V naší paraše Chajej Sara
se mimo jiné můžeme dočíst o hledání nevěsty pro Abrahamova
syna Izáka. Je to zvláštní příběh. Izák se na tu cestu totiž
nevydává sám, tak jako český Honza, ale zastupuje ho Abrahamův
služebník, kterého tradice označuje jako Eliezera. Snad to býval
takový zvyk. Ta podivnost tu ale spočívá v jiné věci- kam
Eliezera posílá…
„Půjdeš do mé země a do mého
rodiště a vezmeš odtamtud ženu pro mého syna Izáka.“ (Berešit 24,4). A jsme u toho. Tak Abraham posílá Eliezera
tam, odkud musel sám odejít, aby zpřetrhal vazby s tamním
modlářstvím!? To se mi snad zdá. Ještě máme v dobré
paměti Boží výzvu Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého
rodiště a z domu svého otce…“ Tím přece Abram
nastartoval svoji duchovní cestu, která z něj udělala
Abrahama. Byl Kenaan, kde teď pobýval Abraham, ještě natolik
horší, než Ur Chaldejský, ze kterého od svého rodu odešel?
Asi na tom něco bude, protože Abraham zapřísahá svého
služebníka „ při Hospodinu, Bohu nebes a Bohu země, abys nebral
pro mého syna z dcer Kenaanců, mezi nimiž sídlím.“ (Berešit 24,3) Kenaan byl opravdovým centrem modlářství a
tak se ti klasičtí komentátoři nepodivují nad tím, že by
manželka Izáka měla být odjinud než odsud, ale zaráží je
právě to nasměrování – proč to má být ze strany Abrahama,
proč z Cháranu? I takový Abrabanel se podivuje: copak Betúel
a Náchor nebyli taky špičkoví modláři? Nešlo tu snad o nějakou etnickou
„čistotu“? Takovému pohledu by nahrával fakt, že podle Tóry
měli všichni patriarchové za ženy dcery toho jediného rodu,
vycházejícího od Teracha, Abrahamova otce. Že by si mysleli, že
ten Boží slib daný Abrahamovi se má přenášet jen na jeho
potomky a na nikoho jiného kromě nich? To by byl velice omezený
pohled, poselství Tóry takové není. Jistěže je důležitý
původ, ale také charakter jednotlivého člověka a především
jeho víra. Rambam v dopise konvertitovi Obadjovi z Bagdádu
vysvětluje a zdůrazňuje myšlenku, že i konvertita má právo
říkat: „Bože našeho otce Abrahama“, protože on je jeho
otcem „a všech, kteří půjdou jeho cestou“. Abraham tedy
vysílá ne přímo svého syna, ale Eliezera, asi aby nebyl oslněn
jen vnějším vzhledem takové adeptky na vdavky a který by měl
být odolný vůči tomu modlářskému prostředí, ve kterém se
bude pohybovat.
Samotná cesta za nevěstou byla
úspěšná, Rebeka se pak stala Izákovou manželkou. Při jinak
stručných popisech Tóry nás může udivit podrobný popis děje.
Eliezer se po příchodu na místo rozhoduje, že poprosí nějakou
dívku o vodu a když ona odpoví: „Jen pij, a také tvé
velbloudy napojím“ (Berešit 24,14), bude to znamením,
že právě ona je tou vyvolenou. Potom čteme, že právě Rebeka
něco podobného řekla. A následně, v Lábanově domě,domě
jejího otce, je tato příhoda vyprávěna znovu, s přesnými
citáty. Eliezer do všech podrobností opakuje jak se rozhodoval, že
bude čekat na tu, která v odpovědi na prosbu o vodu napojí
nejen jeho, ale i velbloudy. A že právě tak se zachovala Rebeka.
Někteří komentátoři v tom dokonce vidí určité pověrčivé
chování. Když se má něco tak přesně splnit, tak to spojují
s věšteckým předpovídáním, které je s judaismem
neslučitelné. Takový Maimonides to rovnou uvádí jako příklad
hanebného chování. Ale jiní, například Abrabanel a Malbim
nesouhlasí s tím, že by tu o něco takového šlo. Slova
Rebeky nebyla nějakou kouzelnou, magickou formulkou, která by jí
otevřela zavřenou bránu. A navíc, ta slova byla přece jen trošku
jiná než ta, která vyslovil Eliezer. Můžeme si je porovnat,
schválně si to vyhledejte (Berešit 24,18 – 19). A právě
proto, že tu máme přesně zachované citáty, vidíme, že její
slova opravdu nebyla přesně taková, jak si je Eliezer naplánoval.
Co bylo naopak přesně shodné a očekávané, to bylo její jednání!
Byl to test povahy a Rebeka jím nepochybně prošla a obstála.
Nebyla to jen nějaká Marfuša z Mrazíku, která by
s napudrovanými tvářičkami lákala Ivánka z okénka
malované chaloupky. Ani česká zlatokopka, která má políčeno na
devizového cizince. Rebeka mohla odmítnout pomoc, tak jak to říká
Malbim: ať si sám načerpá vodu. Nebo: že to pro něj může
udělat někdo jiný, než zrovna ona. Nebo: že mu teda obstará
pití, ale o velbloudy ať se laskavě postará zase někdo jiný…
Místo toho se projevila jako ochotná, bez váhání pomáhající,
štědrá, důvěřivá. Nevíme, kolik velbloudů měl Eliezer ve
své karavaně, ale vzpomínám si na informaci, že jeden takový
žíznivý velbloud vypije 50 litrů vody. Rebeka tedy byla neúnavná
v činění dobra! Proto byla hodná stát se pramatkou
Izraele. A to je i závěr. A také další doklad toho, co
potřebujeme my sami: kromě samotného původu, který by se ovšem
neměl stát jen nějakou magickou formulkou, taky vlastní víru a
osobní charakter, které by tomu samotnému původu dodaly obsah,
život a věrohodnost, opravdovost.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire