Judaismus, křesťanství a islám (2.)

Dneska něco málo o křesťanství (o islámu příště toho bude ještě míň, protože o něm toho vím ještě míň a nemám to s kým konzultovat, čímž děkuji Jendovi za cenné komentáře k tomuhle článku).

Křesťané začínali jako hnutí uvnitř judaismu (slovo sekta by sice bylo výstižnější, ale získalo v češtině příliš hanlivý nádech), Ježíš se narodil jako žid, žil jako žid a umřel jako žid a různých radikálních kazatelů se po Judei toulalo v těch časech víc a židovství bylo ledacos, jen ne jednotné (ehm, to se od těch dob změnilo opravdu jen málo).  Ježíš, což asi mnohé překvapí, vycházel z učení farizejů (předchůdců rabínského judaismu), i když se o nich pak Nový zákon vyjadřuje dost nelichotivě. Farizejové trvali na tom, že Tóra má být vykládána v každé generaci tak, aby byla stále aktuální a že nemusí být platný jen jeden výklad. Nicméně trvali na tom, že všechna přikázání je třeba pečlivě dodržovat. Druhým důvodem bylo to, že farizejové a z nich následně vzešlí rabíni přijali do hlavní denní modlitby Osmnácti požehnání (Amida) požehnání devatenácté-proti heretikům (nejen křesťanům) a tím je de facto vyloučili ze synagog a tedy z ochrany státem (Římem) uznávaného náboženství. Ježíš také pravděpodobně znal i učení asketické mesiášské sekty essénů, hlásající celibát, izolaci a brzkou apokalypsu, ale do jaké míry jím byl ovlivněn on a jeho následovníci zůstává otázkou.

 

Jen pro úplnost, Ježíše ukřižovali Římané, kdyby ho k trestu smrti odsoudil rabínský soud, tak by byl ukamenován. Navíc rabínský soud nezasedal v noci ani o svátcích (byl zrovna Pesach). Že ale veleknězi nijak zvlášť nevadilo, že ho Římané zbavili jednoho radikálního kazatele hlásajícího porušování micvot a navíc s mesiášskými sklony, to je taky pravda. Atmosféra v Judeji byla výbušná už delší dobu (a k velkému povstání nakonec skutečně došlo v roce 66 občanského letopočtu a vedlo ke zničení Jeruzalémského Chrámu v roce 70) a Jeruzalém v období poutních svátků (jako je Pesach) narvaný poutníky byl v podstatě sud se střelným prachem. Takže z židovských mocných určitě nikdo proti jeho zatčení a ukřižování neprotestoval a lze i předpokládat, že ho naopak podpořili. Stejně jako římská správa netoužili po nějakých nepokojích (jako komunisté v 80. letech preventivně zavírali disidenty před významnými událostmi a zahraničními návštěvami, Římané je preventivně popravovali). Kolektivní obvinění židů z "bohovraždy" se sice často mezi křesťany objevovalo, není však součástí učení církve.

K vážnému rozkolu s judaismem ale začalo docházet až během působení Pavla z Tarsu, který řekl, že pohan, který chce být křesťanem, nemusí konvertovat k židovství. Vzhledem k tomu, že konverze k židovství je složitá a na obřízku mužů a kašrut se mnoho zájemců nalákat nedá, začal tímto křesťanský boom. V té době existovalo nemálo lidí, kteří byli monoteisté, ale konverze k judaismu-jedinému tehdejšímu monoteistickému náboženství-pro ně byla příliš náročná, nebo z nějakého jiného důvodu nepřijatelná (navíc židé konvertity aktivně nevyhledávají) a křesťanství tak „zaplnilo díru na trhu“.  Židovský problém s křesťanstvím spočívá v tom, že křesťané považují Ježíše za Mesiáše (spasitele) a na prvním nicejském koncilu (ve 4. století) se navíc shodli, že je bůh. Přes to prostě v židovství nejede vlak. Zástupy svatých a modlení před jejich obrazy a obrazem Ježíše, to už jsou jenom poslední kapky. Že křesťané prohlásili, že Bůh zrušil svou smlouvu s Izraelem a nyní do tohoto smluvního vztahu může vstoupit každý, kdo se dá pokřtít, to židy taky dvakrát nenadchlo (trváme na tom, že smlouva mezi Izraelem a Bohem je věčná a neměnná). Další teologický rozkol je ve způsobu, jakým se židé a křestané vyrovnávají s vlastními chybami. Podle křesťanů se rodíme již zatíženi dědičným hříchem (tedy tím, že Adam s Evou neodolali a jedli ze stromu poznání) a Ježíš tím, že byl ukřižován, vykoupil lidi z tohoto dědičného hříchu. Aby člověk byl vykoupen, je třeba věřit, že Ježíš byl obětním beránkem za lidstvo (v podstatě analogie Jomkipurové obětní bohoslužby v Chrámu v Jeruzalémě, který za Ježíšova života ještě stál a fungoval). Židé s tímto přístupem nesouhlasí. Jednak odmítáme myšlenku prvotního hříchu-hříchy se nedědí, každý je trestán za ty svoje a druhak hřích je odpuštěn, pokud ho dokážeme přiznat, napravit a neopakovat. Každý sám za sebe, nikdo jiný to za nás udělat nemůže. V křesťanství také hraje mnohem větší roli idea posmrtné odměny, v židovství sice spekulace na toto téma také existují, ale nemají charakter dogmatu (ono hledat dogma v židovství připomíná hledání jehly v kupce sena) a nejsou tak zásadní. Pro židy je důležitější dostat nebe na zem.

O hlubokém nepochopení mezi křesťany a židy vypráví tenhle vtip:

Před pár set lety se papež rozhodl, že vypudí Židy z Říma. Těm se to samozřejmě nelíbilo a strhlo se veliké pozdvižení. Nakonec tedy papež nabídl ústupek - uskuteční se zástupcem židovské komunity náboženskou diskusi a pokud bude poražen, Židi mohou zůstat.
Jenže nikomu se do diskuse s papežem nechtělo, tak nakonec přesvědčili starého Mojšeho, který celý život strávil uklízením ulic a tak vlastně neměl co ztratit. Mojše měl jen jednu podmínku - během svého života toho moc nenamluvil, protože se s ním málokdo vůbec bavil, a tak chtěl, aby se ona náboženská debata odehrála mlčky. Papež nakonec souhlasil.
Nadešel onen velký den. Mojše sedí naproti papežovi u velikého stolu. Za naprostého ticha papež po minutě vztyčí ruku se třemi zdviženými prsty. Mojše se na něj podívá a zdvihne jeden prst. Papež poté naznačí rukou kruh okolo hlavy. Mojše ukáže na zem, kde sedí. Papež pak vytáhne hostii a láhev mešního vína, Mojše odpoví tak, že vytáhne jablko.
Pak se najednou papež postavil a říká: "Vzdávám to, ten muž je příliš chytrý. Židi mohou zůstat."
O půl hodinky později se kardinálové shromáždili u papeže a chtěli slyšet vysvětlení. Svatý Otec povídá: "Nejdříve jsem ukázal tři prsty na znamení Svaté Trojice. On odpověděl jedním prstem, symbolizujícím jednoho Boha, který zůstal našim vírám společný. Tak jsem mu ukázal kolem nás, že Bůh je všude, ale on ukázal na zem, že Bůh je také přímo s námi. Vytáhl jsem hostii a víno, abych naznačil, že Bůh nám odpouští naše hříchy. A on zas vytáhl jablko, aby mi připomenul prvotní hřích. Měl zkrátka odpověď na všechno. Co jsem měl dělat?"
Mezitím se Židé shromáždili kolem Mojšeho a ptají se ho, co se vlastně stalo.
"Nejdřív mi ukázal, že máme tři dny na to, abysme vypadli, tak jsem mu dal najevo, že ani jeden z nás se odtud nehne. Pak ukázal, že celé tohle město od nás chce vyčistit a já mu ukázal, že hodláme zůstat právě a přesně tady, kde jsme doma."
"A co potom?"
"Já nevím. On si vytáhl svoji svačinu, tak jsem si taky vytáhl svoji." 

Nepochopení, účelová (des)interpretace některých novozákonních textů, snaha křesťanů vymezit se proti judaismu, ze kterého vzešli, a v neposlední řadě využití náboženství k likvidaci ekonomické "konkurence" vedla k pronásledování židů, vyhánění z měst i zemí, obvinění z trávení studní, rituální vraždy, zavírání do ghett a omezování v získávání obživy. Z toho ovšem stále vedla cesta ven-nechat se pokřtít, což židé ve velké většině odmítali. Nešlo o antisemitismus, ale anti-judaismus, nevraživost vůči náboženství (s jedinou výjimkou a tou bylo Španělsko), antisemitismus přišel až v době sekularizace společnosti, kdy se nevraživost nedala schovat za náboženství a bylo potřeba najít nová "zdůvodnění". Ale o tom někdy jindy. V dnešní době jsou vzájemné vztahy mezi křesťany a židy dobré, byť se stále objevují misionáři (hlavně v řadách evangelikálních křesťanů v USA), kteří to ještě nevzdali a stále se snaží židy obrátit na „tu jedinou pravou víru“. Že je to po těch 2000 letech ještě baví...

A ještě jeden komentář od babičky izraelského spisovatele Amose Oze: "Proč to násilí mezi křesťany a židy, kvůli tomu, kdo má pravdu, jestli už Mesiáš přišel, nebo ne? Nejlepší způsob, jak zjistit, kdo má pravdu je, počkat, až Mesiáš přijde. Pokud přijde a řekne: "Dobrý den, rád vás poznávám." tak mají pravdu židé a pokud řekne: "Dobrý den, rád vás zase vidím." tak ji mají křesťané."

Svitek Tóry

Tóru, alis Pět knih Mojžíšových, lze najít ve dvou podobách. Jedna z nich je klasická knižní, často navíc i s komentářem, nebo překladem a říká se jí Chumaš. Takový chumaš používám i já a když tady na blogu cituji Tóru, používám právě tenhle chumaš s překladem rabiho Sidona. Na pravé stránce je vždy text v hebrejštině, včetně vyznačených samohlásek, značek pro kantilaci a kapitola a verš. Na levé straně je pak český překlad. Ovšem když se při bohoslužbě čte z Tóry, nečte se z chumaše, ale ze svitku, přesně takového, jaký byl používaný před tisíci lety a text je bez jakýchkoliv značek, jen nad některými písmeny jsou korunky a občas jě některé písmeno větší, nebo menší, nebo napsané nějakým zvláštním způsobem. Takže ten, kdo čte (respektive zpívá=kantiluje, protože melodický přednes Tóry je jedna hezký a druhak melodie zlepšuje porozumění textu-důrazy na správné slabiky, emoční zabarvení, tedy za předpokladu, že posluchači umí hebrejsky) musí znát text i melodii předem, a nebo nakukovat do vedle položeného chumaše.

Svitek Tóry je jednoznačně to nejvzácnější, co v každé synagoze lze najít, a proto se k němu také všichni chovají s velkou úctou. Pokud by se stalo, že by svitek upadl na zem, musí se celá komunita postít. Pokud je v textu chyba (i třeba jen jedno špatně čitelné písmeno) nebo je svitek jinak poškozený,nesmí být používaný pro veřejné čtení a musí být opraven (svitek je takzvaně pasul-neplatný). Je-li poškozen tak, že už opravit nelze, nesmí být jen tak vyhozen do smetí, ale uložen v genize (speciální místnost v synagoze) nebo pohřben na hřbitově. Takové genizy jsou neocenitelným zdrojem informací pro archeology a například proslulá káhirská geniza ukrývala náboženské i obchodní dokumenty z let 870-1880.

Svitek vypadá tak, jako ve starověku běžně knihy vypadaly. Jsou to pergamenové obdélníky (pergamen je kůže zpracovaná tak, aby se na ni dalo psát, v tomto případě se jedná o kůži z košer zvířat, obvykle krávy nebo ovce) sešité k sobě do pruhu, který je akorát dlouhý, aby se na něj vešel celý text. Okraje pergamenu jsou připevněny ke dvěma dřevěným tyčím (ec chajim=strom života), na které se navinuje.  Svitek Tóry speciálně vyškolený písař (sofer) opisuje z předlohy, používá speciální inkoust, font písma a píše brkem. Píše vždy jednotlivé archy pergamenu zvlášť a jsou sešité k sobě až na závěr. Vždy, když se chystá napsat Boží jméno (tetragrammaton), jde se nejprve ponořit do mikve. Z praktických důvodů tam samozřejmě neběhá jen kvůli jednomu každému napsání, ale nechává volná místa a vždy po nějaké době zajde do mikve a pak doplní text do mezer. Než napíše celý svitek, trvá mu to zhruba rok a půl. Samozřejmě taková sranda něco stojí a cena nového svitku se v současnosti pohybuje kolem 35000 dolarů.

Také svitek nenecháváme jen tak válet. Obě dvě tyče s navinutým svitkem jsou svázané k sobě povijanem a přes svitek natažený pláštík. Nahoru na tyče přijde ještě koruna a nebo dvě „granátová jablka“ (rimonim) se zvonečky, zavěsí se ukazovátko (při čtení na Tóru nehamtáme prsty), aby se nezatoulalo a někdy ještě i štít, na kterém je cedulka, která část Tóry se právě tento týden čte, nebo ke které pasáži je aktuálně svitek srolován. A pak už je možné Tóru uložit do aron ha-kodeš (schránka na Tóru).

Kongregace mají různý počet svitků (minimálně jednu, ale ideálně alespoň tři), samozřejmě čím bohatší obec, tím více svitků, zdobnější pláštíky a koruny.

Svitky Tóry, jen v plášti, bez koruny a salších ozdob v již nepoužívané synagoze v Mutzigu (všechny svitky zde jsou pasul-nepoužitelné)

Rozvinutý svitek (opět pasul a opět zrušená synagoga v Mutzigu)

Tefilin, mezuza, talit a Šema Jisrael

Jak spolu všechny tyto pojmy souvisí? Začnu od konce. Šema Jisrael (Slyš Izraeli) je asi nejznámější židovská modlitba, kterou jsme povinni říkat dvakrát denně-ráno a večer. Technicky vzato to ale žádná modlitba není, ale jsou to tři pasáže z Tóry.

Slyš, Jisraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden! (když recitujeme Šema, tak tady ještě přidáváme: Požehnané je jméno království Jeho na věky věků.)

Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a z všech svých sil! A ona slova, která ti dnes přikazuji, měj ve svém srdci! Vštěpuj je svým synům a mluv o nich sedě ve svém domě a jda po cestě, uléhaje a vstávaje! A přivaž si je za znamení na svou ruku a ať jsou ti šperkem mezi očima! A napiš je na veřeje svého domu a do svých bran! (Deuteronomium 6:4-9)

Budete-li poslušni mých příkazů, jak vám dnes přikazuji, abyste milovali Hospodina, svého Boha, a sloužili mu celým svým srdcem a celou svou duší, dám vaší zemi déšť v příhodnou chvíli, podzimní a jarní a budeš sklízet své obilí, svůj mošt a svůj olej. A dobytku dám trávu na tvém poli a ty se najíš do sytosti. Střežte se však nechat se svádět svým srdcem, abyste se odvrátili a sloužili jiným bohům a klekali před nimi! Pak by se na vás vzplanul Hospodinův hněv, uzavřel by nebesa, nebylo by deště, půda by nedávala úrodu a vy byste z té dobré země, kterou vám dává Hospodin, rychle zmizeli. Mějte tato má slova na srdci a na mysli a přivažte je jako znamení na svou paži a jako šperk mezi své oči! A učte jim své syny a mluvte o nich sedíce doma a kráčejíce cestou, uléhajíce a vstávajíce! A napiš je na veřeje svého domu a do svých bran! Aby se na té půdě, o níž Hospodin vašim otcům přísahal, že jim ji dá, rozmnožily vaše dny a dny vašich synů na tak dlouho, kolik je dní nebes nad zemí. (Deuteronomium 11:13-21)

Hospodin pravil Mošem, říkaje: „Pověz synům Jisraele a řekni jim, ať si v každém pokolení dělají na cípech svých oděvů třásně a ať přidají do třásně na každém cípu modrou nit. Bude vám součástí třásně, a budete se na ni dívat a připomínat si všechny Hospodinovy příkazy a budete je konat a nebudete se spouštět za svým srdcem a za svýma očima, jimiž se necháváte svádět. Abyste měli na paměti a plnili všechny mé příkazy a byli svatí svému Bohu! Já jsem Hospodin, váš Bůh, jenž vás vyvedl ze země Micrajim, abych vám byl Bohem, já, Hospodin, jsem váš Bůh!“ (Numeri 15:37-41)

Tefilin jsou realizací příkazu přivázat si Hospodinova slova na svou ruku na mezi oči. Tento příkaz se v ortodoxii často používá jako důkaz toho, že Mojžíš dostal na Sinaji nejen psanou Tóru (tedy to, co je dnes Pět knih Mojžíšových), ale i takzvanou ústní Tóru-prováděcí předpisy, které byly později sepsané v Talmudu. Protože v Pěti knihách Mojžíšových není ani čárka o tom, JAK bychom si měli přivázat Hospodinova slova na ruku a mezi oči. Praktická realizace vypadá takhle:

Izraelský voják s tefilin (krabička+pásek na hlavu a ruku), fotku jsem upytlačila na internetu, fotit selfíčko s tefilin ani talitem nebudu.

Uvnitř těch dvou malých krabiček,kterým se říká batim (domečky) jsou svitky pergamenu se čtyřmi pasážemi z Tóry, které se o tefilin zmiňují. Dvě z nich jsou právě součástí Šema a dvě jsou z knihy Exodus.

Tefilin se pochopitelně nenosí celý den, ale nasazují se jen na ranní modlitbu (a pouze během týdne, nikoliv o šabatu. Protože jsou znamením a šabat je sám o sobě znamení (že jsme židi) a šlo by tedy o zbytečnou duplikaci). Tradičně mají tuto povinnost jen muži, protože jde o micvu, která má své časové určení a z takových micvot byly ženy z praktických důvodů vyňaty. Nicméně v dnešní době praček, myček atd. není důvod, proč by tuto micvu neměly plnit i ženy a i mezi ortodoxními (hlavně mezi moderně ortodoxními) židovkami pomalu narůstá počet žen, které tefilin používají. Samozřejmě se to neobejde bez vášnivého odporu tradicionalistů.

Název tefilin je odvozen od slova tefila=modlitba. Někdy se používá také název fylaktéria z řeckého phylacterion=ochrana, amulet, což ovšem značí hluboké nepochopení funkce tefilin a jak řekl jeden rabín, jehož jméno si nevybavuju: "Ten, kdo tefilin říká fylaktéria, ten je zaručeně nepoužívá!" 

Mezuza je malá krabička, ve které je svitek pergamenu a na něm jsou ručně napsány opět dva odstavce z Šema Jisrael, které se o mezuze zmiňují. Mezuza je umístěna na veřejích zhruba ve výšce ramene dospělého člověka, pod úhlem 45 ° směrem dovnitř. Pro splnění micvy stačí právě jedna mezuza na hlavních dveřích do bytu/domu, nicméně ortodoxnější židé mívají mezuzy na dveřích každého pokoje kromě koupelny, záchodu a kuchyně. Prodávají se i mezuzy do auta, ale nechápu proč, asi pro obchodní cestující, kteří v autě prakticky bydlí???

Zas jeden obrázek upytlačený z webu, tentokrát mezuza a svitek, který se pak sroluje a dá dovnitř.

 

Cicit alias třásně. Protože dnešní módní trendy jsou značně odlišné od těch v době darování Tóry na Sinaji, k realizaci micvy (tedy k připevnění cicit) se dnes používá speciální kus oblečení zvaný talit. Existují dva druhy talitu, nejprve tedy ten běžnější zvaný talit gadol (velký talit)-je to obdélníkový kus látky a v jeho rozích jsou přivázány cicit (třásně), byl inspirací při tvorbě izraelské státní vlajky. Nosí se při ranní modlitbě, v aškenázské tradici jej nosili jen ženatí muži, v sefardské tradici všichni muži starší 13 let a v reformním židovství nosí talit i ženy (a stejně jako v případě tefilin i talit se začíná objevovat i mezi moderně ortodoxními ženami). 

Schématický obrýzek velkého talitu (nahoře) a k porovnání izraelská vlajka. Podobnost čistě náhodná (obrázky opět upytlačeny na webu).

A pak ještě existuje talit katan (malý talit), který vypadá jako nátělník nebo tričko s cicit a nosí se pod košilí. V naprosté většině případů ho nosí pouze ortodoxní muži (už od malička, takže se dá koupit i talit katan s medvídkem a tak). Ortodoxie se nemůže shodnout, zda „..a budete se na ně dívat“ znamená celý den (to jsou ti, co nosí cicit z kalhot ven) a nebo jen ráno a večer při oblékání (to jsou ti, co nosí cicit zastrčené do kalhot).

 Talit katan v reálu. Tady ve Štrasburku lze potkat celkem dost mužů, kterým čouhají cicit, v ČR je to dost vzácnost. Obrázky opět upytlačené.

K cicit se váže moc pěkné vyprávění z Talmudu o jednom studentovi, který vždy dbal na to, aby měl cicit na sobě. Jednou se dozvěděl o velmi krásné prostitutce, která si za svoje služby žádala značnou sumu. Nicméně student peníze našetřil, sjednal si schůzku, zaplatil a když už se svlékal, tak ho přes obličej švihly právě jeho cicit. Muž si uvědomil, co to vlastně chce udělat a zase se oblékl. Prostitutka se ho zeptala proč, zda se mu nelíbí (něco takového se jí totiž ještě nestalo). On jí vysvětlil, že jak ho přes obličej švihly cicit, připoměly mu „...a nebudete se spouštět za svým srdcem a za svýma očima, jimiž se necháváte svádět“ a odešel. Na prostitutku udělal takový dojem, že vyhledala jeho učitele (rabína), konvertovala a vzali se a žili spolu šťastně až do smrti.

Judaismus, křesťanství a islám (1.)

Podle Tóry je lidstvo jako celek povinno se řídit sedmi příkazy (nebo spíš principy), které dal Bůh Noemu po potopě spolu se slibem, že už lidstvo nevyhladí, i když ho bude dráždit sebevíc. Jsou to: zákaz modloslužby, vraždy, smilstva, krádeže, jedení masa ze živého zvířete (dělat si z něj „živou ledničku“  třeba jako Masajové, kteří pouští žilou hovězímu dobytku a krev pijí smíchanou s mlékem, ale v podstatě jde o zákaz jakékoliv krutosti vůči zvířatům)  a rouhání (ve smyslu dělání špatné reklamy-od nesplněných slibů, falešných přísah až po násilí páchané ve jménu Boha) a příkaz zřídit soudy, které budou dohlížet na dodržování výše uvedených a hájit spravedlnost. Židé pak uzavřeli s Bohem smlouvu (nejdřív Abraham a pak všichni na Sinaji), která nás zavazuje plnit 613 micvot a za to nám Bůh dá zemi Kenaán, tedy Izrael a požehná nám. Z židovského hlediska tedy opravdu není nutné, aby všichni konvertovali k judaismu-různé národy a různí lidé mohou mít různé cesty, jak tyhle požadavky implementovat do svého života a třeba i jiné smlouvy s Bohem a nikde není psáno, že jedna cesta je správnější, než druhá. A že když Blůh požehná Izraeli, že nemůže požehnat i někomu jinému. Když použiju metaforu rabiho Sackse (Jonathan Sacks: Radical Then, Radical Now), všechny jazyky světa jsou shodné v tom, že mají slova, skládají je do vět, mají způsob, jak tvořit otázku, příkaz atd., pokud se chceme domluvit s ostatními, musíme umět jazyk-a stačí jeden. To ale neznamená, že ostatní jazyky jsou špatné, nebo že jeden je lepší, než ostatní. 

Pokud jde o modloslužbu, judaismus nemá žádný problém s islámem, který je důsledně monoteistický a jeho zákaz zobrazování lidí a zvířat je ještě přísnější, než židovský. S křesťanstvím je to složitější, středověcí rabíni žijící v islámských zemích obvykle křesťany za modloslužebníky považovali-uctívání Ježíše jako boha, modlení se k obrazům a sochám svatých, to na ně prostě bylo moc. Rabíni žijící v křesťanských zemích byli o trochu smířlivější a nakonec vymysleli kompromis-pro židy je křesťanství modloslužba, ale pro křesťany-nežidy nikoliv (tedy, že křesťané nejsou hříšníci, protože věří v Boha, ale způsob, jakým to dělají (tedy třeba víra ve Svatou trojici) je židům zakázaný).

Křesťanství a islám jsou ovšem náboženství přesvědčená o tom, že jen ona mají ten pravý a jediný správný přístup k Bohu a všichni ostatní ho musí přijmout, třeba i násilím (křesťanství už od násilného „přesvědčování“ ustoupilo, v islámu takové názorové proudy naneštěstí stále existují). Křesťané chápali židovskou existenci jako důkaz, že Ježíš existoval (byl to taky žid, takže židé jsou v podstatě jeho rodina), ale protože ho odmítli přijmout jako Mesiáše (a následně i boha), tak jim bylo určeno trpět, dokud „neprozřou“. Muslimové akceptovali židy jako „lid knihy“, ale hnětlo je, že odmítli vyměnit svou Tóru za Korán, uznat Mohammeda jako proroka a jeho proroctví za to poslední, nejdokonalejší a platné.  Logicky ti, kdo věřili to nejdokonalejší proroctví museli být také ti nejlepší...nejspíš proto se ve spojitosti se vznikem státu Izrael objevil v tak velkém měřítku islámský antisemitismus-protože židé, kteří by zhlediska islámu měli být podřízení a pokoření, si z bažin a pouště vydupali vlastní prosperující stát. 

Původně jsem ale chtěla psát o něčem trochu jiném-jak křesťanství začínalo jako židovská sekta (jedna z mnoha) a oddělilo se od judaismu hlavně díky prohlášení Pavla z Tarsu, že pohan nemusí konvertovat k židovství, aby se mohl stát křesťanem (čímž radikálně vzrosla členská základna nového náboženství), a že Korán inspiraci Tórou nezapře (bohužel si islám už moc neosvojil židovské „regulační mechanismy“-ústní Tóru a nebezpečný fundamentalismus v něm bují mnohem snadněji než v židovství a křesťanství). Někdy příště se k tomu vrátím, asi z tohohle tématu bude miniseriál.

Poznámka pro ateisty: židé se neshodnou na tom, zda Tóra přikazuje věřit v Boha nebo ne, ale co je důležité, aby člověk, který v Boha nevěří, si na jeho místo nepostavil nějakou modlu-člověka, ideologii, věc. Co přinese zbožštění národa nebo kolektivu jsme experimentálně ověřili ve 20. století.