Svitek Tóry

Tóru, alis Pět knih Mojžíšových, lze najít ve dvou podobách. Jedna z nich je klasická knižní, často navíc i s komentářem, nebo překladem a říká se jí Chumaš. Takový chumaš používám i já a když tady na blogu cituji Tóru, používám právě tenhle chumaš s překladem rabiho Sidona. Na pravé stránce je vždy text v hebrejštině, včetně vyznačených samohlásek, značek pro kantilaci a kapitola a verš. Na levé straně je pak český překlad. Ovšem když se při bohoslužbě čte z Tóry, nečte se z chumaše, ale ze svitku, přesně takového, jaký byl používaný před tisíci lety a text je bez jakýchkoliv značek, jen nad některými písmeny jsou korunky a občas jě některé písmeno větší, nebo menší, nebo napsané nějakým zvláštním způsobem. Takže ten, kdo čte (respektive zpívá=kantiluje, protože melodický přednes Tóry je jedna hezký a druhak melodie zlepšuje porozumění textu-důrazy na správné slabiky, emoční zabarvení, tedy za předpokladu, že posluchači umí hebrejsky) musí znát text i melodii předem, a nebo nakukovat do vedle položeného chumaše.

Svitek Tóry je jednoznačně to nejvzácnější, co v každé synagoze lze najít, a proto se k němu také všichni chovají s velkou úctou. Pokud by se stalo, že by svitek upadl na zem, musí se celá komunita postít. Pokud je v textu chyba (i třeba jen jedno špatně čitelné písmeno) nebo je svitek jinak poškozený,nesmí být používaný pro veřejné čtení a musí být opraven (svitek je takzvaně pasul-neplatný). Je-li poškozen tak, že už opravit nelze, nesmí být jen tak vyhozen do smetí, ale uložen v genize (speciální místnost v synagoze) nebo pohřben na hřbitově. Takové genizy jsou neocenitelným zdrojem informací pro archeology a například proslulá káhirská geniza ukrývala náboženské i obchodní dokumenty z let 870-1880.

Svitek vypadá tak, jako ve starověku běžně knihy vypadaly. Jsou to pergamenové obdélníky (pergamen je kůže zpracovaná tak, aby se na ni dalo psát, v tomto případě se jedná o kůži z košer zvířat, obvykle krávy nebo ovce) sešité k sobě do pruhu, který je akorát dlouhý, aby se na něj vešel celý text. Okraje pergamenu jsou připevněny ke dvěma dřevěným tyčím (ec chajim=strom života), na které se navinuje.  Svitek Tóry speciálně vyškolený písař (sofer) opisuje z předlohy, používá speciální inkoust, font písma a píše brkem. Píše vždy jednotlivé archy pergamenu zvlášť a jsou sešité k sobě až na závěr. Vždy, když se chystá napsat Boží jméno (tetragrammaton), jde se nejprve ponořit do mikve. Z praktických důvodů tam samozřejmě neběhá jen kvůli jednomu každému napsání, ale nechává volná místa a vždy po nějaké době zajde do mikve a pak doplní text do mezer. Než napíše celý svitek, trvá mu to zhruba rok a půl. Samozřejmě taková sranda něco stojí a cena nového svitku se v současnosti pohybuje kolem 35000 dolarů.

Také svitek nenecháváme jen tak válet. Obě dvě tyče s navinutým svitkem jsou svázané k sobě povijanem a přes svitek natažený pláštík. Nahoru na tyče přijde ještě koruna a nebo dvě „granátová jablka“ (rimonim) se zvonečky, zavěsí se ukazovátko (při čtení na Tóru nehamtáme prsty), aby se nezatoulalo a někdy ještě i štít, na kterém je cedulka, která část Tóry se právě tento týden čte, nebo ke které pasáži je aktuálně svitek srolován. A pak už je možné Tóru uložit do aron ha-kodeš (schránka na Tóru).

Kongregace mají různý počet svitků (minimálně jednu, ale ideálně alespoň tři), samozřejmě čím bohatší obec, tím více svitků, zdobnější pláštíky a koruny.

Svitky Tóry, jen v plášti, bez koruny a salších ozdob v již nepoužívané synagoze v Mutzigu (všechny svitky zde jsou pasul-nepoužitelné)

Rozvinutý svitek (opět pasul a opět zrušená synagoga v Mutzigu)

Tefilin, mezuza, talit a Šema Jisrael

Jak spolu všechny tyto pojmy souvisí? Začnu od konce. Šema Jisrael (Slyš Izraeli) je asi nejznámější židovská modlitba, kterou jsme povinni říkat dvakrát denně-ráno a večer. Technicky vzato to ale žádná modlitba není, ale jsou to tři pasáže z Tóry.

Slyš, Jisraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden! (když recitujeme Šema, tak tady ještě přidáváme: Požehnané je jméno království Jeho na věky věků.)

Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a z všech svých sil! A ona slova, která ti dnes přikazuji, měj ve svém srdci! Vštěpuj je svým synům a mluv o nich sedě ve svém domě a jda po cestě, uléhaje a vstávaje! A přivaž si je za znamení na svou ruku a ať jsou ti šperkem mezi očima! A napiš je na veřeje svého domu a do svých bran! (Deuteronomium 6:4-9)

Budete-li poslušni mých příkazů, jak vám dnes přikazuji, abyste milovali Hospodina, svého Boha, a sloužili mu celým svým srdcem a celou svou duší, dám vaší zemi déšť v příhodnou chvíli, podzimní a jarní a budeš sklízet své obilí, svůj mošt a svůj olej. A dobytku dám trávu na tvém poli a ty se najíš do sytosti. Střežte se však nechat se svádět svým srdcem, abyste se odvrátili a sloužili jiným bohům a klekali před nimi! Pak by se na vás vzplanul Hospodinův hněv, uzavřel by nebesa, nebylo by deště, půda by nedávala úrodu a vy byste z té dobré země, kterou vám dává Hospodin, rychle zmizeli. Mějte tato má slova na srdci a na mysli a přivažte je jako znamení na svou paži a jako šperk mezi své oči! A učte jim své syny a mluvte o nich sedíce doma a kráčejíce cestou, uléhajíce a vstávajíce! A napiš je na veřeje svého domu a do svých bran! Aby se na té půdě, o níž Hospodin vašim otcům přísahal, že jim ji dá, rozmnožily vaše dny a dny vašich synů na tak dlouho, kolik je dní nebes nad zemí. (Deuteronomium 11:13-21)

Hospodin pravil Mošem, říkaje: „Pověz synům Jisraele a řekni jim, ať si v každém pokolení dělají na cípech svých oděvů třásně a ať přidají do třásně na každém cípu modrou nit. Bude vám součástí třásně, a budete se na ni dívat a připomínat si všechny Hospodinovy příkazy a budete je konat a nebudete se spouštět za svým srdcem a za svýma očima, jimiž se necháváte svádět. Abyste měli na paměti a plnili všechny mé příkazy a byli svatí svému Bohu! Já jsem Hospodin, váš Bůh, jenž vás vyvedl ze země Micrajim, abych vám byl Bohem, já, Hospodin, jsem váš Bůh!“ (Numeri 15:37-41)

Tefilin jsou realizací příkazu přivázat si Hospodinova slova na svou ruku na mezi oči. Tento příkaz se v ortodoxii často používá jako důkaz toho, že Mojžíš dostal na Sinaji nejen psanou Tóru (tedy to, co je dnes Pět knih Mojžíšových), ale i takzvanou ústní Tóru-prováděcí předpisy, které byly později sepsané v Talmudu. Protože v Pěti knihách Mojžíšových není ani čárka o tom, JAK bychom si měli přivázat Hospodinova slova na ruku a mezi oči. Praktická realizace vypadá takhle:

Izraelský voják s tefilin (krabička+pásek na hlavu a ruku), fotku jsem upytlačila na internetu, fotit selfíčko s tefilin ani talitem nebudu.

Uvnitř těch dvou malých krabiček,kterým se říká batim (domečky) jsou svitky pergamenu se čtyřmi pasážemi z Tóry, které se o tefilin zmiňují. Dvě z nich jsou právě součástí Šema a dvě jsou z knihy Exodus.

Tefilin se pochopitelně nenosí celý den, ale nasazují se jen na ranní modlitbu (a pouze během týdne, nikoliv o šabatu. Protože jsou znamením a šabat je sám o sobě znamení (že jsme židi) a šlo by tedy o zbytečnou duplikaci). Tradičně mají tuto povinnost jen muži, protože jde o micvu, která má své časové určení a z takových micvot byly ženy z praktických důvodů vyňaty. Nicméně v dnešní době praček, myček atd. není důvod, proč by tuto micvu neměly plnit i ženy a i mezi ortodoxními (hlavně mezi moderně ortodoxními) židovkami pomalu narůstá počet žen, které tefilin používají. Samozřejmě se to neobejde bez vášnivého odporu tradicionalistů.

Název tefilin je odvozen od slova tefila=modlitba. Někdy se používá také název fylaktéria z řeckého phylacterion=ochrana, amulet, což ovšem značí hluboké nepochopení funkce tefilin a jak řekl jeden rabín, jehož jméno si nevybavuju: "Ten, kdo tefilin říká fylaktéria, ten je zaručeně nepoužívá!" 

Mezuza je malá krabička, ve které je svitek pergamenu a na něm jsou ručně napsány opět dva odstavce z Šema Jisrael, které se o mezuze zmiňují. Mezuza je umístěna na veřejích zhruba ve výšce ramene dospělého člověka, pod úhlem 45 ° směrem dovnitř. Pro splnění micvy stačí právě jedna mezuza na hlavních dveřích do bytu/domu, nicméně ortodoxnější židé mívají mezuzy na dveřích každého pokoje kromě koupelny, záchodu a kuchyně. Prodávají se i mezuzy do auta, ale nechápu proč, asi pro obchodní cestující, kteří v autě prakticky bydlí???

Zas jeden obrázek upytlačený z webu, tentokrát mezuza a svitek, který se pak sroluje a dá dovnitř.

 

Cicit alias třásně. Protože dnešní módní trendy jsou značně odlišné od těch v době darování Tóry na Sinaji, k realizaci micvy (tedy k připevnění cicit) se dnes používá speciální kus oblečení zvaný talit. Existují dva druhy talitu, nejprve tedy ten běžnější zvaný talit gadol (velký talit)-je to obdélníkový kus látky a v jeho rozích jsou přivázány cicit (třásně), byl inspirací při tvorbě izraelské státní vlajky. Nosí se při ranní modlitbě, v aškenázské tradici jej nosili jen ženatí muži, v sefardské tradici všichni muži starší 13 let a v reformním židovství nosí talit i ženy (a stejně jako v případě tefilin i talit se začíná objevovat i mezi moderně ortodoxními ženami). 

Schématický obrýzek velkého talitu (nahoře) a k porovnání izraelská vlajka. Podobnost čistě náhodná (obrázky opět upytlačeny na webu).

A pak ještě existuje talit katan (malý talit), který vypadá jako nátělník nebo tričko s cicit a nosí se pod košilí. V naprosté většině případů ho nosí pouze ortodoxní muži (už od malička, takže se dá koupit i talit katan s medvídkem a tak). Ortodoxie se nemůže shodnout, zda „..a budete se na ně dívat“ znamená celý den (to jsou ti, co nosí cicit z kalhot ven) a nebo jen ráno a večer při oblékání (to jsou ti, co nosí cicit zastrčené do kalhot).

 Talit katan v reálu. Tady ve Štrasburku lze potkat celkem dost mužů, kterým čouhají cicit, v ČR je to dost vzácnost. Obrázky opět upytlačené.

K cicit se váže moc pěkné vyprávění z Talmudu o jednom studentovi, který vždy dbal na to, aby měl cicit na sobě. Jednou se dozvěděl o velmi krásné prostitutce, která si za svoje služby žádala značnou sumu. Nicméně student peníze našetřil, sjednal si schůzku, zaplatil a když už se svlékal, tak ho přes obličej švihly právě jeho cicit. Muž si uvědomil, co to vlastně chce udělat a zase se oblékl. Prostitutka se ho zeptala proč, zda se mu nelíbí (něco takového se jí totiž ještě nestalo). On jí vysvětlil, že jak ho přes obličej švihly cicit, připoměly mu „...a nebudete se spouštět za svým srdcem a za svýma očima, jimiž se necháváte svádět“ a odešel. Na prostitutku udělal takový dojem, že vyhledala jeho učitele (rabína), konvertovala a vzali se a žili spolu šťastně až do smrti.

Judaismus, křesťanství a islám (1.)

Podle Tóry je lidstvo jako celek povinno se řídit sedmi příkazy (nebo spíš principy), které dal Bůh Noemu po potopě spolu se slibem, že už lidstvo nevyhladí, i když ho bude dráždit sebevíc. Jsou to: zákaz modloslužby, vraždy, smilstva, krádeže, jedení masa ze živého zvířete (dělat si z něj „živou ledničku“  třeba jako Masajové, kteří pouští žilou hovězímu dobytku a krev pijí smíchanou s mlékem, ale v podstatě jde o zákaz jakékoliv krutosti vůči zvířatům)  a rouhání (ve smyslu dělání špatné reklamy-od nesplněných slibů, falešných přísah až po násilí páchané ve jménu Boha) a příkaz zřídit soudy, které budou dohlížet na dodržování výše uvedených a hájit spravedlnost. Židé pak uzavřeli s Bohem smlouvu (nejdřív Abraham a pak všichni na Sinaji), která nás zavazuje plnit 613 micvot a za to nám Bůh dá zemi Kenaán, tedy Izrael a požehná nám. Z židovského hlediska tedy opravdu není nutné, aby všichni konvertovali k judaismu-různé národy a různí lidé mohou mít různé cesty, jak tyhle požadavky implementovat do svého života a třeba i jiné smlouvy s Bohem a nikde není psáno, že jedna cesta je správnější, než druhá. A že když Blůh požehná Izraeli, že nemůže požehnat i někomu jinému. Když použiju metaforu rabiho Sackse (Jonathan Sacks: Radical Then, Radical Now), všechny jazyky světa jsou shodné v tom, že mají slova, skládají je do vět, mají způsob, jak tvořit otázku, příkaz atd., pokud se chceme domluvit s ostatními, musíme umět jazyk-a stačí jeden. To ale neznamená, že ostatní jazyky jsou špatné, nebo že jeden je lepší, než ostatní. 

Pokud jde o modloslužbu, judaismus nemá žádný problém s islámem, který je důsledně monoteistický a jeho zákaz zobrazování lidí a zvířat je ještě přísnější, než židovský. S křesťanstvím je to složitější, středověcí rabíni žijící v islámských zemích obvykle křesťany za modloslužebníky považovali-uctívání Ježíše jako boha, modlení se k obrazům a sochám svatých, to na ně prostě bylo moc. Rabíni žijící v křesťanských zemích byli o trochu smířlivější a nakonec vymysleli kompromis-pro židy je křesťanství modloslužba, ale pro křesťany-nežidy nikoliv (tedy, že křesťané nejsou hříšníci, protože věří v Boha, ale způsob, jakým to dělají (tedy třeba víra ve Svatou trojici) je židům zakázaný).

Křesťanství a islám jsou ovšem náboženství přesvědčená o tom, že jen ona mají ten pravý a jediný správný přístup k Bohu a všichni ostatní ho musí přijmout, třeba i násilím (křesťanství už od násilného „přesvědčování“ ustoupilo, v islámu takové názorové proudy naneštěstí stále existují). Křesťané chápali židovskou existenci jako důkaz, že Ježíš existoval (byl to taky žid, takže židé jsou v podstatě jeho rodina), ale protože ho odmítli přijmout jako Mesiáše (a následně i boha), tak jim bylo určeno trpět, dokud „neprozřou“. Muslimové akceptovali židy jako „lid knihy“, ale hnětlo je, že odmítli vyměnit svou Tóru za Korán, uznat Mohammeda jako proroka a jeho proroctví za to poslední, nejdokonalejší a platné.  Logicky ti, kdo věřili to nejdokonalejší proroctví museli být také ti nejlepší...nejspíš proto se ve spojitosti se vznikem státu Izrael objevil v tak velkém měřítku islámský antisemitismus-protože židé, kteří by zhlediska islámu měli být podřízení a pokoření, si z bažin a pouště vydupali vlastní prosperující stát. 

Původně jsem ale chtěla psát o něčem trochu jiném-jak křesťanství začínalo jako židovská sekta (jedna z mnoha) a oddělilo se od judaismu hlavně díky prohlášení Pavla z Tarsu, že pohan nemusí konvertovat k židovství, aby se mohl stát křesťanem (čímž radikálně vzrosla členská základna nového náboženství), a že Korán inspiraci Tórou nezapře (bohužel si islám už moc neosvojil židovské „regulační mechanismy“-ústní Tóru a nebezpečný fundamentalismus v něm bují mnohem snadněji než v židovství a křesťanství). Někdy příště se k tomu vrátím, asi z tohohle tématu bude miniseriál.

Poznámka pro ateisty: židé se neshodnou na tom, zda Tóra přikazuje věřit v Boha nebo ne, ale co je důležité, aby člověk, který v Boha nevěří, si na jeho místo nepostavil nějakou modlu-člověka, ideologii, věc. Co přinese zbožštění národa nebo kolektivu jsme experimentálně ověřili ve 20. století.

Co vás čeká na šabatové večeři?

Tenhle článek jsem chtěla napsat už předtím, než rodiče v pátek dorazili, ale nestihla jsem to a tímto se jim omlouvám. Na druhou stranu je otázka, zda by ho stihli přečíst.

Páteční šabatová večeře je pro židy asi nejdůležitější jídlo celého týdne. Jak jsem už psala jinde, šabat začíná v pátek večer po západu slunce a tak je víc než logické, že tenhle každotýdenní svátek zahájíme dobrou večeří. Na stole, nebo někde v jeho blízkosti, je-li stůl malý, budou zapálené svě svíčky-šabatová světla. Je to tradiční micva pro ženy (není-li ovšem v domácnosti žádná žena, je muž povinen svíčky zapálit) a svíčky jsou zapalovány 18 minut před západem slunce a tímto momentem pro ženu začíná šabat (celá halacha týkající se šabatových světel je ve skutečnosti složitější, ale pro účel tohoto článku to stačí takto zjednodušeně).
Takže pokud vás s Elim pozveme na šabatovou večeři, budou v závislosti na ročním období svíčky už buď svítit a nebo je budu s příslušným požehnáním zapalovat před začátkem večeře.
Protože je o šabatu zakázáno vařit, všechno jídlo musí být uvařeno předem a pak uchováno teplé, najdou v šabatovém vaření uplatnění různé pomalé hrnce, ohřívací podnosy a ti nejodvážnější, co mají plynový sporák, používají blech. Vzhledem k rozměrům mojí současné kuchyně mám jen pomalý hrnec a v něm vařím maso, takže pokud přijdete na večeři s velkým zpožděním, hrozí, že budete mít studenou polévku nebo přílohy. Jen co se přestěhujeme, pořídím ohřívací podnos a pak už to bude bez problémů.
Šabatovou večeři zahajujeme požehnáním nad vínem a chlebem. Na požehnání používáme pouze košer víno (další možností je hroznový džus, ale dáváme přednost vínu), jestli bílé nebo červené záleží na tom, co bude k jídlu (tradiční je ovšem červené). Dál během jídla pak je možné pít i nekošer víno. Hlava rodiny (v tomto případě Eli) vezme speciální pohár na kiduš (požehnání nad vínem) a pronese požehnání a pak se všichni napijí. Místo "Na zdraví!" říkáme "Lechajim!", tedy "Na život!". Pak následuje požehnání nad chlebem. Když jsem začala pravidelně chodit do Bejt Simcha, získala jsem dojem, že požehnání nad chlebem je tradiční ženská micva, protože tam je obvykle dělala některá z přítomných žen. Až časem jsem zjistila, že to je jen místní zvyk (minhag) v Bejt Simcha a stejně jako muž dělá požehnání nad vínem, tak dělá i požehnání nad chlebem. Chlebem se o šabatu rozumí chala, tedy mírně nasládlý chléb z bílé mouky, připomínající vánočku. Před požehnáním nad chlebem je třeba si umýt ruce-nejprve klasicky z hygienických důvodů a pak ještě rituálně (opět s příslušným požehnáním, po návštěvách se rituální umývání nevyžaduje, stejně jako pokrývka hlavy pro muže, ale rezervní jarmulky pro zájemce samozřejmě máme). Pak je zvykem až do pronesení požehnání nad chlebem a snědením kousku chleba nemluvit. Ten, kdo pronáší požehnání nad chlebem natrhá chalu na tolik kousků, aby si každý mohl vzít, posolí je, sám si vezme jako první a pak nabídne ostatním (v sefardské tradici muž posolený chleba ostatním hodí (doslova) na talíř, když jsem to viděla poprvé, málem mě trefilo :-).  Zatím jsem ale nepotkala nikoho, kdo by chalu krájel, i když speciální zdobené nože na chalu existují.). Pro přiblížení celé procedury je tu malé video.
A pak už se jí. K jídlu budou zaručeně alespoň 3 chody a hlavní chod bude maso. Jste-li vegetarián, nebo máte-li jakýkoliv problém s konzumací košerného hovězího/skopového/drubežího masa nebo ryb, nahlašte to předem, ať nesedíte o hladu (protože vám o šabatu nic náhradního uvařit nemůžu). Celá večeře bude trvat dlouho, protože nikam nespěcháme a máme čas si povídat a pomalu jíst. Žádný rozdíl proti normální francouzské večeři s přáteli. :-). Obvykle končíme mezi jedenáctou a půlnocí.
Na závěr večeře říkáme ještě požehnání po jídle (birkat hamazon). Narozdíl od velmi krátkých požehnání nad vínem a chlebem, je tohle požehnání dlouhé (šabatová verze trvá něco kolem 5 minut, v závislosti na rychlosti s jakou jsme schopní ho odzpívat). Návštěvy se samozřejmě účastnit nemusí, ale koho to zajímá, může sledovat, co se říká v českém překladu, protože samotné požehnání říkáme hebrejsky.
A to je všechno, nic složitého, ne?

O kašrutu

Co vlastně dělá jídlo košer? A proč vůbec židé jedí košer? Je to složité?

Aby jídlo bylo košer (vyhovující) musí splňovat několik požadavků:

• Maso musí pocházet z košer zvířete (seznam je uvedený v Tóře-ze savců přežvýkaví sudokopytníci jako je skot, ovce a kozy, u ptáků je uvedený seznam zakázaných druhů-dravci, sovy, krkavcovití a volavky-v praxi se tedy konzumuje drůbež, kachny a husy. Z ryb jsou povoleny druhy, které mají zároveň ploutve a šupiny-nejí se tedy paryby, úhoři nebo jeseteři. A samozřejmě žádné plody moře.  Z hmyzu jsou povoleny pouze 4 druhy kobylek (ne, že by mi to nějak vadilo).

• Savci a ptáci povolených druhů musí být zabity vyškoleným řezníkem podle pravidel porážky (rychlé přetnutí krčních tepen, trachey a jícnu velmi ostrým, dlouhým nožem-žádné pižlání). Zvířata musí být zdravá, po porážce řezník (šochet) kontroluje, zda nemají nějaké změny na orgánech, které by znamenaly, že maso není košer. Maso musí být zbaveno veškeré krve (poměrně složitým procesem nasolování a máčení), protože krev (jako symbol života) je zakázáno konzumovat. Dále se odstraňuje sedací nerv a útrobní tuk.

• Maso je zakázáno míchat s mlékem („Nevař kůzle v mléce jeho matky!“), původně se jednalo pouze o maso savců, pozdější rabínský zákaz to rozšířil i na maso ptáků-aby někdo nebyl uveden v omyl. Ryby je však možné s mlékem kombinovat bez váhání (byť někteří ortodoxní židé je nekombinují s masem, ale zatím se mi nepodařilo pochopit proč). Mezi konzumací masa a mléka je časový rozestup, který se pohybuje někde mezi 1 a 6 hodinami, podle přísnosti interpretace (osobně se držím 3 hodin, protože to tak zhruba odpovídá době, po které dostanu zase hlad=žaludek je prázdný).

• Mléko musí pocházet od košer zvířat-není tedy povoleno konzumovat kobylí nebo velbloudí mléko (v našich zeměpisných šířkách to opravdu nehrozí, ale někteří velmi ortodoxní židé konzumují pouze mléko a mléčné výrobky vyrobené židy). Jisté rozpory panují v otázce konzumace sýrů, u kterých se používá syřidlo (které se dnes buď vyrábí biotechnologickými postupy, nebo se získává z telecích žaludků), nicméně konzervativní výklad halachy (tedy ten mírnější), kterým se řídím, povoluje všechny sýry, protože se syřidla přidává velmi malé množství.

• Plodiny je třeba zkontrolovat, aby se v nich neskrýval hmyz.

Z praktických důvodů se tedy jídlo dělí na mléčné (milchig), masové (fleishig) a parve (neutrální-cokoliv, co není a při přípravě se nepotkalo asi s masem ani s mlékem-tedy ovoce, zelenina, vejce, obilniny, rýže, káva...a ryby!). Je zvykem mít dvě sady nádobí-mléčné a masové (a někdy  i třetí na parve), které slouží k přípravě a servírování jídel a nádobí umývat odděleně. Zatímco na výše uvedených pravidlech ohledně potravin se židé shodnou, na otázky košerování nádobí (tedy, co dělat, když si na mléčný talíř naložím guláš nebo v hrnci na maso uvařím krupicovou kaši) existují různé odpovědi a záleží i na dalších okolnostech.

Kašrut patří do kategorie přikázání (micvot), ke kterým Tóra nenabízí žádné zdůvodnění, i když se mnoho rabínů v průběhu staletí snažilo zdůvodnění najít a dnešní vědci často kašrut vysvětlují jakou hygienickou nutnost starověké blízkovýchodní společnosti. Pro mě je košer stravování způsob, jak si během i tak běžné činnosti jako je jídlo připomínat „kdo jsem a kam směřuju“. Ale důvodů, proč židé dodržují kašrut je spousta, od „dělala to moje matka, moje babička a tak já to budu dělat taky“ přes „abych mohl bez problémů pozvat na večeři ostatní židy“ až po „Tóra to přikazuje a basta!“ Jak se říká ve Francii: La cacherout, ça cache la route! (doslova kašrut skrývá cestu).

Jíst košer je vcelku jednoduché pokud bydlíte ve městě s dostatečně velkou židovskou komunitou, jako je třeba Štrasburk-není problém koupit košer maso i masné výrobky-včetně košer špeku (hovězího, je výborný). V Praze je nabídka dost omezená, někteří raději jedí vegetariánskou stravu a jiní dodržují tzv. košer styl-tedy jedí maso povolených druhů, ale kupují ho v běžném řeznictví. Další celkem obvyklou praxí (i mojí) je jíst košer doma, ale nezkoumat košernost nádobí mimo domov. Takže si dám v restauraci rybu, i když nemůžu vyloučit, že na té pánvi předtím kuchař někomu připravoval vepřový řízek. Nicméně pokud to jde, vyhýbám se nekošer masu (tedy i masu z teoreticky košer zvířat, která ovšem nebyla správně poražena).

Že je nějaká potravina košer lze zjistit tak, že na obalu hledáme tzv. hechšer- značku příslušného rabinátu, který výrobu dozoruje. Samozřejmě spousta základních potravin žádný hechšer nepotřebuje-ovoce, zelenina, luštěniny, obilniny, cukr, sůl, koření, káva...

 Takhle vypadá hechšer štrasburského rabinátu

Logická otázka-když je s košer masem takové práce, není drahé? Odpověď je jednoduchá: je. Ceny košer masa tady ve Štrasburku jsou srovnatelné s cenami bio masa. Z tohoto i dalších praktických důvodů jsem omezila konzumaci masa na jednou až dvakrát týdně-vždy o šabatu, svátcích a pak podle příležitosti. Což je z výživového hlediska naprosto v pořádku (pro úplnost připomínám, že ryba není považována v otázkách kašrutu za maso!), je to běžná praxe velké části židů dodržujících kašrut a mě to momentálně vyhovuje. Mimochodem, tady ve Štrasburku nejsou dramatické rozdíly v cenách jídel v košer a nekošer restauracích, protože cenu jídla v restauraci (alespoň ve Francii) z velké části tvoří náklady na služby a ne na suroviny. Košer restaurace jsou také rozdělené na milchig a fleišig, pouze větší provozy si mohou dovolit mít oddělené prostory pro přípravu a dvojí sady nádobí. Existuje také fenomén restaurací "košer bez razítka"-tedy restaurací, které vaří košer, ale nemají na to z nějakého důvodu štempl z rabinátu, prostě jim musíte věřit, že to, co servírují, je doopravdy košer. Takovým příkladem je moje oblíbená pastrami restaurace tady ve Štrasburku, která má otevřeno v sobotu a proto nemůže získat hechšer.

Poznámka na závěr:

Jak se vlastně liší košer a halal? Co se masa týče, pravidla pro košer porážu a přípravu  jsou přísnější, než ta pro halal a muslim může v případě nutnosti jíst košer maso, ale žid nesmí jíst halal maso. Muslimové také mohou kombinovat maso a mléko. Pravidla pro halal na druhou stranu sledují, aby potraviny neobsahovaly alkohol, což kašrut vůbec neřeší.

Zcela zvláštní kapitolou kašrutu je košer víno. To nemá s výše uvedenými pravidly nic společného (víno je z definice parve-neutrální), ale vztahuje se k pohanským zvykům dělat úlitbu bohům. Protože to byla jasná modloslužba  a ta je židům přísně zakázána, nařídili rabíni, aby židé konzumovali pouze víno vyrobené jinými (bohabojnými) židy. Tím, jak postupem času úlitba vymizela, ztratilo toto nařízení smysl, nicméně ve středověku rabíni rozhodli, že povinnost konzumovat pouze košer víno platí i nadále, aby nedocházelo k přílišným kontaktům s nežidovským okolím a případným smíšeným sňatkům. Slavný rabi Loew se za svého rabínování v Mikulově hodně potýkal s tamní židovskou obcí, která zákaz konzumace nekošer vína příliš nedodržovala. V dnešní době se jím řídí ortodoxní židé, reformní a konzervativní obvykle používají košer víno pouze na šabat a svátky, kdy se dělá požehnání nad vínem a jinak běžně konzumují nekošer víno. Kvalita košer vín byla dost dlouho problematická (i když se to už významně zlepšilo), jak dokládá moje nedávná historka, kdy jsem pozvala svoje přátele na šábesovou večeři a kamarád se zeptal: "Přinesu víno, mám vzít košer a nebo něco pitelnýho?"