Po dlouhé době je tady zas krátký komentář, ke kterému mě inspiroval Šmílův DAF a jeho komenář k verši, který říká, že "Každý ať se bojí své matky a svého otce." Autor se dívá poněkud podezíravě na model "partnerství" a "kamarádství" a má za to, že tyhle modely nejsou v souladu s tím, co říká Tóra, tedy že mezi rodiči a dětmi je rozdíl. Chtěla bych to trochu uvést na pravou míru, i když samozřejmě nejsem expert na moderní výchovu, jen rodič, co se s ní pere a velmi často o ní přemýšlí.
V první řadě je potřeba říct, že partnerský přístup a snaha být s dítětem kamarád, nejsou totéž. Partnerký přístup je o respektu potřeb druhého, vyslechnutí jeho názorů, respkt k potřebě autonomie. Stačí si představit, jestli se vám lépe pracuje v práci, kde máte šéfa, který je direktivní a vůbec ho nezajímá, co potřebujete, nebo co si myslíte. A nebo tam, kde máte šéfa, kterého zajímají vaše připomínky a vaše potřeby a nechá vás pracovat samostatně a pomůže, když ho o to požádáte.. Ale snaha být s dítětem kamarád je něco jiného. To těžko může fungovat, už jen proto, že kamarády si, na rozdíl od rodičů a dětí, vybíráme sami. Také s někým můžeme přestat kamarádit, ale ze vztahu rodič-dítě vystoupit nemůžeme (respektive, jmenuje se to zanedbání povinné pěče a je na to paragraf). Proto není dobré oba tyto přístupy házet do jednoho pytle.
Osobně jsem přesvědčená, že partnersko-respektující přístup k výchově je naproto v souladu s Tórou. Tento přístup po nás totiž chce, abychom v první řadě byli dítěti vzorem-nekázali vodu a nepili víno. Protože je prokázáno, že dítě se učí hlavně nápodobou a naše kázání nebo tresty nemají valný účinek, eventuálně v případě trestů spíš účinek záporný. Když chci dítě naučit, jak zvládat vztek, když se mu něco nedaří, musím se nejdřív zamyslet, jak vlastně takové situace řeším já, jestli se vlastně taky nevztekám jako to dítě, naučit se to řešit "dospěle" a pak to svým příkladem ukazovat dítěti. Dřina. Ale zcela v souladu s Tórou, která po nás žádá, abychom stále usilovali o to "být svatí". Děti nám jen nastavují zrcadlo, abychom na sebe lépe viděli. Abychom poznali sami sebe a svoje hranice, protože respekt není jednosměrný, ale obousměrný. Ale těžko se dítě naučí je respektovat, když my sami je nedokážeme definovat a slušně bránit.
Já, sama pro sebe bych to "ctít" a "bát se" interpretovala asi takhle: budeš ctít rodiče, i když zrovna nejsou ve formě nechovají se podle výše zmíněného ideálu, protože jsme všichni jenom lidi, každému to někdy ujede. A budeš se bát, abys nepokoušel jejich hranice a nehřešil na to, že jsou to rodiče a tak ti odpustí i věci, které by jinému neprošly.
Mimochodem, v kapitole Pirkej avot, která se četla právě minulý šabat byl následující komentář k mišně 3:12 ("Chanina ben Dosa říkal: "Pouze ten, jehož činy převažují nad moudrostí, si moudrost trvale uchová. Avšak moudrost toho, kdo jí dává přednost před činy, nemá trvání"): "V Minchat šabat se nachází jiný výklad. "Pouze ten, jehož činy převažují nad moudrostí"-pouze ten, kdo vychovává svými činy a ne řečmi, "moudrost trvale uchová", protože jeho moudrost přetrvává v jiných, kteří naslouchali tomu, co jim říkal. "Ale moudrost toho, kdo jí dává přednost před činy, nemá trvání"-to je moudrost toho, který sice krásně mluví, ale nejedná podle svých slov: jeho slova nikdo nepřijme a budou zapomenuta."
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire