Judaismus, křesťanství a islám (1.)

Podle Tóry je lidstvo jako celek povinno se řídit sedmi příkazy (nebo spíš principy), které dal Bůh Noemu po potopě spolu se slibem, že už lidstvo nevyhladí, i když ho bude dráždit sebevíc. Jsou to: zákaz modloslužby, vraždy, smilstva, krádeže, jedení masa ze živého zvířete (dělat si z něj „živou ledničku“  třeba jako Masajové, kteří pouští žilou hovězímu dobytku a krev pijí smíchanou s mlékem, ale v podstatě jde o zákaz jakékoliv krutosti vůči zvířatům)  a rouhání (ve smyslu dělání špatné reklamy-od nesplněných slibů, falešných přísah až po násilí páchané ve jménu Boha) a příkaz zřídit soudy, které budou dohlížet na dodržování výše uvedených a hájit spravedlnost. Židé pak uzavřeli s Bohem smlouvu (nejdřív Abraham a pak všichni na Sinaji), která nás zavazuje plnit 613 micvot a za to nám Bůh dá zemi Kenaán, tedy Izrael a požehná nám. Z židovského hlediska tedy opravdu není nutné, aby všichni konvertovali k judaismu-různé národy a různí lidé mohou mít různé cesty, jak tyhle požadavky implementovat do svého života a třeba i jiné smlouvy s Bohem a nikde není psáno, že jedna cesta je správnější, než druhá. A že když Blůh požehná Izraeli, že nemůže požehnat i někomu jinému. Když použiju metaforu rabiho Sackse (Jonathan Sacks: Radical Then, Radical Now), všechny jazyky světa jsou shodné v tom, že mají slova, skládají je do vět, mají způsob, jak tvořit otázku, příkaz atd., pokud se chceme domluvit s ostatními, musíme umět jazyk-a stačí jeden. To ale neznamená, že ostatní jazyky jsou špatné, nebo že jeden je lepší, než ostatní. 

Pokud jde o modloslužbu, judaismus nemá žádný problém s islámem, který je důsledně monoteistický a jeho zákaz zobrazování lidí a zvířat je ještě přísnější, než židovský. S křesťanstvím je to složitější, středověcí rabíni žijící v islámských zemích obvykle křesťany za modloslužebníky považovali-uctívání Ježíše jako boha, modlení se k obrazům a sochám svatých, to na ně prostě bylo moc. Rabíni žijící v křesťanských zemích byli o trochu smířlivější a nakonec vymysleli kompromis-pro židy je křesťanství modloslužba, ale pro křesťany-nežidy nikoliv (tedy, že křesťané nejsou hříšníci, protože věří v Boha, ale způsob, jakým to dělají (tedy třeba víra ve Svatou trojici) je židům zakázaný).

Křesťanství a islám jsou ovšem náboženství přesvědčená o tom, že jen ona mají ten pravý a jediný správný přístup k Bohu a všichni ostatní ho musí přijmout, třeba i násilím (křesťanství už od násilného „přesvědčování“ ustoupilo, v islámu takové názorové proudy naneštěstí stále existují). Křesťané chápali židovskou existenci jako důkaz, že Ježíš existoval (byl to taky žid, takže židé jsou v podstatě jeho rodina), ale protože ho odmítli přijmout jako Mesiáše (a následně i boha), tak jim bylo určeno trpět, dokud „neprozřou“. Muslimové akceptovali židy jako „lid knihy“, ale hnětlo je, že odmítli vyměnit svou Tóru za Korán, uznat Mohammeda jako proroka a jeho proroctví za to poslední, nejdokonalejší a platné.  Logicky ti, kdo věřili to nejdokonalejší proroctví museli být také ti nejlepší...nejspíš proto se ve spojitosti se vznikem státu Izrael objevil v tak velkém měřítku islámský antisemitismus-protože židé, kteří by zhlediska islámu měli být podřízení a pokoření, si z bažin a pouště vydupali vlastní prosperující stát. 

Původně jsem ale chtěla psát o něčem trochu jiném-jak křesťanství začínalo jako židovská sekta (jedna z mnoha) a oddělilo se od judaismu hlavně díky prohlášení Pavla z Tarsu, že pohan nemusí konvertovat k židovství, aby se mohl stát křesťanem (čímž radikálně vzrosla členská základna nového náboženství), a že Korán inspiraci Tórou nezapře (bohužel si islám už moc neosvojil židovské „regulační mechanismy“-ústní Tóru a nebezpečný fundamentalismus v něm bují mnohem snadněji než v židovství a křesťanství). Někdy příště se k tomu vrátím, asi z tohohle tématu bude miniseriál.

Poznámka pro ateisty: židé se neshodnou na tom, zda Tóra přikazuje věřit v Boha nebo ne, ale co je důležité, aby člověk, který v Boha nevěří, si na jeho místo nepostavil nějakou modlu-člověka, ideologii, věc. Co přinese zbožštění národa nebo kolektivu jsme experimentálně ověřili ve 20. století.