Avi: Parašat Mikec (Berešit 41:1 – 44:17)

Parašat Mikec pokračuje v příběhu Josefa a jeho bratrů. Ti, kteří ho kdysi kvůli řevnivosti málem zabili a nakonec aspoň prodali do otroctví, teď k němu přicházejí s prosíkem. Nepoznávají v egyptském místokráli svého bratra a on jim to taky neusnadňuje. Bratři sem přicházejí proto, že jejich rodiny trpí hladem, a chtějí v Egyptě nakoupit obilí. Josef se k nim chová odměřeně. Dokonce je nechá uvrhnout do vězení jako špehy. Křikl na ně: „Jste vyzvědači! Přišli jste obhlédnout nechráněná místa země.“ (Berešit 42,9) Proč to Josef dělá? Nic z pozdějšího děje nenasvědčuje tomu, že by se spravedlivý Josef chtěl mstít. Přece jim nejen odpustil, ale o všechny se taky báječně postaral. Proč tedy takový chladný začátek při jejich setkání?

O vysvětlení se pokusil Ramban. Připomíná verš v textu, který říká, že Josef „si vzpomněl na sny, které se mu o nich zdály“. A že se Josef snažil dotlačit tyto sny k jejich uskutečnění. Podle prvního snu se mu tenkrát měli poklonit všichni bratři ve formě snopů na poli, a potom oni všichni (jedenáct hvězd), společně s rodiči (jako slunce a měsíc) (kap. 37). A protože zatím nedorazili všichni bratři, nejmladší Benjamín zůstal doma, nebylo by to splněno dokonale. A kdyby pak naráz přijeli Benjamín i s otcem, nesplnila by se obě proroctví ze snů, jen to druhé. A tak to Josef, podle Rambana, všechno zařídil tak, aby se vše odehrálo podle jeho snu. Nechá tedy přijet nejprve všechny bratry. Pak nastraží léčku s podstrčeným pohárem do Benjamínova zavazadla. Po Judově vystoupení, kdy se nabízí výměnou za svého obviněného bratra se jim teprve Josef představuje a proroctví z prvního snu se naplňuje. Je to šikovné vysvětlení, které ale otevírá další otázky: Měl Josef právo způsobit svému otci bolest, když už jednou oplakával svého milovaného syna Josefa a teď by si to měl zopakovat znovu kvůli údajné ztrátě Benjamína? S tím se komentátoři nechtějí smířit. A tak rozvíjejí debatu o snech a jejich realizaci, s tím že ji máme nechat na Tom, který je sesílá.

Jiná, tradiční interpretace se neváže na sny. Ta intrika, kterou Josef použil, měla jiný účel. Měl to být určitý test. A tahle zkouška mohla být uskutečněna pouze tehdy, když budou bratři opět všichni spolu. A pak se jim bude moci i odhalit a přivést celou rodinu. Úspěšná zkouška tomu všemu ale měla předcházet. Josef chtěl, aby bratři přivedli Benjamína bez otce a nechal si svou identitu zatím pro sebe. Vystrašení bratři odešli pro nejmladšího z nich. To se také stalo. A potom, při odchodu z Egypta, právě tomu nejmladšímu nechal Josef podstrčit do zavazadel vzácný kalich. Strachem omráčeným bratrům pak sdělil, že si tu tedy Benjamína nechá jako otroka a oni sami můžou bez obav odejít. Tímto způsobem vytvořil situaci, která byla podobná té, při které se na něj bratři vykašlali a ponechali ho osudu otroka. V podstatě je vybídl k tomu, aby svoji zradu zopakovali. Tentokrát to bylo i mnohem snazší- stáli před egyptským místokrálem a jejich bratr byl obžalován ze zločinu. Měli to teď opravdu mnohem snadnější, dobře omluvitelné.

Ale bratři s tím nesouhlasili a tak složili zkoušku na výbornou. Juda navrhoval, že sám zůstane jako otrok místo nejmladšího syna Ráchel. Je to nejen ušlechtilé, ale i nesmírně důležité. Maimonides tuto koncepci vykládá tak: bylo to určité měřítko, jestli ta lítost, pokání, je opravdové a ne jen na oko, předstírané. Obecně je to situace, ve které je možné znova spáchat hřích, kterého jsme už předtím litovali. I nám se to možná někdy stalo, z obou možných stran sporu: že se nám někdo omlouvá a my vnímáme jen prázdná slova, která sama o sobě nic nenapraví. A nebo že se sami omlouváme, ale jen tak, aby se neřeklo. Tady to bylo opravdu něco jiného, to pokání šlo do hloubky a projevilo se rozhodným činem. Někdy se nám může zdát, že situace, ve které jsme se, jemně řečeno, nevyznamenali, je výjimečná a nemůže se nikdy právě takhle zopakovat. Ale Tóra nám tu ukazuje pravý opak: není úniku před odpovědností. I proto jsme před Jom Kipur vedeni k tomu, abychom si napravili své věci a nepravosti, které jsme provedli jinému člověku. Že Bůh nám může odpustit jen ty věci, které jsme napáchali vůči Němu, ale nezasahuje do toho, co máme jako lidé mezi sebou. To je naše zodpovědnost. A tady to, i když na druhý pokus, přece jen vyšlo. Kolik takových pokusů bychom v podobné situaci asi potřebovali my?