Rut: parašat Toldot (Gen. 25:19-28:9)

Mám velkou radost, že blog má novou, alespoň příležitostnou, přispěvatelku. Rut jsem poznala díky blogu a jsem ráda, že přijala nabídku občas něco na blogu publikovat. Každý komentář k Tóře se sice opírá o stejný text, může se odvolávat na stejné rabíny-komentátory a midraše, ale vždycky v sobě ponese něco ze zkušeností a myšlenek svého autora, které jsou jedinečné a ze kterých se můžeme něco přiučit. Takže Rut moc děkuji a předávám jí slovo:

Děj tohoto oddílu knihy Be-rešit je velmi bohatý, takže mě napadaly mnohé motivy, které bych mohla v draše rozpracovat. Nejvíce z nich se mě však dotklo téma sourozenecké rivality a psychologická motivace postav, která ji tvoří a ovlivňuje.

Jicchak s Rivkou čekali 20 let, než Rivka konečně otěhotněla. Je to značně méně, než v případě Jicchakových rodičů Abrahama a Sáry, a na rozdíl od nich stále chovali naději, protože oba ještě byli ve fertilním věku. Přeci jen si asi umíme představit, jaké bylo jejich napětí a zoufalství, když dítě po tolik let ne a ne přijít. Rivčino těhotenství však zdaleka nebylo bezproblémové, dokonce ji trápilo natolik, až vyhledala Hospodina a ten jí řekl, že čeká dvojčata.

Děti se praly už v břiše, při porodu se druhorozený syn Jaakov držel staršího bratra Esava za patu, jako by do poslední chvíle vedli půtku o to, který z nich vyjde první. Každý byl jiný vzhledově – tedy můžeme předpokládat, že šlo o dvojvaječná dvojčata – a i povahově. Esava bych charakterizovala jako divokého, neposedného, odvážného, ale také nedomýšlejícího důsledky svého chování. Jaakov byl skoro jeho opakem – klidný, přemýšlivý, pobývající se svou matkou ve stanu a tradic dbalý. Není tedy divu, že Jicchak, který sám byl opečovávaným a poddajným dítětem, měl radši Esava, protože ztělesňoval vlastnosti, jež jeho otec sám neměl. Naopak Rivka, sama rozhodná, hlava rodiny a prototyp jidiše mame, si více oblíbila Jaakova, protože svou mírností jejímu temperamentu nekonkuroval. Síly v rodině byly rozděleny.

Jak to asi bylo s proslulým „prodejem prvorozenství za misku kaše“? Situaci si představuji následovně: Esav, znavený přišel z lovu, celý den se honil za kořistí, hladový byl jak vlk, sotva našel síly vrátit se domů. Nevím jak vy, ale já, když jsem opravdu hladová, tak moje myšlenky nesahají dál než k tomu, co nejrychleji strčit do pusy, aby mozek dostal potřebný příjem glukózy. Jaakov se rozhodne si z bratra trošku utahovat a místo, aby mu rovnou podal kaši, mu žertem navrhne, že mu ji vymění za prvorozenství. Snad i on sám byl překvapen, když to Esav přijal a pustil se do jídla. Do této chvíle by se Esavovo chování dalo omluvit, jenže Tóra lakonicky pokračuje: ויאכל וישת ויקם וילך – a jedl a pil a vstal a šel. Kdyby Esav již syt a opět rozumně uvažující řekl něco jako: „Hele, brácho, jako vtip dobrý, ale víš, že když jsem hladový, tak kecám všelijaké nesmysly, takže prvorozený jsem a zůstávám, nazdar!“, mohl by Jaakov maximálně pokrčit rameny a zase si hledět svého. Jenže Esav nic takového neudělal. Esav pohrdl.

Když Jicchak zestárl, ztratil zrak a cítil, že jeho dny se nachylují, rozhodl se dát Esavovi požehnání prvorozeného a aby byl k tomuto aktu dobře naladěn, měl mu Esav připravit pochoutku z jím uloveného masa. Už podruhé v paraše máme významného téma jídla, které ovlivní další osud. Rivka však zasáhne – zřejmě jí nebyla neznáma skutečnost o Esavově pohrdnutí prvorozenstvím, kterou si schovávala jako trumf v rukávu a teď přišla chvíle ho vyložit. Než se Esav stihl vrátit z lovu, nastrčila Jaakova místo něj i v patřičném kostýmu. Jicchak měl podezření a několikrát se ujišťoval, jestli k němu vskutku přišel jeho starší syn. Symbolické je, že ho přesvědčila až Esavova vůně – vůně jeho šatů, které Rivka Jaakovovi chytře oblékla. Čich je nejstarší, nejpůvodnější lidský smysl, jehož vjemy putují přímo do mozku a který ničím neovlivníme. Ne nadarmo se dodnes říká, že „nám něco nevoní“. Nejen ve zvířecí říši, ale i lidské matky po narození očuchají své děti a podle vůně je pak přesně poznají. Jicchak se nemohl orientovat zrakem a možná ani sluch již neměl dokonalý, tak se spolehl na čich, který mu měl pomoci jasně rozlišit, že požehnání dá skutečně tomu, komu zamýšlel.

Když se Esav k otci vrátil a zjistil, jak se věci mají, zuřil a prohlásil, že ho Jaakov dvakrát podtrhl. Svou chybu na celé záležitosti – to, že mu sám nahrál, že sám prvorozenstvím pohrdl – si vůbec nechtěl uvědomit a připustit.

Bratři si vzájemně fungují jako zrcadla – oba vidí jen špatné vlastnosti toho druhého, i když sami nejsou zdaleka dokonalí. Esavova záliba v lovu a pohybu Jaakovovi připadala jako rozmarná radovánka, aniž by uznal, že pro přežití jsou tyto schopnosti nezbytné. Esav naopak na Jaakova shlížel jako na poslušnou loutku v rukách své matky, spjatost s tradicemi mu připadala jako vyměklost a neuznával, že je důležitá pro pokračování dalších generací. Vypadá to, že jejich role byly prohozené, protože modely rozdělení postavení v sourozeneckém vztahu říkají, že starší má být ten, kdo je konzervativní a řídí se tradicemi, kdežto mladší sourozenec je nevázanější a spíš se vymaní ze směru určeného rodinou. Asi jen díky tomu, že Esav byl povahou průbojnější a dynamičtější, se narodil těsně jako první. Bratři spolu bojovali v břiše a pokračovali i po narození. Jsou silně spjatí, ale nemohou najít cestu k přijetí toho druhého a tím i sebe sama.

Jaakov nakonec, byť úskokem, prvorozenství na Esavovi získal, ale neměl vyhráno – byl donucen k útěku a životu daleko od své rodiny. Vypadá to tedy, že jejich vztah skončil totálním fiaskem a Jaakovovi to stejně štěstí nepřineslo. Ale Jaakov ve vyhnanství nabyl schopnosti sebereflexe. Připustil si své chyby i neférovost jednání vůči bratrovi. A nakonec – pozor spoiler :-) – došel ke smíření se sebou samým i svým bratrem, ale to bych předbíhala děj dalších parašot.