Avi: Parašat Vajigaš (Gen. 44:18 – 47:27)

Parašat Vajigaš z I. Knihy Mojžíšovy začíná tou nejdramatičtější událostí v celé té historii Josefa a jeho bratří. Teď se to celé rozhoduje! Josef nechal podstrčit vzácný pohár do Benjamínových zavazadel. A trvá na tom, že tam bude muset jejich nejmladší bratr zůstat jako jeho otrok. Ostatním bratrům je milostivě dovoleno odejít. V tuto chvíli začíná naše paraša: „Vajigaš…“ = a přistoupil k němu Juda … Už samotným přistoupením k němu Juda dost riskoval. Vždyť byli považováni za špiony a nejspíš i za zloděje. Je skoro nepředstavitelné, že by osobní stráž egyptského místokrále nechala jen tak nablízko přistoupit cizího, nebezpečného muže - to nebyla jen tak nějaká polonahá ukrajinská aktivistka, ale sice zdvořilý, ale zároveň taky navýsost rozrušený chlápek.

A Juda pronáší svou vášnivou řeč (Berešit 44,18 -34), která otevírá Josefovo srdce. Postupně získává Josef přesvědčení, že bratři skutečně litují toho, co mu kdysi provedli . A díky tomu nakonec, úplně přemožený city, pronáší ta známá slova: „Já jsem Josef, váš bratr.“ Josef opravdu odpouští svým bratrům a dokonce uklidňuje ty, kteří mu tolik ublížili: „netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali“ (Berešit 45,5). Josef je schopen zapomenout na to zlo, kterým se vůči němu provinili a vidí jen ty pozitivní stránky situace. A ty jsou jednoznačné: díky jeho postavení v Egyptě mohla být jeho rodina zachráněna od hladu a historie Jákobova rodu mohla pokračovat. A i my z toho máme užitek jako jejich dědicové.

Ale ten výsledek Boží prozřetelnosti – to, že se díky prodání Josef ocitl v Egyptě a že tam potom díky němu byly plné sýpky i v době hladu- ten výsledek nebyl dopředu nijak jistý, zaručený. I když uznáváme, že Bůh určitě měl svůj skrytý plán záchrany, tak stejně každá jednotlivá událost a její vyznění záviselo na tom, jak se zachová ta hlavní postava – Josef. Kdyby třeba Josef neodpustil, držel se své uraženosti a jen by dokola dával najevo, jak mu bylo ublíženo- byl by tou kladnou postavou, kterou obdivujeme? Mohl své bratry klidně ponechat jejich osudu, stejně jako oni tenkrát jeho. Mohl by mu to mít někdo za zlé? Mohl se těšit ze svého postavení v nejvýznamnější civilizaci té doby. Když by se to bralo čistě pragmaticky, Josef byl za hodně vděčen faraonovi a ne svým bratrům. A z druhé strany- kdyby bratři ze strachu, že se prozradí jejich hanebné chování do té doby nic netušícímu otci, a neumožnili Josefovi setkání s ním – dokázal by se Josef ovládnout? Jak snadno je teď mohl ztrestat…

Proto byla ta Judova řeč tak rozhodující, klíčová. Juda tu zastupuje všechny bratry. A proč on ? Nejde jenom o samotné argumenty. Sám se nasazuje, nabízí se místo Binjamína. Vysvětluje, že by otec nepřežil, kdyby se vrátil bez Binjamína a nabízí se jako otrok za něj a tak vlastně i za ostatní bratry. Proč Juda? Je z nich určitě ten nejvyspělejší. I díky němu ho bratři kdysi nezabili, ale „jen“ prodali do otroctví. Midraš taky připomíná, že Juda si prožil smrt dvou svých synů a tak moc dobře věděl, jaká je to bolest, vyrovnávat se se smrtí vlastního dítěte. A navíc, on sám slíbil Jákobovi, že Binjamína dovede zpátky, „sám se za něj zaručil“ (Berešit 4,9). A teď to měl Juda potvrdit a taky velikosti toho úkolu dostál a osvědčil se.

Nedávno jsem četl o významu toho slovíčka „arev“, které je tu použito, když se Juda „zaručoval“ za Binjamína. To slovo je prý spojováno s ručením, zárukou a také se smazáním hranic. Jak psal St. Krajewski, Polákům se to slůvko spojuje se solidaritou, podpíráním, společným cílem, určitým ztotožněním. Je to i jistý návod pro náš splečný život, aby mohl pokračovat dál : šetřit urážkami i urážením se, nezůstat jen u negativního hodnocení druhých, nestavět hradby mezi námi, ale rušit ty domnělé hranice, umět se navzájem podpořit tak, aby nikdo nepadl, protože ať už jsme věřící a nebo ne, vždycky nám někdo více či méně příjemně připomene, že jsme Židé a my si díky tomu můžeme uvědomit, že taky máme učitý společný osud a společné poslání.