Je to micva, být ekolo?

Během čekání na potomka si lidé obvykle začnou klást různé otázky-co jíst, čím si mazat rostoucí pupek, čím budu jednou mazat potomkovi zadek a jak to vlastně funguje s plínama...a právě průzkum ohledně plen mě dovedl k otázce v nadpisu. Oba s Elim jsme tak trochu ekolo-třídíme odpad, snažíme se kupovat lokální zeleninu, vyhýbáme se průmyslově zpracovaným potravinám (to není zas takový problém, když jíme košer), nedávno jsem pořídila látkové sáčky na nákup zeleniny a tak podobně. Takže bylo od počátku jasné, že pleny napuštěné všelijakou chemií nebudou nic pro nás. A při průzkumu internetu ohledně "eko"plen jsem narazila na dost těžko uvěřitelný údaj, že jedno dítě spotřebuje 4000 plen (ve Francii se uvádí 4500, asi jim trvá déle se naučit na nočník), což je víc než tuna těžko rozložitelného odpadu. Ekopleny sice obsahují nějaký podíl snadno rozložitelných materiálů, ale jen málokteré jsou rozložitelné ze 100% (a jejich cena tomu odpovídá). Navíc si nejsem jistá, jak moc stojí za to hodit 100% rozložitelnou plenu do pytle na odpadky, který je opět z těžko rozložitelného plastu. Alternativou jsou látkové pleny (doba naštěstí pokročila, takže už to nemusí být ty skládací, co se musí žehlit), ale otázka byla, zda chůva nebo jesle s námi v tomto budou spolupracovat. Naštěstí se nám podařilo nají chůvu, která je taky tak trochu ekolo a která je ochotná látkové pleny používat (prát je samozřejmě budu já), takže tenhle problém jsme nakonec úspěšně vyřešili.
Ale jak jsem hledala informace o látkových plenách narazila jsem na informace o "zero waste" tedy o způsobu života, kdy se snažíme vyprodukovat co nejméně odpadu (ideálně žádný, ale to není úplně reálné), protože zejména recyklace papíru a plastu vyžaduje hodně energie a zejména u plastu se recykluje (a dá recyklovat) jen zlomek toho, co se vyprodukuje a následně vyhodí. A že i když s Elim jsme tak trochu ekolo, tak bychom mohli být o dost víc...
A tady přichází zásadní otázka, je to micva, být ekolo? A pokud ano, jaká je "minimální" míra našeho ekologického chování, abychom splnili micvu? Třidit odpad? I když víme, že recyklace například papíru spotřebuje hodně vody a navíc zdaleka ne všechen vytříděný papír je recyklován? Nakupovat od místních zemědělců? Ale co maso, košer u místního zemědělce neseženete. Je nutné se stát vegetariánem, nebo stačí maso konzumovat v rozumné míře? Kde je ta hranice a kde začíná "lifnim mišurat ha-din" (jednání, které jde za to, co jsme povinni dělat)?
V Tóře máme dvě verze stvoření světa, v jedné  Hospodin říká: "Buďte plodní a množte se, naplňte zemi a panujte ji, podmaňte mořské ryby a nebeské ptactvo a všechnu zvěř lezoucí po zemi!" (Gen. 1:28) a v druhé čteme: "A Hospodin, Bůh, vzal toho člověka a ponechal jej v zahradě Eden, aby ji obdělával a chránil." (Gen. 2:15) Můžeme si tedy dělat se zemí, co se nám zlíbí (opanovat ji), nebo ji máme obdělávat a být dobrým hospodářem na svěřeném?
Jak vidíte, mám víc otázek než odpovědí. Objednala jsem si knihu responz rabiho Moše Zemera (z"l, izraelský liberální rabín, který se hodně věnoval problematice "liberální" halachy). Přečetla jsem francouzskou knihu na téma zero waste (ve francouzštině zéro déchet) a zkusíme se s Elim vydat na cestu minimalizace vyprodukovaného odpadu. Záměrně říkám minimalizace, protože si nemyslím, že by se nám podařilo se zbavit veškerého odpadu. Také netoužím po domácí výrobě kosmetiky a úklidových prostředků a v neposlední řadě na sebe zaručeně narazí požadavky kašrutu a naše odpadové hospodářství (na faceboocích se řeší, jak udělat zero waste Vánoce...chacha, zero waste Pesach je úplně jiná liga!).
Takže zůstaňte naladěni, budu podávat průběžné zprávy...a možná se mi někde cestou podaří rozlousknout tu titulní otázku.

Avi: Chanuka (proslov během včerejšího zapalování všech osmi svíček na chanukíji)

  Svátek Chanuka se historicky vztahuje k úspěšnému makabejskému povstání proti náboženské perzekuci, vyvolané helénizovanými Syřany za Antiocha IV. Epifana v II. století před obč. l. Povstání vedla kněžská, hašmonejská rodina. Po osvobození Jeruzaléma a znesvěceného Chrámu bylo třeba Chrám znovu zasvětit – odtud název Chanuka – svátek zasvěcení. K tomu bylo třeba i neznesvěceného oleje. Podle Talmudu ( Šab. 21b) nalezli Židé jen jediný džbánek neznečištěného oleje, který byl potřeba k tomu, aby v Chrámu mohlo hořet věčné světlo, ner tamid. A tohle minimální množství oleje, které by vydrželo hořet tak jeden den, vydrželo zázračně celých osm dní, než se podařilo opatřit novou zásobu čistého olivového oleje do lampy – proto i dodatečný název svátku chag ha- urim, svátek světel.

  Tento svátek židovského kalendáře je stejně jako například Purim – miderabanan. Čili není ustanoven z Tóry, ale rozhodnutím rabínů. Nic to neubírá na jejich duchovní hloubce, oba přece připomínají Boží zázraky.

  Všichni známe tu běžnou praxi, kdy se při tomto svátku zapalují svíce na speciálním chanukovém svícnu, který má osm ramen. První den svátku se pomocí šamaše, pomocné svíčky, zapálí jedna, druhý den dvě, až nakonec osmý den všech osm svící. Je to taková srozumitelná metafora – přibývání světla, duchovního světla. Však ji se svými adventními věnci se čtyřmi svícemi, postupně zapalovanými, převzali i křesťané. Tady se ale dostáváme k číslu osm.

  V židovské číselné symbolice má téměř každé číslo nějaký svůj zvláštní smysl. Po šesti dnech stvoření a sedmém dni odpočinku nadchází číslo osm jako něco, co přesahuje tento svět, co je jakoby za ním, převyšuje běžnou logiku, co je transcendentní. Řekové byli pyšní   na svoji kulturu a pohrdali Židy kvůli právě takovým věcem, které nechápali: a to byl šabat, roš chodeš a brit mila. Šabat, protože připomínal, že Bůh stvořil svět z ničeho, roš chodeš, protože představoval posvěcování času, a obřízku, tu už nechápali vůbec. Aspekt čísla osm je duchovní světlo, které neignoruje, ale převyšuje rozum. Vzpomeňme si, že osmý syn Jákoba, Ašer, od něj získává požehnání, ve kterém se mluví o oleji, tučném chlebu, a je narážkou na Mesiáše.

  Zvláštním číslem je i 36. To je celkový počet svící, které se během svátku spotřebují. Možná vám to něco připomene – ano, je to lamed vav cadikim = třicet šest spravedlivých, o kterých se říká, že žijí v každé době, a jen kvůli nim může svět existovat. Člověk je natolik člověkem, nakolik je osvícený tím duchovním světlem, o kterém řekl Bůh bezprostředně po jeho stvoření, že je dobré. Stejné slovo je použito při narození Mošeho – tov, dobrý – jako narážka na to, že svému lidu přinese světlo Tóry. Píše se, že spravedlivý je základem světa. Jak je to ve světě se spravedlností, víme všichni. Už Midraš Ejcha říká: „Když ti někdo poví, že je moudrost mezi národy, věř mu, ale jestli ti poví, že je Tóra mezi národy, nevěř mu.“ Ano, svět by musel vypadat jinak, kdyby byla Tóra mezi národy. Protože Tóra staví na nejvyšší stupeň etiku: „Budeš milovat bližního ... neboť JÁ JSEM BŮH.“ Výraznější razítko k tomuto přikázání už snad nelze najít.

  Ale svět, ten „řecký“ si jde svojí cestou. Bertrand Russel, britský matematik, filozof a spisovatel 20. století byl jednou dotázán, proč se nechová tak eticky, jak o tom tak pěkně píše. Dotčeně odpověděl, že taky píše o trojčlenkách, ale není trojčlenkou. Taková odtrženost moudrosti a etiky je židovskému myšlení naprosto cizí.

  Světlo svící představuje světlo Tóry. Tak jako se chanukový svícen staví tak, aby osvětloval v té zimní tmě i kus té vnější temnoty, máme osvětlovat i my okolní „řecký“ svět, který neuznává Boha, a věří jen sám sobě. Máme zářit tak jako Moše, když se vracel z hory s deskami přikázání a obličej mu zářil, až se ostatní lekali. Jak říkají moudří , moudrost Tóry rozsvěcuje tváře. Světlo chanukového svícnu zasahuje i mimo náš soukromý prostor do rešut harabim, do toho vnějšího, veřejného prostoru, který nemá zůstat navždy temný.

  A perlička na závěr: nebyli by to ti správní židovští moudří, kdyby si trochu nezašťourali i v tom počtu osmi svící. Říkají: dobrá, v Chrámu bylo oleje na jeden den svícení, takže první den se svítilo i bez zázraku, takže by se mělo slavit sedm dní a zapalovat jen sedm svící! Vznikla na to téma celá rabínská literatura, s množstvím skvělých nápadů. Například: viděli, že je oleje málo, tak ho okamžitě rozdělili do osmi nádobek, a tak se zázrak projevil už prvního dne, protože už prvního dne by jim to světýlko chcíplo. Další říkají,že odlévali olej, ale že ho ve džbánku neubývalo – čili, zase zázrak  od prvního dne. Jiní zase říkají, že to je tím, že od začátku věřili v Boží zásah, atd.

  Hašmonejci, kteří vedli to makabejské povstání mají už ve svém jménu ukrytou symboliku oleje = šemen, a čísla osm = šmone.

  Můžeme na to všechno myslet, až budeme zapalovat další svíčky na chanukiji. Ve tmě i malé světýlko krásně září, stejně jako každý etický čin, nebo každá tvář, rozzářená moudrostí Tóry.

Avi: Parašat Mikec (Berešit 41:1 – 44:17)

Parašat Mikec pokračuje v příběhu Josefa a jeho bratrů. Ti, kteří ho kdysi kvůli řevnivosti málem zabili a nakonec aspoň prodali do otroctví, teď k němu přicházejí s prosíkem. Nepoznávají v egyptském místokráli svého bratra a on jim to taky neusnadňuje. Bratři sem přicházejí proto, že jejich rodiny trpí hladem, a chtějí v Egyptě nakoupit obilí. Josef se k nim chová odměřeně. Dokonce je nechá uvrhnout do vězení jako špehy. Křikl na ně: „Jste vyzvědači! Přišli jste obhlédnout nechráněná místa země.“ (Berešit 42,9) Proč to Josef dělá? Nic z pozdějšího děje nenasvědčuje tomu, že by se spravedlivý Josef chtěl mstít. Přece jim nejen odpustil, ale o všechny se taky báječně postaral. Proč tedy takový chladný začátek při jejich setkání?

O vysvětlení se pokusil Ramban. Připomíná verš v textu, který říká, že Josef „si vzpomněl na sny, které se mu o nich zdály“. A že se Josef snažil dotlačit tyto sny k jejich uskutečnění. Podle prvního snu se mu tenkrát měli poklonit všichni bratři ve formě snopů na poli, a potom oni všichni (jedenáct hvězd), společně s rodiči (jako slunce a měsíc) (kap. 37). A protože zatím nedorazili všichni bratři, nejmladší Benjamín zůstal doma, nebylo by to splněno dokonale. A kdyby pak naráz přijeli Benjamín i s otcem, nesplnila by se obě proroctví ze snů, jen to druhé. A tak to Josef, podle Rambana, všechno zařídil tak, aby se vše odehrálo podle jeho snu. Nechá tedy přijet nejprve všechny bratry. Pak nastraží léčku s podstrčeným pohárem do Benjamínova zavazadla. Po Judově vystoupení, kdy se nabízí výměnou za svého obviněného bratra se jim teprve Josef představuje a proroctví z prvního snu se naplňuje. Je to šikovné vysvětlení, které ale otevírá další otázky: Měl Josef právo způsobit svému otci bolest, když už jednou oplakával svého milovaného syna Josefa a teď by si to měl zopakovat znovu kvůli údajné ztrátě Benjamína? S tím se komentátoři nechtějí smířit. A tak rozvíjejí debatu o snech a jejich realizaci, s tím že ji máme nechat na Tom, který je sesílá.

Jiná, tradiční interpretace se neváže na sny. Ta intrika, kterou Josef použil, měla jiný účel. Měl to být určitý test. A tahle zkouška mohla být uskutečněna pouze tehdy, když budou bratři opět všichni spolu. A pak se jim bude moci i odhalit a přivést celou rodinu. Úspěšná zkouška tomu všemu ale měla předcházet. Josef chtěl, aby bratři přivedli Benjamína bez otce a nechal si svou identitu zatím pro sebe. Vystrašení bratři odešli pro nejmladšího z nich. To se také stalo. A potom, při odchodu z Egypta, právě tomu nejmladšímu nechal Josef podstrčit do zavazadel vzácný kalich. Strachem omráčeným bratrům pak sdělil, že si tu tedy Benjamína nechá jako otroka a oni sami můžou bez obav odejít. Tímto způsobem vytvořil situaci, která byla podobná té, při které se na něj bratři vykašlali a ponechali ho osudu otroka. V podstatě je vybídl k tomu, aby svoji zradu zopakovali. Tentokrát to bylo i mnohem snazší- stáli před egyptským místokrálem a jejich bratr byl obžalován ze zločinu. Měli to teď opravdu mnohem snadnější, dobře omluvitelné.

Ale bratři s tím nesouhlasili a tak složili zkoušku na výbornou. Juda navrhoval, že sám zůstane jako otrok místo nejmladšího syna Ráchel. Je to nejen ušlechtilé, ale i nesmírně důležité. Maimonides tuto koncepci vykládá tak: bylo to určité měřítko, jestli ta lítost, pokání, je opravdové a ne jen na oko, předstírané. Obecně je to situace, ve které je možné znova spáchat hřích, kterého jsme už předtím litovali. I nám se to možná někdy stalo, z obou možných stran sporu: že se nám někdo omlouvá a my vnímáme jen prázdná slova, která sama o sobě nic nenapraví. A nebo že se sami omlouváme, ale jen tak, aby se neřeklo. Tady to bylo opravdu něco jiného, to pokání šlo do hloubky a projevilo se rozhodným činem. Někdy se nám může zdát, že situace, ve které jsme se, jemně řečeno, nevyznamenali, je výjimečná a nemůže se nikdy právě takhle zopakovat. Ale Tóra nám tu ukazuje pravý opak: není úniku před odpovědností. I proto jsme před Jom Kipur vedeni k tomu, abychom si napravili své věci a nepravosti, které jsme provedli jinému člověku. Že Bůh nám může odpustit jen ty věci, které jsme napáchali vůči Němu, ale nezasahuje do toho, co máme jako lidé mezi sebou. To je naše zodpovědnost. A tady to, i když na druhý pokus, přece jen vyšlo. Kolik takových pokusů bychom v podobné situaci asi potřebovali my?

Můj poslední šabat šacharit na delší dobu

Minulý šabat jsme měli v naší liberální obci poslední šabat šacharit v tomo civilním roce a pro mne také na delší dobu poslední šabat šacharit, který jsem z části vedla a kde jsem se podílela na čtení z Tóry. Kvůli rostoucímu břichu už mi nedělá úplně dobře stát delší dobu a ještě u toho zpívat a občas mi fakt dochází dech (doslova). Takže příští bohoslužba, kterou bych měla vést je šacharit na Roš Hašana, kdy už by náš potomek měl být dost velký a zvyklý trávit čas i s jinými lidmi, aby ho mohla pohlídat tchyně nebo někdo jiný z manželova příbuzenstva. Do té doby jen těžko zaručím na 100% svoji účast, což u vedení bohoslužby není takový průšvih (jsou minimálně dva lidé, kteří mě mohou nahradit i na poslední chvíli), ale u čtení z Tóry to je poněkud problém...takže od února chceme pozvat několik rabínskýh studentů (zatím teda na mail reagovala jen jedna studentka) a vyřešit tím problém se čtením z Tóry a eventuálně navázat kontakt s někým, kdo by pak od září mohl jezdit pravidelně...
Minulý šabat byl na jednu stranu velmi povedený a na druhou stranu, alespoň pro mne, velmi smutný. Můj kolega z práce, shodou okolností žid z Prahy, člen "konkurenční" ŽLU, který se během svého pobytu tady ve Štrasburku účastnil našich šabatových večeří, náhle zemřel 25.11. a tak jsme za něj odříkali kadiš. A všem nám ještě v uších zněla jeho slova z minulé večeře, kdy sliboval, že příště ta jablka plněná ořechy upeče víc...nechť je jeho památka požehnáním.

V neděli jsme s Elim zapálili první svíčku na chanukíji a dali si dárky (dáváme si dárky, čti-knihy, jen první večer, až začne náš potomek trochu brát rozum, tak budeme dávát dárky ještě i poslední den Chanuky, abychom udrželi dětské nadšení po celou dobu trvání svátku, na vymýšlení osmi dárků na každý večer nemáme ani jeden chuť a invenci a navíc strašně neradi dáváme zbytečnosti). Komunitní oslava je plánovaná až na 9.12., přišlo nám ideální udělat společnou oslavu, kde se bude zapalovat všech osm svíček. Jen ještě musím vyřešit drobný logistický problém-jak dopravit do synagogy dva velké hrnce (na svařák a na horký jablečný džus), když je centrum Štrasburku, kde se také nachází naše synagoga) obklíčené kontrolami kvůli vánočním trhům a autem se tam nedá vjet?!

Avi: Parašat Vaješev (Gen. 37:1 – 40:23)

 Parašat Vaješev nás seznamuje s Josefem a jeho bratry. Všichni tu historii známe, ale vždycky znovu nás dostane, dojme… Josef byl takovým expertem na sny, na jejich výklad.  Ale nebylo to vždycky šťastné počínání. Jeho bratři například nevydýchali jeho výklad snu o snopech, podle kterého se mu měli klanět. Kdo někdy zažil pořádnou sourozeneckou řevnivost, ví o čem je řeč. Nezamíchalo se tam Josefovi i kousek jeho vlastní ctižádosti? Každopádně ho bratři nakonec prodali do Egypta a zoufalému otci namluvili, že ho roztrhala divá zvěř.

  V Egyptě si ho koupil Potífar, faraonův dvořan, velitel tělesné stráže. Josefovi se tam dařilo natolik, že byl nakonec ustanoven jako správce jeho domu. Josefův úspěšný rozlet ale zastavilo falešné obvinění Potífarovy ženy, která mu marně nadbíhala. A tak se osud spravedlivého Josefa opět převrátil a on se ocitl ve vězení. A znovu tu hrají svou roli sny a jejich výklad. Ve vězení byl Josef pověřen, že má posluhovat rovněž arestovaným kolegům, z nichž jeden byl původně nejvyšším číšníkem u dvora a druhým byl zase nejvyšší pekař. Nějaký čas tam strávili společně. A pak měli sny jak číšník, tak i pekař, a s jejich výkladem si nevěděli rady. A Josef se jim nabídl s výkladem. Nejprve vyložil sen číšníkovi tak, že bude za tři dny omilostněn. A tehdy pekař „viděl, že dobře vykládá“ (Berešit 40,16). To „dobře vykládá“ podle většiny komentátorů znamená, že vykládá ve prospěch člověka, kterému se sen zdál.  Josef vyslechl číšníka a řekl mu, co se stane. A opravdu se stalo to, co řekl. Jak to mohl Josef vědět?

 První odpověď zní: bylo to díky Boží inspiraci. Vždyť i Josef k tomu říká: „Což vykládat sny není věc Boží?“ (Berešit  40,8)- když je povzbuzoval, aby se mu se svými sny svěřili. Chizkuni k tomu má komentář: „Člověk nemůže interpretovat sny díky své vlastní moudrosti.“. Je to tady možné chápat i jako Josefovu polemiku s místní, egyptskou kulturou, ve které patřili vykladači snů mezi intelektuální elitu.

 Komentář Akedat Jicchak ze Španělska XV. století zdůrazňuje opačnou věc: Josef se řídil svým rozumem- přihlížel k minulosti obou dvořanů, jejich postavení u dvora i rozdílům v obvinění. Dvořané prý byli obviněni za to, že v poháru faraona byla nalezena moucha a v chlebu kámen. Moucha mohla do poháru spadnout na poslední chvíli a nikdo tomu nezabrání. Zatímco přítomnost kamene ukazuje na nedostatečnou kontrolu kvality v pekárně. Josef  se toho hodně dozvěděl o egyptské politice, když pracoval pro Potífara, který byl jedním z hodnostářů u dvora. Mohl  zaslechnout i klepy o situaci číšníka a pekaře. Je možné připustit i to, že určil tři výhonky a tři košíky ze snů jako tři dny a ne třeba tři měsíce proto, že faraon měl mít za tři dny narozeniny- a počítalo se s jeho přezkoumáním žádostí o milost.

To ale byla okolnost, která nebyla neznámá ani číšníkovi a pekaři. To už jsme v oblasti psychologie. Snad tu hrály svou roli i jejich vlastní obavy. Tak to popisuje Abrabanel.  A Nechama Leibowitz to přirovnává k současné psychologii – s tím, že sen zjevuje osobnost snícího. Současný komentátor Benno Jacob poznamenává, že sen číšníka ukazoval na jeho aktivitu: vytlačoval hrozny do faraonovy číše a podával mu ji; zatímco sen pekaře ukazoval na jeho pasivitu: jen tam stál a nijak nereagoval  na to, že ptáci uzobávají z pečiva v košíku na jeho hlavě… Jako by už byl smířený se svým osudem.

Josef byl jistě obdařen neobvyklými schopnostmi, využil taky svoje znalosti, čerpané z místních zdrojů. Stal se v podstatě i takovým prototypem Žida v diaspoře, který je úspěšný i díky tomu, že chce ovládnout všechny znalosti lépe než kdo jiný. Odvolává se jistě na Boha, ale to neznamená, že vypíná rozum, právě naopak. Podle Lévinase „jsou četné talmudické texty, které dokazují, že podstata duchovnosti spočívá v intelektuální dokonalosti.“ Talmud  taky není sbírkou dogmat, učí nás dívat se na věci z různých úhlů, učí nás diskuzi, učí nás myslet.

Dnešní snaha vysvětlit Josefovy výklady snů byla tedy taková racionální, jak se sluší a patří. Ono je to v životě skoro vždycky tak, jako u Josefa,  že ty jednotlivé úseky jeho života se dají interpretovat normálně, obyčejně, přirozeně.  Když pak ale před sebou vidíme celou Josefovu historii- od jeho prodání až po tu jeho možnost přijmout po letech jako egyptský velmož svoji vyhladovělou rodinu a tak pokračovat v misi, kterou započal Abraham- tak to nám dojdou slova. Celý jeho příběh je ilustrací Boží prozřetelnosti.  Josef zažíval dobré i těžké chvíle, bylo to nahoru i dolů. Ale když to sledujeme z odstupu jako celek, celou tu geniálně složenou mozaiku, můžeme jen vydechnout: Pane Bože, díky.

Židé, čtěte!

A je tu další ze slíbených "inspiračních" záložek v postranním panelu, tentokrát s názvem "Knihy". Jak název napovídá, jedná se o seznam knih týkajících se židovství a Tóry, které mě zaujaly a mohly by se líbit i ostatním. Seznam budu postupně rozšiřovat, kdybych do něj chtěla hned dát všechny knihy, co mi kdy přišly zajímavé, tak se seznamu asi nikdy nedočkáte, protože obvykle mám rozečtené něco, co by se určitě dalo dát na seznam, hned jak to dočtu...Zatím jsem zvolila jednoduché třídění na Tóru a komentáře k ní, praktickou halachu a židovství tak nějak obecně (a knihy "pro zábavu"), možná časem třídění vylepším a zpřehledním.
Drobný problém je, že naprostá většina titulů je v angličtině. Nedá se nic dělat, pokud v dnešní době chcete číst zajímavé knihy o židovství, nezbývá než zvládnout angličtinu nebo ivrit. Český trh je velmi malý (a na to jak je malý je nabídka celkem zajímavá, ale často se týká spíše knih o historii, než moderní židovské filozofie) a ani ve francouzštině to není žádná sláva (a to je trh podstatně větší, ale opět je tu hodně knih o historii, frčí také kabala a něco, co by se asi dalo nazvat "židovskou motivační literaturou", ale knihy moderně ortodoxních autorů jsou vzácné a ani například knihy rabiho Sackse nebyly dosud přeloženy).
A ano, velká část knih, které doporučuji, je napsána moderně ortodoxními autory. Není to proto, že by liberální a konzervativní židé nebyli schopni nic kloudného napsat, ale hlavně proto, že mě i Eliho zajímá halacha a její limity a moderní ortodoxnie je v současnosti tím proudem v židovství, které tyto limity hledá a klade si mnoho otázek o vztahu tradice a moderní společnosti, vztahu mezi židovskými denominacemi...a z jejich hledání by se možná časem mohl zrodit post-denominační judaismus jako hlavní proud židovství (uvidíme za 50 let...snad to není jen moje zbožné přání).

Na otázku proč vlastně číst a stále se vzdělávat snad ani nemusím odpovídat, jak říká Talmud (a my všichni s ním každé ráno během Birkat ha-šachar) "Talmud Tora keneged kulam" (studium Tóry se vyrovná všem micvot, protože k nim vede). A Tóra není jen Pět knih Mojžíšových, a neskončila s Talmudem, se středověkými kodexy, komentáři...k Tóře patří i knihy zabývající se židovskou filozofií a myšlením, historickým vývojem halachy, etikou, protože ty všechny nám přinášejí nové a často překvapivé pohledy na text, který rok za rokem čteme a který je základem života, který žijeme.

Avi: Parašat Vajišlach (Gen. 32:4 – 36:4)

V naší paraše Vajišlach je několik momentů, které naši rabíni hojně a často kriticky hodnotí. Jednou takovou událostí je setkání bratrů Ezaua a Jákoba a tou druhou je pomsta, kterou provedli Izraelci pod vedením Šimona a Lévího kvůli únosu své sestry.

Ta první událost je setkání bratrů po letech. U Jákoba vzbuzuje oprávněné obavy. Bratr stále neodpustil ztrátu požehnání pro prvorozeného. Jákob se na to setkání připravuje ve třech krocích: posílá dopředu ponížené posly s dary, modlí se k Bohu a připravuje se na boj. Někdo to má za skvělou přípravu a správnou diplomacii. Vždyť Ezau s sebou má 400 ozbrojenců a dobrá vůle se čekat nedá. Je tu mocenská převaha, které má Jákob čelit. Někteří komentátoři to ale mají Jákobovi za zlé. Copak zapomněl, že je v Boží péči? Je opravdu nutné se tak před tím strašným bratrem ponižovat? Ramban dokonce, s odvoláním se na Midraš Raba tvrdí, že kdyby se králové z doby II. Chrámu tak nelísali k Římanům, nezažili by pak takovou pohromu. Existují i milosrdnější komentáře, ale tohle střetnutí s mocí nás nutí k zamyšlení: kdy je dobré při takové příležitosti vyjít vstříc a projevit i určitou míru úslužnosti tváří v tvář přesile a kdy je naopak nutné projevit v takové chvíli naopak víru a vlastní odhodlání. Nekompromisnost zélótů taky nebyla vždcky nejlepším řešením, takže to je samozřejmě na posouzení konkrétní situace. A někdy to bývá i naopak. Politici se lísají k nám, aby ukázali naoko svou vlídnější tvář. A na nás je, abychom posoudili, jestli projevíme určitou zdvořilost, a nebo se odmítneme stát jejich fíkovým listem, nebo jak se dnes říká - užitečným idiotem, který má vylepšit jejich pošramocenou reputaci.

Tou druhou, spornou událostí byla msta, která se zvrhla v masakr. Ve 34. kapitole se můžeme dočíst, že synové Jákoba masakrují kenaánské město za to, že knížecí syn unesl a znásilnil jejich sestru Dínu. A pomohli si přitom úskokem- kníže navrhnul Jákobovi, aby nechal dceru jeho synovi za ženu a aby uzavírání manželství mezi členy obou rodů bylo bráno jako běžné a přípustné. Synové Jákoba k tomu řekli, že je to možné pouze v případě, že budou muži z toho města obřezáni. Ti to učinili a Jákobovi lidé využili jejich oslabení, vytáhli pod vedením Šimona a Lévího a všechny zabili. Komentátoři tvrdí, že pouze ti dva chtěli masakr. To říká například Ramban. A že ti ostatní chtěli pouze vysvobodit Dínu.

Taková šílenost se nedá omluvit. I když je jasné, že o upřímnosti slov knížete by se dalo s úspěchem pochybovat. Protože když mluví o plánu smíšených manželství ke svým lidem, přidává k tomu slib, o kterém při jednání s Jákobem řeč vůbec nebyla. Říká: „Nebudou tak jejich stáda a majetek i všechen jejich dobytek patřit nám?“ (Berešit 34,23) Tu smlouvu si tedy od začátku vykládal po svém. Něco jiného je ale vysvobodit Dínu a potrestat konkrétního viníka a něco jiného je zmasakrovat a vyloupit celé město. Jákob to těmto synům taky nikdy neodpustil a dokonce ještě na smrtelném loži říkal o Šimonovi a Lévím: „Do jejich úmluvy ať nevstupuje moje duše, s jejich spolkem zajedno ať není moje sláva, neboť v hněvu povraždili muže, ve svém rozvášnění ochromili býky.“ (Berešit 49,6) Těžko se dá přehlédnout pobouření a pocit studu v těch slovech. Ramban ho popsal jednoduše jako chilul haŠem = znesvěcení Jména. Je to asi nejvýstižnější pojmenování této události.

Jsme vyzývání k tomu, abychom byli svatí. Nikdo z nás není bez chyby, bez hříchu. Tóra to ve svém textu i na postavách pro nás nejvzácnějších nijak nezastírá. Proto tu popisuje i tenhle odporný čin. Ale jen jako výstrahu- tak takhle tedy ne!

  Na závěr bych si dovolil připomenout slova rabína Josepha Telushkina na téma chilul haŠem = znesvěcení Božího Jména.  On říká, že se projevuje třemi způsoby :

-          Když Žid svým nepoctivým nebo odporným chováním vůči nežidům způsobuje, že oni pak hledí na Židy nebo na judaismus s pohrdáním

-          Když se zbožný Žid  chová takovým způsobem, který způsobuje u nenáboženských Židů vznik  negativních názorů na judaismus a na zbožné Židy

-          Když se Židé vzdávají judaismu, aby unikli pronásledování, nebo aby z toho měli užitek.

V každém případě jsme zavázáni k tomu, abychom svoje jednání vždycky posuzovali z morálního hlediska, které vychází z Tóry, a podle něj se i řídili ve svých životech.