V naší paraše Truma ve
II. Knize Mojžíšově, Sefer Šemot, si můžeme přečíst
instrukce o budování Příbytku- Miškanu i o jeho vybavení,
jakým byl například oltář, menora, stůl na předkladné chleby
nebo schránka úmluvy. Ty popisy jsou tak detailní, podrobné, až
to udivuje- oproti například popisu stvoření celého světa… A
tak to nutí k zamyšlení, jestli to ještě dnes nemá nějaký
zvláštní význam.
Nebudu dnes mluvit o jednotlivostech,
spíš bych se chtěl zamyslet nad smyslem takového způsobu
obětních bohoslužeb. Tóra vidí Příbytek jako něco
výjimečného, měl by být místem koncentrace svatosti, proto je
také nazýván Mikdaš. Je to místo setkání s tím,
kterému říkáme „Jeden“- „Echad“. Proto této
představě má odpovídat i charakter Miškanu a jeho podoba.
Byl tedy opravdu vyjádřením monoteismu, nebo se inspiroval u
okolních národů?
A jak se vyrovnat s tím, co
říká prorok Jeremjáš (7,22): „Nemluvil jsem k vašim
otcům o zápalné oběti a obětním hodu v den, kdy jsem je
vyvedl ze země egyptské, žádný takový příkaz jsem jim nedal.“
Jak to tedy je s oltářem a obětmi? Komentátoři nemají jen
jednu odpověď. Rambam (Maimonides) si myslí, že
Pán Bůh prostě jen nenakazoval nic přímo v té chvíli, kdy
je vyváděl z Egypta, ale až později. A konkrétně: až po
hříchu zlatého telete. Židé se podle něj neuměli obejít bez
takového kultu, který byl v té době běžný a oni ho znali
právě z Egypta. Miškan byl tedy jakýmsi ústupkem jejich
zaběhaným zvykům. Pak ale museli řešit komentátoři ještě
jeden oříšek: proč v Tóře jeho popis předchází popisu
události se zlatým teletem. A odpovědi jsou jako vždy báječné.
V komentáři Bachji ben Ašera můžeme číst: Bůh vytváří
lék, ještě než se objeví nemoc. A taková obecná odpověd zase
vychází ze zásady, že v Tóře neexistuje žádné „dříve
a později“, pořádek vyprávění nemusí nutně odpovídat
skutečné posloupnosti událostí.
Ramban (Nachmanides) to vidí
jinak. Miškan není žádným kompromisem mezi nějakým ideálem a
potřebou hmatatelných forem kultu, ale naopak, vidí v něm
dar Stvořitele, který usnadňuje lidem kontakt s jediným
Bohem. Kdybychom brali Rambama vážně, jak píše Ramban, oltář
by uspokojoval duchovní potřeby holomků a hlupáků. Musíme si
uvědomit, že šlo o generaci, která uctívala zlaté tele…
Obětní služba tedy podle něj není žádným ústupkem, ani
doplňkem, ale službou, která je Pánu Bohu milá. Říká přece:
„Ať mi zhotoví svatý Příbytek, abych mohl přebývat uprostřed
vás.“ A jak zdůrazňuje Šadal, posloupnost událostí pak
odpovídá tomu sledu vyprávění, zlaté tele prostě jen zpozdilo
stavbu Miškanu.
Každopádně oba tyto přístupy
jsou živé dodnes. Existují lidé, kteří jsou připraveni, když
by na to došlo, znovu obnovit jak Chrám, tak i obětní službu
v něm. Koncepce Rambamova, kterou sdílí například i
Sforno, se drží myšlenky, že už tenkrát tato forma obětní
služby byla ústupkem té egyptské setrvačnosti na podobě kultu.
A tím spíš ji už nepotřebujeme v současnosti. To vyhovuje i
drtivé většině dnešních lidí, které naplňuje představa
krvavých zvířecích obětí nechutí a odporem. Ať si tuto
otázku zkusí zodpovědět každý sám za sebe...
A jak tedy celý Miškan a jeho
vybavení odpovídalo tomu, že Židé věřili jen jednomu Bohu? Je
možné, že vnějšími znaky mohla Svatyně připomínat i pohanské
stavby té doby. Ale v Miškanu i v pozdějším Chrámu nebylo
jediné zobrazení Boha. Na tom nejsvětějším místě byla
truhla s víkem, na kterém byli dva k sobě obrácení cherubové.
Neskláněli se před nějakým božstvem pod jeho trůnem, nic
takového, co bylo k vidění jinde. A v truhle byly původně desky
smlouvy ze Sinaje. Když se Římané zmocnili Jeruzaléma i Chrámu,
nenalezli v něm žádnou modlu, kterou by bylo možné uctívat. A
tak Židy podezřívali, že nevěří ve vůbec žádného Boha.
Vůbec nepochopili možnost, že by Bůh mohl být jeden a že Chrám
přesně o tomhle svědčí. Ono je prostě v lidské povaze
podkuřovat bůžkům a myslet si, že si je tím ochočím, než
věřit v jediného Boha, sklonit se před Ním a přijmout svou
odpovědnost. Monoteismus je ale zároveň osvobozující cestou,
která nás vede od všech možných forem iluzí a duchovního
braku. Jak to krásně vystihl Lévinas: „Monoteismus není pouze
nechutí, odporem vůči bůžkům, ale i citlivostí k falešným
proroctvím.“
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire