Všecko nemůže jít vždycky podle plánu

Roš hašana je za námi, medovník i kachnu jsme snědli, tak zase za rok!

Letošní rošhašanové bohoslužby byly poněkud s překvapením. Plán byl následující-do synagogy dorazíme s předstihem, abych stihla nakojit Šmuliho ještě před začátkem bohoslužby, pak povedu šacharit až do čtení z Tóry, převezmu Šmuliho a budu ho nosit v nosítku (a nebo nechám hrát na koberci) až do konce a podle potřeby ještě nakrmím). Jenže po příchodu se Šmulimu vůbec nechtělo jíst, nakonec se mi ho těsně před začátkem podařilo přesvědčit, že by si fakt měl cucnout, protože jinak bude mít hlad. Pianista dorazil se zpožděním až během požehnání před čtením Šma. A musel si nutně odskočit na záchod zrovna, když jsme došli k nádhernému pijutu Adirej ajuma. No, alespoň druhou polovinu pijutu jsme měli s piánem. Vzhledem k tomu, že je to jeden z vrcholů šacharitové bohoslužby, byla to trochu škoda (ale vynahradili jsme si to druhý den). Po odzpívání 13 Atributů před otevřeným Aron ha-kodeš jsem převzala Šmuliho a tak jsem neviděla, jak se v jednu chvíli náš chazan zlomil v pase a už se pořádně nenarovnal. Ještě zvládl dokončit vyzvednutí svitků Tóry z Aronu, ale s každým zazpívaným taktem to bylo horší a pak si musel jít lehnout do vedlejší místnosti. Naštěstí se mezi přítomnými našli 3 lékaři, kteří mu mohli poskytnou první pomoc. Diagnóza-uskřiknutá kýla. Chazana nám tedy odvezla sanitka a my museli improvizovat celý musaf. Normálně je u nás sváteční musaf nádhernou liturgií, kterou zpívá náš chazan svým mocným basem, pianista ho doprovází a sám občas něco zpívá, nebo zpívám já. Pianista je také ovšem bývalým šéfem mužského sboru hlavní štrasburské synagogy a liturgii má v malíčku (a co v malíčku nemá, to je schopný zazpívat z listu a ještě u toho sledovat text v liberálním mahzoru, jestli tam nejsou textové změny a eventuálně se přizpůsobit). Takže on vyměnil místo za piánem za místo u pulpitu a společně ještě s pánem, který troubí na šofar a občas také participuje na liturgii, jsme zvládli musaf. Nebylo to sice tak krásné, ale řekla bych, že jsme se s tím celkem důstojně vypořádali. Jen Eli neměl z bohoslužby v podstatě nic, protože Šmuli se u mě v nosítku vzbudil uprostřed prvního požehnání z musafové amidy, chtěl spát a pořád mu u toho někdo hlasitě zpíval u ucha...

Měli jsme štěstí a chazanova kýla povolila a nemusel být akutně operován a zvládl vést boholužbu druhý den svátku. To už průběh víc odpovídal našemu půvonímu plánu (jen jsem Šmuliho převzala až po čtení z Tóry, protože první den čte Izák a druhý den já).
A jestli něčí modlitby mají sílu otevřít brány nebes, jsou to modlitby našeho chazana-kromě jeho vlastních zdravotnách problémů se stará o svého syna, který trpí těžkou epilepsií, maminku, která má Alzheimera a jeho žena v minulém roce prodělala rakovinu a nehodu na kole. Unetane tokef v jeho podání není jen text, který zpívám, protože je to tradice...

Avi: Parašat Nicavim (Devarim 29:9 – 30:20)

  Tóra patří všem a je i závazkem pro všechny Židy. Podle hojně citovaných slov není v nebesích, není za mořem, ale naopak: „Není pro tebe ani neuchopitelná, ani vzdálená“,  je „ti blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys ji dodržoval“ (Devarim 30,11-14). Je pozoruhodné, že od samého počátku není Tóra určena jen znalcům, kněžím a zasvěcencům. Učenci jsou prima, ale vůči Tóře jsme si všichni zásadně rovni. Dnes už je dostupné úplně všechno a my jsme díky tomu zahlcováni knihami, všemi médiemi a i díky internetu  textům všeho druhu. Ale neměli bychom zapomínat, že tyto zápisy Mojžíšových promluv patří k nejstarším textům, které mají stále masovou základnu čtenářů. Ostatní starobylé texty si přečtou maximálně experti na mrtvé jazyky. A pouze Tóra, žalmy a někteří proroci jsou stále citováni i v rámci dnes probíhající, živé liturgie. Po celá pokolení  to nemělo konkurenci. Ale co už s tím dnes, mají ta slova stále schopnost zasáhnout dnešního člověka?

  Slova dnešní sidry, to jsou slova slibů, které si rádi přisvojujeme. Ale jsou tu i slova hrozeb, která popisují tresty, které nastanou po opuštění závazku, jakým Tóra je. Ty hrozby- prokletí si naopak připouštíme velmi neochotně. Mojžíš tu všem oznamuje, že smlouva platí pro všechna pokolení. Vědomí spojení s Bohem je zdrojem zachování, přežití  Židů. Zkuste od Židů odečíst Boha a Jeho Tóru a co pak zbyde? Společenský, sportovní klub? Ale co už na něm bude židovského? Tak nějak obecně tyhle věci uznáváme, horší je si to uznat osobně. Proč by se takový závazek měl týkat mě?

  Tóra připomíná i takový postoj. Řeč je o někom, kdo se domnívá, že ty tresty za nevěrnost jdou mimo něj: kdyby „si v srdci lichotil a říkal: „Budu mít pokoj, i když si budu žít v zarputilosti srdce“ (Devarim 29,18), tak na něj dopadnou tresty, „Hospodin vymaže zpod nebes jeho jméno. Hospodin ho oddělí k zlému, ode všech kmenů Izraele“ (29,20). Slova, která vyslovuje hypotetický neposlušný Žid se dají vykládat různě.  Slovíčko „ki“, které se tam vyskytuje, se dá překládat různým způsobem: „dokonce“, „i když“, „když“, „poněvadž“. Takže to má pokaždé trošku jiné vyznění. Může to vyjadřovat naději na pokoj i přes zatvrzelost.  Snad proto, že si dotyčný myslí, že bohabojnost jiných mu poslouží jako ochrana… Jiný význam podsouvá obraz pokoje bez zvláštního spojení se zatvrzelostí - ulevování instinktům dotyčný bere za tak přirozené, že si ani nepřipouští možnost trestu. A poslední význam naznačuje vykročení mimo oblast smlouvy. Tak například i Nešama Leibowitz chápe Nachmanidovo vysvětlení. Odvržení smlouvy, židovského osudu – to je pokušení nejen pro současníky. Něco takového existovalo vždycky. Zbavení se závazků má přinést úlevu. Odvržení odpovědnosti má způsobit mír v duši. Nemyslí si to právě tak ti Židé, kteří se vydávají cestou úplné asimilace?

  Ale může se jim to podařit? Někdy snad ano, i když je udivující, jak často se asimilace ukazuje jako neúspěšná, nebo těžší, než by se mohlo jejím stoupencům zdát. Není přitom možné nevzpomenout známý fakt, že během šoa byli zabíjeni Židé jak zbožní, tak asimilovaní. Nejde o to, že by byl holokaust trestem. Takové chápání je nepřijatelné. Ale plán na vyvraždění Židů nezůstal bez spojitosti se židovskou tradicí, jeho misí vůči světu, čili smlouvou. Akce masového vraždění často začínaly v den židovských svátků. Všechno, co bylo svatým pro tradici, bylo systematicky zhanobeno. Hitlerovci takovým způsobem zkoušeli zlikvidovat Židy, ale taky svým způsobem přemoci Boha Izraele. I když si zachováme zdrženlivost vůči pokusům hledat smysl takové tragédie, je možné nepochybně říci, že se stále ukazuje, že úplné opuštění sféry smlouvy není tak jednoduché. To může těžko popřít i ten nejméně zbožný mezi námi.

  Stačí si připomenout poválečné, zinscenované  politické procesy, při kterých byl zdůrazňován židovský původ údajných zločinců, nebo protižidovská kampaň v Polsku roku 1968.  Tehdy se mnoho mladých lidí s údivem dovídalo o svém židovském původu, který jim rodiče z opatrnosti zatajili, protože doufali, že je to cesta jak se zbavit židovských problémů, čili dosažení kýženého pokoje.  Tóra je stále aktuální. Ale nikoho není možné- naštěstí – donutit k přijetí závazku. Ale minimálně je aspoň možné se shodnout s Lévinasem, který říká, že asimilace „se nepovedla, protože neučinila přítrž  rozháranosti židovské duše.“

Šana tova u-metuka!

Kone roku 5779 se nezadržitelně blíží, už si jen odpočineme o šabatu a navaříme v neděli a je to tady! Těším se na dlouhý víkend, na sváteční bohoslužbu i jídlo (seder letos nepořádáme, ale máme hosty na první i druhý den na oběd), jsem zvědavá, jak zvládne Šmuli bohoslužbu a zvuk šofaru (už měl malý trénink, když byl s Elim kupovat novou, větší jarmulku a zrovna tam někdo nakupoval šofar).
A mrzí mě, že vůbec nezvládám trochu bilancovat uplynulý rok a přemýšlet na tím, jaký bych chtěla mít ten rok nadcházející. Tento rok byl tak nabitý událostmi, že bych na to bilancování potřebovala několik hodin klidu a soustředění, které prostě nemám. Jediné okamžiky, které se klidnému rozjímání alespoň vzdáleně blížily byly tento týden v autě, když jsem pendlovala z jednoho pracoviště na druhé autem a poslouchala u toho selichot. Jako "chešbon nefeš" (účetnictví duše) nic moc. Ale snažím se hledět optimisticky do nového roku, že se mi snad podaří najít lepší balanc mezi tím, co musím a tím, co bych chtěla.

Všem přeji sladký a dobrý rok 5780, ŠANA TOVA U-METUKA!

Avi: Parašat Ki Tavo (Devarim 26:1 – 29:8)

  Po hrozivě znějících, obšírných výstrahách, kterým se říká tochecha, Mojžíš začíná následující řeč k lidu, jednu z posledních. V ní konstatuje, že i když celý Izrael viděl, co Bůh učinil faraonovi, viděl ty rány a zázraky, tak přesto- jak se tam píše- „Hospodin vám nedal srdce, aby chápalo,ani oči, aby viděly, ani uši, aby slyšely, až do tohoto dne“ (Devarim 29,3). Znamená to, že na počátku vyjití z Egypta Židé nebyli schopni uznat svoje spojení se Stvořitelem a ani svoji závislost na Něm. Teprve po čtyřiceti letech putování po poušti přichází pochopení… Je to udivující i povzbudivé. Udivující proto, že se ukazuje, že smlouva uzavřená pod Sinajem nebyla vlastně odpovídajícím způsobem pochopena. Od té doby pouze začal proces, který teprve po tolika letech přinesl výsledek. A to přesto, že zázraky a nadpřirozená podpora při srážkách s nepřítelem nebyla nikdy výraznější, než na počátku, během vyjití z Egypta.

  A ta situace pro nás může být povzbudivá tím způsobem, že se ukazuje, že tehdejší  Židé nám byli tak podobní - nedůvěřiví, neposlušní, vždycky připravení ke vzpouře. Teprve dlouhodobý výchovný proces umožnil to kýžené „chápání srdcem“. A i to, jak dobře víme, nebylo definitivní.

  Je zvláštní, že Mojžíš konstatuje, že „až do tohoto dne“ nedal  Pán Bůh Izraelcům chápající srdce. Nemohl, nebo nechtěl? Někteří  komentátoři zdůrazňují, že ani Bůh, i kdyby chtěl, nám nemůže přikázat správný postoj. Znamená to, že to správně nasměrované srdce, oči a uši, čili- jinými slovy, bázeň Boží- můžeme získat pouze sami. Tak, jak to také potrzuje talmudický výrok: „Všechno je v rukou Nebes, kromě bázně Nebes.“ To zní výstižně a tak by nám nedělalo potíž přijmout omezení Boha. Narazíme ale hned na problém. Proč je řečeno, že ne my jsme získali pochopení, ale dal nám ho Bůh? Ibn Ezra pospíchá s formulací, že Bůh zůstává konečnou první příčinou. To je ale tak obecné, že je to třeba interpretovat. Další říkají, že jde vlastně o řečnickou otázku: Copak jste nedostali srdce, oči a uši, abyste mohli chápat? To ale zase pomíjí tu formulaci „ až do tohoto dne“.  O jaký den se tu jedná?

  Meir Simcha (19.stol.) poznamenává, že podle tradice Mojžíš řekl ta slova v posledním dni svého života. Znamenalo by to, že teprve následná Mojžíšova smrt otevřela lidem oči. Do té doby - „až         do tohoto dne“ - byl on sám pro Židy něčím jako Bůh, a teprve teď pochopili, že byl opravdu jen smrtelníkem, Božím vyslancem. Mojžíš nebyl velkým mágem, to samotný Bůh nám dával všechna ta znamení. Jestliže je to tak, píše Nešama Leibowitz, tak je v textu ukryt Mojžíšův povzdech, když si uvědomil ironii situace: přes všechnuu monumentálnost jeho díla, teprve svým odchodem může způsobit požadovanou přeměnu lidu, který vedl.

  A je možné si položit ještě obecnější otázku: jestli ten, kdo je přímým svědkem zázraku, umí vůbec docenit to, čeho byl účastníkem? Ty věci, které máme tak nějak na dotyk, z první ruky, považujeme  za přirozené a ne za nadpřirozené. A teprve s odstupem času a prostoru jsme potom občas schopni postřehnout jejich neobvyklost. Ten, kdo je uprostřed toho mumraje dění toho schopen není. Tak to může být i se zázraky, čili jevy, které můžeme vnímat jako prolomení nám známých zákonitostí. Je možné to vnímat dvojím způsobem. Ten první je, že svědkové zázraku nejsou dostatečně přesvědčeni, že jde o výjimečnou událost nebo úkaz. Nepostřehnou tu výjimečnost zázraku, protože je na to jejich dosavadní život nepřipravil. Vody se rozestoupily, přešli jsme, vody se právě včas zavřely, ale byl to zázrak? Druhé možné chápání zázraku je ještě radikálnější. Třeba se opravdu nedá nic postřehnout . Jak to popisuje Krajewski: kamera, postavená na místě zázraku by nezaregistrovala nic, co by vybočovalo mimo běžnou, normální realitu. Ten rozměr zázračnosti se objeví teprve v naší interpretaci, anebo – řečeno současnějším jazykem – vyprávěním, nezbytným k tomu, abychom vůbec mohli postřehnout smysl.

  Proto je studium Tóry stále blízké i nám, současným lidem, vždyť vyžaduje jen jedno: uznat, že je to vyprávění, které dává smysl. Jak říká Lévinas, tam přítomný „podpis je věrohodný.“

Ti liberálové jsou docela tolerantní...

Náš kamarád Izák, ex-charedi, dva roky učil Talmud-Tóru pro starší děti (10-13 let). Ale protože dodělává doktorát a neví, kam ho osud zavane, až obhájí (s Elim doufáme, že se rozhodne zůstat ve Štrasburku, ale moc to nevypadá), rozhodl se, že už letos učit nebude. Takže Eli už od června sháněl nového učitele, což ovšem nebylo úplně jednoduché. Židů je sice ve Štrasburku víc než v ČR, al najít někoho, kdo by chtěl a zvládl učit v liberální obci není žádná legrace. Nakonec se podačilo učitelce Talmud-Tóry pro mladší děti oslovit svoji známou a klaplo to. Nová učitelka Talmud-Tóry je ovšem charedi-zakrývá si vlasy a ruce chlapům sama od sebe nepodává (ale podá ruku, pokud ji chlap nabídne první). Je prostě viditelně "frum". Ale zároveň je živým důkazem toho, že charedi nerovná se automaticky člověk uzavřený ve svém světě. A jak říká druhá učitelka Talmud-Tóry, děti učí judaismus bez přívlasku. Koneckonců, i když děti často pochází z rodin, kde se nedodržuje téměř nic, s kouzelnou formulkou "tradice říká, že..." lze předat informaci o tom, že židé jedí košer, aniž by člověk vyvolával pocity viny a rodiné neshody u svých malých žáků.
Nová učitelka se o své misi mezi svými charedi přáteli moc nešíří (přeci jen, obecný přístup je, že s liberály se nepeče), ale jeden z mála, který to ví, to okomentoval slovy: "ti liberálové jsou docela tolerantní!". No, bylo by samozřejmě snadné se tvářit, že jako samozřejmě, že liberální židé jsou tolerance sama, ale zas tak snadné to není. I u nás se najdou "ortodoxně liberální". A z Paříže už také zaznělo (už když Talmud-Tóru učil Izák), proč nenajdeme nějakého učitele, který má liberání židovské vzděláni. Tak jasně, stačí, aby se někdo takový ve Štrasburku vyskytoval a zároveň chtěl trávit dvě nedělní dopoledne v měsíci učením...

Izák u nás byl minulý šabat na večeři a mluvili jsme právě také o židovském vzdělání dětí. Hlavně o tom, jak vlastně předat dětem fakt, že Tóra není učebnice dějepisu, obzvlášť, když děti mají příběhy rády. Židovství totiž není zrovna náboženství pro děti. V jakém věku ale začít dítěti vysvětlovat, že ten text není tak jednoduchý a nesmí brát v úvahu jen "pšat". Ptala jsem se na to Izáka a ten mi vysvětlil, že tohle byl asi jeden z kamenů úrazu, proč přestal být věřící a praktikující. Že jeho vysokoškolsky vzdělaný otec dozajista nevěří, že svět byl stvořen za 6 dní a že tuhle otázku sám pro sebe nějak vyřešil tak, aby bez problému mohl být charedi. Ale Izáka poslal do charedi škol, kde se učili Tóru v první a druhé třidě, tedy hlavně "pšat" s Rašiho výkladem a pak už jen Mišnu a Talmud a když pak jako náctiletý začal číst knihy o evoluci a zjistil, že věci nejsou tak, jak se kdysi učil, neměl nástroj, který by mu umožnil smířit sekulární poznání a ortodoxii. A tak náboženství opustil. Možná, že kdyby mu jeho otec dokázal předat, nebo alespoň nastínit, jak tyhle otázky vyřešil on sám, dopadlo by to jinak.

Myslím, že k tomu, abychom dětem předali i něco z židovské filozofie skvěle slouží každoroční cyklus čtení z Tóry. Každý rok můžeme něco přidat, jak je dítě staší a víc chápe. Protože pokud nikdy nerozvineme příbeh o Adamovi a Chavě, Kainu a Abelovi, Noemovi a arše, jednoho dne se nám dítě vysměje, že věříme takovým blbostem a sám nikdy víc svým dětem také nepředá, pokud vůbec.

Avi: Parašat Ki Tece V. ( Devarim 21,10 – 25,19 )

  Naše paraša Ki Tece začíná slovy: „Ki tece la´milchama al-ojvejcha“ = „Když  půjdeš do války proti svým nepřátelům“ (Devarim 21,10). A mluví se tu o skutečném boji, válce. Ale naši moudří měli v galutu, ve vyhnanství, dostatek času, aby se nad tímto textem zamýšleli i jinak – a nacházeli v těch slovech narážku na bitvu proti našemu vlastnímu sklonu ke zlému- jecer hara. V té jsme pořád zapojeni. Navíc, tato část Tóry je čtena během měsíce elul, což je čas speciálně určený k pokání a boji s jecer hara s ještě větší odhodlaností než jindy. Pojďme se tedy nechat  od našich moudrých o tomto boji poučit.

  Protože služba Bohu přináší mnoho problémů, každá taková výzva, kterou překonáme, přináší nesmírnou odměnu. A i když nakonec člověk tu bitvu proti jecer hara prohraje, neměl by to po poctivém boji cítit jako selhání. Kniha Divrej Bina cituje rava Jerachmiela z Pšischy, který řekl, že v nebi zvažují, jak dotyčný tvrdě bojoval s jecer hara než podlehl a jak obtížná to byla bitva. Tato myšlenka by nám měla dodat velkou sílu, když musíme čelit výzvám v našich životech. I když máme pocit, že nejsme schopni obstát ve zkoušce, která nás čeká, nikdy bychom se neměli vzdát bez boje.  A jsme skutečně odměněni za každý krůček v této bitvě.

  Další myšlenka: člověk by se neměl divit, proč čelí takovým skličujícím problémům, protože si není vědom skutečné velikosti své nešama – své duše.  V paraše Vaera autor Šem MiŠmuel, cituje svého dědečka, rebeho z Kotska, který řekl, že čím větší je duše, tím více vrstev na sobě má. A to se dá přirovnat k drahému kameni- čím je kámen dražší, tím obtížnější přístup k  němu je. Čím větší nešama tedy člověk má, tím více překážek bude muset zdolat, aby byla odhalena skutečná velikost jeho duše.

  Rav Avraham Mordechaj Alter připomínal slovo, kterého by se člověk měl držet celý život. V knize Žalmů (Tehilim 147,16) se říká: „Ten, který dává sníh jako vlnu.“ On to chápe tak, že Všemohoucí dává sníh pouze v tom množství,  v jakém  získáváme vlnu na ochranu před sněhem a chladem. A stejně tak pro nás připravuje zkoušky podle našich schopností odolat jim. Všemohoucí nám nikdy nepředloží takový test, kterým nemůžeme projít. Protože- jaký by to jinak mělo smysl?

  A pak Imrej Emet dodal: „člověku je dána schopnost zničit pouze to, co dokáže napravit.“

  Jednou se Jid Hkadoš, rav Jákob Jicchak z Pšischy, zeptal svého žáka, reba Bunima, jaké novinky slyšel na trhu v Danzigu. Rav Bunim odpověděl, že se naučil zásadní lekci o životě: „Když člověk ztratí peníze, neztratil nic. Když ale ztratí kuráž, odvahu, ztratil všechno!“

  A poslední příběh, nebo spíš podobenství o těchto bitvách proti jecer hara vyprávěl rav Moše z Kobrinu. Chtěl tak předat zásadní lekci o tom, jak jecer hara porazit:

  Dva z králových vojáků byli vysláni na bojiště, aby vedli boj proti nepříteli. Jeden z nich byl docela chytrý, zatímco ten druhý inteligencí zrovna neoplýval.

  Uprostřed jedné z bitek byl ten chytřejší z nich raněn, když jeho ruku zasáhla střela. On ale věděl, že si nemůže dovolit přestat střílet na nepřítele. Pokud by se přestal účinně bránit, každá další střela by ho  mohla zasáhnout do srdce, nebo do jiného životně důležitého orgánu. A tak pokračoval i přes své zranění v boji a nakonec nepřítele porazil.

  Ten méně inteligentní z těchto dvou vojáků byl také zraněn v bitvě. Bohužel mu ale chyběla ta bystrost rozumu, aby učinil stejné rozhodnutí jako jeho spolubojovník. Když byl zasažen, přestal bojovat. Vytáhl lékárničku, aby si ovázal ránu. Při tom ale byl zasažen ještě jednou a střela byla tentokrát přesná- trefila se přímo srdce a on na místě zemřel.

  Rav Moše vysvětluje, že tento bitevní plán se vztahuje na válku, kterou vedeme s jecer hara, s naším sklonem ke zlému. Pokud jsme v bitvě zraněni, nemůžeme kvůli nějakým potížím přestat bojovat. Když upadneme do smutku, sebelítosti a začneme si „lízat rány“, nebudeme mít šanci přežít. A navíc, jakou šanci v tomto duchovním boji má člověk, který se přestane učit a modlit? – K tomu není co dodat.

Jismechu be-malchutecha šomerej šabat

Myslím, že člověk pozná, že je opravdu dospělý, když zjistí, že šabat má cenu zlata a začne si tohoto požehnání opravdu vážit. Malé děti mívají šabat rády, protože na ně rodiče mají čas, ale pro dospívající a mladé dospělé je to často čas, kdy mají pocit, že jim něco utíká, zatímco jsou "offline". Teprve člověk pořádně zapřažený v pracovním procesu, péči o domácnost a děti, ocení čas, kdy může vydechnout, nedělat nic a jenom být,  Titulek blogu je z musafové Amidy, kde se zpívá-"budou se radovat v Tvém království ti, kdo dodržují šabat". A to královstí není žádný budoucí svět, ale naše tady a teď. Říká se, že šabat je takovou ochutnávkou světa budoucího, vykoupeného. Možná, že Mesiáš nikdy nedorazí, ale my můžeme zažít, jaké to bude, každou sobotu. Tedy, když si dáme tu práci a na šabat se připravíme.
To je častá námitka-že v pátek (a často už mnohem dřív) do poslední minuty připravujeme a chystáme, aby bylo uklizeno a navařeno, nastavené časovače a tak dále. Jestli by nebylo lepší se na to vykašlat a prostě v sobotu dělat, co se nám bude chtít? Zní to zdánlivě logicky, ale pravděpodobnost, že si člověk doopravdy odpočine, dramaticky klesá-protože pak to bude samé-ještě tohle dodělám, ještě támhle to...a večer se člověk diví, jak ten den utekl. A obzvlášť my, co jsme byli vychovaní, že je potřeba pořád něco dělat (maminka by vám jistě řekla, že já jsem v dětství strávila mraky času s knížkou na gauči...jenže člověk se neučí zas až tolik tím, co mu rodiče říkají, ale tím co vidí...takže když rodiče neustále kmitají, jednoho dne, ve své vlastní rodine, pravděpodobně bude neustále kmitat taky). Šabat je jediný den v týdnu, kdy si dokážu po obědě schrupnout (za předpokladu, že dítě spolupracuje)-protože se mi nehoní hlavou seznam věcí, co bych ještě měla udělat.
Odemkla jsem vám článek Tomáše Sedláčka z iHned.cz. Stejně tak se často píše o tom, že bychom si měli dávat občas pauzu od sociálních sítí a telefonu obecně. A že bychom neměli tahat práci domů a nekontrolovat obsesivně pracovní maily. Trávit čas se svými blízkými jinak, než před televizí. V klidu vychutnat společné jídlo. Kdo dodržuje šabat, tohle všechno má každý týden. Z mého pohledu není nutné vyšroubovat v pátek odpoledne světlo z lednice, aby člověk otevřením ledničky nerozsvítil. I když naprosto chápu ty, kdo to dělají. Ale myslím si, že je potřeba znát (alespoň zběžně) halachu, týkající se šabatu, a respektovat ji na své maximum (a to maximum by měla být skutečně hranice možného). Odměna je jistá!