Krátký komentář unaveného rodiče: Acharej mot-Kedošim

 Po dlouhé době je tady zas krátký komentář, ke kterému mě inspiroval Šmílův DAF a jeho komenář k verši, který říká, že "Každý ať se bojí své matky a svého otce." Autor se dívá poněkud podezíravě na model "partnerství" a "kamarádství" a má za to, že tyhle modely nejsou v souladu s tím, co říká Tóra, tedy že mezi rodiči a dětmi je rozdíl. Chtěla bych to trochu uvést na pravou míru, i když samozřejmě nejsem expert na moderní výchovu, jen rodič, co se s ní pere a velmi často o ní přemýšlí.

V první řadě je potřeba říct, že partnerský přístup a snaha být s dítětem kamarád, nejsou totéž. Partnerký přístup je o respektu potřeb druhého, vyslechnutí jeho názorů, respkt k potřebě autonomie. Stačí si představit, jestli se vám lépe pracuje v práci, kde máte šéfa, který je direktivní a vůbec ho nezajímá, co potřebujete, nebo co si myslíte. A nebo tam, kde máte šéfa, kterého zajímají vaše připomínky a vaše potřeby a nechá vás pracovat samostatně a pomůže, když ho o to požádáte.. Ale snaha být s dítětem kamarád je něco jiného. To těžko může fungovat, už jen proto, že kamarády si, na rozdíl od rodičů a dětí, vybíráme sami. Také s někým můžeme přestat kamarádit, ale ze vztahu rodič-dítě vystoupit nemůžeme (respektive, jmenuje se to zanedbání povinné pěče a je na to paragraf). Proto není dobré oba tyto přístupy házet do jednoho pytle.

Osobně jsem přesvědčená, že partnersko-respektující přístup k výchově je naproto v souladu s Tórou. Tento přístup po nás totiž chce, abychom v první řadě byli dítěti vzorem-nekázali vodu a nepili víno. Protože je prokázáno, že dítě se učí hlavně nápodobou a naše kázání nebo tresty nemají valný účinek, eventuálně v případě trestů spíš účinek záporný. Když chci dítě naučit, jak zvládat vztek, když se mu něco nedaří, musím se nejdřív zamyslet, jak vlastně takové situace řeším já, jestli se vlastně taky nevztekám jako to dítě, naučit se to řešit "dospěle" a pak to svým příkladem ukazovat dítěti. Dřina. Ale zcela v souladu s Tórou, která po nás žádá, abychom stále usilovali o to "být svatí". Děti nám jen nastavují zrcadlo, abychom na sebe lépe viděli. Abychom poznali sami sebe a svoje hranice, protože respekt není jednosměrný, ale obousměrný. Ale těžko se dítě naučí je respektovat, když my sami je nedokážeme definovat a slušně bránit.

Já, sama pro sebe bych to "ctít" a "bát se" interpretovala asi takhle: budeš ctít rodiče, i když zrovna nejsou ve formě  nechovají se podle výše zmíněného ideálu, protože jsme všichni jenom lidi, každému to někdy ujede. A budeš se bát, abys nepokoušel jejich hranice a nehřešil na to, že jsou to rodiče a tak ti odpustí i věci, které by jinému neprošly.

Mimochodem, v kapitole Pirkej avot, která se četla právě minulý šabat byl následující komentář k mišně 3:12 ("Chanina ben Dosa říkal: "Pouze ten, jehož činy převažují nad moudrostí, si moudrost trvale uchová. Avšak moudrost toho, kdo jí dává přednost před činy, nemá trvání"): "V Minchat šabat se nachází jiný výklad. "Pouze ten, jehož činy převažují nad moudrostí"-pouze ten, kdo vychovává svými činy a ne řečmi, "moudrost trvale uchová", protože jeho moudrost přetrvává v jiných, kteří naslouchali tomu, co jim říkal. "Ale moudrost toho, kdo jí dává přednost před činy, nemá trvání"-to je moudrost toho, který sice krásně mluví, ale nejedná podle svých slov: jeho slova nikdo nepřijme a budou zapomenuta."

Avi: Parašat Tazria – Mecora (Vajikra 12,1 – 15,33)

   V našich dvou spojených parašách Tazria a Mecora se stále pohybujeme ve III. Knize Mojžíšově, knize Vajikra. Té se taky říká Torat kohanim, učení pro kněze v Chrámu. Už jsme mnohokrát mluvili      i o caraat, které je zjednodušeně pojmenováno jako malomocenství. Ale šlo o duchovní trest za lašon ha-ra -  zlý, pomlouvačný jazyk, který se projevoval tím, že kůže takového mecory, pomlouvače, byla hodně viditelně postižena.

  Vzpomněl jsem si při té příležitosti na film, který na mě v minulosti, v dětství, hodně zapůsobil. Jmenoval se „Až přijde kocour“. Natočil ho režisér Vojtěch Jasný v roce 1963. Byla to taková satira.   Do poklidného městečka přijedou cirkusoví umělci ( Werich, Vášáryová ) a přivezou s sebou kocoura, který musí mít oči zakryté černými brýlemi. Jeho pohled totiž způsobuje zbarvení lidí podle jejich charakteru: zamilovaní červeně, nevěrní žlutě, pokrytci fialově a podvodníci a nepoctivci šedě. Ve městečku to způsobí poprask, dospělí se snaží kocoura chytit, děti ho ale nedají.

  Mecora byl takovým „kocouřím“ pohledem označkovaný hříšník, který se provinil lašon ha-ra. Tomu se nedalo uniknout, caraat ho pěkně „vymaloval, vybarvil“. A tak, pokud se zase chtěl takový člověk zařadit do společnosti synů Izraele, byl vypracován systém jeho očištění. Nebyl až tak jednoduchý. Kromě izolace, očišťování a obětí, čteme taky to, že: „…si oholí všechny vlasy na hlavě, bradě, obočí, všechny chloupky si oholí…“(14,8) A midraš Cena Urena vysvětluje, proč se to dělo. Vlasy jsou brány jako ozdoba těla. Mecoru to mělo vést k tomu, aby se už nechoval povýšenecky a dobře si rozmyslel, jak bude příště mluvit o ostatních. Škoda, že to dnes tak jednoduše nefunguje. I dnes někteří lidé lžou, ani poledne nedrží… A čím větší potentát, tím spíš ho ani pravomocný rozsudek soudu nepřinutí, aby se jednoduše za své výroky aspoň omluvil. Co už s tím naděláme. Přesto si myslím, že i dnes by takový člověk měl být taky v určité společenské izolaci a mělo by se na něj pohlížet jako na malomocného. Jeho lži jsou totiž jako nakažlivá choroba, před kterou je třeba se mít na pozoru. Když někdo setrvává v tom svém povýšeneckém postoji, je třeba dát najevo, že ty císařovy nové šaty jsou ničím - nebo spíš jenom odporným caraat – malomocenstvím. Jinak by se nám to totiž mohlo stát běžnou normou. Naši moudří ale považovali pomluvu za hřích, srovnatelný s vraždou. Měli bychom ho tedy brát vážně a nepodceňovat jeho zákeřný vliv.

  Stává se, že ten mecora dnešní doby taky nehledí na své chyby, ale nejraději by toho kocoura veřejné služby zlikvidoval. Ale to je od něj marný boj. Pořád tu jsou ty děti, které mají nezkažený pohled na pravdu a hodlají kocoura bránit. A taky pořád platí, že používat nepravdy je stále stejný hřích, zasluhující si caraat.

  Jak z toho ven, je nějaká cesta pro takového zatvrzelého lháře? Je, ale je to samozřejmě i na něm. Pokud se nehodlá změnit, jednou se na něj prostě bude vzpomínat právě jen tak, jak si o to svým chováním řekl.

  V dnešní paraše máme symbolicky i určitý příslib. V jednom verši se píše: „Přijdete-li do země Kenaán, kterou vám dám do držení, budu postihovat ranou malomocenství i domy v zemi, kterou budete mít ve vlastnictví.“ (Vajikra 14,34) Co to znamená? Nesmím si myslet, že to, čeho jsem poctivě dosáhl, co jsem získal vlastním úsilím, nemůže skončit i tak, že se objeví caraat. Díky tomu, že jsem se ve svém postavení zpronevěřil, choval se nadutě a nad ostatní se povyšoval, urážel je a lhal o nich. To je zlá věc a dehonestuje všechno, co jsem předtím dělal a čeho jsem dosáhl. Může to být neslavný konec. Ale dotyčný s tak postiženým domem má jít za knězem a řídit se jeho pokyny. Má ten dům vyklidit, vyčistit, vyškrábat a třeba i celé kameny vyhodit a vyměnit. Raši to vysvětluje tak, že to Bůh udělal proto, aby v těch rozebraných zdech nalezli Izraelci poklady, které tam předtím Emorejci před nimi ukryli. Jen ten, kdo je ochotný na sobě tak zapracovat, udělat si v sobě takový důkladný pořádek, může v sobě najít ten ohromný poklad pokory a čistého vztahu k Bohu i k lidem.

Jom ha-acma´ut

 Letos, jako ostatně dost často, je Jom ha-acma´ut předsunutý tak, aby nekolidoval se šabatem a zároveň navazoval na Jom ha-zikaron. V Izraeli už mohou slavit i kolektivně, ale tady v Evropě jsme pořád každý zalezlý u sebe doma, protože se pořád nemůžeme sdružovat, aniž bychom riskovali, že si z oslavy přineseme nechtěnou výslužku.

Moderní svátky jsou fascinující v tom, že můžeme v přímém přenosu vidět vznik nové tradice. Některé formy oslav, které teď děláme, se osvědčí a zůstanou, jiné zaniknou a nikdo si na ně ani nevzpomene. Budeme za 400 let budeme na Jom ha-acma´ut říkat Halel večer nebo ráno? S požehnáním nebo bez? Ujme se čtení deklarace nezávislosti jako Megilat Ha-acma´ut na kantilaci knihy Ester? Stát Izrael slaví 73.narozeniny, jak dlouho vlastně trvá, než se tradice ustálí? Sto let? Dvě stě? Víc?

Státu Izrael přeju k narozeninám konečně nějakou stabilní a dobrou vládu (to ovšem v tuhle chvíli vypadá jako scifi a páté volby jako reálná možnost) a aby byl skutečně prvním výhonkem naší budoucí spásy. Chag sameach!

Odkaz na text deklarace nezávislosti

Odkaz na video s kantilací deklarace nezávislosti v egalitární části u Zdi nářků

Avi: Šabat chol ha-moed

 Dnes je šabat a zároveň chol ha-moed, „polosváteční“ den, které se vyskytují mezi začátkem a koncem poutních svátků Pesach a Sukot. Nečte se běžným způsobem Tóra podle své posloupnosti parašot. Ale o Pesachu se čte z knihy Šir ha-širim, Písně písní.

  Proč to tak je? Svátek Pesach je svátkem našeho vysvobození z egyptského otroctví. Dovedeme si představit tu hrůzu otrocké totality i radost z cinkání klíčů za vodou Rákosového moře. Teď už si ale umíme představit i to, že svoboda není konečná stanice, ale jen ta první, výchozí. Bez svobody není nic dalšího, co by se mohlo normálně, zdravě rozvíjet. Svoboda je základní předpoklad, ale nic víc. Pokud si ji nebudeme opečovávat, zase nám proklouzne mezi prsty. A to jak ta vnější svoboda, tak i ta osobní, vnitřní svoboda každého z nás.

  Víme, že od druhého večeru svátku Pesach se začíná počítání omeru. Omer byl snopek obilí, který se ten den přinášel jako oběť prvních plodů kněžím do Chrámu. Stejně tak chápu Pesach, jako to první vyběhnutí ze startovacích bloků do života ve svobodě. Svoboda ale není bezbřehá a potřebuje rozumné hranice, jinak by se zvrhla do jiné formy Egypta, který by se jen přestěhoval na jiné území. To počítání omeru je velice symbolické. Počítá se sedmkrát sedm týdnů = 49 a další, padesátý den je svátek Šavuot, svátek týdnů, kdy nám byla darována Tóra. Říká se, že se tím dovršilo to vysvobození fyzické, z pout otroctví v Egyptě. Darováním Tóry jsme nabyli svobodu duchovní. No, svoboda… Existuje vyprávění, které tu událost popisuje tak, že Hospodin prostě popadl tu horu do vzduchu, a Izraelci tak najednou stáli skutečně, fyzicky POD ní, a pak se Hospodin zeptal: „Tak co, chcete tu Tóru nebo ne?“ Někdo to později popsal jako poznanou nutnost… Ale je fakt, že Tóra je učení, instrukce, vodítko pro život.  Není nikdo, kdo by nám rozuměl lépe, než náš Stvořitel. Ta pravidla mají svou logiku i etiku. Nikdo nic lepšího nevymyslel. Přesto se může stát, že poslušnost těmto přikázáním se stane rutinou, v lepším případě. Poslušnost, bohabojnost je ale důležitá vlastnost. Kniha Kazatel je stejně jako Píseň písní připisována králi Šalomounovi.  Po všem tom bědování nad nesmyslností světa a všem marném pachtění v něm Kazatel končí výzvou: „Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.“ A připomíná, že všechno bude postaveno před Boží soud, i to utajené, dobré i zlé.

  Takže ta bohabojnost je jedna z možností přístupu k Bohu i k Jeho Tóře. Je to základní předpoklad k tomu, aby člověk prožil smysluplný život, za který by se nemusel stydět. Ale není to samozřejmě všechno. Nesmíme zapomínat na to, že to, co se odehrává mezi Bohem a námi je vztah, osobní, láskyplný vztah. Na který také můžeme odpovědět láskou. A říká se, že tento stupeň vztahu je na vyšší duchovní úrovni než jen ta samotná bázeň.

  Právě proto se nejspíš v této době čte Píseň písní. Jsme svobodní a máme, díky Bohu, všechny předpoklady k dobrému životu. K tomu patří vděčnost a láska. Píseň písní je dialogem dvou zamilovaných, je o lásce. Je to nádherná poezie o touze po naplnění, blízkosti. Je to až eroticky jiskřivé, opojné. Snad proto se váhalo nad jejím zařazením do souboru Tanachu. Ale zvláště rabi Akiva o to velmi stál, aby se tak stalo. Nám dnes už přece taky nepřijde divné, že symbolicky vítáme šabat jako královnu, jejímž snoubencem je Izrael. Už od prvního století se chápe tento text alegoricky, ten popisovaný milostný vztah je pouze tím svrchním šatem, za kterým text skrývá vztah mezi Izraelem a Hospodinem. Překládal jsem krásný komentář, který vysvětluje všechny ty alegorie, ukryté v textu – v každé větě, v každém slovu. Kdo bude mít zájem, rád mu ho pošlu. Ale byla by škoda, aby aspoň část Písně písní nezazněla. Nechte se tou sílou lásky oslovit.

  „Hlas mého milého! Hle, právě přichází, hory přeskakuje, přenáší se přes pahorky.

  Gazele se podobá můj milý nebo kolouškovi. Hle, stojí za naší zídkou, nahlíží do oken, dívá se mřížovým.

  Můj milý se ozval, řekl mi: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“

  Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam.

  Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi.

  Fíkovník nasadil první plody, voní kvítky vinné révy. Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“

  Holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží, dopřej mi zahlédnout tvou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet. Jak lahodný je tvůj hlas! Jak půvabnou máš tvář!

  „Lištičky nám schytejte, lištičky malé, plenící vinice, vinice naše, když kvetou!“

  Můj milý je můj a já jsem jeho, on pase v liliích.

  Než zavane den a stíny se dají v běh, přiběhni, milý můj, podoben gazele či kolouškovi na Béterských horách.

  (Píseň písní 2,8 – 17) 

  Tak. Nechme se inspirovat a na lásku odpovězme láskou.