Judaismus, křesťanství a islám (2.)

Dneska něco málo o křesťanství (o islámu příště toho bude ještě míň, protože o něm toho vím ještě míň a nemám to s kým konzultovat, čímž děkuji Jendovi za cenné komentáře k tomuhle článku).

Křesťané začínali jako hnutí uvnitř judaismu (slovo sekta by sice bylo výstižnější, ale získalo v češtině příliš hanlivý nádech), Ježíš se narodil jako žid, žil jako žid a umřel jako žid a různých radikálních kazatelů se po Judei toulalo v těch časech víc a židovství bylo ledacos, jen ne jednotné (ehm, to se od těch dob změnilo opravdu jen málo).  Ježíš, což asi mnohé překvapí, vycházel z učení farizejů (předchůdců rabínského judaismu), i když se o nich pak Nový zákon vyjadřuje dost nelichotivě. Farizejové trvali na tom, že Tóra má být vykládána v každé generaci tak, aby byla stále aktuální a že nemusí být platný jen jeden výklad. Nicméně trvali na tom, že všechna přikázání je třeba pečlivě dodržovat. Druhým důvodem bylo to, že farizejové a z nich následně vzešlí rabíni přijali do hlavní denní modlitby Osmnácti požehnání (Amida) požehnání devatenácté-proti heretikům (nejen křesťanům) a tím je de facto vyloučili ze synagog a tedy z ochrany státem (Římem) uznávaného náboženství. Ježíš také pravděpodobně znal i učení asketické mesiášské sekty essénů, hlásající celibát, izolaci a brzkou apokalypsu, ale do jaké míry jím byl ovlivněn on a jeho následovníci zůstává otázkou.

 

Jen pro úplnost, Ježíše ukřižovali Římané, kdyby ho k trestu smrti odsoudil rabínský soud, tak by byl ukamenován. Navíc rabínský soud nezasedal v noci ani o svátcích (byl zrovna Pesach). Že ale veleknězi nijak zvlášť nevadilo, že ho Římané zbavili jednoho radikálního kazatele hlásajícího porušování micvot a navíc s mesiášskými sklony, to je taky pravda. Atmosféra v Judeji byla výbušná už delší dobu (a k velkému povstání nakonec skutečně došlo v roce 66 občanského letopočtu a vedlo ke zničení Jeruzalémského Chrámu v roce 70) a Jeruzalém v období poutních svátků (jako je Pesach) narvaný poutníky byl v podstatě sud se střelným prachem. Takže z židovských mocných určitě nikdo proti jeho zatčení a ukřižování neprotestoval a lze i předpokládat, že ho naopak podpořili. Stejně jako římská správa netoužili po nějakých nepokojích (jako komunisté v 80. letech preventivně zavírali disidenty před významnými událostmi a zahraničními návštěvami, Římané je preventivně popravovali). Kolektivní obvinění židů z "bohovraždy" se sice často mezi křesťany objevovalo, není však součástí učení církve.

K vážnému rozkolu s judaismem ale začalo docházet až během působení Pavla z Tarsu, který řekl, že pohan, který chce být křesťanem, nemusí konvertovat k židovství. Vzhledem k tomu, že konverze k židovství je složitá a na obřízku mužů a kašrut se mnoho zájemců nalákat nedá, začal tímto křesťanský boom. V té době existovalo nemálo lidí, kteří byli monoteisté, ale konverze k judaismu-jedinému tehdejšímu monoteistickému náboženství-pro ně byla příliš náročná, nebo z nějakého jiného důvodu nepřijatelná (navíc židé konvertity aktivně nevyhledávají) a křesťanství tak „zaplnilo díru na trhu“.  Židovský problém s křesťanstvím spočívá v tom, že křesťané považují Ježíše za Mesiáše (spasitele) a na prvním nicejském koncilu (ve 4. století) se navíc shodli, že je bůh. Přes to prostě v židovství nejede vlak. Zástupy svatých a modlení před jejich obrazy a obrazem Ježíše, to už jsou jenom poslední kapky. Že křesťané prohlásili, že Bůh zrušil svou smlouvu s Izraelem a nyní do tohoto smluvního vztahu může vstoupit každý, kdo se dá pokřtít, to židy taky dvakrát nenadchlo (trváme na tom, že smlouva mezi Izraelem a Bohem je věčná a neměnná). Další teologický rozkol je ve způsobu, jakým se židé a křestané vyrovnávají s vlastními chybami. Podle křesťanů se rodíme již zatíženi dědičným hříchem (tedy tím, že Adam s Evou neodolali a jedli ze stromu poznání) a Ježíš tím, že byl ukřižován, vykoupil lidi z tohoto dědičného hříchu. Aby člověk byl vykoupen, je třeba věřit, že Ježíš byl obětním beránkem za lidstvo (v podstatě analogie Jomkipurové obětní bohoslužby v Chrámu v Jeruzalémě, který za Ježíšova života ještě stál a fungoval). Židé s tímto přístupem nesouhlasí. Jednak odmítáme myšlenku prvotního hříchu-hříchy se nedědí, každý je trestán za ty svoje a druhak hřích je odpuštěn, pokud ho dokážeme přiznat, napravit a neopakovat. Každý sám za sebe, nikdo jiný to za nás udělat nemůže. V křesťanství také hraje mnohem větší roli idea posmrtné odměny, v židovství sice spekulace na toto téma také existují, ale nemají charakter dogmatu (ono hledat dogma v židovství připomíná hledání jehly v kupce sena) a nejsou tak zásadní. Pro židy je důležitější dostat nebe na zem.

O hlubokém nepochopení mezi křesťany a židy vypráví tenhle vtip:

Před pár set lety se papež rozhodl, že vypudí Židy z Říma. Těm se to samozřejmě nelíbilo a strhlo se veliké pozdvižení. Nakonec tedy papež nabídl ústupek - uskuteční se zástupcem židovské komunity náboženskou diskusi a pokud bude poražen, Židi mohou zůstat.
Jenže nikomu se do diskuse s papežem nechtělo, tak nakonec přesvědčili starého Mojšeho, který celý život strávil uklízením ulic a tak vlastně neměl co ztratit. Mojše měl jen jednu podmínku - během svého života toho moc nenamluvil, protože se s ním málokdo vůbec bavil, a tak chtěl, aby se ona náboženská debata odehrála mlčky. Papež nakonec souhlasil.
Nadešel onen velký den. Mojše sedí naproti papežovi u velikého stolu. Za naprostého ticha papež po minutě vztyčí ruku se třemi zdviženými prsty. Mojše se na něj podívá a zdvihne jeden prst. Papež poté naznačí rukou kruh okolo hlavy. Mojše ukáže na zem, kde sedí. Papež pak vytáhne hostii a láhev mešního vína, Mojše odpoví tak, že vytáhne jablko.
Pak se najednou papež postavil a říká: "Vzdávám to, ten muž je příliš chytrý. Židi mohou zůstat."
O půl hodinky později se kardinálové shromáždili u papeže a chtěli slyšet vysvětlení. Svatý Otec povídá: "Nejdříve jsem ukázal tři prsty na znamení Svaté Trojice. On odpověděl jedním prstem, symbolizujícím jednoho Boha, který zůstal našim vírám společný. Tak jsem mu ukázal kolem nás, že Bůh je všude, ale on ukázal na zem, že Bůh je také přímo s námi. Vytáhl jsem hostii a víno, abych naznačil, že Bůh nám odpouští naše hříchy. A on zas vytáhl jablko, aby mi připomenul prvotní hřích. Měl zkrátka odpověď na všechno. Co jsem měl dělat?"
Mezitím se Židé shromáždili kolem Mojšeho a ptají se ho, co se vlastně stalo.
"Nejdřív mi ukázal, že máme tři dny na to, abysme vypadli, tak jsem mu dal najevo, že ani jeden z nás se odtud nehne. Pak ukázal, že celé tohle město od nás chce vyčistit a já mu ukázal, že hodláme zůstat právě a přesně tady, kde jsme doma."
"A co potom?"
"Já nevím. On si vytáhl svoji svačinu, tak jsem si taky vytáhl svoji." 

Nepochopení, účelová (des)interpretace některých novozákonních textů, snaha křesťanů vymezit se proti judaismu, ze kterého vzešli, a v neposlední řadě využití náboženství k likvidaci ekonomické "konkurence" vedla k pronásledování židů, vyhánění z měst i zemí, obvinění z trávení studní, rituální vraždy, zavírání do ghett a omezování v získávání obživy. Z toho ovšem stále vedla cesta ven-nechat se pokřtít, což židé ve velké většině odmítali. Nešlo o antisemitismus, ale anti-judaismus, nevraživost vůči náboženství (s jedinou výjimkou a tou bylo Španělsko), antisemitismus přišel až v době sekularizace společnosti, kdy se nevraživost nedala schovat za náboženství a bylo potřeba najít nová "zdůvodnění". Ale o tom někdy jindy. V dnešní době jsou vzájemné vztahy mezi křesťany a židy dobré, byť se stále objevují misionáři (hlavně v řadách evangelikálních křesťanů v USA), kteří to ještě nevzdali a stále se snaží židy obrátit na „tu jedinou pravou víru“. Že je to po těch 2000 letech ještě baví...

A ještě jeden komentář od babičky izraelského spisovatele Amose Oze: "Proč to násilí mezi křesťany a židy, kvůli tomu, kdo má pravdu, jestli už Mesiáš přišel, nebo ne? Nejlepší způsob, jak zjistit, kdo má pravdu je, počkat, až Mesiáš přijde. Pokud přijde a řekne: "Dobrý den, rád vás poznávám." tak mají pravdu židé a pokud řekne: "Dobrý den, rád vás zase vidím." tak ji mají křesťané."