jaakov byl skoro jeho opakem – klidný, přemýšlivý, pobývající se svou matkou ve stanu a tradic dbalý. Není tedy divu, že Jicchak, který sám byl opečovávaným a poddajným dítětem, měl radši Esava, protože ztělesňoval vlastnosti, jež jeho otec sám neměl. Naopak Rivka, sama rozhodná, hlava rodiny a prototyp jidiše mame, si více oblíbila Jaakova, protože svou mírností jejímu temperamentu nekonkuroval. Síly v rodině byly rozděleny.

Jak to asi bylo s proslulým „prodejem prvorozenství za misku kaše“? Situaci si představuji následovně: Esav, znavený přišel z lovu, celý den se honil za kořistí, hladový byl jak vlk, sotva našel síly vrátit se domů. Nevím jak vy, ale já, když jsem opravdu hladová, tak moje myšlenky nesahají dál než k tomu, co nejrychleji strčit do pusy, aby mozek dostal potřebný příjem glukózy. Jaakov se rozhodne si z bratra trošku utahovat a místo, aby mu rovnou podal kaši, mu žertem navrhne, že mu ji vymění za prvorozenství. Snad i on sám byl překvapen, když to Esav přijal a pustil se do jídla. Do této chvíle by se Esavovo chování dalo omluvit, jenže Tóra lakonicky pokračuje: ויאכל וישת ויקם וילך – a jedl a pil a vstal a šel. Kdyby Esav již syt a opět rozumně uvažující řekl něco jako: „Hele, brácho, jako vtip dobrý, ale víš, že když jsem hladový, tak kecám všelijaké nesmysly, takže prvorozený jsem a zůstávám, nazdar!“, mohl by Jaakov maximálně pokrčit rameny a zase si hledět svého. Jenže Esav nic takového neudělal. Esav pohrdl.

Když Jicchak zestárl, ztratil zrak a cítil, že jeho dny se nachylují, rozhodl se dát Esavovi požehnání prvorozeného a aby byl k tomuto aktu dobře naladěn, měl mu Esav připravit pochoutku z jím uloveného masa. Už podruhé v paraše máme významného téma jídla, které ovlivní další osud. Rivka však zasáhne – zřejmě jí nebyla neznáma skutečnost o Esavově pohrdnutí prvorozenstvím, kterou si schovávala jako trumf v rukávu a teď přišla chvíle ho vyložit. Než se Esav stihl vrátit z lovu, nastrčila Jaakova místo něj i v patřičném kostýmu. Jicchak měl podezření a několikrát se ujišťoval, jestli k němu vskutku přišel jeho starší syn. Symbolické je, že ho přesvědčila až Esavova vůně – vůně jeho šatů, které Rivka Jaakovovi chytře oblékla. Čich je nejstarší, nejpůvodnější lidský smysl, jehož vjemy putují přímo do mozku a který ničím neovlivníme. Ne nadarmo se dodnes říká, že „nám něco nevoní“. Nejen ve zvířecí říši, ale i lidské matky po narození očuchají své děti a podle vůně je pak přesně poznají. Jicchak se nemohl orientovat zrakem a možná ani sluch již neměl dokonalý, tak se spolehl na čich, který mu měl pomoci jasně rozlišit, že požehnání dá skutečně tomu, komu zamýšlel.

Když se Esav k otci vrátil a zjistil, jak se věci mají, zuřil a prohlásil, že ho Jaakov dvakrát podtrhl. Svou chybu na celé záležitosti – to, že mu sám nahrál, že sám prvorozenstvím pohrdl – si vůbec nechtěl uvědomit a připustit.

Bratři si vzájemně fungují jako zrcadla – oba vidí jen špatné vlastnosti toho druhého, i když sami nejsou zdaleka dokonalí. Esavova záliba v lovu a pohybu Jaakovovi připadala jako rozmarná radovánka, aniž by uznal, že pro přežití jsou tyto schopnosti nezbytné. Esav naopak na Jaakova shlížel jako na poslušnou loutku v rukách své matky, spjatost s tradicemi mu připadala jako vyměklost a neuznával, že je důležitá pro pokračování dalších generací. Vypadá to, že jejich role byly prohozené, protože modely rozdělení postavení v sourozeneckém vztahu říkají, že starší má být ten, kdo je konzervativní a řídí se tradicemi, kdežto mladší sourozenec je nevázanější a spíš se vymaní ze směru určeného rodinou. Asi jen díky tomu, že Esav byl povahou průbojnější a dynamičtější, se narodil těsně jako první. Bratři spolu bojovali v břiše a pokračovali i po narození. Jsou silně spjatí, ale nemohou najít cestu k přijetí toho druhého a tím i sebe sama.

Jaakov nakonec, byť úskokem, prvorozenství na Esavovi získal, ale neměl vyhráno – byl donucen k útěku a životu daleko od své rodiny. Vypadá to tedy, že jejich vztah skončil totálním fiaskem a Jaakovovi to stejně štěstí nepřineslo. Ale Jaakov ve vyhnanství nabyl schopnosti sebereflexe. Připustil si své chyby i neférovost jednání vůči bratrovi. A nakonec – pozor spoiler :-) – došel ke smíření se sebou samým i svým bratrem, ale to bych předbíhala děj dalších parašot.

Avi: Parašat Toldot (Berešit 25:19- 28:9)

Máme tu znovu parašu Toldot a příběh o bratřích, dvojčatech: znovu je tu o malinko starší Ezau a jeho bratr Jákob. Všichni si pamatujeme tu povahu Ezaua, který bez rozmyšlení byl schopen svoje privilegium prvorozenství prodat mladšímu bratrovi za talíř polévky. Zatímco Jákob trávil svůj čas ve stanech a podle komentátorů se v nich učil od svých předků zbožnosti, Ezau tím neztrácel čas. Ezau se věnoval lovu, léčkám, krvavé zábavě. Byl snad praktický, ale i impulzivní, s výhledem jen na ten dnešní den. Nebyl prostě tím, kdo by měl převzít duchovní pochodeň po svém otci Izákovi. A jeho otec to kupodivu neviděl. A nejen proto, že mu slábl zrak. Čím to bylo, nad tím se zamýšleli i naši mudrcové.

V našem textu se píše: „Když chlapci dospěli, stal se Ezau mužem pole, jenž se vyzná v léčkách“ (Berešit 25,27) Raši to vysvětluje tak , že v podstatě si Ezau před svým otcem nasazoval masku zbožnosti – byl to mazaný lovec: použil k polapení a podvedení svého otce ústa, když mu pokládal otázky, které předstíraly jeho přepjatou zbožnost; například: „Modlete se, otče, abychom věděli, jak odevzdávat desátek i ze soli a ze sena.“ (Raši) Byla to jen maska zbožnosti, která zakrývala jeho skutečný charakter, to, co bylo za ní.

Přesně o tom je jeden chasidský příběh. Jednou přišla jistá žena za reb Avrahamem Jehošuou z Apty, kterému se taky říká Ohev Jisrael. Položila mu otázku: Vzhledem k tomu, před svátkem Purim vyprala prádlo a použila přitom škrob z bramborové moučky, která nebyla povolená během svátku Pesach kvůli přikázáním, zakazující během tohoto svátku použití kvasu – chámecu, může používat místnost, ve které to oblečení viselo, aby se usušilo?

„Povím vám příběh“, řekl jí cadik. „Prosím, poslouchejte pozorně. V jisté obci žil kdysi Žid, který měl v nájmu hospodu a prodával vodku nežidovským rolníkům, jak to bylo zvykem. Místní kněz, který byl zuřivým antisemitou, vyhlásil, že ke zpovědi nepustí nikoho ze svých farníků, který by projevoval přízeň židovské hospodě – a ta jeho hrozba byla účinná. Nájemce pozoroval, jak se mu jeho živnost hroutí a tak se ptal svých sousedů, co jim brání, aby zase navštěvovali jeho hospodu. Když se dozvěděl důvod, tak jim řekl: Víte co, já vás všechny přijmu ke zpovědi a vezmu všechny vaše hříchy na sebe.

Jelikož ti prostí rolníci byli taky praktičtí mužové, byli připraveni ocenit výhody tohoto návrhu a okamžitě začali využívat služby obou svých duchovních a lihové přidané hodnoty si užívali v plné míře. Obchody toho malého Žida vzkvétaly jako nikdy předtím. Jednoho dne se ale přišoural k jeho hospodě nějaký rolník. Stál nerozhodně na prahu, ale nevstoupil.: „Ty tam“, zavolal na něj hostinský, „proč nejdeš rovnou dál?“ „Chci se ti vyznat“, zamumlal rolník, „neboť jsem zhřešil.“ Další rozhovor probíhal takto:

Hostinský: „Řekni mi tedy, člověče dobrý, jaký je tvůj hřích?“ 

Rolník: „Ukradl jsem provaz.“ 

Hostinský: „Vrať to lano majiteli.“ 

Rolník: „Nevím, komu patří.“ 

Hostinský : „Dej tedy na charitu tolik, co stálo a tvůj hřích bude usmířen.“ 

Rolník: „Ale mám i jiný hřích.“ 

Hostinský: „Jaký je tvůj další hřích?“ 

Rolník: „Chtěl jsem ukrást provaz, ale byli k němu přivázáni dva volové.“ 

Hostinský: „Co jsi udělal s těmi voly?“ 

Rolník: „Porazil jsem je.“ 

Krčmář: „Tak dej hodnotu volů taky na charitu.“ 

Rolník: „Ale když jsem chtěl ukrást voly, viděl jsem, že jsou připřaženi k vozu, takže jsem ukradl i vůz.“ 

Hostinský: „Co jsi udělal s tím vozem?“ 

Rolník: „Rozsekal jsem ho na palivové dřevo.“ 

Hostinský: „V tom případě rozdej hodnotu vozu taky a tvůj přestupek bude odčiněn.“ 

Rolník: „Ale když jsem chtěl ukrást vůz, viděl jsem, že tam v něm leží dítě.“ 

Hostinský: „A co jsi udělal s tím dítětem?“ 

Rolník: „Zabil jsem ho.“

A jak cadik z Apty opakoval slova toho rolníka, sevřel svou hlavu do dlaní a vykřikl nahlas: „Zabil! Zabil!“ Při těch slovech se žena, která za ním přišla, zhroutila na zem a propukla v zoufalý pláč. Mezi vzlykáním vyprávěla cadikovi, že porodila nemanželské dítě a že ho, ano, zabila – a teď chtěla vědět, jak by se mohla kát.

Cadik ji nejprve pokáral, že za ním přišla s tak svatouškovsky znějícími, rádoby-zbožnými dotazy, které se týkaly naškrobeného prádla, místo co by se ptala na to, na co bylo třeba se ptát. Potom ale, když viděl jak skutečně lituje svého hrozného činu, učil ji cestu pokání a ona se stala upřímnou kajícnicí.

Co nás učí ty příběhy? Každý si občas nasazujeme nějakou tu masku, která nás činí lepšími, než je skutečnost. Nebo naopak si zase nasazujeme masku věčně ublíženou, abychom tak vyloudili lítost a pozornost. Nebo masku neomylného chytráka. Nebo tu masku svatouška. Vždycky to jsou jen masky, které něco zakrývají. Ezau tou maskou sice dokázal oklamat i vlastního otce, ale jemu samotnému ta hra nijak nepomohla. Základem čehokoliv očistného, duchovního, je shození masek, upřímnost ke druhým, stejně jako k sobě samému. Upřímnost o to snazší, když si uvědomíme, že Bůh vidí do každého zákoutí našeho srdce. Možná, že kdyby Ezau chodil do těch stanů jako Jákob, věděl by to.

Melodie na kabalat šabat

Konečně je tady to, o co mě Ester a Avi v létě požádali-pár melodií zpívaných na kabalat šabat. Nejde samozřejmě o žádný vyčerpávající seznam, jen o melodie, které si pamatuju z Prahy a z Liberce a ty, které zpíváme tady. A předem přiznávám, že nejsou všechny, protože třeba na Jedid nefeš znám dvě melodie, ale jak jsem je už dlouho nezpívala, splynuly mi do jedně a já je teď nejsem schopná dát zpátky dohromady. Až si vzpomenu, tak je přidám. Ty čtyři melodie na Lecha dodi nejsou ani zdaleka vyčerpávající seznam, jsou to jen melodie, které často užíváme (totéž platí pro Adon olam, který tady ovšem nezpíváme v pátek večer, ale v sobotu ráno, nebo třeba pro Jigdal). Asi nikoho nepřekvapí, že z Lecha dodi jsem nahrála vždy jen první dvě sloky, aby to nebylo moc dlouhé. Liberální komunity často zpívají jen čtyři sloky, my ve Štrasburku zpíváme všechny, pokud by byl zájem, mohu jednu z melodií vzít a nahrát Lecha dodi celé.

Mám jednu krásnou melodii na Haškivejnu, melodie ovšem nekoresponduje ani s textem v siduru Hegjon Lev, ani v Adir ba-marom, upřímě řečeno netuším, odkud ten text autoři našeho štrasburského siduru (respektive siduru MJLF z Paříže) vyhrabali, zda se jedná o nějakou sefardskou verzi nebo o jejich vlastní inspiraci. Takže jsem se rozhodla tuhle melodii nenahrát, protože nikomu k užitku nebude.

U každé melodie uvádím, kde se nachází v sidurech Hegjon Lev a Adir ba-marom, pokud byste někdo měl stránkování pro Zichron David Jisrael (pokud se v něm stránkování liší), budu ráda, když mi ho pošlete a já ho přidám na stránku, totéž platí pro sidur Sichat Jicchak.
Jistě vám také neunikne, že v melodiích chybí Meejn ševa, tedy "opakování" Amidy chazanem. Opakování v uvozovkách, protože nejde o doslovné (s pár malými změnami) opakování Amidy, jako se dělá během šachritu, musafu a minchy. Normálně se večerní Amida říká vždy jen potichu a chazan ji neopakuje (jde o důsledek talmudické polemiky o tom, zda je večerní Amida povinná a co vlastně reprezentuje, když večer se oběti v Chrámu nepřinášely). Jen v pátek večer chazan říká nahlas jakési "shrnutí" Amidy, ale nikoliv její přesné znění. Ve štrasburské liberální komunitě se Meejn ševa neříká a tak jsem se melodii nikdy pořádně nenaučila. Pokud se ji jednou naučím, určitě ji na blog přidám.

Příprava a nahrávání melodií pro mě měla i takovou lehce opakovací funkci, protože celý listopad vedu v UJLS kabalat šabaty, náš chazan koncertuje v Nice. A tenhle víkend tady bude liberální komunita z Ženevy i s jejich rabínem François Garaiem. Rabi François, jak mu všichni říkají, rabínuje už 50 let a založil a neskutečně rozvinul ženevskou liberální komunitu (a ještě k tomu je známý tím, že opravdu dobře zpívá). Vést kabalat šabat v přítomnosti někoho takového není žádná legrace. Takže asi chápete, že trocha opakování mi přišla vhod, i když za normálních okolností se na kabalat šabat nijak nepřipravuji, kromě občasných komentářů k významu různých modliteb.

Avi: Parašat Chajej Sara (Berešit 23:1 – 25:18)

V naší paraše Chajej Sara se mimo jiné můžeme dočíst o hledání nevěsty pro Abrahamova syna Izáka. Je to zvláštní příběh. Izák se na tu cestu totiž nevydává sám, tak jako český Honza, ale zastupuje ho Abrahamův služebník, kterého tradice označuje jako Eliezera. Snad to býval takový zvyk. Ta podivnost tu ale spočívá v jiné věci- kam Eliezera posílá…

„Půjdeš do mé země a do mého rodiště a vezmeš odtamtud ženu pro mého syna Izáka.“ (Berešit 24,4). A jsme u toho. Tak Abraham posílá Eliezera tam, odkud musel sám odejít, aby zpřetrhal vazby s tamním modlářstvím!? To se mi snad zdá. Ještě máme v dobré paměti Boží výzvu Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce…“ Tím přece Abram nastartoval svoji duchovní cestu, která z něj udělala Abrahama. Byl Kenaan, kde teď pobýval Abraham, ještě natolik horší, než Ur Chaldejský, ze kterého od svého rodu odešel? Asi na tom něco bude, protože Abraham zapřísahá svého služebníka „ při Hospodinu, Bohu nebes a Bohu země, abys nebral pro mého syna z dcer Kenaanců, mezi nimiž sídlím.“ (Berešit 24,3) Kenaan byl opravdovým centrem modlářství a tak se ti klasičtí komentátoři nepodivují nad tím, že by manželka Izáka měla být odjinud než odsud, ale zaráží je právě to nasměrování – proč to má být ze strany Abrahama, proč z Cháranu? I takový Abrabanel se podivuje: copak Betúel a Náchor nebyli taky špičkoví modláři? Nešlo tu snad o nějakou etnickou „čistotu“? Takovému pohledu by nahrával fakt, že podle Tóry měli všichni patriarchové za ženy dcery toho jediného rodu, vycházejícího od Teracha, Abrahamova otce. Že by si mysleli, že ten Boží slib daný Abrahamovi se má přenášet jen na jeho potomky a na nikoho jiného kromě nich? To by byl velice omezený pohled, poselství Tóry takové není. Jistěže je důležitý původ, ale také charakter jednotlivého člověka a především jeho víra. Rambam v dopise konvertitovi Obadjovi z Bagdádu vysvětluje a zdůrazňuje myšlenku, že i konvertita má právo říkat: „Bože našeho otce Abrahama“, protože on je jeho otcem „a všech, kteří půjdou jeho cestou“. Abraham tedy vysílá ne přímo svého syna, ale Eliezera, asi aby nebyl oslněn jen vnějším vzhledem takové adeptky na vdavky a který by měl být odolný vůči tomu modlářskému prostředí, ve kterém se bude pohybovat.

Samotná cesta za nevěstou byla úspěšná, Rebeka se pak stala Izákovou manželkou. Při jinak stručných popisech Tóry nás může udivit podrobný popis děje. Eliezer se po příchodu na místo rozhoduje, že poprosí nějakou dívku o vodu a když ona odpoví: „Jen pij, a také tvé velbloudy napojím“ (Berešit 24,14), bude to znamením, že právě ona je tou vyvolenou. Potom čteme, že právě Rebeka něco podobného řekla. A následně, v Lábanově domě,domě jejího otce, je tato příhoda vyprávěna znovu, s přesnými citáty. Eliezer do všech podrobností opakuje jak se rozhodoval, že bude čekat na tu, která v odpovědi na prosbu o vodu napojí nejen jeho, ale i velbloudy. A že právě tak se zachovala Rebeka. Někteří komentátoři v tom dokonce vidí určité pověrčivé chování. Když se má něco tak přesně splnit, tak to spojují s věšteckým předpovídáním, které je s judaismem neslučitelné. Takový Maimonides to rovnou uvádí jako příklad hanebného chování. Ale jiní, například Abrabanel a Malbim nesouhlasí s tím, že by tu o něco takového šlo. Slova Rebeky nebyla nějakou kouzelnou, magickou formulkou, která by jí otevřela zavřenou bránu. A navíc, ta slova byla přece jen trošku jiná než ta, která vyslovil Eliezer. Můžeme si je porovnat, schválně si to vyhledejte (Berešit 24,18 – 19). A právě proto, že tu máme přesně zachované citáty, vidíme, že její slova opravdu nebyla přesně taková, jak si je Eliezer naplánoval. Co bylo naopak přesně shodné a očekávané, to bylo její jednání!

Byl to test povahy a Rebeka jím nepochybně prošla a obstála. Nebyla to jen nějaká Marfuša z Mrazíku, která by s napudrovanými tvářičkami lákala Ivánka z okénka malované chaloupky. Ani česká zlatokopka, která má políčeno na devizového cizince. Rebeka mohla odmítnout pomoc, tak jak to říká Malbim: ať si sám načerpá vodu. Nebo: že to pro něj může udělat někdo jiný, než zrovna ona. Nebo: že mu teda obstará pití, ale o velbloudy ať se laskavě postará zase někdo jiný… Místo toho se projevila jako ochotná, bez váhání pomáhající, štědrá, důvěřivá. Nevíme, kolik velbloudů měl Eliezer ve své karavaně, ale vzpomínám si na informaci, že jeden takový žíznivý velbloud vypije 50 litrů vody. Rebeka tedy byla neúnavná v činění dobra! Proto byla hodná stát se pramatkou Izraele. A to je i závěr. A také další doklad toho, co potřebujeme my sami: kromě samotného původu, který by se ovšem neměl stát jen nějakou magickou formulkou, taky vlastní víru a osobní charakter, které by tomu samotnému původu dodaly obsah, život a věrohodnost, opravdovost.

Výchova dítek ve Francii (1.)

Už jsem se zmínila, že  Elim čekáme našeho prvního potomka a tak mi to nedá, abych se nepodělila o některé zážitky a postřehy z Francie, které nebudou vždy nutně spojené s židovskou tématikou. Nemám ovšem v plánu transformovat blog na další mateřský blog, kterých je spousta. Navíc mateřský blog jaksi z podstaty vyžaduje, aby žena psala o tom, co a jak s dítětem prožívá, což se provozuje o dost lépe, je-li s ním doma. A tady začíná první háček. Ve Francii trvá mateřská dovolená 16 týdnů, během kterých žena pobírá svůj plat (pokud bere méně, než je zastropování plateb, které je celkem rozumné, já se ke stropu plateb ani neblížím). Šest týdnů má žena před porodem a 10 týdnů po porodu, ale je možné si přesunout dva týdny z "předporodní doby" na "poporodní" a mít tak 4 týdny před a 12 týdnů po, pokud to tedy zdravotní stav umožňuje a lékař s tím souhlasí. Poté je možné jít na rodičovskou dovolenou až na 3 roky a to buď na částečný nebo plný úvazek. Část této rodičovské dovolené ovšem musí vyčerpat i otec dítěte a peníze, které rodina od sociálky dostane jsou zhruba třetina minimální mzdy (v případě rodičovské na plný úvazek, u částečného úvazku je to méně). Z toho je celkem zřejmé, že si tenhle luxus rodiny obvykle nemohou dovolit, zejména u prvního dítěte, část žen (ale už se objevují i muži) zůstává na rodičovské (nebo dá výpověď) po druhém dítěti, protože pokud máte dvě děti rychle po sobě, tak ženin plat padne na jesle nebo chůvu, eventuálně po třetím dítěti, kdy daňová zátěž klesne na minimum a navíc i střední třída dosáhne na nějaké přídavky na děti. Značná část žen se ovšem vrací do práce i tak, protože jim vyhovuje zůstat v kontaktu se světem dospělých (navíc, v době 50% rozvodovosti je to celkem rozumná úvaha, i v harmonických manželstvích), ale je fakt, že ve Francii jsou o něco dostupnější částečné úvazky. Obvyklý částečný úvazek ovšem je pracovat na 80%, což víceméně znamená dělat totéž, co dřív, brát za to méně peněz, ale moct jít dřív domů nebo pracovat jen 4 dny v týdnu (pokud má váš potomek školu, kde se neučí ve středu, jejich školní systém jsem pořád ještě nepochopila).
Ale zpátky k těhotenství. Vzhledem k výše napsanému asi nikoho nepřekvapí, že v generacemi prověřené a lékaři doporučované knize o těhotensví se v kapitole probírající těhotenství měsíc po měsící dočteme, že v prvním měsíci (to znamená hned poté, co žena objevila dva proužky na těhotenském testu) bychom měli začít shánět místo v jeslích, protože jich není dostatek. Hm. Realita není tak žhavá, protože abyste mohli podat žádost o jesle (státní nebo soukromé), musíte mít od lékaře potvrzení o těhotenství a lékaři ho obvykle nevydávají před prvním "velkým" ultrazvukem ve 12.týdnu. Do té doby je dítě něco jako Schrodingerova kočka-existující a neexitující zároveň. Moje obvoďačka mi pogratulovala, napsala žádanku na krev a pak prohlásila, že pokud bych během prvních tří měsíců potratila, je to úplně normální a nemám se tím znepokojovat, protože to znamená, že zárodek nebyl životaschopný. Dík, dávala jsem na biologii pozor, takže to vím, ale že by mě to nějak uklidnilo...
Když konečně dostanete od doktora potvrzení o těhotenství, můžete žádat o jesle a hlavně musíte odeslat papíry na sociálku. Ve Francii je z nějakého ůvodu oddělený úřad, který řeší zdravotní a sociální (kterému platím od chvíle, kdy jsem tady obdržela první plat a ví tedy o mně skoro všechno) a úřad, který vyplácí přídavky na děti-CAF (se kterým jsem logicky ještě nepřišla do kontaktu). Tyto úřady si oyšem, nevyměňují informace (ještě k nim asi výdobytky moderní techniky nedorazily), takže jsem pro CAF musela vyplnit sérii dotazníků, poslat kopii pracovní smlouvy atd. a poté, co zjistili, že jsem z daleké a exotické země (ČR), mi poslali další sérii papírů a vyžádali si tři poslední výplatní pásky. A to vše jen proto, aby nás měli dobře zaregistrované, protože jako manželé, kteří si mohou dovolit platit hypotéku, rozhodně u prvního dítěte nebudeme mít nárok na žádné příspěvky.
Co se jeslí týče, máme zažádáno v městských jeslích, kde nám na rovinu řekli, že míst je málo, ať se podíváme také po soukromých a tzv. rodičovských jeslích, že tam bývá víc volných míst. Rodičovské jesle jsou tvořeny několika rodinami (obvykle něco mezi 10 a 20), které dohoromady platí chůvy a sami jsou povinni přiložit ruku k dílu, buď přítomností půldne jednou v týdnu, nebo nákupem, úklidem a dalšími službami. V soukromých jeslích jsme v pořadníku momentálně na 28.místě (na místo někdy na konci května), tak nechci vědět, kolikátí jsme v pořadníku na městské jesle. Když neklapnou jesle, zbývá chůva. Chůvy musí mít příslušné vzdělání, ale to nezaručuje, jaká je chůva doopravdy-jsou chůvy, co se dětem věnují, chodí s nimi ven a dbají na zdravou stravu a jsou chůvy, co je posadí před televizi...my doma televizi z principu nemáme, takže tahle varianta nás moc neláká. V jeslích má člověk přeci jen větší představu o tom, za co platí.
Po výkladu o krátké mateřské dovolené a dávání dětí do jeslí obvykle české ženy začnou hlasitě litovat francouzské ženy a jejich děti. Mohu vás ubezpečit, že všechny francouzské ženy, se kterými jsem diskutovala rozdíl mezi českým a francouzským systémem, hlasitě litovaly české ženy, že musí zůstat tak dlouho doma bez dostupných jeslí a jiných forem hlídání. Takže je to kulturní záležitost. Většina lidí mladších 40 let prošla systémem jeslí (včetně mého muže a jedné z jeho sester, po třetím dítěti zůstala tchýně v domácnosti a pracovala jen na velmi omezený úvazek) a nezdá se, že by to na nich zanechalo nějaké následky. Ne, teroristické útoky skutečně s jeslemi nesouvisí. Je otázka, zda se snahou udržet ženu v pracovním procesu souvisí fakt, že Francie má nejvyšší porodnost v EU (byť je třeba přiznat, že i tady klesá a už to není 2,1 ale 1,88 dítěte na ženu, tedy méně, než je potřeba k udržení populace).
Během těhotenství je také třeba se vyvarovat některých dobrot, což je ve Francii je dost těžké. Že nemůžete pít víno, to se dá vydržet, ale že nemůžete jíst většinu dobrých sýrů, to už je horší. Dobré francouzské sýry se totiž obvykle vyrábí z nepasterovaného mléka, takže hrozí nákaza listerií, která je pro plod fatální. Naštěstí je listerie citlivá na teplotu a 2 minuty na 70 °C v CELÉM objemu sýra ji zabijí. Diskuse se vedou ohledně zrajících sýrů z pasterovaného mléka-někdo je preventivně zakazuje, někdo je povoluje (pokud vím, v ČR se obecně zakazují jakékoliv plísňové sýry).

A teď malá odbočka k židovským záležitostem. V židovství se k rození dětí váže řada pověr, jsou ženy, které z pověrčivosti nenakupují žádné vybavení až do narození dítěte, nebo jen těsně před ním. Tak tuhle pověru jsme vyškrtli, abychom náklady na pořízení všech potřebných věcí trochu rozložili v čase. Koneckonců, je třeba taky počítat s náklady na mohela...K vybavení, které není přímo spojené s potomkem, ale k jehož pořízení mě těhotenství přimělo, je nákup druhého mrazáku. Pokud chceme i nadále jíst košer a zdravě, je potřeba, abych vařila. A tak nějak tuším, že na lítání kolem plotny nebudu mít hlavně ze začátku moc čas (a po návratu do práce to nebude o moc lepší). Navíc několik týdnů po narození potomka přijde Pesach. Takže mrazák je od začátku "košer na Pesach" a mým úkolem v následujících měsících je ho naplnit nejen zásobami na všední dny, ale i na šabaty a na Pesach.
Co se jména týče, existují různé přístupy-aškenázští židé nedávají jméno po žijícím příbuzném, ale spíše po zesnulém příbuzném (ideálně takovém, který byl vzorem všech ctností, často jsou to také příbuzní, kteří zahynuli během šoa), a sefardští naopak preferují pojmenovat dítě po žijícím příbuzném. Všichni se ale shodují, že jméno se neprozrazuje až do obřízky (pro chlapce) a nebo jmenování o prvním šabatu v synagoze (pro dívky). Toho se chystáme držet i my, tedy s výjimkou státu a našich rodičů, kterým ho prozradíme už po narození. Ale ani ne tak z pověrčivosti, jako spíš, abychom měli alespoň nějaké tajemství ;-)