Avi: Parašat Vajece (Berešit 28:10-32:3)

V naší paraše Vajece jsme svědky další cesty za nevěstou. Tentokrát vyráží stejným směrem, do Cháranu v Mezopotámii, zase Jákob, syn Izáka. Opět bylo pro jeho otce nepřijatelné, aby si vybral ženu mezi kenaanskými dcerami. A tak Jákob odchází, ne ale lehce, spíše tak napůl na útěku před svým bratrem Ezauem, kterého připravil o požehnání pro prvorozeného.

Tato cesta byla opět úspěšná, ale tady se ten úspěch nerodil lehce. Je to známá historie. Jeho strýc Lában ho podvedl. A tak si sedm let odpracovaných za jeho dceru, krásnou a milovanou Ráchel zrovna neužil- při svatbě mu Lában podstrčil druhou dceru, zahalenou a málo atraktivní, pidlookou Leu. A tak se po počátečním pobouření nakonec Jákob dohodl s Lábanem na dalších letech, odpracovaných u svého vykutáleného tchána- aby si mohl vzít i tu, kterou opravdu miloval. Takže ta jeho cesta za nevěstou se pěkně protáhla na více než dvacet let života.

Na začátku této cesty i na jejím konci nacházíme popis setkání s anděly. Na počátku je ten Jákobův sen, ve kterém vidí anděly, vystupující a sestupující po žebříku, vedoucím k nebi. Je to téma, které malíři často a rádi zobrazují. Sám mám jeden takový od své oblíbené autorky nad svojí postelí. Tohle téma je samozřejmě vděčnější a víc probouzí fantazii, než to druhé setkání. To je jakoby všednější, už ne ve snu, ale v běžném, denním čase. Jakoby mimochodem tu čteme potom, co Jákob opustil Lábana: „A Jákob šel svou cestou a střetli se s ním poslové Boží.“ (Berešit 32,1).

Raši podává vysvětlení, které bere v úvahu oba tyto úryvky, obě ta setkání s anděly. Sen Jákoba se odehrává ve chvíli, kdy Jákob opouští zemi zaslíbenou. A ten poslední úryvek zase popisuje moment, kdy se do této země opět vrací. Raši vysvětluje, že andělé, kteří byli s Jákobem v zemi zaslíbené, jsou jiní, než andělé, kteří s ním byli mimo tuto zemi. V neznámé zemi jsou zřejmě zapotřebí jiní strážní andělé. To vysvětluje to, že andělé nejprve vystupují, jak se píše v textu, a pak teprve sestupují. Čili, když odchází,vystupují ti „izraelští“ andělé a sestupují ti odborníci na cizinu.

Četl jsem nedávno úvahu Stanislava Krajevského. Ten se zamýšlel nad tím, že postavy andělů jsou pro dnešní lidi už jen takovou úsměvnou pohádkou- všechny ty éterické, okřídlené postavy už přece patří jen do mytologie a do pohádek pro děti. Takovým lidem on nabízí jinou představu, ne tak naivně jednoduchou. Stejně jako Leibowitz tvrdí, že Rašimu jde o to, že zkušenosti z vlastní země jsou v mnoha ohledech neporovnatelné se zkušenostmi z jiných zemí. Taková formulace už je přece jen pochopitelnější a umíme si to představit. Ale všichni také zároveň cítíme potřebu opory shůry, i když si to kolikrát neumíme vyložit, jak by to konkrétně mělo vypadat. Všichni si dovedou připustit, že by bylo krásné mít spojení s něčím,co není závislé na silách tohoto světa, co není svázané jenom s materiálním světem, co je zároveň nad historií… A někdy v sobě i cítíme ten dotyk něčeho vyššího, co nás přesahuje a jsme tím přemoženi. Třeba když se nám narodí dítě, nebo když nakonec šťastně projdeme hroznou krizí, když vidíme nádherný kout přírody, tak to Boží Jméno nám samovolně vyjde z úst. Jak to, že v sobě cítíme ty vyšší pravdy, že přece dobro by mělo zvítězit, že není možné, aby spravedlivý byl nakonec zničený a prolhaný darebák triumfoval... Pokud něco z toho cítíme, bez ohledu na běžnou pragmatičnost a logiku, můžeme si uvědomit, že to, čemu říkáme- nadpřirozené věci, jsou jen věci neredukované na pouhou přirozenost. Je to rozdíl jako mezi hustou bílou smetánkou a břečkou kalného, silně rozředěného mléka. Kdo je zvyklý jen na tu břečku, tak si ani něco silnějšího, lepšího, neumí vůbec představit. Když si uvědomíme, že to jsou ty rozměry, ze kterých plyne smysl a že mají spojení s Bohem Izraele, tak už se nemusíme vůbec ošklíbat nad tou tradiční vizí, která mluví o andělech Páně. Je to sice psáno starobylým jazykem, ale ty záležitosti jsou pořád stejně aktuální.

A abychom se vrátili k tématu různých andělů, těch domácích, „izraelských“ a těch cizozemských -ty rozdíly jsou dány odlišnými podmínkami. Představte si jen například, že tady jsme miniaturní menšinou ve společnosti, zatímco v Izraeli Židé tvoří většinu a určují pravidla. To je okamžitě něco zásadně jiného. Úplně jiný pocit. Ale stejně tak dobře víme, že své strážné anděle potřebujeme jak tady, tak i v Izraeli. Nikde to není jednoduché. Ale tak, jako Jákoba provázela na VŠECH jeho cestách Boží péče, stejně tak i my můžeme věřit, že je všude také s námi.