Avi: Parašat Haazinu (Devarim 32:1 – 52)

  To dnešní čtení obsahuje jako rozloučení tzn. píseň Mojžíšovu. Píseň proto, že ten text má zvláštní poetickou sílu. Je v ní opět varování před nevěrností Izraele, popis s ní spojených neštěstí, ale taky zároveň s tím i ohlášení vysvobození od pronásledování ,slib Boží věrnosti. Podle samotné Tóry slova písně směřoval k Izraeli Mojžíš, ale už i s Jozuem. (Devarim 32,44). „ A přišel Mojžíš a promlouval slova této písně do uší lidu, on a Jozue, Nunův syn.“ Raši to chápe tak, že Jozue právě v této chvíli stojí vedle Mojžíše, aby to všichni viděli a přijali fakt, že on bude jeho nástupcem. Zřejmě to tak bylo, je to přirozená věc.  Otázky vzbuzuje jiná záležitost: obsah těch slov je velice blízký jazyku proroků. Mohl takhle Mojžíš mluvit? A má to nějaký význam i pro nás?

  Někdo se dnes dívá na ten text pouze kriticky, a nepřijímá ho tak, jak je zapsán, jakožto poslední Mojžíšovu výzvu k lidu. A tihle kritici přemýšlí nad tím, že Mojžíš mohl vyslovit třeba jen některá slova a někdo jiný je později básnicky rozvinul. Podle nich tomu odpovídá pozdější literární styl. A když už to jednou zpochybní, mohou dnešní kritici pokračovat dál: že text popisuje pozdější situaci z doby, kdy jak se píše „ Ješurůn (Izrael) ztučněl a zbujněl“ (Devarim 32,15) a velkým problémem se stalo modlářství, skládání obětí „cizím“ bohům, které jejich otcové neznali.

  Tenhle historicko-badatelský přístup k textu má zásadní význam pro historika- pro toho jsou zásadními problémy doba vzniku, autor nebo redaktor textu. Ale když hledíme na text jako na Tóru, tohle pro nás určitě není to nejdůležitější. Chceme zjistit, co nám ten text chce říci. Jak píše Lévinas, který zformuloval stanovisko, kterým nelze odvrhnout historickou kritiku, ale poukázat na její meze: rabínský výklad „dovoluje textu, aby promluvil, zatímco historická filologie pouze mluví  o textu.“   Ten rozdíl v chápání je podstatný- nesmíme si nechat vzít poselství, které k nám samotným, osobně, mluví.

  Když se tedy zaposloucháme do textu, zjišťujeme v Božím jednání určitou dvojakost. Z jedné strany je tu trestání Izraele za přestoupení, čili dopuštění toho, aby v takovém případě nepřátelé vůbec mohli využít téhle Boží benevolence. Ale Bůh se jakoby „obává“ toho výsledku. Protože, z druhé strany, Bohu záleží na tom, aby tito vítězové nezískali přesvědčení, že za úspěch vděčí jen sami sobě a svým bůžkům. Ostatně i Židům, i nám v současnosti, je známý fakt, že úspěch, čili to zmiňované "ztučnění“ vede  k modlářství. I kdyby se ten popis neštěstí vztahoval jen k těm zvratům, které zažilo první pokolení žijící v Izraeli, tak ten kolotoč nevěrnosti a následných utrpení  jakoby přes kopírák odpovídá i mnoha pozdějším epochám židovské historie. A navíc, jak říká Sifre, „velká je ta píseň, neboť zahrnuje současnost, minulost i budoucnost, tento svět i svět příští.“ Ramban to komentuje: podstata (této písně) byla naprosto potvrzena skutečnými událostmi.“ A zároveň dodává: „O to více musíme celým srdcem věřit a očekávat splnění Božích slov, předaných prostřednictvím nejspolehlivějšího z Jeho proroků.“

  V celé Tóře, a v této písní Mojžíšově jako ve zvlášť zkoncentrované podobě, jde o smysl života a o naději. Odkud ji můžeme čerpat? Jedno i druhé k životu potřebujeme. Taková otázka má význam i pro toho nejméně věřícího člověka mezi námi. O co tedy opřít svoji důvěru? Snad o tradici, která nás spoluvytvářela a o naše vnímání smyslu světa a historie - přesně to je totiž náboženství. Ti, kdo ho odvrhují, protože chtějí nalézt smysl a naději bez něj, musí sáhnout jinam. Ale v podstatě to znamená, že sahají do jiných tradic. Neboť smysl nelze vyhlašovat nějak samostatně. I když ho Židé hledají       na nejrůznějších místech, občas se objeví úkaz, který Lévinas popisuje tak: „Sounáležitost k judaismu se ukazuje zvlášť trvalá u těch lidí, kteří jí nepřisuzují náboženský význam a někdy vůbec žádný význam.“  A příklad: copak i ti nejvíc protináboženští mezi námi nesouhlasí s tím názorem, že za nevěrnost, zradu, má přijít trest? A taky že existuje naděje, že ten trest nebude posledním slovem?

Jom kipur 5780

Možná je na "debrífing" po letošním Jom kipuru trochu brzo, ale mám zrovna možnost chvilku psát, tak ji muím využít.
Byl to můj první Jom kipur s dítětem, v tuto chvíli malým miminkem, stál ještě kojeným, i když už pěkně jí příkrmy. Obávala jsem se, že půst a kojení nepůjdou dohromady, ale rozhodla jsem se to zkusit s tím, že pokud uvidím, že hrozí, že sebou někde seknu, napiju se. Vzhledem k tomu, že letos byl Jom kipur celkem pozdě, bylo chladno a tak se mi podařilo půst zvládnout bez většího problěmu. Kromě počasí k tomu určitě přispělo i to, že jsem většinu času netrávila ve vydýchaném sále, kde Jom kipur organizujeme (do synagogy bychom se nevešli, ale ten sál má fakt strašně špatně řešenou ventilaci), ale s dítětem na chodbě a nebo venku a po Šmuliho obědě jsme si dali dlouhou siestu. Také jsem mu dala víc příkrmů než obvykle a k pití vodu, aby vypil méně mléka. Ukázalo se také, že je dobré ho kojit buď v leže nebo dobře usazená v křesle, protože během kojení se mi odpoledne už hlava fakt trochu točila. Letos jsem si moc liturgii neužila, z Kol nidrej jsem musela odejít už po Amidě, protože Šmuli chtěl spát. Ráno jsem četla z Tóry, ale opět jsem odešla ze synagogy už před musafem (v podstatě jsem dočetla, vzala dítě a šla domů a musafovou amidu odříkala ve spěchu, než jsme si šli dát tu odpolední siestu). Tchýně pak vzala Šmuliho na procházku a tak jsem mohla jít na minchu, pak zase domů dát Šmulimu večeři a vrátili jsme se na Neilu. Ale i tu jsme z větší části strávili na chodbě, kde si hrály ostatní děti a jen na závěr jsme se připojili k Elimu, schovali se pod jeho talit, křičeli "Hašem hu ha-elokim!" a poslouchali závěrečné troubení na šofar. Šmuli z toho byl trochu vyvalený, ale neplakal a cestou ze sálu domů (máme to 10 minut volnou chůzí) usnul.
S takovou "neúčastí" na liturgii jsem letos konečně ocenila sociální rozměr Jom kipuru-potkáte lidi, co jste celý rok neviděli a protože nemáte možnost se soustředit na modlení, máte možnost prohodit pár slov.
Také jsem si všimla, že malé děti, tak 3-10 let, si bezprizorně hrají na chodbě. Teda, toho jsem si všimla už dřív a přemýšleli jsme i nad tím, zda by nebylo od věci zaplatit na Kol nidrej a Neilu nějakou chůvu. Ale letos mě napadlo, že vzhledem k tomu, že v příštích minimálně deseti letech to s mojí účastí na bohoslužbách nebude lepší, že bych mohla zkusit vymyslet nějaký jomkipurový program pro děti-jen na Kol nidrej a na Neilu, ale aby se zabavily a přitom i ony měly nejaký sváteční zážitek, aby trochu víc rozuměly tomu, co se v sále děje. Napadlo mě udělat nějaký omalovávací mahzor, kde by se ty nejmenší zabavily kreslením (halacha stranou) a s těmi většími bychom prošli a zazpívaly to nejdůležitější (a když budou chtít, tak si klidně taky mohou malovat). Musím nad tím pořádně popřemýšlet a poradit se s nějakými zkušenými rabíny, co si o tom myslí. Mám na to celý rok, ale s mým tempem práce bych měla začít. Stejně jako se stavbou suky začínáme hned po ukončení jomkipurového půstu.

A k událostm v Halle-raději si nepředstavuju tu hrůzu, když se na vás do synagogy dobývá střelec (ještěže se mu to nepovedlo, obávám se, že v sále, který si pronajímáme, by neměl problěm, i když si platíme ochranku). Takhle střelba ale jasně ukazuje, že "nepřítel mého nepřítele je můj přítel" opravdu neplatí v případě holýh lebek...koketovat s krajní pravicí jen proto, že teď zrovna má spíš v hledáčku muslimy, je velmi neprozíravé.

Avi: Parašat Vajelech (Devarim 31:1 – 30)

  Tahle krátká paraša je už těsně před  závěrečnou „písní Mojžíšovou“.  Je to konec Páté knihy Mojžíšovi, kdy Mojžíš dobře ví, že do zaslíbené země už nevejde. Je nejvyšší čas na to předat vedení někomu schopnému. My víme, že tím jeho nástupcem se stal Jozue. Mojžíš to oznamuje „před očima celého Izraele“ (Devarim 31,7). Záležitost je  celkem jasná, nezpochybnitelná, nikdo taky neprotestuje. Panuje shoda, že Izrael má před sebou poslání, které vyžaduje vhodného vůdce. Jozue je tím pravým velitelem, když se schyluje k vojenské kampani. Ale co pak?

  Několikrát čteme o tom, že až nebude Mojžíš, lid Izraele se zpronevěří a to přinese neštěstí a utrpení. Mojžíš „ví“, že to bude „po jeho smrti“ (Devarim 31,29). Raši to však porovnává s hodnocením doby za Jozua, popsanou v knize Soudců (2,7) a předtím na konci knihy Jozue: „Izrael sloužil Hospodinu po celou dobu Jozuovu…“ (Jozue 24,31). Zatím tedy, bezprostředně po Mojžíšově smrti, nebylo zle.  Jak to tedy uvést do souladu s tím, že Mojžíš „věděl“, že bude zle, protože mu to oznámil Stvořitel  (Devarim 31,16)? Podle Rašiho to je tak, že když Mojžíš říká „umře“, má to znamenat až umře Jozue. Neboť učitel žije ve svém žáku. Proto „mu má být žák tak drahý, jako on sám sobě.“

  Následující popis z knih Jozue a Soudců říká víc: Izrael se začal chovat nevhodně když vymřelo pokolení Jozua, čili ti, kteří „dobře znali všechno, co Pán učinil Izraeli.“ (Jozue 24,31). Zázraky a mimořádné činy mohou ovlivnit jejich svědky. V těch dalších pokoleních už svůj rozhodující význam ztrácí. Co tedy zůstane, co rozhoduje?

  Zůstanou jen vyprávění, příběhy – vyprávěné ústně, nebo zapsané. A něco stejně důležitého: příklad, který dává předchozí generace. A to poslední není jen nějakou základní psychologickou pravdou. I kdybychom nebyli kdovíjak zbožní, stejně stojíme o to předat dětem pocit, že existují věci nejvyšší důležitosti a že není lhostejné, jak se chováme- i ve chvílích, kdy nás nikdo nevidí.

  V situaci relativně klidné zaniká pocit, že má Izrael nějaký úkol, že povinnost zachování věrnosti smlouvě je stejně aktuální dnes, tak jako dříve. Nikdy už asi nebude tak hladké předání pravomocí jako mezi Mojžíšem a Jozuem, ale určité vedení vždycky potřebujeme. Dnes už nejsme svědky zázraků. Jejich nedostatek byl zvlášť trýznivý v době šoa. Pro některé to byl konec smlouvy, už se jí necítili  být vázáni. Pro jiné, kteří prošli tím samým utrpením , smlouva dál trvá. I klidné časy i děsivé tragédie mohou nakonec ničit víru úplně stejně.  Ať tak či onak, naše děti vidí naše chování, které ovlivňuje smlouva s Hospodinem – nebo taky pravý opak... Určitá stálost, nepřetržitost je v tom všem nutná. Jak ji udržet? Naším snem je přece to, aby se  naše děti, vnuci i pravnuci ujali své dané odpovědnosti.

  Když už tedy nejsou zázraky a zůstávají  jen zapsané příběhy a příklad staršího pokolení, jsou zapotřebí  i nějaké ustálené formy, institucionální rámce. To samo zní  trochu frázovitě  Ostatně instituce v nás občas vzbuzují oprávněnou nedůvěru: mohou se stát prázdnými a bezduchými celkem snadno. Jsou ale nezbytné, když jde o společenský rozměr a ne jen o přežití jednotlivců, když jde o tu kýženou mezigenerační posloupnost. Přitom nejde jen o to, co se děje tady a teď. A takovou formou je něco, co dobře známe, jen to někdy nedoceňujeme: jde o tzv. jho přikázání.

  Není náhodou, že právě v našem dnešním čtení můžeme takové řešení najít. Píše se tu, že „Mojžíš napsal  tento zákon“ (Devarim 31,9) a přikázal ho uložit po straně schrány smlouvy Hospodina           (31,26). Nebudeme pitvat, že i po tomhle vyhlášení muselo ještě pár řádek k takovému textu přibýt – vždyť ještě následovala ta zmiňovaná Mojžíšova píseň a popis Mojžíšovy smrti. Při takovém nimravém spekulování by nám mohl uniknout ten nejpodstatnější smysl tohoto textu: on je pro nás poučením a právě tím garantem stálosti, nepřetržitosti.  Právě přikázání – micvot, i samotná jejich struktura vytváří formu života, která má šanci přetrvat po pokolení, bez ohledu na to, jestli vůdcové národa budou akceptované autority, nebo jejich úplné karikatury. Ne zázraky, ani nadpřirozené zkušenosti, ale věky ustálená, pevná a až svírající forma je tou hybnou pákou, tím nástrojem,který nás může povznést nad historii, čili „zajistit židovskou existenci“, a jak píše Lévinas: „snad právě tímto způsobem být přítomný u Nejvyššího.“

Všecko nemůže jít vždycky podle plánu

Roš hašana je za námi, medovník i kachnu jsme snědli, tak zase za rok!

Letošní rošhašanové bohoslužby byly poněkud s překvapením. Plán byl následující-do synagogy dorazíme s předstihem, abych stihla nakojit Šmuliho ještě před začátkem bohoslužby, pak povedu šacharit až do čtení z Tóry, převezmu Šmuliho a budu ho nosit v nosítku (a nebo nechám hrát na koberci) až do konce a podle potřeby ještě nakrmím). Jenže po příchodu se Šmulimu vůbec nechtělo jíst, nakonec se mi ho těsně před začátkem podařilo přesvědčit, že by si fakt měl cucnout, protože jinak bude mít hlad. Pianista dorazil se zpožděním až během požehnání před čtením Šma. A musel si nutně odskočit na záchod zrovna, když jsme došli k nádhernému pijutu Adirej ajuma. No, alespoň druhou polovinu pijutu jsme měli s piánem. Vzhledem k tomu, že je to jeden z vrcholů šacharitové bohoslužby, byla to trochu škoda (ale vynahradili jsme si to druhý den). Po odzpívání 13 Atributů před otevřeným Aron ha-kodeš jsem převzala Šmuliho a tak jsem neviděla, jak se v jednu chvíli náš chazan zlomil v pase a už se pořádně nenarovnal. Ještě zvládl dokončit vyzvednutí svitků Tóry z Aronu, ale s každým zazpívaným taktem to bylo horší a pak si musel jít lehnout do vedlejší místnosti. Naštěstí se mezi přítomnými našli 3 lékaři, kteří mu mohli poskytnou první pomoc. Diagnóza-uskřiknutá kýla. Chazana nám tedy odvezla sanitka a my museli improvizovat celý musaf. Normálně je u nás sváteční musaf nádhernou liturgií, kterou zpívá náš chazan svým mocným basem, pianista ho doprovází a sám občas něco zpívá, nebo zpívám já. Pianista je také ovšem bývalým šéfem mužského sboru hlavní štrasburské synagogy a liturgii má v malíčku (a co v malíčku nemá, to je schopný zazpívat z listu a ještě u toho sledovat text v liberálním mahzoru, jestli tam nejsou textové změny a eventuálně se přizpůsobit). Takže on vyměnil místo za piánem za místo u pulpitu a společně ještě s pánem, který troubí na šofar a občas také participuje na liturgii, jsme zvládli musaf. Nebylo to sice tak krásné, ale řekla bych, že jsme se s tím celkem důstojně vypořádali. Jen Eli neměl z bohoslužby v podstatě nic, protože Šmuli se u mě v nosítku vzbudil uprostřed prvního požehnání z musafové amidy, chtěl spát a pořád mu u toho někdo hlasitě zpíval u ucha...

Měli jsme štěstí a chazanova kýla povolila a nemusel být akutně operován a zvládl vést boholužbu druhý den svátku. To už průběh víc odpovídal našemu půvonímu plánu (jen jsem Šmuliho převzala až po čtení z Tóry, protože první den čte Izák a druhý den já).
A jestli něčí modlitby mají sílu otevřít brány nebes, jsou to modlitby našeho chazana-kromě jeho vlastních zdravotnách problémů se stará o svého syna, který trpí těžkou epilepsií, maminku, která má Alzheimera a jeho žena v minulém roce prodělala rakovinu a nehodu na kole. Unetane tokef v jeho podání není jen text, který zpívám, protože je to tradice...

Avi: Parašat Nicavim (Devarim 29:9 – 30:20)

  Tóra patří všem a je i závazkem pro všechny Židy. Podle hojně citovaných slov není v nebesích, není za mořem, ale naopak: „Není pro tebe ani neuchopitelná, ani vzdálená“,  je „ti blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys ji dodržoval“ (Devarim 30,11-14). Je pozoruhodné, že od samého počátku není Tóra určena jen znalcům, kněžím a zasvěcencům. Učenci jsou prima, ale vůči Tóře jsme si všichni zásadně rovni. Dnes už je dostupné úplně všechno a my jsme díky tomu zahlcováni knihami, všemi médiemi a i díky internetu  textům všeho druhu. Ale neměli bychom zapomínat, že tyto zápisy Mojžíšových promluv patří k nejstarším textům, které mají stále masovou základnu čtenářů. Ostatní starobylé texty si přečtou maximálně experti na mrtvé jazyky. A pouze Tóra, žalmy a někteří proroci jsou stále citováni i v rámci dnes probíhající, živé liturgie. Po celá pokolení  to nemělo konkurenci. Ale co už s tím dnes, mají ta slova stále schopnost zasáhnout dnešního člověka?

  Slova dnešní sidry, to jsou slova slibů, které si rádi přisvojujeme. Ale jsou tu i slova hrozeb, která popisují tresty, které nastanou po opuštění závazku, jakým Tóra je. Ty hrozby- prokletí si naopak připouštíme velmi neochotně. Mojžíš tu všem oznamuje, že smlouva platí pro všechna pokolení. Vědomí spojení s Bohem je zdrojem zachování, přežití  Židů. Zkuste od Židů odečíst Boha a Jeho Tóru a co pak zbyde? Společenský, sportovní klub? Ale co už na něm bude židovského? Tak nějak obecně tyhle věci uznáváme, horší je si to uznat osobně. Proč by se takový závazek měl týkat mě?

  Tóra připomíná i takový postoj. Řeč je o někom, kdo se domnívá, že ty tresty za nevěrnost jdou mimo něj: kdyby „si v srdci lichotil a říkal: „Budu mít pokoj, i když si budu žít v zarputilosti srdce“ (Devarim 29,18), tak na něj dopadnou tresty, „Hospodin vymaže zpod nebes jeho jméno. Hospodin ho oddělí k zlému, ode všech kmenů Izraele“ (29,20). Slova, která vyslovuje hypotetický neposlušný Žid se dají vykládat různě.  Slovíčko „ki“, které se tam vyskytuje, se dá překládat různým způsobem: „dokonce“, „i když“, „když“, „poněvadž“. Takže to má pokaždé trošku jiné vyznění. Může to vyjadřovat naději na pokoj i přes zatvrzelost.  Snad proto, že si dotyčný myslí, že bohabojnost jiných mu poslouží jako ochrana… Jiný význam podsouvá obraz pokoje bez zvláštního spojení se zatvrzelostí - ulevování instinktům dotyčný bere za tak přirozené, že si ani nepřipouští možnost trestu. A poslední význam naznačuje vykročení mimo oblast smlouvy. Tak například i Nešama Leibowitz chápe Nachmanidovo vysvětlení. Odvržení smlouvy, židovského osudu – to je pokušení nejen pro současníky. Něco takového existovalo vždycky. Zbavení se závazků má přinést úlevu. Odvržení odpovědnosti má způsobit mír v duši. Nemyslí si to právě tak ti Židé, kteří se vydávají cestou úplné asimilace?

  Ale může se jim to podařit? Někdy snad ano, i když je udivující, jak často se asimilace ukazuje jako neúspěšná, nebo těžší, než by se mohlo jejím stoupencům zdát. Není přitom možné nevzpomenout známý fakt, že během šoa byli zabíjeni Židé jak zbožní, tak asimilovaní. Nejde o to, že by byl holokaust trestem. Takové chápání je nepřijatelné. Ale plán na vyvraždění Židů nezůstal bez spojitosti se židovskou tradicí, jeho misí vůči světu, čili smlouvou. Akce masového vraždění často začínaly v den židovských svátků. Všechno, co bylo svatým pro tradici, bylo systematicky zhanobeno. Hitlerovci takovým způsobem zkoušeli zlikvidovat Židy, ale taky svým způsobem přemoci Boha Izraele. I když si zachováme zdrženlivost vůči pokusům hledat smysl takové tragédie, je možné nepochybně říci, že se stále ukazuje, že úplné opuštění sféry smlouvy není tak jednoduché. To může těžko popřít i ten nejméně zbožný mezi námi.

  Stačí si připomenout poválečné, zinscenované  politické procesy, při kterých byl zdůrazňován židovský původ údajných zločinců, nebo protižidovská kampaň v Polsku roku 1968.  Tehdy se mnoho mladých lidí s údivem dovídalo o svém židovském původu, který jim rodiče z opatrnosti zatajili, protože doufali, že je to cesta jak se zbavit židovských problémů, čili dosažení kýženého pokoje.  Tóra je stále aktuální. Ale nikoho není možné- naštěstí – donutit k přijetí závazku. Ale minimálně je aspoň možné se shodnout s Lévinasem, který říká, že asimilace „se nepovedla, protože neučinila přítrž  rozháranosti židovské duše.“

Šana tova u-metuka!

Kone roku 5779 se nezadržitelně blíží, už si jen odpočineme o šabatu a navaříme v neděli a je to tady! Těším se na dlouhý víkend, na sváteční bohoslužbu i jídlo (seder letos nepořádáme, ale máme hosty na první i druhý den na oběd), jsem zvědavá, jak zvládne Šmuli bohoslužbu a zvuk šofaru (už měl malý trénink, když byl s Elim kupovat novou, větší jarmulku a zrovna tam někdo nakupoval šofar).
A mrzí mě, že vůbec nezvládám trochu bilancovat uplynulý rok a přemýšlet na tím, jaký bych chtěla mít ten rok nadcházející. Tento rok byl tak nabitý událostmi, že bych na to bilancování potřebovala několik hodin klidu a soustředění, které prostě nemám. Jediné okamžiky, které se klidnému rozjímání alespoň vzdáleně blížily byly tento týden v autě, když jsem pendlovala z jednoho pracoviště na druhé autem a poslouchala u toho selichot. Jako "chešbon nefeš" (účetnictví duše) nic moc. Ale snažím se hledět optimisticky do nového roku, že se mi snad podaří najít lepší balanc mezi tím, co musím a tím, co bych chtěla.

Všem přeji sladký a dobrý rok 5780, ŠANA TOVA U-METUKA!

Avi: Parašat Ki Tavo (Devarim 26:1 – 29:8)

  Po hrozivě znějících, obšírných výstrahách, kterým se říká tochecha, Mojžíš začíná následující řeč k lidu, jednu z posledních. V ní konstatuje, že i když celý Izrael viděl, co Bůh učinil faraonovi, viděl ty rány a zázraky, tak přesto- jak se tam píše- „Hospodin vám nedal srdce, aby chápalo,ani oči, aby viděly, ani uši, aby slyšely, až do tohoto dne“ (Devarim 29,3). Znamená to, že na počátku vyjití z Egypta Židé nebyli schopni uznat svoje spojení se Stvořitelem a ani svoji závislost na Něm. Teprve po čtyřiceti letech putování po poušti přichází pochopení… Je to udivující i povzbudivé. Udivující proto, že se ukazuje, že smlouva uzavřená pod Sinajem nebyla vlastně odpovídajícím způsobem pochopena. Od té doby pouze začal proces, který teprve po tolika letech přinesl výsledek. A to přesto, že zázraky a nadpřirozená podpora při srážkách s nepřítelem nebyla nikdy výraznější, než na počátku, během vyjití z Egypta.

  A ta situace pro nás může být povzbudivá tím způsobem, že se ukazuje, že tehdejší  Židé nám byli tak podobní - nedůvěřiví, neposlušní, vždycky připravení ke vzpouře. Teprve dlouhodobý výchovný proces umožnil to kýžené „chápání srdcem“. A i to, jak dobře víme, nebylo definitivní.

  Je zvláštní, že Mojžíš konstatuje, že „až do tohoto dne“ nedal  Pán Bůh Izraelcům chápající srdce. Nemohl, nebo nechtěl? Někteří  komentátoři zdůrazňují, že ani Bůh, i kdyby chtěl, nám nemůže přikázat správný postoj. Znamená to, že to správně nasměrované srdce, oči a uši, čili- jinými slovy, bázeň Boží- můžeme získat pouze sami. Tak, jak to také potrzuje talmudický výrok: „Všechno je v rukou Nebes, kromě bázně Nebes.“ To zní výstižně a tak by nám nedělalo potíž přijmout omezení Boha. Narazíme ale hned na problém. Proč je řečeno, že ne my jsme získali pochopení, ale dal nám ho Bůh? Ibn Ezra pospíchá s formulací, že Bůh zůstává konečnou první příčinou. To je ale tak obecné, že je to třeba interpretovat. Další říkají, že jde vlastně o řečnickou otázku: Copak jste nedostali srdce, oči a uši, abyste mohli chápat? To ale zase pomíjí tu formulaci „ až do tohoto dne“.  O jaký den se tu jedná?

  Meir Simcha (19.stol.) poznamenává, že podle tradice Mojžíš řekl ta slova v posledním dni svého života. Znamenalo by to, že teprve následná Mojžíšova smrt otevřela lidem oči. Do té doby - „až         do tohoto dne“ - byl on sám pro Židy něčím jako Bůh, a teprve teď pochopili, že byl opravdu jen smrtelníkem, Božím vyslancem. Mojžíš nebyl velkým mágem, to samotný Bůh nám dával všechna ta znamení. Jestliže je to tak, píše Nešama Leibowitz, tak je v textu ukryt Mojžíšův povzdech, když si uvědomil ironii situace: přes všechnuu monumentálnost jeho díla, teprve svým odchodem může způsobit požadovanou přeměnu lidu, který vedl.

  A je možné si položit ještě obecnější otázku: jestli ten, kdo je přímým svědkem zázraku, umí vůbec docenit to, čeho byl účastníkem? Ty věci, které máme tak nějak na dotyk, z první ruky, považujeme  za přirozené a ne za nadpřirozené. A teprve s odstupem času a prostoru jsme potom občas schopni postřehnout jejich neobvyklost. Ten, kdo je uprostřed toho mumraje dění toho schopen není. Tak to může být i se zázraky, čili jevy, které můžeme vnímat jako prolomení nám známých zákonitostí. Je možné to vnímat dvojím způsobem. Ten první je, že svědkové zázraku nejsou dostatečně přesvědčeni, že jde o výjimečnou událost nebo úkaz. Nepostřehnou tu výjimečnost zázraku, protože je na to jejich dosavadní život nepřipravil. Vody se rozestoupily, přešli jsme, vody se právě včas zavřely, ale byl to zázrak? Druhé možné chápání zázraku je ještě radikálnější. Třeba se opravdu nedá nic postřehnout . Jak to popisuje Krajewski: kamera, postavená na místě zázraku by nezaregistrovala nic, co by vybočovalo mimo běžnou, normální realitu. Ten rozměr zázračnosti se objeví teprve v naší interpretaci, anebo – řečeno současnějším jazykem – vyprávěním, nezbytným k tomu, abychom vůbec mohli postřehnout smysl.

  Proto je studium Tóry stále blízké i nám, současným lidem, vždyť vyžaduje jen jedno: uznat, že je to vyprávění, které dává smysl. Jak říká Lévinas, tam přítomný „podpis je věrohodný.“