Avi: Parašat Šemot (Šemot 1:1 – 6:1)

Dnes začínáme číst II. Knihu Mojžíšovu – Sefer Šemot. Situace Izraelců v Egyptě po smrti Josefa i faraona, který si ho vážil, se velmi rychle změnila k horšímu. Nebyl už žádný rozdíl mezi nimi a ostatními otroky. Byli spíše v ještě horším postavení. Egypťané se zalekli jejich rostoucího počtu a byl vydán příkaz zabít každého narozeného chlapce… Mojžíš byl tedy jeden z těch, kteří tu být ani neměli. Kniha Šemot popisuje události, které vytvořily židovský národ: vyjití z Egypta a zjevení na Sinaji. A Mojžíš je tu ústřední postavou.

Na osobním útěku z Egypta se Mojžíšovi dostává prvního zjevení. Je to ten známý obraz hořícího keře. Mojžíš viděl,“ že ten keř plane ohněm, a přesto ten keř není tím ohněm stráven.“ (Šemot 3,2) Mojžíš v ohni zahlédl Božího posla. Nevíme v jaké podobě. Když Mojžíš přistoupil blíž, tak se ta vize, podle Bachji, proměnila na prorockou vizi. Bůh k němu promluvil a dokonce mu zjevil svá jména, zejména to slavné vyjádření, které je často překládáno jako „Jsem, který jsem“ (Šemot 3,14) a které je pak v podstatě interpretováno jen jako „Věčný“, čili Boží atribut věčnosti. A tento Bůh jeho praotců Mojžíšovi přikazuje, aby vyvedl Izraelce z Egypta. Mnoho lidí má tendence všechno vysvětlovat přirozeným způsobem – že na poušti může samozřejmě dojít k samovznícení, nebo něco může pouze vyvolávat dojem ohně, a tak podobně. Nic z toho ale nevysvětluje ten výsledek. Mojžíš si vyslechl příkaz, který nebyl zrovna splněním jeho snu. Nebyl nadšený z toho nesnadného úkolu, který připadl právě na něj. Ale šel…

Tuto vizi máme spojenou pouze s obrazem hořícího keře. Má tedy ten planoucí keř nějakou speciální symboliku? Raši si myslí, že ne. Že šlo pouze o upoutání pozornosti. Bylo třeba si posluchače nějak připravit k vyslyšení zjevení. Proto je tu i ten příkaz k vyzutí sandálů: „svaté je místo, na kterém stojíš“ (Šemot 3,5). Mnoho komentátorů to má za takové tajemství, že ani nemá smysl se jím zabývat. Například Abrahám, syn Rambama, říká, že je to jen metafora pro záři Šechiny, té Boží Přítomnosti. Pro jiné ten divný oheň symbolizuje osud Izraelců, ohrožených ohněm egyptského pronásledování- ohněm, který Izraelce nestrávil.

Jiní komentátoři řeší samotný keř. Jaký keř to asi byl? Midraš raba, konkrétně rabi Jehošua bar Karcha k tomu dodává: „Kdyby to byl strom svatojánského chleba nebo fíkovník, také by ses ptal, ale není možné pominout takovou otázku“. Jeho odpověď směřuje k tomu, že i nenápadný, ničím zvláštní keřík může obsahovat Boží Přítomnost. Jiní zase zdůrazňují, že podle tradice šlo o trnitý keř, jehož trny způsobují bolest. To má znamenat, že Bůh nějakým způsobem sdílí to utrpení s Izraelem. V duchu těchto interpretací se něco dozvídáme o samotném Bohu. Může se zjevit kdekoliv a v jakékoliv formě. Takové chápání se shoduje s nejlepším překladem slov „ehje ašer ehje“: ne „jsem, který jsem“, ale spíše „budu takový, jaký budu“. A co je důležité, Bůh má jistou schopnost trpět. Může se to zdát jako velmi podivný antropomorfismus, ale takové pojetí je vlastní biblickým prorokům. Proto nám může být Bůh tak blízký. A je to něco, co je naopak vzdálené filosofickému pojetí Boha jako jen nějakého chladného, nedotknutelného absolutna.

Co je ale podstatnější, než samotný obraz hořícího keře, to jsou slova. Obsah, vyjádřený slovy. Slova zůstala. Mnoho pohanů hledí na svá božstva a uctívá obrazy a sošky svých bůžků, ale Žid poslouchá Boha. (Slyš, Izraeli …) A v judaismu je slyšení a poslušnost stejně chápanou věcí. Je to něco, co jde do hloubky. Boží slovo ovlivňuje, utváří náš život. U Homéra můžeme číst nejrůznější popisy různých hrdinů a bájných reků, ale v Tóře to tak není. Nevíme, jaký týpek byl Mojžíš. Ale je to vůbec podstatné? Jsme tak ušetřeni balastu, povrchních, nepodstaných, zavádějících věcí a o to víc můžeme vnímat obsah slov. Jinak se na svět dívá fyzik, chemik, nebo jinak zaměřený specialista. Každý má svůj pohled, ale pokud jde o smysl fungování světa i našeho života, měli bychom se ztišit a naslouchat, tak jako Mojžíš. Tóra je pro nás stále tím hořícím keřem, který k nám mluví, pokud jsme se „vyzuli“ a jsme ochotní naslouchat, slyšet a poslechnout.