Omerový kalendář 2023

 A je tu opět ke stažení omerový kalendář:

PDF pro rok 2023

XLS pro rok 2023, který si můžete libovolně upravit

Genderová (ne)vyváženost

 Elie nedávno narazil na článek (v ortodoxním časopise Tradition), kde se psalo o nově vznikající tradici v především moderně ortodoxních komunitách pořádat "Men´s seder", v podstatě setkání mužů u masa a yhisky pod záminkou diskuze a sdílení tipů pro vedení pesachového sederu. Článek zmiňuje, že tahle tradice vznikla původně v reformním judaismu, jako reakce na studii z roku 2008 Matrilineal Ascent/Patrilineal Descent: The Gender Imbalance in American Jewish Life (Sylvia Barack Fishman, Daniel Parmer). Nedalo mi to a celý ten článek z roku 2008 jsem si vytiskla a přečetla a myslím, že zjištění jeho autorů stojí za reflexi i v evropském kontinentálním judaismu, kde feminizace začala teprve nedávno.

Je potřeba mít na paměti, že americký neortodoxní judaismus prošel úplně jiným vývojem, než ten evropský a že je to pořád v USA majoritní směr. 

Po staletí byl obraz "správného muže" v judaismu úplně jiný, než v majoritní společnosti. Správný židovský muž studoval Tóru, chodil do synagogy, angažoval se v gemilut chasadim (skutcích milosrdenství), nebyl agresivní a dravý. Jeho úspěšnost víc měřila jeho znalostmi Tóry než jeho ekonomickou úspěšností. Tenhle model dnes přežívá už jen v charedi kruzích. S otevřením ghet a asimilací došlo i k asimilaci hodnot většinové společnosti. V USA zejména hodnost liberálního protestantismu, kde náboženská aktivita je hlavně "pro ženy". Ve chvíli, kdy ženy byly počítány do minjanu a začaly být ordinovány na rabínky a kantorky, muži začali ze synagogy mizet. Jednak proto, že už nebyli nutní k tomu, aby byl minjan a posléze proto, že v synagoze už byla taková převaha žen, že se tam necítili příjemně. Autoři popisují, že nejmenší množství židovských aktivit a nejmenší pravděpodobnost předání židovské identity potomkům mají židovští muži, ženatí s nežidovskými partnerkami. A to navzdory tomu, že v americkém reformním judaismu většina reformních komunit uznává i patrilineární židy. Autoři ale ukazují, že tito muži se židovství odcizili dávno předtím, než si našli nežidovskou partnerku. Jako děti chodili do synagogy hlavně s matkou a jako teenagery už je to přestalo bavit, protože tam nebyl program, který by je zaujal (na rozdíl od jejich sester, které často pokračovaly ve vzdělávání i po bat micva) a mužské vzory, které by jim ukázaly, že židovství není jen pro ženy. Muži, kteří zůstali židovsky angažovaní byli ti, kdo měli nějaký mužský židovský vzor a aktivity. 

V americkém reformním a liberální části konzervativního judaismu došlo k tomu, že tyto synagogy jsou stejně genderově nevyvážené jako ty ortodoxní, jen s opačným znaménkem. A paradoxně, ačkoliv americké reformní židovství většinově uznává princip patrilinearity, ten kdo reálně v reformních kruzích židovství předává, je židovská matka, která rozhoduje o židovském vzdělání dětí, iniciuje židovské aktivity doma, chodí do synagogy a vybírá, do které.

V Evropě je situace jiná, neortodoxní židovství je menšinové a rabínky jsou pořád relativně nová záležitost. Nicméně, ve Francii už brzy dosáhneme mezi rabíny parity a když se podíváme na zastoupení nových studentů rabínské školy v Paříži, ženy naprosto převažují. Je tedy na místě se ptát, zda jsme nenastoupili cestu amerického reformního židovství a jak to udělat, aby naše synagogy byly skutečně genderově rovné, nikoliv vychýlené na jednu, nebo druhou stranu.

Je dobré myslet na to, že ne všichni se chodí do synagogy primárně modlit, že je to také místo pro setkání s ostatními židy, místo, kde můžeme posilovat svoji židovskou identitu a třeba najít i partnera. A na to je potřeba, aby tam chodili muži i ženy...

Poznámka: v současnosti najdeme asi nejdynamičtější minjany a synagogy v nejliberálnějším sektoru moderní ortodoxie, takzvané "partnership" nebo "egalitarian" minjany. Tyto minjany mají oddělené sezení pro ženy a muže, ale ženy mohou vést větší část bohoslužby a číst z Tóry (jen některé části musí být vedené mužem). Ženy jsou buď do minjanu počítány přímo, nebo do minjanu počítány nejsou, ale aktivně participují, nebo se minjan považuje za úplný ve chvíli, kdy je přítomno 10 mužů a 10 žen. V těchto minjanech je zachována možnost socializace v rámci pohlaví (oddělené sezení, některé aktivity), muži jsou stále nutní pro fungování minjanu ("musí tam být") a také je pravda, že většina mužů, kteří tento typ minjanu navštěvují, prošla tradičním ortodoxním vzděláním, takže pro ně participace na koedukovaném studiu Tóry nepředstavuje problém (autoři výše zmíněné studie ukázali, že jedním z problémů zapojení mužů do studia v amerických liberálních komunitách je i to, že cítí, že nemají znalosti, které se od nich jako od mužů očekávají a na rozdíl od žen jim právě toto brání se do studia zapojit).

Avi: Parašat Vajakhel – Pekudej (Šemot 35,1 – 40,38)

  Ze dvou spojených parašot Vajakhel a Pekudej jsem si vybral téma dávání. V našem textu se koná sbírka pro Svatyni. Mojžíš oslovuje lid: „Vezměte od vás příspěvek Hospodinu: zlato, stříbro a měď“ (35,5). Ta slova „od vás“ znamenají, že se nemělo čekat, až se ti bohatší rozhoupají a pokryjí ze svých prostředků tuto potřebu. Spíše to znamená, že každý by měl přispět – podle toho, jaké jsou teď jeho možnosti.

  „Každý ať ze srdce dobrovolně přinese jako Hospodinovu oběť“ (35,5). Toldot Jicchak se ptá: Proč Mojžíš přikázal, aby oni sami přinesli dary a ne aby je od nich někdo vybral? Odpovědí je, že Mojžíš měl skutečně v plánu jmenovat lidi, kteří by chodili dům od domu (stan od stanu) a vybírali, co jim lidé dají. Ale když sami přinesli své zlato k odlití telete, řekl: „Protože vy sami jste přinesli zlato na tele, je na vás, abyste přinesli příspěvek pro Miškan. A to pak bude sloužit jako odčinění za hřích odlití telete.

  Zlato je někdy bráno jako takový symbol luxusu, bez kterého se mohou lidé obejít. Jako zlatník si s tím dovolím nesouhlasit. Máme už desetiletí rodinné zlatnictví a lidé k nám chodí nakupovat zlaté šperky. A často je to právě proto, že si takovým způsobem dávají najevo svoji lásku, vzájemné city. A je pravda, že ti bohatší zákazníci to tak neprožívají, protože je to pro ně snadné.  Ale ti, co mají hloub do kapsy a musí na každé takhle projevené gesto často dlouho šetřit, nebo si v něčem jiném odpírat, takoví to pak prožívají opravdu hluboce. S dojetím vzpomínáme na jeden takový „obyčejný“ manželský pár, který k nám chodil. A bylo to dost pravidelně. Pán věděl, že tím své milované manželce zaručeně udělá radost. A byl to taky takový téměř obřad lásky, když si u nás mohla vybírat. A když si vybrala, pán to zaplatil a stálo ho to jistě plno mozolů. A pak si paní zamáčkla slzu, pevně se objali  a políbili. A tak to šlo roky. Vždycky jsme se na ně těšili. Byli pro nás živým dokladem příkladné lásky, která, jak je vidět, ještě existuje. A pak jednou přišel ten pán sám. Z pytlíku vysypal všechny ty zlaté náušnice, prstýnky a další šperky. Sdělil nám, že mu manželka umřela na covid. A že by to chtěl všechno vyleštit, aby to mohl dát svým dcerám, aby měly na maminku památku. Nám úplně vyhrkly slzy. Ta jeho láska byla nezastavitelná… A to zlato bylo jen tím prostředkem, kterým to mohl vyjádřit.

  A teď abych to trochu genderově vyvážil, aby to nevypadalo, že ženy jsou jenom ty, které jsou obdarovávány a hýčkány… Když se ženy rozhodly nedat své zlaté šperky na odlití telete, mohlo by se zdát, že prostě jen nechtěly přijít o své zlaté cetky. Ale tady dnes můžeme číst: „A přišli muži s ženami“ (35,22). Ramban píše, že když většina zlatých a stříbrných šperků přece patří ženám, tak to můžeme chápat tak, že vlastně ženy předcházely muže – to znamená, že nejprve ženy přinesly své zlaté a stříbrné šperky pro Miškan a teprve potom muži své prsteny.

  Přidám ještě něco o dávání a manželských párech, o kterých se zmiňuje Talmud. Za Aba Chilkijou jednou přišli dva rabíni. Bylo to v době, kdy bylo mimořádné sucho a oni věřili, že když se Aba Chilkija pomodlí za déšť, bude jeho modlitba vyslyšena. Příběh je delší, tak ho velmi zkrátím. Aba Chilkija tajně odešel se svou ženou do podkroví, protože nechtěl, aby si hosté uvědomili, že déšť přijde díky jejich modlitbám. Jeden se modlil v jednom rohu, druhý v druhém. Z rohu, ve kterém se modlila jeho žena, se mrak vynořil nejdříve, protože její modlitby byly vyslyšeny snadněji. Hostům to ale neuniklo, a tak se na to pak optali: „Proč se mrak nejprve objevil nad rohem, ve kterém stála tvá žena?“ – „Protože když ona dává milodary“, odpověděl, „dává vařené a pečené jídlo, a tak z něj má chudák okamžité potěšení. Zatímco já dávám peníze, a tak si chudák za ně musí jídlo nejdříve koupit.“ Z toho je  vidět, jak jsou ženy ve své pomoci praktické a přímočaré. A taky vidíme, že i chudý člověk má dávat milodary. Aba Chilkija totiž nebyl žádný boháč – musel se nechávat najmout na práci jako nádeník – a přesto dával milodary. On totiž na rozdíl od dnešních bojovníků proti bídě proti ní bojoval prací.

  Další pěkný příběh můžeme číst v Gemaře v traktátu Ketubot: Mar Ukva měl za souseda chudého muže. A tento Mar Ukva každý den dával tomuto muži čtyři zlaté mince pod dveře, tak aby ten muž nevěděl, kdo je mu tam dává. Jednoho dne si ten chudák řekl: „Musím zjistit, kdo mi to tam dává.“

  Když zahalení Mar Ukva a jeho žena toho dne položili čtyři zlaté mince pod jeho dveře, ten chudák je začal sledovat. Mar Ukva a jeho žena prchali, až se dostali k ohnivé peci. Skočili do ní a Mar Ukva si popálil nohy. Jeho žena mu řekla: „Polož si svoje nohy na mé a nespálí se.“ Její nohy se nespálily. Hádejte proč? Přesně, ona totiž rozdávala milodary z vařeného a pečeného jídla, kterého si mohl chudák hned užívat. A ještě taková maličkost: proč safra skákali do ohnivé pece? No přece je lepší se spálit, než uvést do rozpaků jiného člověka.

  Myslíte, že už dneska takoví lidé nejsou? Já vím, že jsou.

Megila challenge 2023-2024

 I po letech stále vzpomínám na Purim v Bejt Simcha (odhadem v roce 2014?), kdy Ivan Kohout kantiloval Megilat Ester a nějaký americký rabín, který se zrovna naskytl v Praze (na jméno už si fakt nevzpomenu) po každé kapitole dělal krátké a vtipné shrnutí děje. Tenhle formát čtení Megily se mi zdá být optimálním balancem mezi tím, jak by měla být micva splněna (kantilace v hebrejštině) a potřebou, aby z toho účastníci, co neumí hebrejsky, taky něco měli. Navíc lovit slovo "Haman" abychom mohli začít hlučet je mnohem zábavnější, než když čteme v jazyce dané země, kterému všichni rozumí. Jenže se nám tady ve Štrasburku nedařilo tento model zavést, protože nám chyběli schopní baalej krija (ti, kdo umí číst a kantilovat). Letos moje frustrace dosáhla vrcholu a rozhodla jsem se, že když začnu hned, do přístího purimu se Megilu naučím kantilovat celou.

Megilat Ester má 167 veršů rozdělených do 10 kapitol. Verše jsou relativně dlouhé a kantilace megily je jiná, než kantilace Tóry, i když kantilační značky a jejich význam jsou stejné. Navíc některé verše jsou kantilovány na kantilaci Ejcha (Pláč Jeremjášův) a některé na nějaké populární melodie. Začala jsem se učit podle alsaského ritu (odkaz níže) a naplánovala učení tak, aby se mi do toho povedlo vmáčknout i čtení z Tóry na běžné šabaty a na Roš hašana a Jom kipur (t.j. nic plánováno na září):

Důvod, proč to píšu je dvojí-jednak teď už se mi z toho hůř vycouvá, když jsem to vytroubila do světa. A pak také, třeba někoho inspiruju a pustí se také do práce. Neznám komunitu, kde by neocenili, když se členové podílí na čtení z Tóry, Megily nebo Haftary...

Kdybyste se do toho také chtěli pustit, tady je pár zdrojů:

Pokud potřebujete tikun (vokalizovaná verze s kantilačními značkami a vedle ní nevokalizovaná verze tak, jak je ve svitku), jeden šikový najdete tady, dá se vytisknout a nosit všude s sebou.

Kantilace podle Alsaského ritu (západní Aškenaz) podle André Story, kliknete na "Travailler la lecture de la Meguila pour Pourim" a pak máte tři možnosti: "Travailler lentement" (číst pomalu, ideální pro učení), "Reviser" (střední rychlost čtení) a "Passer pro" (profi rychlost).

Chabad má samozřejmě také výborně zpracované tréninkové materiály, můžete si vybrat ze dvou rabínů, každý kantiluje maliko jinak, ale americký přízvuk mají oba...

A kdo preferuje "ženský hlas" může zkusit materiály of JOFA (Jewish Orthodox Feminist Alliance).

Pro základní informace o kantilaci a kantilačních značkách doporučuju dva starší články od Rut (úvod do kantilace a jak se ji naučit).

Tak co, jde do toho někdo se mnou?

Šabat Truma a Šmuliho wimpel

 Tento šabat Šmuli přinesl do synagogy svůj wimpel (tady nazývaný spíš mappa). Wimpel je vyrobený z pleny, na které chlapec ležel při obřízce (na té naší je i flek od dezinfekce), která se pak rozstříhá, sešije se z ní dlouhý pruh látky (náš wimpel má odkadem ke třem metrům) a tím se omotává svitek Tóry, aby se nemohl rozvinout, před tím, než se na něj navlékne pláštík. Wimpel je tedy takové symbolické spojení mezi chlapcem a svitkem Tóry. Tradičně chlapec přináší svůj wimpel, když jsou mu tři (a hlavně když už nenosí pleny) a většinou nezůstává na svitku Tóry trvale, ale je použit při jeho bar micva a při aufrufu před svatbou. Wimpel byl hodně rozšířený v Porýní, v Německu a v Čechách (v muzeu v Praze jich pár najdete). Dnes už se udržuje jen v Alsasku nebo v rodinách původem z Alsaska. V Americe se zvyk obnovil v trochu jiné formě, třeba jako společný projekt dětí v rámci Talmud-Tóry. Pruh látky zůstal, ale spojení s obřízkou zmizelo.

Šmuliho wimpel vyrobila paní, která se tomu už roky věnuje a je ve Štrasburku vyhlášená (a kromě toho také u nás učí malé děti Talmud-Tóru). Na wimpelu je napsané Šmuliho hebrejské jméno, datum narození a požehnání, aby vyrostl k Tóře, chupě a dobrým skutkům. 

Šmuel (s dvěma biblickými knihami) Akiva (se svitky Tóry)

Elijahu a Sara (naše hebrejská jména, v mém jsou šabatové svíčky v duchu midraše, který říká, že ve stanu Sáry hořely svíčky od šabatu k šabatu), obě jména spojuje vyobrazení Jeruzaléma

...nechť vyroste (a u toho staví Lego a čte knihy-to jsou Šmuliho velmi oblíbení činnosti) k Tóře (svitky jsou dekorované 7 druhy plodů Erec Jisrael)...

...k chupě (tady jsme vyobrazení my dva s Elim, naše chupa byla takhle jenoduchá, udělaná z Eliho talitu)...

...a k dobrým skutkům (s českou vlajkou, Karlovým mostem, alsaským hrázděným domem a s čápem...wimpel bez čápa je v Alsasku nemyslitelný)

Šabat šacharit jsme si ohromně užili, po dlouhé době jsme měli plnou synagogu, já jsem si udělala radost (a snad i ostatním) a bohoslužbu jsem vedla. Eli napsal drašu, kterou najdete níže. A po bohoslužbě následoval pořádný kiduš, kdy jsme si mohli popovídat s lidmi, které jsme už dlouho neviděli a z nichž někteří přijeli i dost zdaleka. Nějak mě nenapadlo, že na takovou akci lidé přinesou dárky pro Šmuliho. Dostal jich hromadu (hlavně knížky) a upozornili jsme ho, že takováhle dárková smršť bude příště až na jeho bar micva, až mu bude 13. Zklamaně prohlásil, že to je strašne dlouhé. Pro něj určitě, ale z mého dospěláckého, rodičovského pohledu to je skoro za chvíli :-D

Eliho draša:

Tento šabat čteme parašu Truma, první z cyklu pěti parašiot, které popisují stavbu Miškanu, stanu setkávání, svatyně, která předcházela pozdeji zbudovanému Chrámu a která byla přenosná. Krátce po darování Tóry na Sinaji Mojžíš žádá po Hebrejcích, aby každý přinesl "truma" dar, oběť, příspěvek na stavbu Miškanu.

Abychom situaci lépe pochopili, bude užitečné udělat menší odbošku do Ikey. Předpokládám, že to znáte všichni: když dorazíme do Ikey, většinou si řekneme, že se nenecháme napálit jako posledně abychom se táhli vyznačenou cestou celým obchodem jen proto, abychom koupili 4 skleničky a 3 vidličky. Máme dobrodružného ducha a rozhodneme se to zkrátit a jít přímo (poté, co jsme se s partnerem pohádali o to, zda doleva nebo doprava). Uhneme z vyznačené cesty, přeskočíme 3 gauče, protáhneme se mezi knihovnami, zabloudíme do koupelny abychom se nakonec ocitli mezi závěsy a rezignovaně požádali prodavače o pomoc. Nakonec ale dorazíme do skladu, uličky 12, místo 8. Pokud jdeme pro nábytek a přišli jsme sami, začíná ten pravý boj mezi člověkem a předmětem. Krabice nemá žádná držátka ani úchyty a většinou je mnohem těžší, než jsme předpokládali. Taháme ji a postrkujeme ve snaze ji nechat sklouznout na přistavený vozík. Jenže vozík má kolečka a jakmile se o něj těžká krabice začne opírat, vozík se dá do pohybu. Nezbývá, než ho zaklínit nohou a do toho posouvat krabici. Jsme-li dost zruční, nakonec se nám to povede a po průchodu pokladnami míříme vítězoslavně k autu, abychom zahájili další kolo souboje a nacpali krabici do kufru auta. Po dalším strkání a tahání nakonec dovezeme krabici domů, triko propocené a nervy na pochodu. Nakonec se nám (obvykle) doma povede ten kus nábytku i sestavit, uklidíme zbytky krabice i záhadně zbylé dva šroubky a v tu chvíli nás zaplaví spokojenost s dobře odvedenou prací, směs úlevy a pýchy, že jsme ten kus nábytku "vyrobili" sami. Tenhle pocit naplnění nazvali v článku z Harvard Business Review ekonomové "Ikea efekt", který popisuje fenomém nadhodnocení něčeho, co jsme sami vyrobili. Další příklad je stejně konkrétní: v 50.letech ve Spojených Státech začaly potravinářské firmy uvádět na trh hotové směsi na moučníky, které umožňovaly velmi rychlou přípravu, stačilo je jen dát do trouby. Cílem bylo zjednodušit život americkým hospodyním. Ale úspěch se nedostavil-připravit moučník bylo až příliš snadné a rychlé a jejich práce tím byla znehodnocena. Firmy tedy změnily recepturu a přidaly jeden krok-bylo potřeba přidat vejce a vše dobře promíchat. V tu chvíli vystřelily prodeje vzhůru a jedním z vysvětlení je práve přidání toho jednoho jediného kroku, který člověk musí udělat vlastníma rukama.

Vraťme se k naší paraše. Jak zapadá do příběhu východu Židů z Micrajim? Až doteď pracoval Hospodin: udeřil na Micrajim 10 ranami, vyvedl Hebrejce, rozdělil moře a nechal je přejít suchou nohou, nechal padat manu z nebes, vyvedl vodu ze skály. A navzdory tomu všemu, navzdory všem Božím zásahům a zázrakům, lid nepřestává se stížnostmi. "není co jíst, není co pít a vůbec, měli jsme zůstat v Micrajim u hrnců s masem". V naší paraše přikazije Hospodin Mojžíšovi obrátit role: místo toho, aby Hospodin něco dělal pro hebrejský lid, udělá lid něco pro Něj-postaví Miškan. Rabín Jonathan Sacks, který mě přivedl na stopu "Ikea efektu" zdůrazňuje jednu věc: potřebuje Hospodin svatyni aby v ní sídlil? Nejspíš ne. Bůh je všude, jak řekl král Šalamoun, když později postavil Chrám (1.Královská 8:27): "Bude snad Bůh opravdu přebývat na zemi? Nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou obsáhnout – čím méně tento chrám, který jsem postavil!" Miškan v určitém smyslu tedy nemá nic společného s Hospodinem, který ho nepotřebuje. Ale v aktu sebelimitace, stažení se, které kabala říká "cimcum" se Hospodin stáhnul do sebe, aby dal Hebrejcům možnost společně postavit něco vlastníma rukama, něco, co bude mít v jejich očích o to větší hodnotu, protože to vyrobili sami. Každý-muži i ženy, zruční i méně zruční, mohli přispět tím, že přinesli svou "truma", svůj příspěvek: zlato, stříbro, měď, barevné látky, olej...ale také čas, práci a energii. Tím lid získal novou zodpovědnost a důstojnost. To je "Ikea efekt"-mnohem víc si ceníme toho, co jsme sami vytvořili, než toho, co jsme dostali. Důvod je jednoduchý-všechno to úsilí, které investujeme do výroby dané věci nemění jen tu věc, ale i nás samotné. Hospodin dal Hebrejcům možnost říct: "pomohl jsem postavit Hospodinu příbytek", se vším, co takové prohlášení znamená pro naše sebevědomí, zodpovědnost a důstojnost. Když Hebrejci stavěli Miškan, nesešívali jen látky a kůže a nespojovali jen akáciová prkna. Budováním Miškanu budovali samo sebe.

A my? Co stavíme my, osobně i kolektivně? A co je náš příspěvek? A příspěvkem není myšlen jen členský příspěvek. Ať je to cokoliv, něco společně budujeme: komunitu, která nám umožňuje žít židovství otevřené, rovnoprávné a pluralitní. A je na každém, aby našel, co je ta jeho "truma", jeho příspěvek. A jak mi rabín Berkowitz napsal před pár týdny-který šabat je adekvátnější na přinesení wimpelu než šabat Truma? Tady je příspěvek skoro čtyřletého chlapečka. To co dáváme, zde i jinde, ať je to čas, peníze nebo energie, dáváme, abychom budovali sami sebe, aby nás to pozdvihlo.

Obecně mi přijde, že celý svět potřebuje náš příspěvek, tím spíš v těchto dnech. Stačí otevřít noviny, abychom si to uvědomili. Všichni bychom tedy měli pracovat podle našich možností, abychom byli "partnery Hospodina v díle stvoření", jak se píše v Talmudu (Šabat 10a).

Šabat šalom!

Problěm s hmyzem

 V blízké budoucnosti nás čeká problém s hmyzem v kuchyni. A nemyslím tím invazi potravinových molů...

Na evropské úrovni byla schválena (už před pár lety) legislativa upravující použití jedlého hmyzu v potravinách. Dnes vydal pařížský bejt din komuniké upozorňující na možnost použití hmyzí moučky v různých druzích potravin těstovinami počínaje a jogurty konče (a proto jsem se v tom začala vrtat). U balených potravin to není zas až takový problém, protože použitý hmyz bude muset být vyznačen ve složení (buď v jazyce dané země nebo jeho latinský název...něco mi říká, že to bude spíš latinský název :-D ). Problém ale nastane u nebalených potravin, třeba u pečiva. Jsou výrobky, jako třeba chleba, které mají předepsané složení (ve Francii to je třeba bageta nebo klasický chléb, v ČR tipuji Šumavu, ale je potřeba to ověřit, nejsem si tím jistá) a není možné tam jen tak přidat něco, co tam nepatří (už je vám jasné, proč se pomazánkové máslo muselo přejmenovat?). Ale potraviny, které takto nadefinované složení nemají, mohou v principu obsahovat cokoliv jedlého.

V tuhle chvíli zatím žádný zásadní problém není. Produkce jedlého hmyzu v EU je zatím malá a prodává se spíš jako krmivo pro ryby a zvědavcům, často vcelku, jen různě upravený a ochucený. Vzhledem k tomu, že hmyz obsahuje vysoké množství proteinů, lze ho v dalším sledu očekávat v různých proteinových  a energetických tyčinkách (ty už by mely být na trhu), tedy v potravinách, kterým se lze snadno vyhnout. Teprve ve chvíli, kdy bude produkce skutečně vysoká, cena nízká a společenská akceptace přijatelná, lze očekávat, že se hmyzí moučka začne v masovém měřítku používat v potravinářském průmyslu. Ve chvíli, kdy bude cena hmyzí moučky nižší, než cena vajec nebo mléčných proteinů, lze očekávat, že se začne v produkci objevovat (vzhledem k tomu, že výrobci budou muset upravit receptury a technologii, musí se jim to vyplatit).

Ve chvíli, kdy se začne hmyzí moučka používat, vyvstane dost zásadní problém v kašrutu, hlavně pro nás, kteří jsme v tuhle chvíli ochotní (za určitých podmínek) konzumovat běžnou nedozorovanou produkci. Hmyz totiž není košer s výjimkou čtyř druhů sarančat, která dnes bezpečně identifikují jen jemenští židé. Nějaká sarančata na seznamu použitelného hmyzu sice jsou, ale jestli jsou to ta správná, to opravdu netuším.

Dnes běžně používaná éčka, a to i ta, která mohou pocházet z prasat jako je želatina nebo mono- a diglyceridy mastných kyselin, jsou zpracovávány do své finální použitené podoby celkem drastickými chemickými procesy a proto jsou některými (zejména konzervativními) rabíny považovány za "dvar chadaš" (novou substanci) a jejich přítomnost v potravinách nevadí (většinový ortodoxní názor je přísnější a buď přímo považují tyto látky za "trejf" a nebo si jejich statutem nejsou jisti a uplatňují princip předběžné opatrnosti). Jenže hmyzí moučka není dvar chadaš, protože hmyz je pouze usmrcen, usušen a rozemlet. 

Ve chvíli, kdy začne být použití hmyzí moučky v běžně konzumovaných potravinách standardem, bude stravování v košer stylu, nebo košer podle mírnějších standardů, než jsou ty ortodoxní, postaveno před otázku, jak dál. V obchodě si lze přečíst etiketu, v pekařství, kam běžně chodíme, se lze zeptat (a pak jim člověk může nebo nemusí věřit), ale co restaurace? Jídelny? U přátel na večeři? Na dovolené? Za jak velkého pitomce a šťourala člověk bude, když se zeptá: "A v těch těstovinách, co máme mít k večeři, byl ve složení taky nějaký latinský název? Já jen, že to mohl být nějaký hmyz..." Požádat o nějaké vegetariánské jídlo už nejspíš nebude stačit, protože přítomnost hmyzí moučky někde ve složení u standardně "nemasových" potravin bude pod rozlišovací možnosti většiny nezainteresovaných lidí. Kdo čte složení těstovin??? Kdo zkoumá, z čeho pekař vyrobil koblihu?

V tuhle chvíli není potřeba propadat panice. Ještě pár let potrvá, než k tak velké potravinářské revoluci dojde (ale vzhledem k problému změny klimatu a energetické náročnosti standardní živočišné produkce lze očekávat, že k ní skutečně dojde).  Velmi pravděpodobně budou pořád existovat pekařství a restaurace, které si budou zakládat na tom, že hmyzí surovinu nepoužívají. Ale je dobré o tom vědět. Je dobré si položit otázku, kde leží naše hranice, jak vyvažujeme halachický požadavek jíst košer s běžnou společenskou interakcí s ostatními lidmi. 

Avi: Parašat Jitro (Šemot 18,1-20,23)

   V naší paraše se Mojžíš  po vyjití z Egypta setkává se svým tchánem Jitrem, a potom společně s ním i s celým národem přicházejí k hoře Sinaj, kde obdrží přikázání, včetně Desatera.

  Midraš Šemot Raba krásně komentuje verš z naší sidry Jitro „Mojžíš vystoupil k Bohu“ (Šemot 19,3) a říká: „V tu chvíli chtěli služební andělé zaútočit na Mojžíše proto, že vtrhnul do jejich království, aby získal Tóru. Bůh tedy učinil Mojžíšův vzhled podobným k vzezření Abraháma a řekl jim: Nestydíte se? Copak jste tohoto člověka nenavštívili a v jeho domě nejedli? A Bůh řekl Mojžíšovi: Vidíš, Tóra ti byla dána pouze díky zásluhám Abraháma … člověka, který byl velikánem mezi obry“ (Jevamot 49b).

  O Mojžíšovi se traduje, že obdržel svoje proroctví jako bezprostřední, ničím nezahalené vidění (aspaklaria meira) (Roš Hašana 21b). Jeho veliká skromnost byla zmíněna i v Tóře: „Mojžíš však byl nejpokornějším ze všech lidí, kteří byli na zemi“ (Bemidbar 12,23). Konec konců to „sklo“, skrze které viděl svoje proroctví, bylo průzračné. Jeho ego nezpůsobovalo žádné deformace nebo nejasnosti v té vizi. Takhle to u jiných proroků nebylo. I když byli velcí, tak jejich „čočky“ nebyly úplně průzračné.

  Ale přesto, podle tohoto midraše, chtěli andělé zaútočit na Mojžíše. Argumentovali tak, že při veškeré jeho skromnosti, je v něm stále ještě zbytkové množství egoismu, který mu brání, aby dosáhl úrovně dokonalé nezištnosti. A proto bylo Mojžíšovi zjeveno pouze čtyřicet devět bran porozumění, z celkového počtu padesáti. Andělé byli přesvědčeni, že Tóra by neměla být dána nikomu, jehož ego úplně nezmizelo.

  A co na to Hospodin? „Učinil Mojžíšův vzhled podobným k vzezření Abraháma.“ Bůh tím demonstroval, že duchovní úroveň Mojžíšově v sobě zahrnovala ten aspekt aktivní chesed (dobroty, laskavosti), který charakterizoval Abraháma. Právě s ohledem na tuto svou dobrotivost byl Abrahám „velikánem mezi obry.“ Dokonce i lidi, kteří byli úplnými giganty laskavosti, Abrahám přerůstal tak, jako obr přerůstá běžného člověka. A Mojžíšova duchovnost, tak jak to potvrzuje Tóra, obsahovala tu samou úroveň nezištné dobroty, která charakterizovala Abraháma. Mojžíš byl a je učitelem celého Izraele ve všech pokoleních. To mikroskopické množství egoismu, které mohli andělé u Mojžíše nalézt, bylo naprosto potlačeno jeho ohromnou aktivní dobrotou, kterou věnoval náboženskému společenství Izraele během čtyřiceti let putování po poušti.

  Nemůže být větší dobroty, než je vyučování Tóry. Člověk, který se stará o fyzické potřeby svého bližního, stojí vysoko na stupnici dosažení Tóry. On dává život člověku na tomto světě, a „záchrana života je jako záchrana celého světa“ (Sanhedrin37a). Ale člověk, který učí jiné lidi Tóře, jim dává život v tomto i v příštím světě, a z tohoto pohledu nemůže být větší dobrota než je tato.

  Gemara (Suka 49b) poznamenává, že slova „Torat chesed“ – Tóra dobroty, zmíněná v písni „Ešet chajil“, kterou známe jako chválu ženy statečné (Přísloví 31,26), naznačují, že může být Tóra, která je „chesed“, a také Tóra, která není „chesed“. Co je tedy ta „Tóra chesed“, Tóra dobroty, laskavosti? Bere na sebe dvě formy. Jednak je to Tóra, kterou se člověk učí pro ni samotnou, pro vlastní potěšení, z naprosto nesobeckých důvodů. Druhou formou je ta, když se jí učí proto, aby ji potom mohl učit jiné.

  Ohledně naprosto nesobeckých motivů měli andělé příležitost ke kritice Mojžíše. Protože copak vůbec může existovat někdo bez špetky egoismu? Ale ta Tóra pro ten cíl: učit ji, aktivní Tóra, to je něco, co se nachází mimo zkušenosti andělů. Právě tu oni zažili v domě Abraháma, kde je on sám hostil. Bůh se jich zeptal: „Nejedli jste a nepili v domě Abraháma?“ – což znamenalo, že se tam andělé mohli mnoho naučit z aktivní, prakticky uplatňované dobroty Abraháma. Když jim Bůh ukázal Mojžíše, kterému dal podobu Abraháma, andělé si uvědomili, že praktická dobrota, angažovaná v učení Tóry, byla pro ně něčím, co sami uskutečnit nemohli. A tak jejich odpor proti Mojžíšovi musel umlknout.

  Závěr z toho našeho midraše je prostý. Tóra je náš poklad, který nám byl dán k učení, abychom se z ní těšili, ale i k užívání, abychom ji žili. Neslouží našim ambicím, abychom někoho utloukali našimi úžasnými znalostmi, vede nás naopak k praktickým projevům laskavost a dobroty. To je její účel. Teprve když se náš charakter začne podobat Abrahámovi a jeho „chesed“, zmlknou ti andělé, kteří s námi nejsou spokojení a my sami začneme chápat Tóru na jiné úrovni. Tak ať se nám to daří!