Avi: Parašat Toldot (Berešit 25:19- 28:9)

Máme tu znovu parašu Toldot a příběh o bratřích, dvojčatech: znovu je tu o malinko starší Ezau a jeho bratr Jákob. Všichni si pamatujeme tu povahu Ezaua, který bez rozmyšlení byl schopen svoje privilegium prvorozenství prodat mladšímu bratrovi za talíř polévky. Zatímco Jákob trávil svůj čas ve stanech a podle komentátorů se v nich učil od svých předků zbožnosti, Ezau tím neztrácel čas. Ezau se věnoval lovu, léčkám, krvavé zábavě. Byl snad praktický, ale i impulzivní, s výhledem jen na ten dnešní den. Nebyl prostě tím, kdo by měl převzít duchovní pochodeň po svém otci Izákovi. A jeho otec to kupodivu neviděl. A nejen proto, že mu slábl zrak. Čím to bylo, nad tím se zamýšleli i naši mudrcové.

V našem textu se píše: „Když chlapci dospěli, stal se Ezau mužem pole, jenž se vyzná v léčkách“ (Berešit 25,27) Raši to vysvětluje tak , že v podstatě si Ezau před svým otcem nasazoval masku zbožnosti – byl to mazaný lovec: použil k polapení a podvedení svého otce ústa, když mu pokládal otázky, které předstíraly jeho přepjatou zbožnost; například: „Modlete se, otče, abychom věděli, jak odevzdávat desátek i ze soli a ze sena.“ (Raši) Byla to jen maska zbožnosti, která zakrývala jeho skutečný charakter, to, co bylo za ní.

Přesně o tom je jeden chasidský příběh. Jednou přišla jistá žena za reb Avrahamem Jehošuou z Apty, kterému se taky říká Ohev Jisrael. Položila mu otázku: Vzhledem k tomu, před svátkem Purim vyprala prádlo a použila přitom škrob z bramborové moučky, která nebyla povolená během svátku Pesach kvůli přikázáním, zakazující během tohoto svátku použití kvasu – chámecu, může používat místnost, ve které to oblečení viselo, aby se usušilo?

„Povím vám příběh“, řekl jí cadik. „Prosím, poslouchejte pozorně. V jisté obci žil kdysi Žid, který měl v nájmu hospodu a prodával vodku nežidovským rolníkům, jak to bylo zvykem. Místní kněz, který byl zuřivým antisemitou, vyhlásil, že ke zpovědi nepustí nikoho ze svých farníků, který by projevoval přízeň židovské hospodě – a ta jeho hrozba byla účinná. Nájemce pozoroval, jak se mu jeho živnost hroutí a tak se ptal svých sousedů, co jim brání, aby zase navštěvovali jeho hospodu. Když se dozvěděl důvod, tak jim řekl: Víte co, já vás všechny přijmu ke zpovědi a vezmu všechny vaše hříchy na sebe.

Jelikož ti prostí rolníci byli taky praktičtí mužové, byli připraveni ocenit výhody tohoto návrhu a okamžitě začali využívat služby obou svých duchovních a lihové přidané hodnoty si užívali v plné míře. Obchody toho malého Žida vzkvétaly jako nikdy předtím. Jednoho dne se ale přišoural k jeho hospodě nějaký rolník. Stál nerozhodně na prahu, ale nevstoupil.: „Ty tam“, zavolal na něj hostinský, „proč nejdeš rovnou dál?“ „Chci se ti vyznat“, zamumlal rolník, „neboť jsem zhřešil.“ Další rozhovor probíhal takto:

Hostinský: „Řekni mi tedy, člověče dobrý, jaký je tvůj hřích?“ 

Rolník: „Ukradl jsem provaz.“ 

Hostinský: „Vrať to lano majiteli.“ 

Rolník: „Nevím, komu patří.“ 

Hostinský : „Dej tedy na charitu tolik, co stálo a tvůj hřích bude usmířen.“ 

Rolník: „Ale mám i jiný hřích.“ 

Hostinský: „Jaký je tvůj další hřích?“ 

Rolník: „Chtěl jsem ukrást provaz, ale byli k němu přivázáni dva volové.“ 

Hostinský: „Co jsi udělal s těmi voly?“ 

Rolník: „Porazil jsem je.“ 

Krčmář: „Tak dej hodnotu volů taky na charitu.“ 

Rolník: „Ale když jsem chtěl ukrást voly, viděl jsem, že jsou připřaženi k vozu, takže jsem ukradl i vůz.“ 

Hostinský: „Co jsi udělal s tím vozem?“ 

Rolník: „Rozsekal jsem ho na palivové dřevo.“ 

Hostinský: „V tom případě rozdej hodnotu vozu taky a tvůj přestupek bude odčiněn.“ 

Rolník: „Ale když jsem chtěl ukrást vůz, viděl jsem, že tam v něm leží dítě.“ 

Hostinský: „A co jsi udělal s tím dítětem?“ 

Rolník: „Zabil jsem ho.“

A jak cadik z Apty opakoval slova toho rolníka, sevřel svou hlavu do dlaní a vykřikl nahlas: „Zabil! Zabil!“ Při těch slovech se žena, která za ním přišla, zhroutila na zem a propukla v zoufalý pláč. Mezi vzlykáním vyprávěla cadikovi, že porodila nemanželské dítě a že ho, ano, zabila – a teď chtěla vědět, jak by se mohla kát.

Cadik ji nejprve pokáral, že za ním přišla s tak svatouškovsky znějícími, rádoby-zbožnými dotazy, které se týkaly naškrobeného prádla, místo co by se ptala na to, na co bylo třeba se ptát. Potom ale, když viděl jak skutečně lituje svého hrozného činu, učil ji cestu pokání a ona se stala upřímnou kajícnicí.

Co nás učí ty příběhy? Každý si občas nasazujeme nějakou tu masku, která nás činí lepšími, než je skutečnost. Nebo naopak si zase nasazujeme masku věčně ublíženou, abychom tak vyloudili lítost a pozornost. Nebo masku neomylného chytráka. Nebo tu masku svatouška. Vždycky to jsou jen masky, které něco zakrývají. Ezau tou maskou sice dokázal oklamat i vlastního otce, ale jemu samotnému ta hra nijak nepomohla. Základem čehokoliv očistného, duchovního, je shození masek, upřímnost ke druhým, stejně jako k sobě samému. Upřímnost o to snazší, když si uvědomíme, že Bůh vidí do každého zákoutí našeho srdce. Možná, že kdyby Ezau chodil do těch stanů jako Jákob, věděl by to.