Mikec (Gen. 41:1-44:17)

Toto je draša, kterou Eli napsal pro náš aufruf v Liberci. Já ji přeložila a s jeho svolením publikuji zde na blogu.

Tato paraša, paraša Mikec, patří do cyklu tří parašijot (Vaješev, Mikec a Vajigaš), které vyprávějí jeden příběh: příběh Josefa prodaného do otroctví jeho bratry, jeho život v Egyptě, jeho společenský vzestup a nakonec jeho znovusetkání s bratry.

Jak jsme četli minulý týden v paraše Vaješev, Josef byl vsazen do vězení, ale po dvou letech se faraonovi zdá sen o hubených kravách, které pozřou ty vypasené: A nikdo mu není schopný jeho sen uspokojivě vyložit, až jeho číšník si vzpomene na svého bývalého spoluvězně, který uměl vykládat sny. Josef tedy vysvětlí faraonovi jeho sen: ohlašuje 7 let blahobytu, po kterých přijde 7 let krutého hladu. Josef hned poradí faraonovi, aby během blahobytu vytvořil dostatečné zásoby a zachránil tak svoji zemi před totálním rozpadem. Když hladomor skutečně přijde, Josef je schopný dát potravu nejen obyvatelům faraonovy říše, ale i příchozím z okolních zemí, zejména jeho vlastním bratrům, které vyslal jejich otec Jákob.

Josef je „Hebrejec“, „Ivri“ (Berešit 41:12), který přijal egyptské zvyky, aby mohl sloužit největší civilizaci své doby, Egyptu. V tomto smyslu je Josef skutečným prototypem diasporního žida, který se integruje do společnosti, ve které žije. Josef řídí ekonomiku země a dává obživu všem jejím obyvatelům v dobách nouze, je soukromým poradcem faraona. Navíc je schopen mu i vykládat sny a v tomto směru je jakýmsi předchůdcem Freuda! Ale i přes to, že perfektně splynul s egyptskou společností, nezapomíná na své kořeny: nezapomene na své bratry, a zejména Benjamina, a nezapomene na svého otce Jákoba, Izraele. Tóra říká: „Josef hned poznal své bratry“ (Gen. 42:8) a později: „Jak se má váš starý otec, o kterém jste mi vyprávěli?“ (Gen. 43:27). Jak ale poznamenává Nechama Leibowitz na konci svého komentáře k předchozí paraše Vaješev, pokud Josef nezapomněl tradice, ze kterých vzešel, je to proto, že Jákob předal Josefovi všechny tradice zděděné od Abrahama. Tak to alespoň učí rabíni. A podle nich také Josef může žít jako cizinec v cizí zemi, protože je doslova impregnován tradicí svých předků. A Nechama Leibowitz si na konci svého komentáře klade otázku, zda je možné aby se někdo, kdo k tradici přičichl je možná pár let v dětství během vzdělávacích kurzů pro malé děti, neztratil v většinově nežidovské společnosti, ve které žije? Pro ni, nepochybně, je odpověď záporná. Z čehož plyne, že studium je důležité a nepostradatelné v každém věku, protože umožňuje židům neztratit svou identitu a zároveň být součástí nežidovské společnosti.

Josef tedy představuje možnost plnohodnotného života mezi ostatními národy, možnost se naplno účastnit politického, ekonomického, sociálního, kulturního a intelektuálního života bez ztráty vlastní židovské identity, pod podmínkou, že k nepřerušíme naše vazby k tradici. A když už jsme zmínili Josefa jako vykladače faraonových snů, můžeme vzpomenout krásnou knihu Josefa Chaima Jerušalmiho (další Josef!) Freudův Mojžíš: Judaismus konečný a nekonečný (vyšlo i v češtině), věnovanou vztahu Freuda k židovství, kde Jerušalmi cituje Freudův výrok z roku 1925: „Mohu říci, že židovské náboženství je mi vzdálené stejně jako všechna ostatní náboženství...Nicméně, vždy jsem cítil silnou sounáležitost k mému lidu a tu jsem také vždy kultivoval u svých dětí. Všichni jsme zůstali židy.“

Paraša Mikec je obvykle čtena během svátku Chanuka a tento souběh je zajímavý, neboť během Chanuky oslavujeme také věrnost židů jejich tradici a identitě. Malá lahvička oleje, zázrakem neotevřená a neznesvěcená, kterou Makabejci nalezli v Chrámu  symbolizuje zachování židovské identity. Na druhé straně ale svíčky zapalujeme na chanukíji umístěné v okně našeho domova, tedy na hranici mezi naší židovskou identitou a světem, ve kterém žijeme a zázrak nepřipomínáme jen sobě ale i všem kolemjdoucím, židům i nežidům.

Spojením paraši Mikec a svátku Chanuka tak vzniká silné poselství o nutnosti uchování židovské identity a zároveň plného zapojení do světa kolem nás ať už žijeme kdekoliv.

Šabat šalom!

Chanuka je za dveřmi

Letošní souběh Chanuky a Vánoc (první svíčku na chanukíji zapalujeme 24.12. večer) není úplně obvyklý, od roku 1900 je to teprve počtvrté. Ve chvíli, kdy křesťané budou večeřet u rozsvíceného stromečku budou židé chroupat latkes (bramboráky) u svítící chanukíje. Doufejme, že spojeným úsilím se nám povede přinést trochu světla a naděje do světa. I když každý slavíme něco jiného, měli bychom si připomínat to, co nás spojuje-světlo, které poráží temnotu.

Chanuka sameach a veselé Vánoce!

Vaješev (Gen. 37:1-40:23)

Hlavním příběhem paraši pro tento týden je prodání Josefa do otroctví. Z vyprávění plyne, že Josef byl tatínkův mazánek, který na své bratry donášel a není tedy divu, že na něj měli pifku. Musel jim opravdu hodně ležet v žaludku (a z příběhu o znásilnění Diny víme, že Šimon a Levi byli schopní se krutě mstít), když se nejdříve rozhodli, že ho zabijí, pak že ho nechají zemřít v prázdné studni a nakonec, že ho prodají do otroctví. A tak se Josef dostane do Egypta a po mnohých peripetiích udělá neuvěřitelnou kariéru-z otroka a následně vězně se stane druhým mužem říše hned po faraonovi.
Ale do tohoto příběhu je vložen ještě jiný-o Jehudovi, Onanovi a Tamar. Jehuda po prodání Josefa do otroctví odejde z otcovského domu (teda spíš stanu, asi ho hryže svědomí a dívat se, jak jeho otec trpí je víc, než dokáže unést), ožení se a zplodí 3 syny. Nejstarší Er se ožení s Tamar, ale je to hříšník a zemře mladý a bezdětný. Podle zákonů levirátního manželství se s Tamar ožení druhorozený Onan, který tak má zplodit potomky svého staršího bratra (je to takové "náhradní otcovství"). Onanovi se to moc nezamlouvá a tak praktikuje přerušovanou soulož. A Hospodin ho za to potrestá a Onan zemře. Z biblického textu nevyplývá nic o tom, že by byla zakázaná masturbace nebo přerušovaná soulož, to co Bůh v tomoto případě trestá, je Onanovo podlé jednání-vdovu si vezme za manželku, ale odmítá splnit povinnost, která z levirátního sňatku vyplývá-zplodit potomky. Kdybychom to převedli do dnešní doby, je to, jako kdyby muž své ženě i všem okolo tvrdil, jak moc touží po dítěti a přitom si nechal tajně udělat vasektomii. Příběh má ovšem pokračování. Jehuda už nechtěl nic riskovat a, pod záminkou, že ještě není dost starý na ženění, svého třetího syna Tamar za  muže nedal (evidentně se domníval, že úmrtí jeho synů s ní nějak souvisí). Ale po letech se pořád nic nedělo a Tamar byla stále vázaná levirátním sňatkem (Jehudům třetí syn Šelach si ji buď musel vzít a nebo museli provést obřad vyvázání z levirátního sňatku chalica, do té doby se nemohla vdát za jiného muže) a tak si jednou na Jehudu počíhala v přestrojení za prostitutku. Ovdovělý Jehuda se nedal dvakrát přemlouvat a Tamar dosáhla svého. Protože neměl čím zaplatit, nechal jí zástavu. Po třech měsících se Jehudovi doneslo, že se Tamar spustila a otěhotněla, a hned přikázal, aby ji upálili jako cizoložnici. Tamar mu však poslala jeho zástavu, aby viděl, čí dítě (respektive děti, čekala dvojčata) nosí. Teprve teď se chytil Jehuda za nos...a jedno z dvojčat, které Tamar porodila, Perec je předchůdcem krále Davida a tím pádem i budoucího Mesiáše...zamotaná rodinná historie.

Vajišlach (Gen. 32:3-36:42)

Přiznávám se, že tenhle týden jsem měla dost fofr, takže draša k aktuální paraše je krátká...Chtěla jsem napsat nejen něco k Jákobovu zápasu s mužem/andělem/démonem/Bohem/sebou samým (vyberte si dle svého gusta), ale i k znásilnění Diny a smrti Ráchel, ale nestihla jsem víc, než první část (a dneska večer ani během zítřka už to napravit nezvládnu). Takže se omlouvám, snad to příští týden bude lepší...

Jákob se vrací do země Kenaán a celkem oprávněně se obává reakce svého bratra. Odpustil mu? Když se Jákob a Ezau potkají, Jákob mu doslova vrátí ukradené požehnání, když dá Esauovi dary, sám sebe nazývá jeho otrokem a když Esau řekne, že má dost, Jákob opáčí, že má vše. Esau mu nejspíš již dávno odpustil, bratři se obejmou a dál si jdou po svých. Než se ale Jákob setká se svým bratrem, zápasí v noci s tajemným mužem (Tóra používá slovo iš, které znamená muž)-interpretace jsou různé-šlo o anděla, démona nebo Jákob zápasil sám se sebou...ta poslední možnost se mi zamlouvá nejvíc, protože jen někdo, kdo prošel velkou vnitřní změnou je schopen se omluvit za svoje činy tak, jak se dokázal omluvit Jákob Ezauovi. Z vnitřního zápasu mezi tím, kdo jsme a tím, jak bychom se rádi viděli nikdo nemůže vyjít bez šrámu. Ale pokud z toho zápasu vyjdeme vítězně, pak je z nás skutečně dospělý člověk, který zná své schopnosti i slabá místa a jak se dnes říká, má zdravé sebevědomí. A díky tomu se může skutečně rozvíjet a díky tomu také může budovat zdravé vztahy k ostatním lidem. Jákob po tomto zápase ví, kdo je a proto ví, že nepotřebuje ukradené požehnání...Jméno Izrael, které získá, znamená, že zápasil s Bohem a s muži a obstál (Gen. 32:28)-jeho život po tomto zápase nebude nijak jednodušší, než byl předtím, ale Jákob už bude vědět, že obstál a obstojí i v dalších zápasech.

Vajece (Gen. 28:10-32:3)

Kdo očekává rozbor Jákobova snu a žebříku, po němž sestupovali a stoupali andělé, toho zklamu hned na začátku a doporučím knihu rabiho Lawrence Kushnera Na tomto místě byl Bůh a Já, já jsem to nevěděl, i když je pravda, že Jákobovo "handlování" s Bohem by si jistě komentář zasloužilo.
Když Jákob dorazil do Cháran, na první pohled se zamiloval do Ráchel, o které Tóra (která si jinak takových detailů moc nevšímá) říká, že měla krásné rysy a postavu. Jákob se dohodne se svým strýcem Lábanem, že u něj bude sedm let pracovat a za odměnu si pak bude moct Ráchel vzít. Sedm let mu uteklo jako voda a chystala se svatba, jenže Lában mu do stanu šoupnul místo Ráchel její starší Leu, o které Tóra říká, že její oči byly "rakot", což může znamenat krásné, slabé a nebo citlivé (podle nejběžnějšího komentáře to znamená, že se snadno rozplakala a byla velmi citlivá). A když chce Jákob vysvětlení, Lában mu lakonicky odvětí, že není u nich zvykem vdávat mladší dceru před starší...Nemyslím si, že by Lában chtěl tímhle svým podfukem "pomstít" podvedeného Ezaua, spíš jen řešil, jak vhodně provdat Leu, ale Jákobovi se jeho podraz na staršího bratra vrátil jako bumerang. Určitě měl o čem přemýšlet. A židovští ženichové se dodnes přesvědčují, že pod závojem se skrývá ta správná nevěsta. Obřadu, kdy muž zahalí svou nastávající závojem se jmenuje bedeken a může vypadat i třeba takhle: video.
Přestože později Tóra explicitně zakazuje, aby si muž vzal dvě sestry, Jákob se po svatebním týdnu vyhrazeném Lee (dodnes se během prvního týdne manželství recitují Ševa brachot-sedm požehnání v přítomnosti minjanu) ožení s Ráchel a za ni bude muset pracovat dalších sedm let. Ale na historii tohoto manželství můžeme názorně vidět, proč Tóra takové sňatky zakazuje-Lea se cítí nemilovaná a opomíjená, i když Jákobovi rodí jednoho syna za druhým, a Ráchel žárlí na sestřinu schopnost rodit děti a užírá se vlastní neplodností. Když v zoufalství vyjede na Jákoba, aby jí dal dítě, jeho odpověď se nedá označit za citlivou a chápající ("Copak jsem Bůh, který ti odepřel plody tvého břicha?"). Nic v této paraše nenaznačuje, že by v Jákobově domácnosti byl opravdový "šalom bajit" klidný domov, hodnota tak vyzdvihovaná rabíny.
Minulý týden vyšel na thetorah.com komentář vycházející z raně středověkého midraše objeveného v káhirské genize, který opěvuje Izáka, který jako jediný z patriarchů řešil neplodnost své milované ženy modlitbou k Hospodinu, místo toho, aby plodil děti s nějakou jinou.
Jákob zajisté není dokonalý. To koneckonců není v Tóře nikdo, i Moše rabejnu má svoje slabší chvilky. Jákob obelstil svého bratra, nedokázal učinit Leu v manželství šťastnou, jeho preference Rácheliných synů Josefa a Benjamína bude příčinou Josefova prodání do otroctví, ale i přes tento favoritismus smlouva s Hospodinem už nebude pokračovat jen skrze jednoho "vyvoleného" syna, ale prostřednictvím všech dvanácti, bez ohledu na to, která z jeho žen ho porodila (i když drobná nespravedlnost tam bude, protože Josef prostřednictvím svých dvou synů získá dvojnásobný podíl na dědictví, který tradičně náležel prvorozenému synu, ale vzhledem k tomu, že po tom všem, co mu bratři provedli, zachránil svou rodinu před hladomorem, mu to asi nikdo nemá za zlé...).


P.S. Polygamie je Tórou sice povolená, ale z příběhů vyplývá, že jde spíš o nouzové řešení, které není ideální a nevede k tomu žádoucímu "šalom bajit". Ačkoliv polygamii pro aškenázské židy zrušil až rabejnu Geršom, Adam a Eva byli monogamní pár, proroci přirovnávají vztah Hospodina k lidu Izraele ke vztahu muže a ženy (monogamnímu, samozřejmě!), kniha Přísloví o monogamii nepochybuje, podle Talmudu může mít velekněz v Chrámu pouze jednu manželku, atd. Jen je potřeba číst pečlivě a s komentáři...

Co, jak a proč v košerné kuchyni-svíčková

Včera u nás večeřeli rodiče mého nastávajícího a protože jsem jim slíbila něco s knedlíkem, došlo po dlouhé době zase na svíčkovou.  Vyrobit košer verzi svíčkové není úplně jednoduché, člověk musí počítat s několika omezeními a je otázka, zda gastronomický purista by výsledný pokrm ještě nazval svíčková... :-)
První zádrhel je míchání mléka a masa-do normální svíčkové patří smetana, tady se musíme obejít bez ní. V dnešní době existuje řada rostliných náhražek-sojová, ovesná, mandlová, kokosová, špaldová...na sóju jsem alergická a dát kokosovou nebo mandlovou "smetanu" do svíčkové si netroufám, takže odzkoušenou mám zatím jen ovesnou a špaldovou (žádná hitparáda, ale funguje to). Důležité je také myslet na to, že knedlíky musíte zadělat vodou, nikoliv mlékem! Chybějící mléko lze ovšem "nahradit" tak, že přidáme o jedno vejce navíc (běžný trik alergiků na mléko). Tady ve Francii je situace ještě komplikovaná tím, že zde neseženeme hrubou mouku a tak používám směs krupice a hladké mouky v poměru 1:1. No, řekněme, že moje knedlíky se těm babiččiným nebo maminčiným nemůžou rovnat...ale pořád to teda můžu svést na tu francouzskou mouku :-)
Dalším problémem je maso, svíčková se nachází přesně v té části krávy, kterou se mimo Izrael nikdo neobtěžuje košerovat, takže je potřeba vzít za vděk nějakou jinou částí, která zaručeně nebude tak jemná a bude ji potřeba déle vařit. Z tohoto důvodu vřele doporučuji použít pomalý hrnec, který zaručí, že maso bude měkké. Že maso nebudeme špikovat je asi celkem zřejmé...
Jinak používám recept od maminky-nastrouhanou zeleninu (mrkev, celer, petržel, čím víc, tím líp) a maso naložíme do vody s octem, solí, pepřem, bobkovým listem a novým kořením a necháme v lednici odležet 1-3 dny. Pak maso osušíme, opečeme na pánvi a dáme do pomalého hrnce. Na stejné pánvi orestujeme přecezenou zeleninu (všechno opékáme a restujeme na oleji, eventuálně husím sádle, neb vaříme košer!), přidáme do pomalého hrnce, zalijeme lákem, ve kterém bylo maso naložené (nepřehnat, aby omáčka nebyla moc řídká a nemusela se zahušťovat moukou) a hrnec zapneme na low a necháme přes noc vařit (8-10 hodin). Ráno vyndáme maso, propasírujeme nebo rozmixujeme zeleninu (a v tomto bodě můžeme vše šoupnout do lednice a pokračovat večer), omáčku ochutíme (sůl, pepř, ocet, cukr) tak, aby byly chutě opravdu velmi výrazné, protože smetana (i rostlinná) chuť trochu stáhne, chvíli provaříme a pak přidáme na plátky nakrájené maso (já měla včera paleron, nějaký kus hovězího předního, který nejsem schopná v češtině nazvat-kdo víte, podělte se, prosím, v diskuzi), aby se prohřálo, napaříme knedlíky a můžeme ke stolu! A minimálně půl roku se bez svíčkové zase obejdu...

Toldot (Gen. 25:19-28:9)

Aneb, lze ukrást požehnání? Tento týden to bude opět velká inspirace knihou rabiho Sackse "Not in God's Name"
Izákovi a Rebece se po dlouhých letech čekání narodí dvojčata-prvorozený Ezau (to znamená hotový, protože přijde na svět chulupatý jako hotový muž) a hned za ním Jákob, který se ho drží za patu. Chlapci jsou sice dvojčata, ale v žádném případě identická a už v děloze spolu soupeřili. Ezau se stane výborným lovcem, je vznětlivý a impulzivní a otec ho miluje, Jákob je tichý chlapec, co se drží doma a tak trochu maminčin mazánek. A nejspíš by chtěl být jako jeho o pár minut starší bratr.
Jednoho dne se Ezau vrátí vyhladovělý z lovu a Jákob má zrovna navařeno a hbitě využije situace a vykšeftuje právo prvorozenství za misku čočky. Opravdu si myslel, že jen tím, že mu Ezau svoje prvorozenství prodá, stane se prvorozeným? Nebo si tím jen "kompenzoval" svoji touhu být taky takový, jako jeho bratr?
Když Izák oslepne a obává se, že brzy zemře (i když ve skutečnosti bude ještě žít mnoho dqlších let a zemře ve 180), zavolá si Ezaua a požádá ho, aby mu ze svého úlovku připravil jeho oblíbené jídlo, a on mu mohl požehnat. Rivka hovor vyslechne, obává se, že Izák chce předat Ezauovi požehnání, které dal Bůh Abrahamovi (tedy pokračování smlouvy) a přesvědčí Jákoba, aby se převlékl za Ezaua a požehnání získal on. Jákob se sice trošku vzpěčoval, ale víc než nemorálnost takového jednání ho děsila představa, že by to otec, byť slepý, mohl poznat. Touha být jako jeho starší a silnější bratr zvítězila (a navíc, poslouchal přece maminku!). Izákovi se to sice nezdá, ale nakonec uvěří, že ten, kdo mu přinesl jeho oblíbený pokrm je skutečně jeho syn Ezau a dá mu svoje požehnání-to, které měl připravené pro Ezaua (hojnost, úspěch, síla, moc-to jsou všechno věci, které mají pro Ezaua velkou hodnotu, ale nejsou to ty, které jsou podstatou Abrahámovy smlouvy). Když přijde Ezau a Izák zjistí, že byl podveden, nekontrolovaně se roztřese. A Ezau, ten neohrožený Ezau, ze kterého pozdější tradice udělá nepříliš kladnou postavu (neprávem), pláče a ptá se, zda má otec skutečně jen jedno požehnání. Nakonec Izák najde správná slova a dá Ezauovi takové požehnání, které je pro něj vhodné. Ezau je samozřejmě rozezlen bratrovým úskokem a je rozhodnutý se bratrovi pomstít, jen co otec zemře (protože miluje a ctí svého otce a ví, že by mu strašně ublížilo, kdyby se něčeho takového dožil). To se, opět, donese Rivce a ta rozhodne, že Jákob musí odejít, než Ezau vychladne a zapomene, a tak, pod záminkou prevence sňatku s Kananejkou pošle Jákoba ke svému bratru Lábanovi. Před cestou dostane Jákob od otce požehnání-požehnání Abrahamovy smlouvy-zemi (Erec Jisrael) a děti. To požehnání, které pro něj bylo určeno od samého počátku.
Rabi Sacks (a já se k němu připojuji) tvrdí, že Jákob neměl vůbec zapotřebí krást Ezauovo požehnání, že to byl omyl, který Rivka zaplatí tím, že svého mladšího syna už nikdy neuvidí a Jákobovi se vrátí jako bumerang, když mu Lában podstrčí na svatbě místo Ráchel Leu. Ale Jákob se z této zkušenosti poučí a svou vinu odčiní. A o tom, jak tahle tešuva (pokání) probíhala, pojednává příští paraša.

Jak vlastně funguje takové požehnání? Izák má pro Ezaua a Jákoba připravná požehnání, která odpovídají jejich charakteru a schopnostem, tomu, po čem touží a zároveň mohou, budou-li se snažit, dosáhnout. V pozdějším Jákobově požehnání můžeme vidět i kritiku jeho sýnů Rubena, Šimona a Leviho za jejich chování. Požehnání ale není orákulum, neznamená, že komu je žehnáno, nezkřiví se ani vlas na hlavě. A potomci Leviho, kterému je od jeho otce Jákoba na smrtelném loži spíláno za to, co provedl Šchemovi, se stanou kmenem kněžích...

Izrael

Včera Haarec publikoval článek o výhrůžném grafiti nastříkaném na liberální synagogu v Ra'anana a popsaném noži, nalezeném před ní, se jmény rabiho Ricka Jacobse (Union for Reform Judaism) a Gilada Kariva (Israel Movement for Reform Judaism) a Anat Hoffman (Women of the Wall).
Z historie víme, kam toto štvaní vede, stačí si vzpomenout na vraždu Jicchaka Rabina...nejšílenější na tom je, že ti, kdo mají tohle na svědomí, se považují za zbožné lidi...jak se sakra můžou ráno, odpoledne a večer modlit ty samé texty jako my ostatní a docházet k tak dramaticky odlišným závěrům o tom, co od nás Bůh žádá?! Nechápu...

Chajej Sara (Gen. 23:1-25:18)

Paraša tohoto týdne se jmenuje Chajej Sara (život Sáry), ale vypráví o její smrti, pohřbu a o svatbě Izáka.
Tóra zmiňuje, že Sára zemřela ve 127 letech v Kirjat Arba (Chevronu) a Abraham tam přišel, aby mrtvou oplakal. Navíc, v závěru minulé paraši se píše, že Abrahám sídlil v Berševě. Tento rozpor nahrává teorii, že Sára skutečně zemřela, když zjistila, že Abraham s Izákem odešli ještě, než se probudila a nic jí neřekli...
Abrahám koupí od Efrona pole s jeskyní, kde Sáru pohřbí. Efron ho sice s cenou dost natáhne, ale pro Abraháma je to první kus země, kterou mu Bůh slíbil, v jeho osobním vlastnictví (sionisté později také půdu vykupovali)! A Abraham také hned vzápětí pošle svého sluhu Eliezera (tak tradice identifikuje "služebníka zodpovědného za jeho dům"), aby šel do Abrahamova rodiště a našel tam nevěstu pro Izáka. Je poměrně zajímavé, jak se Abrahám na jedné straně obává možnosti, že by si Izák vzal Kananejku (tradice říká, že byly na štíru s morálkou, uctívání model nebyl problém, protože to v jeho rodišti dělali koneckonců také) a na druhé, že by šel do Mezopotámie pro nevěstu sám. Chce pro něj nevěstu, která bude sdílet jeho hodnoty, ale nechce, aby opustil Erec Jisrael.
Mimochodem, z příběhu o Rebece je odvozováno nemálo tradic a poučení souvisejících s židovskou svatbou. Eliezer vidí, že Rivka (Rebeka) je pěkná dívka, ale zajímá ho její charakter-jestli dá napít žíznivému pocestnéhu a jestli bude mít soucit se zvířaty (načerpat vodu pro 10 žíznivých velbloudů dokazuje její ochotu pomáhat druhým, soucit, skromnost a štědrost). Dále také, že souhlas dívky se sňatkem je nutný, i když je sňatek domluvený. Dříve také bývalo zvykem, že zasnoubení a svatbu dělilo několik měsíců (tradice vymizela ve středověku v době pronásledování), během kterých se nevěsta na svatbu připravovala, i zde její rodina navrhuje, aby Rebeka zůstala ještě několik měsíců doma, Eliezer to ovšem odmítne. "Budiž v tisíce a desetitisíce" (Gen. 24:60)  říká na tradiční svatbě ženich nevěstě, když jí zahaluje tvář závojem (bedeken). A po dlouhá staletí bylo pravidlem, že se lidé nejprve vzali, poznali a pak teprve přišla láska, ale to už dnes funguje opravdu jen mezi těmi nejortodoxnějšími z ortodoxních.
A když je Izák šťastně ženat, Abraham se také znovu ožení a vezme si Keturu-tradice říká, že Ketura není nikdo jiný, než Hagar! Jméno Ketura má vyjadřovat, že její skutky byly libé Hospodinu (ketoret je kuřidlo, které bylo páleno na oltáři v Chrámu). A poté, co Abraham zemře, Izák s Jišmaelem ho bok po boku pohřbí, to nevypadá na nepřekonatelné rodinné rozpory. Jak poznamenává rabi Sacks ve své knize Not in God´s Name, to, že Izák byl vyvolený jako pokračovatel Abrahamovy smlouvy s Hospodinem neznamená, že by Jišmael byl zatracený, jen na něj prostě čeká jiný úkol. Tohle je koneckonců velké téma příští paraši.

Vajera (Gen. 18:1-22:24)

Obětování Izáka (kapitola 22) je jedním z nejdiskutovanějších příběhů Tóry, nejen pro židy, ale i pro křesťany a muslimy (ti pouze zaměnili Izáka za Jišmaele). V židovské tradici existuje nespočet komentářů a výkladů, které se snaží najít vysvětlení tak podivného příběhu. Už dříve Hospodin Abrahámovi slíbil potomstvo početné jako hvězdy na nebi, uzavřel s ním smlouvu a výslovně mu řekl, že tato smlouva bude pokračovat skrze jeho syna Izáka. A teď po něm chce, aby ho obětoval a doslova zařízl a spálil všechno, co mu Bůh slíbil? Jak může Bůh vůbec žádat lidskou oběť? Všechny interpretace, které máme mají jednu slabinu-víme, jak to dopadne, že Hospodin Abraháma na poslední chvíli zastaví a Abraham místo svého syna obětuje beránka, kterého uvidí v křoví. Ale zkusme se podívat na příběh postupně.
Abrahám, který kdysi na Hospodinův popud (lech lecha!) odešel z otcovského domu, má konečně všechno po čem toužil-má syna (dokonce dva, i když kvůli Sáře musel poslat Jišmaele pryč, Tóra neříká nic o tom, že by Jišmaele nemiloval), dobře se mu daří, všechno funguje. A pak jednoho dne k němu Hospodin promluví a požádá ho: "Vezmi, prosím, svého syna, svého jediného, jehož sis zamiloval, Jicchaka, a odejdi sobě (lech lecha) do země Morija a pozvedni ho tam k celooběti (olah) na jedné z hor, jak ti řeknu!" (Gen. 22:2). Olah, termín pro zápalnou celooběť ovšem zároveň znamená "pozdvihnout". Když Abraham naposled od Boha slyšel slova "lech lecha", žádal po něm, aby vykročil ze světa a z tradic, které zná. Co po něm tedy Bůh žádá nyní? Z čeho má vykročit nyní? (Jak poznamenal Eli, v prvním lech lecha má Abraham obětovat svou minulost, v tomto svou budoucnost.) Abrahám neví, ale koná. Vezme dva sluhy, nůž, dříví a Izáka (tomu je v té době 37 let, podle rabínské tradice, která se opírá o to, že smrt Sáry nastává ihned po obětování Izáka-Sáru doslova trefí, když zjistí, že Abrahám s Izákem odešli a co si vzali na cestu) a vydají se na cestu, která trvá tři dny. Co se honí Abrahamovi hlavou? A co Izákovi? Víme, že se otce zeptá, kde je zvíře k oběti a Abraham mu odpoví, že Bůh si sám vyhlédne beránka...Izák není hloupý a navíc v okolních kulturách je častým zvykem obětovat svoje prvorozené děti, přesto s otcem v cestě pokračuje. Věří, stejně jako jeho otec, že se "něco" stane? A důvěřuje svému otci nebo Bohu?
Když dorazí na místo, postaví oltář, sváže Izáka (dospělého muže v plné síle, to nemůže udělat bez jeho souhlasu) a položí ho na oltář. Evidentně vyčkává, kdy už "to" přijde, protože Tóra popisuje doslova každý jeho pohyb (natáhne ruku, vezme nůž). Konečně se ozve hlas anděla, který ho zastaví a řekne mu, že poznal, že se bojí Boha, ale nepoužije termín Adonaj, ale Elohim. Koho se tedy Abraham bojí? Podle mého výkladu (a nejsem v tom sama), Abraham nepochopil, co přesně po něm Hospodin žádá. Je dost zarážející, že vůbec připustil myšlenku, že by po něm Bůh vůbec obětování vlastního syna mohl žádat (věříme-li, že Bůh je dobrý, pak logicky nemůže žádat lidské oběti), ale v okolních civilizacích to byl běžný jev. Znamená tedy toto druhé "lech lecha", opakovanou výzvu k opuštění všech prvků civilizace, ze které vzešel? Včetně pouhé myšlenky na lidskou oběť? Pokud tomu tak je, pak Abraham selhal, když tuto výzvu nepochopil a opravdu se chystal svého syna obětovat. Na druhou stranu ale prokázal obrovskou vnímavost, když dokázal slyšet hlas Božího posla, když na něj volal (to, že nejzásadnější část příběhu je, že Abraham Izáka neobětoval rozvíjí například Emmanuel Lévinas). Znakem náboženských fanatiků je, že nemilosrdně dělají to, o čem si myslí, že po nich Bůh žádá, bez pochybností, i když páchají krutosti, které se příčí rozumu. Že nenaslouchají korektivu z nebes..
Za to, že slyšel hlas posla Božího, poslechl a neobětoval svého syna, i když si myslel, že to po něm Bůh chce, byl Abraham požehnán a s ním všichni jeho potomci a všichni lidé na zemi. Za to, že si vůbec připustil myšlenku, že by měl svého syna obětovat, ale Abraham zaplatil-chudák Sára zemřela a vzhledem k tomu, že ke sluhům se vrátil sám, lze předpokládat, že vztah mezi Abrahamem a Izákem byl událostmi silně poznamenán (nedivím se mu).
Jak jste si asi všimli, můj komentář je plný otázek a obsahuje jen  pár odpovědí. A nevím, jestli ty odpovědi někdy budu znát. Jak také poznamenal Eli, každý má svého Abrahama...

P.S: Tenhle midraš nemůžu neocitovat: Bůh neřekl hned Abrahamovi, kterého syna má obětovat. Talmud Sanhedrin 89b zaznamnává tento rozhovor:
Bůh řekl, "Vezmi, prosím, svého syna."
"Ale já mám dva syny, kterého z nich mám vzít?"
"svého jediného"
"Ale oba jsou jediným synem své matky"
"jehož sis zamiloval"
"Ale já je miluji oba"
"Izáka"

Lech lecha (Gen. 12:1-17:27)

Lech lecha, překládané jako: "Vyjdi sobě," "odejdi sobě," "vyjdi k sobě" a nebo také "Běž, běž!" se v celé Tóře objevuje jen dvakrát. Poprvé zde, když Hospodin žádá Abrahama (v tu dobu ještě Avrama): "Odejdi sobě, ze své země, ze svého rodiště a z otcovského domu do země, kterou ti ukáži!" (Gen. 12:1) a podruhé, když ho žádá, aby obětoval Izáka. To nemůže být náhoda :-) (tím předznamenávám, o čem bude příští draša).
Tato paraša ukazuje, proč je Abraham otcem všech konvertitů (hebrejské jméno po konverzi je XY ben/bat Avraham ve-Sara, XY syn/dcera Abrahama a Sáry). Abrahámem začíná monoteismus a tím, že se na tuhle cestu vydal, musel zpřetrhat svoje pouta k rodné zemi, městu i rodině, stát se odlišným, vyčnívat. Neznamená to, že by Terach přestal být jeho biologickým otcem, ale že přestal být jeho otcem v duchovním smyslu, tradice otce už nebyly tradice syna. Abraham musel opustit to, co se doma naučil, jak byl vychován a začít "na zelené louce" budovat svoji novou identitu. Zní to možná jednoduše, ale není.
Paradoxně ale Terach šel kus cesty se svým synem: "A Terach vzal svého syna Avrama a svého vnuka Lota, Haranova syna, svou snachu Saraj, ženu svého syna Arama, a vyšli s nimi z Ur Kasdim, že půjdou do země Kenaán, došli ale do Charan a usadili se tam. " (Gen. 11:31, závěr parašat Noach). Rabi Sacks nabízí dvě možnosti-buď Abrahama oslovil Hospodin už v Uru a jeho otec souhlasil a část cesty šel s ním, než se rozhodl zůstat v Charan (opírá se o komentář Ibn Ezry a zároveň tím odporuje tradičnímu midraši vyprávějícímu o dramatickém rodinné rozkolu mezi pohanem Terachem, který se živí jako výrobce sošek bůžků a jeho synem Abrahamem) a nebo se na cestě do Kenaánu vydal sám od sebe a na Abrahámovi bylo tuto cestu dokončit, dotáhnout do konce to, co jeho otec nedokázal.
Abrahámův odchod z domova totiž představoval a stále představuje problém-jak mohl Abraham nectít svého otce a nechat ho samotného v Charan ve věku 145 let (Terach zemřel ve 205). Část komentátorů se opírá o midraš, který říká, že Terach byl výrobcem a prodejcem model a Abraham, když byl jednou v kšeftě sám, rozbil všechny modly napadrť, krom té největší-té pak dal do rukou palici. Když Terach přišel a viděl tu spoušť, obořil se na Abrahama, který mu tvrdil, že to ta největší modla se rozzlobila na ostatní a rozbila je. Terach mu na řekl, že modla přece nic takového udělat nemůže a Abraham kontroval, proč je tedy uctívá? A po této roztržce musel odejít z domova (další midraš ještě přidává, že byl Abraham za trest vhozen do hořící pece, ze které zázrakem vyvázl). V tom případě je Terach hříšník a modloslužebník, ktrý je "mrtvý už zaživa" (Raši) a Abraham tedy není povinen s ním zůstávat. Maharal zmírňuje a říká, že Abraham byl zproštěn povinnosti se postarat o otce, protože měl za úkol jít do Erec Jisrael a určitým způsobem přestal být součástí svojí biologické rodiny.
Přijmeme-li komentář rabiho Sackse, pak Abraham odešel z otcova domu s jeho souhlasem, aby splnil, co od něj Bůh žádá. A možná je těžší zkouška odejít z otcovského domu, kde mu nic nechybí a který se vlastně "vydal na cestu"s ním, než za sebou po hádce prásknout dveřmi.

Paraša Noach (Gen. 6:9-11:32)

Tahle paraša obsahuje další z notoricky známých příběhů, o Noemovi a jeho arše. Původně jsem se chtěla věnovat jiným problémům, ale aféra kolem uzavření obchodů v den státního svátku a argumentace  proti mě inspirovaly a text jsem nakonec přepsala. Když se podíváme na rozdíly mezi "předpotopním" a "popotopním" světem, najdeme dva zásadní-jednak první lidé měli zakázáno jíst maso a teprve Noe tomu dostane od Hospodina svolení a druhý rozdíl je, že po potopě dá Hospodin Noemovi 7 důležitých přikázání, která jsou nezbytná pro fungování civilizované společnosti: zákaz modloslužby, vraždy, smilstva, krádeže, jedení masa ze živého zvířete (v podstatě jde o zákaz jakékoliv krutosti vůči zvířatům)  a rouhání (ve smyslu dělání špatné reklamy-od nesplněných slibů, falešných přísah až po násilí páchané ve jménu Boha) a příkaz zřídit soudy, které budou dohlížet na dodržování výše uvedených a hájit spravedlnost. Takové celkem jasné a logické zákony, že? Proč to těch 10 "předpotopních" generací nezvládlo?
Tóra říká, že důvodem k potopě bylo, že se na zemi rozmohla nepravost a nespravedlnost (A Hospodin viděl, že se na zemi rozmohla lidská špatnost a zlo je sklonem myšlenek lidského srdce po celý den, Gen. 6:5) a když Bůh slibuje Noemovi, že už víckrát potopu na zemi nesešle, dává mu u toho právě těch sedm přikázání. Logicky z toho vyplývá, že bez příkazů "shora" lidé jako celek nejsou schopní prosadit dobro a spravedlnost, že náš zlý pud (jecer hara)-lenivost a pohodlnost nás vede na šikmou plochu. Člověk, ač se nerodí špatný, potřebuje mít pevný referenční bod, aby se špatným nestal.
Právě v argumentaci odpůrců zákona o uzavření velkých obchodů o 7 státních svátcích v ČR se hodně objevoval argument, že "přece nikdo nebude nakazovat obchodníkům, kdy mají mít otevřeno nebo zavřeno, že je to zásah do svobodného podnikání a sociální inženýrství". Upřímně, nejsem zastáncem toho, že by měl být zákon na každou pitomost, ale na druhou stranu to nevypadá, že by se to bez těch předpisů na každou kravinu obešlo, protože se naprostá většina lidí snaží vytřískat co nejvíc a očůrat věci co nejlíp, obvykle na něčí úkor.

Je mi jasné, že argumentace Bohem a jeho přikázáními v Čechách moc na úrodnou půdu nepadne a zakazovat prodej v neděli je zbytečné, když většina populace neděli, sobotu ani jiný den nesvětí. Šabat je připomínkou stvoření světa a východu z egyptského otroctví, dnem, kdy se nevěnujeme své všední práci, ale rozjímáme o Bohu, trávíme čas s rodinou, přáteli a komunitou. Později křesťané transformovali šabat na neděli, ale její význam byl stejný. Dnes, kdy křesťanství hraje v ČR malou roli zbyly jen státní svátky jako příležitost se zastavit, strávit čas s nejbližšími a třeba i popřemýšlet o tom, kam naše země směřuje a kam bychom chtěli, aby směřovala, státní svátek se nestal státním svátkem pro nic za nic, takže je co si připomínat. To není šikana podnikatelů, to je upozornění všem, že jsou v životě i další důležité věci, než jen vydělávání peněz. Myslím si, že konzum, tlak na výkon a úspěch se staly moderní modlou. Pokud nebudou existovat dny, kdy naši pozornost zaměříme na něco jiného, šikmá plocha nás nemine. No a protože naši obchodníci a zákazníci pozapoměli, k čemu takový státní svátek má sloužit, neobešlo se to bez příkazu shora. Jak potvrzuje paraša Noach, některé věci, byť se zdají samozřejmé, je potřeba mít nakázané.

Paraša Berešit (Gen. 1:1-6:8)

První paraša Tóry obsahuje jeden z nejznámějších příběhů celé Bible, totiž příběh stvoření světa, Adama a Evy a hada, co je navedl, aby ochutnali ze stromu poznání. Tento plod je v křesťanské tradici ztotožňován s jablkem (latinská slovní hříčka, malum=jablko, malus=zlo), ale v židovské tradici existují různé názory-od fíku, přes hroznové víno po citrón.
Ale popořádku, Tóra není učebnicí kosmologie, fyziky, chemie, biologie ani žádné jiné exaktní vědy, byť v dávných dobách byl popis stvoření světa takto chápán (a v jistých kruzích je tak chápán dodnes). Tóra popisuje svět z pohledu náboženského, nikoliv vědeckého. A jak říká rabi Sacks, věda se ptá : co? a jak? a náboženství: proč?. A je důležité oba přístupy kombinovat, protože ve chvíli, kdy jeden z nich převládne, máme problém.
Tradice říká, že člověk byl stvořen jen v jednom provedení (t.j. muž a žena), aby nikdo nemohl říkat: "Můj předek byl důležitější, než tvůj." protože všichni pocházíme z Adama a Evy. Tradice také řeší, jak skloubit dva vzájemně si odporující popisy stvoření muže a ženy-v tom prvním (1:27) jsou oba stvořeni zároveň a v tom druhém (2:21-23) je žena stvořena z Adamova žebra (lze ovšem přeložit i jako boku) jako jeho pomocnice a oponentka zároveň (1:18 "Není dobře, aby byl člověk sám, udělám mu pomoc, jakoby proti němu."). Jedním z možných výkladů je, že člověk byl stvořen něco jako hermafrodit a dvě poloviny byly od sebe odděleny. A také, že každý z nás si musí najít svého partnera, aby byl zase kompletním člověkem.
Ale nejvíc fascinující je příběh o tom plodu ze stromu poznání. Křesťanská tradice z něj vyvozuje učení o dědičném hříchu, v židovství však nic takového není, byť se komentátoři shodují, že Adam s Evou zhřešili a nesli si následky, které v určitém smylsu pociťujeme i my (nežijme v ráji). Dovolím si nastínit svoji vlastní intepretaci, která, přiznávám, není úplně tradiční. Adam a Eva byly stvořeni k obrazu Božímu (1:27) a mají tedy svobodnou vůli a schopnost tvořit a rozhodovat se. Ale pořád jsou to jenom lidé a lidé dělají chyby. A každý člověk se musí naučit, jak se se svými chybami vypořádat. A k tomu je právě strom poznání. Bůh řekne člověku, že může jíst z jakéhokoliv stromu v zahradě, kromě tohoto (o stromu života, o kterém se Tóra zmiňuje pár veršů předtím, nepadne ani slovo, prostě ho Bůh někam schová tak, aby ho člověk nenašel). Kdykoliv tohle čtu, nemůžu si nevzpomenout na Obecnou školu a "Neolizujte zábradlí před školou!". Na Adama s Evou to funguje podobně (byť jim k tomu pomůže had, kterého vnímám spíš jako personalizaci jejich vnitřního dialogu). Adam s Evou uplatní svou svobodnou vůli a rozhodnou se ochutnat. Prvním porušením Božího příkazu ale ztratí "nevinnost" a doslova se jim otevřely oči (3:7). Tohle byl přestupek, který byl "plánovaný", to co následuje, je ale opravdová zkouška charakteru, ve které Adam s Evou ostudně selžou, když Adam hodí vinu na Evu a Eva na hada, místo toho, aby řekli: "Promiň, neodolali jsme.". Z mého pohledu nebyli Adam s Evou určeni pro život v zahradě Eden (koneckonců 1:28 říká: Buďte plodní a množte se, naplňte zemi a opanujte ji, podmaňte mořské ryby a nebeské ptactvo a všechnu zvěř lezoucí po zemi!), v zahradě byli jen dokud nepoznali, co to je, udělat rozhodnutí a nést za něj odpovědnost. Jejich hříchem bylo, že se k důsledků nedokázali postavit čelem a proto následují zlořečení (3:15-19). Ale Bůh, i přesto, že se Adam s Evou nezachovali zrovna dobře, je milosrdný a na cestu z ráje jim udělá pořádné oblečení. Verš 3:22 lze pak číst jako ironický povzdech nad tím, že člověk by chtěl být jako Bůh (všemocný a vševědoucí) a přitom není ani schopen odmítnout našeptávání hada a přiznat svoje pochybení.

A tahle nadutost se táhne dál přes Kaina až ke generaci, která skončila potopou a ke stavitelům Babylonské věže. U Kaina bych se ráda ještě na moment zastavila, protože to je příběh z kterého lze vyčíst mnohá poučení: dáváme-li (v tomto případě Bohu, ale myslím, že to platí obecně), měli bychom si dát záležet a dát to nejlepší, co můžeme. (4:3-5). Jsme schopni se ovládnout a zvládnout pokušení hřešit (4:7). Jsme strážci svého bratra (tedy jako lidé máme vůči sobě vzájemně odpovědnost, nemůžeme ignorovat utrpení druhých a tvářit se, že se nás to netýká, 4:9). Kdo zabije člověka, zabije i jeho potomky, které mohl dotyční zplodit a nezplodil (4:10, "Krev tvého bratra ke mně volá ze země!"-krev je v hebrejském originále v množném čísle).

Jak píše Plaut ve svém překladu a komentáři k Tóře: chceme-li z Tóry čerpat poučení pro náš současný život, musíme se zaměřit na to, co Tóra říká o člověku, jeho charakteru, slabostech i silných stránkách, bolestech i nadějích a dalších věcech, které po staletí  neztrácejí na aktuálnosti. A nekoukat na její hrdiny svrchu jen proto, že neměli naši úroveň poznání a kdoví, jestli vůbec žili...

Simchat Tóra a krátký úvod k drašám

Zhruba za hodinu začne ve Štrasburku svátek Šemini Aceret, který je v ortodoxních kruzích mimo Izrael slaven dva dny (s tím, že druhý den je spojen se svátkem Simchat Tóra), v liberálních kruzích a v Izraeli se slaví Šemini Aceret a Simchat Tóra v jeden den. Na Simchat Tóra končíme jeden cyklus čtení Tóry, abychom okamžitě začali nový. Přečteme závěrečné verše knihy Deuteronomium a hned na to navážeme úvodními verši knihy Genesis, abych naznačili, že studium Tóry je nikdy nekončící proces.
A protože jsem slíbila, že budu psát každý týden krátkou drašu k příslušnému oddílu Tóry, využiju tenhle okamžik k pár vysvětlivkám, které se k mým drašám budou hodit. Předně bych ráda zdůraznila, že nemám žádné formální židovské vzdělání, vše, co vím jsem buď vyčetla z knih, internetu, vyposlechla od našeho rabína, nebo při našich pravidelných komunitních debatách nad Tórou. Takže se snadno může stát, že nějaké mé vysvětlení nebude tak úplně moje, protože na něj už před lety přišel někdo jiný, a já ho neocituju, protože nebudu vědět, že už s tím někdo jiný přišel. Pokud byste na něco takového narazili, napište mi to prosím, do komentáře a já citaci doplním.
Jak už jsem se zmínila dřív, používám chumaš přeložený rabi Sidonem, z dalších knih pak Plautův komentář (The Torah: A Modern Commentary), studijní komentáře Nechamy Leibowitz, občas Artscrollový chumaš s komentářem (na můj vkus trochu moc ortodoxní) a Rašiho. Z neknižních zdrojů me nejvíc inspiruje rabi Sacks a jeho pravidelné týdenní komentáře a naše každotýdenní diskuse nad Tórou v UJLS.
Obvykle budu k textu přistupovat tak, že byl zjeven jako celek, pouze pokud bych výjimečně chtěla využít poznatků textové kritiky, tak na to výslovně upozorním. Co tím myslím? V tradičních komentářích se často odkazujeme na to, které jméno Boží (zda Elohim, nebo Tetragramaton) je v textu použito, protože jméno Elohim je více spjato s Boží spravedlností, zatímco Tetragramaton s Božím milosrdenstvím (zdůrazňuji, že to jsou pouze dva aspekty téhož Boha, židovství v žádném případě nepochybuje o jedinosti a jedinečnosti Hospodina). V moderní textové kritice je naopak používání různých jmen Boha důkazem, že text Tóry je složen z různých částí napsaných různými lidmi v různých částech Izraele a nejspíš i v různých dobách. Což je sice z vědeckého hlediska nesmírně zajímavé, ale pro komentáře obvykle nepříliš užitečné.
Budu se snažit texty publikovat ve středu nebo ve čtvrtek, v pátek na to už obvykle nemám čas. Pokud by se mi to výjimečně nepovedlo, tak se předem omlouvám a text doplním dodatečně.
Předem se těším na vaše komentáře!
Chag sameach!

Ketuba

Do svatby zbývá půl roku, takže pomalu nastal čas organizovat. A objednat ketubu. Po drobných peripetiích jsme se dohodli na jedné moc hezké ketubě z USA a konzervativním aramejském textu bez jakéhokoliv překladu/výkladu. V USA se dá běžně objednat ketuba s anglickým textem, který je buď překladem a nebo samostatným textem, ale vzhledem k tomu, že angličtina není rodným jazykem ani jednoho z nás, přišlo nám to zbytečné. Z Kanady by se dala sice objednat ketuba s francouzským textem, to by ale nebylo fér vůči mně. A navíc se mi jejich ketuby nelíbily.
Konzervativní text je shodný s tím ortodoxním, jen je k němu dopsána tzv. Liebermanova doložka, která zrovnorávňuje ženu v případě rozvodu. Jak jsem už psala v předchozím blogu, tradiční text ketuby není rozhodně něco, co bychom si představili pod pojmem "romantický", ale myslím, že stojí za to ho trochu rozebrat. Čerpat u toho budu z knihy Aryeh Kaplana "Made in Heaven", která se během teoretických příprav na svatbu ukázala mnohem užitečnější než "The New Jewish Wedding" od Anity Diamant. Překlad textu ketuby je můj a překládám z angličtiny (neb aramejsky opravdu neumím) a uznávám, že je to místy dost kostrbaté.

(Prvního až šestého) dne týdne, (1.-30.) dne měsíce (jméno hebrejsého měsíce) (letopočet) roku od stvoření světa jak jej počítáme v této komunitě (město, stát), ženich (jméno) syn (jméno otce) řekl této panně/ženě/konvertitce/vdově (jméno) dceři (jméno otce): "Buď mou ženou podle zákona Mojžíše a Izraele. Budu pro Tebe pracovat, ctít Tě, živit Tě a podporovat Tě jak je zvykem židovských mužů, kteří poctivě pro své ženy pracují, ctí je, živí je a podporují je. Dám Ti mohar (200 zuzů, peníze, které podle Tóry náležejí otci nezasnoubené panny, kterou muž znásilnil, v podstatě je to cena za panenství (Deut 22:29), nicméně ketuba jasně říká, že tyto peníze náleží ženě, nikoliv jejímu otci, v případě vdovy, rozvedené ženy nebo konvertitky se nepoužívá termín mohar, ale kesef (peníze) a částka je poloviční, t.j. 100 zuzů), které Ti náleží podle Tóry, stejně jako jídlo, oblečení, životní nezbytnosti a manželský styk, podle obecného zvyku."
Paní (jméno) souhlasila a stala jsem jeho ženou. Toto věno (nedunja), které přinesla z otcovského domu, ať již ve stříbře, zlatě, špercích, oblečení, nábytku nebo povlečení, pan (jméno), náš ženich, přijímá jako ceněné na sto stříbrných zekukim (polovina pro výše zmíněné kategorie žen).
Náš ženich, pan (jméno) souhlasil a ze své vůle přidal dalších 100 (nebo 50) zekukim spolu s výše zmíněnými (tosefta). Celková suma je tedy 200 (100) stříbrných zekukim.
Pan (jméno), náš ženich, pronesl následující: "Závazek vyplývající z této ketuby, tohoto věna a této přidané sumy, přijímám na sebe a na své dědice. Může být vyplaceno z celé nejlepší části mého majetku a toho, co vlastním pod nebesy, ať to již vlastním a nebo získám v budoucnu. Zahrnuje to věci jež lze zastavit i ty, jež do zástavy dát nelze. Vše co mám musí být dáno do zástavy, aby byla vyplacena tato ketuba, věno a přidaná suma. Může být vzato i z košile na mém těle, během mého života a po mé smrti, dnes a navždy.
Závazek této ketuby, věna a přidané sumy byl přijat panem (jméno), naším ženichem, podle všech předpisů o manželských smlouvách a přidaných sumách, jaké jsou obvyklé pro dcery Israele, podle předpisů našich moudrých rabínů (míněni ti talmudčtí), blahé paměti. Není to jen spekulativní nebo nezávazný dokument.
A oba dohromady souhlasili, že pokud by někdy toto manželství bylo rozvedeno podle občanského práva, muž i žena mohou požádat konzervativní bejt din, aby rozhodl, jaké jsou povinnosti každého z nich podle židovského manželského práva, a pokud by se jeden z nich odmítl podrobit rozhodnutí bejt dinu nebo jeho zástupců, může druhý z partnerů využít všech prostředků civilního práva a rovnoprávnosti, aby vynutil respektování rozhodnutí bejt dinu (t.j. vydání a přijetí rozvodového listu) a závazků vyplývajících z této ketuby na druhém partnerovi.
Provedli jsme kinjan (symbolický výměnný obchod, kterým je legálně převzata odpovědnost za ketubu) mezi panem (jméno) synem (jméno otce), naším ženichema a paní (jméno) dcerou (jméno otce), touto pannou/ženou/konvertitkou/vdovou, a mezi paní (jméno) dcerou (jméno otce), touto pannou/ženou/konvertitkou/vdovou, a panem (jméno) synem (jméno otce), naším ženichem, týkající se všeho výše vypsaného, pomocí předmětu vhodného pro kinjan. A vše je platné a potvrzené.
Svědek: (jméno) syn (jméno otce)
Svědek: (jméno) syn (jméno otce)


Jen pro představu, 1 zuz je čtvrtina šekelu a 1 šekel byl cca 11 gramů stříbra. Kolik je přesně 200 (potažmo 100 zekukim) není úplně jasné. Rabi Moše Feinstein rozhodl, že 200 zekukim je nějakých 45,5 kg stříbra).

A teď zásadní otázka-proč máme tradiční text a ne nějaký modernější? Proč naše ketuba mluví jen o závazcích Eliho vůči mě a moje závazky vůči němu bere jako hotovou věc, o které není třeba se rozepisovat?
Eli je větší tradicionalista než já, takže pro něj je důležité, že text ketuby se nijak dramaticky neodlišuje od textu užívaného po staletí. Co se mně týče, je to trochu složitější. Ketuba je smlouva pro případ manželské krize a hrozícího rozvodu, z tohoto důvodu mi přijde zbytečné v ketubě slibovat, že se budeme milovat a na rukou nosit. V dobách pohody to člověk dělá automaticky a v dobách krize to naopak může vést k závěru, že když se nemilujeme (v danou chvíli, kdy vztahem cloumá krize), pak je na místě se rozvést (kdo je obeznámen s knihami doktora Plzáka, tuší, odkud vítr fouká). V případě krize je tak lepší slibovat, že se o sebe navzájem materiálně postaráme (nepodílení se na výdajích domácnosti považuje doktor Plzák za jeden z posledních kroků před rozvodem) a vyrobit finanční bariéru proti ukvapenému rozvodu. Pak lze doufat, že vztah krizi zvládne a po bouři zase vyjde slunce.
To ale pořád neřeší otázku, proč má jen Eli závazky vůči mně a o těch mých se mlčí (neb jsou považovány za samozřejmost). Považuji se za feministku, ale je pravda, že ne vždy souhlasím s tím, kam až jsme se v dnešní době dostali a nemyslím si, že je potřeba za každou cenu a v každé situaci setřít rozdíly mezi pohlavími. Obávám se, že dnešní trend žen, které všechno zvládnou (a musí zvládnout) a muže zdánlivě ani nepotřebují, není dobrý a ženám spíš škodí (článek z Lidových novin o ženách litujících svého mateřství...ale co z těch výzkumů spíš vyplynulo je, že toho je na ženy naloženo příliš. Otázkou zůstává, jaké společenské uspořádání vlastně hledáme, aby nezvýhodňovalo jedny vůči druhým, ale které zároveň bude respektovat biologické rozdíly a potřeby všech. Nic jednoduchého...). Moje moderní interpretace tradiční ketuby je tedy taková-buď v klidu, nemusíš se stát superženou a supermatkou, jste na to za všech okolností dva, není to jen "já sama". Výčet povinností Eliho je tak spíš připomínka pro mne, než pro něj. Tak teď nezbývá než věřit, že to bude fungovat...

Sukot 5777

Dneska večer začíná svátek Sukot, svátek pod zelenou, svátek stanů. Psala jsem o něm vloni a jediné, co bych chtěla letos doplnit je fotka našeho lulavu a etrogu, ale lulav je zatím stále rozložený na součástky tak, jak jsme ho koupili (vrba, myrta a palmová ratolest jednotlivě v plastikových sáčcích, etrog v ochranném obalu a k tomu držadlo na lulav, do kterého musíme jednotlivé větvičky správně zapíchnout). Takže fotku doplním nejspíš v úterý (zítra je jom tov-svátek, kdy se nepracuje).
Vlastní suku nemáme, neb ji nemáme kde postavit. Dneska u oběda jsme se domluvili, že příští rok bychom mohli alespoň nějakou symbolickou suku postavit na balkóně, i když nebude košer, protože nad námi je další balkón a tudíž stropem suky nebude vidět na nebe (což je právě jeden z požadavků na košer suku).
Dnes večer na erev Sukot máme bohoslužbu u nás v synagoze, které se zúčastní skupina studentů. Německé gymnázium v Eppingenu dělá výměnné pobyty s gymnáziem z Izraele a letos přijeli izraelští studenti do Německa a protože to je nedaleko, přijedou v rámci jejich programu i do Štrasburku a navštíví i naši synagogu.
Všem, kdo slaví Sukot přeji hag sameach a ať vám neprší do suky!

Jom kipur 5777

Jom kipur letos ve Štrasburku začíná v úterý 12.10.2016 v 18:30. Což znamená, že už dneska musím uvařit, co budeme jíst zítra před postem, protože zítra sotva doběhnu z práce domů, dám si sprchu (poslední na dalších 25 hodin), převléknu se do svátečního, najíme se, zapálím svíčky a vyrazíme do synagogy (respektive pronajatého sálu, protože na Jom kipur bychom se do naší synagogy moc nevešli).
Musím přiznat, že posty nesnáším úplně nejlépe a letos během Tiša be-av jsem se přistihla při myšlence, jak super to bude, až budu těhotná a nebudu se smět postit. Můj problém s postem není sebekázeň, neobcházím mlsně kolem ledničky a nefňukám co pět minut, že mám žízeň a hlad, ale vždy tak kolem poledne, čtrnácté hodiny, mě začne bolet hlava a bolest postupně sílí. Tipla bych si, že jde o reakci těla na dehydrataci, ale někteří lidé tvrdí, že je to reakce na nedostatek kofeinu a radí před začátkem postu vypít malé silné kafe. Zkusila jsem to jednou a žádný významný rozdíl jsem nepozorovala, hlava mě na konci dne bolela úplně stejně. Letos jsem si trochu pohrávala s myšlenkou nepít kávu a čaj několik dnů před Jom kipurem, ale nakonec jsem si řekla, že jeden den bez ranního kafe je dost náročný, tak proč to prodlužovat a vyškrtla jsem jen zelený čaj v práci.
Obecně se nedoporučuje se před postem přejíst, protože pak člověk post snáší paradoxně hůř a hlavně má větší žízeň. Moje původní metoda byla maso+luštěniny (trávení bílkovin tělo zaměstná na delší dobu), ale Eli chtěl spíš něco bezmasého. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu a zítra večer bude posledním jídlem fazolová polévka vařená z kuřecího vývaru s trochou obraného kuřecího masa. A k tomu chleba a natvrdo uvařená vejce. Uvidíme, jak se to osvědčí. Pokud máte někdo nějaké užitečné tipy, jak zvládnout v pohodě půst, napiště ho do komentářů, budu ráda.
Com kal (snadný půst)! a Gmar chatima tova (ať jste zpečetěni k dobrému)!

Roš hašana bez rabína

Zvládli jsme to, juchuuuu! V pěti lidech jsme zvládli bohoslužbu na erev Roš hašana a šacharit a musaf. Náš chazan zpíval báječně v doprovodu našeho druhého chazana, který ho také doprovázel na piano, Eli měl výbornou drašu, Thierry skvěle troubil na šofar a já jsem četla z Tóry a podle reakcí zúčastněných jsem četla dobře. Já si z toho moc nepamatuju, protože jsem se tak klepala, že mezi jednotlivými alijot jsem jen položila ruce na sefer, aby se mi netřásly a snažila se klidně dýchat.
Večer jsme ještě měli komunitní seder (jednak je to tradice a druhak, abychom naznačili, že Roš hašana jsou opravdu dva dny, i když jsme  u nás měli bohoslužbu jen první den a četli jsme obětování Izáka, které se jinak čte až druhý den).
Eli ve své draše vysvětlil, proč jsme se rozhodli číst obětování Izáka (akedat Jicchak) první den-historicky, když byl Roš hašana jen jeden den, četla se jen akeda. Pak rabíni nařídili v diaspoře o den prodloužit všechny svátky a akeda se přesunula na druhý den a první den se četl příběh o narození Izáka. Pak dvoudenní slavení Roš hašana převzaly i komunity v Izraeli a je tam dvoudenní dodnes. V raných dobách reformního judaismu byl Roš hašana zpátky zkrácen na jeden den, ale v dnešní době, kdy se velká část reformních komunit drží izraelského kalendáře, slaví se Roš hašana dva dny. My, protože jsme byli bez rabína, přesunuli jsme čtení akedy na první den, abychom během naší bohoslužby četli "to důležité", ale opakovaně jsme zdůraznili, že je to provizorium a že dvoudenní svátek nijak nezpochybňujeme. Pak se Eli věnoval samotnému obětování Izáka. Existuje spousta různých vysvětlení a jak Eli řekl: "každý má svého Abraháma". Interpretaci, kterou nabídl považuji za velmi dobrou-příběh o obětování Izáka dostává smysl až tehdy, když se dostaneme na konec, je vyprávěn z pohledu pozorovatele, ale my nevíme, zda Abraham tušil, že jde o zkoušku, jestli opravdu chtěl obětovat Izáka a doslova zaříznout všechno, co mu Bůh slíbil. To, co je na celém příběhu nejzásadnější není to, že Abraham je ochotný obětovat svého syna, ale že ve chvíli, kdy už svírá v ruce nůž a Izák leží svázaný na oltáři, je schopný slyšet Boží hlas, který na něj volá "Abrahame, Abrahame!". Že jen kvůli tomu, co slyšel jako první (a nebo si myslel, že slyšel) nepřeslechne hlas, který to zastaví. Tahle schopnost nespáchat něco, o čem si myslím, že po mě Bůh žádá, ale co odporuje lidskosti a zdravému rozumu a  naslouchat korektivu zhůry je aktuální i dnes, kdy se vraždí v Božím jméně a málokdo se zastaví, aby se zaposlouchal, zda tohle je opravdu to, co od nás Bůh žádá. Moje interpretace je velmi blízká té jeho, ale tu si nechám, až za pár týdnů budu psát komentář.

Všem, kdo čtou tenhle blog, přeju GMAR CHATIMA TOVA!

שנה טובה ומתוקה

Přeji všem dobrý a sladký rok 5777! Šana tova u-metuka!

A vsem se omlouvam, ze nepisu, ale mam straslivy fofr a nestiham, menila jsem praci, do toho priprava svatby a priprava na svatky...a ted sedim navic u pocitace, ktery nema ceskou klavesnici (tu vetu nahore jsem psala pomoci virtualni klavesnice na webu). Uz dva tydny mam rozepsany clanek o ketubach a nemam vubec cas ho dokoncit. Dekuji vsem za pochopeni a slibuju, ze se to po svatcich zase zlepsi a ze mam porad v planu po Simchat Tora psat kazdy tyden kratky komentar k aktualnimu oddilu Tory! 

Rok po konverzi

Je 9. elul a to je podle hebrejského kalendáře přesně rok od mojí konverze. Ideální příležitost se ohlédnout a zamyslet.
Předně bych ráda zdůraznila, že jsem konvertovala k židovství prostřednictvím reformního bejt dinu a reformní komunity, nikoliv k reformnímu judaismu. Vypadá to jako slovíčkaření, ale není. To první totiž říká, že židé, bejt diny a komunity mohou mít různé názory a různé chápání halachy, ale pořád jsou to všichni židé. V takovém případě není ani problém rozvíjet svůj přístup k interpretaci a dodržování micvot. Teoreticky se pak můžete volně pohybovat na škále reforma-ortodoxie bez jakýchkolik omezení (v praxi to však takhle nefunguje a máte-li za sebou neortodoxní konverzi podle halachy (Jevamot 47a), můžete se pohybovat pouze na škále reformní-konzervativní, ortodoxní obvykle takové konverze neuznávají, pokud vím, tak jejich argumentací je, že rabíni, kteří je provádějí, nejsou skuteční rabíni...podle nich. Ale nezbývá než věřit, že se tohle jednou vyřeší a najdeme zase společnou řeč.). To druhé tvrzení je na můj vkus moc "škatulkovací" a naznačuje, že reformní, konzervativní a ortodoxní židovství se od sebe vzdálila, že už se jeví jako oddělené náboženské systémy. Tak to zjevně vidí jak určitá část reformních tak i nezanedbatelná část ortodoxních židů. Já preferuju verzi, že judaismus je jeden, přes všechny rozdílnosti, které v něm najdeme, a pevně věřím, že k totálnímu rozkolu nikdy nedojde.
Což souvisí i s tím, jakým způsobem sama žiju. Jsem členka reformní obce jak ve Francii tak v ČR, praktikuju konzervativně (až teda na to společné bydlení před svatbou, ale pšt!) a občas zajdu i do ortodoxní synagogy a jsem schopná se orientovat v ortodoxní bohoslužbě. Ve všední dny používám rekonstruktivní sidur, o šabatu konzervativní. Nosím sukně, talit a tefilin, nenosím jarmulku. Čtu knihy ortodoxních, progresivních i sekulárních autorů (a samozřejmě i těch nežidovských). Když mě občas moji souvěrci překvapí svým přístupem k micvot, nemám potřebu je začít poučovat nebo se s nimi kvůli tomu přestat bavit. Každý se můžeme rozhodnout, které z "rituálních" micvot do svého života pustíme a proč, a za svoji volbu neseme odpovědnost (jednou svoji volbu budeme muset obhájit před Nejvyšším). Volba by to samozřejmě měla být poučená (tedy, že nejdříve si nastudujeme maximum o dané micvě a pak se rozhodneme), což se bohužel často neděje. Možnost zapojení vlastního úsudku je jeden z přístupů, který reformní a konzevrativní judaismus odlišuje od ortodoxního-v ortodoxním židovství je důležitá autorita rabína (podle Deuteronomia 17:9-12 se máme v případě nejasností v zákoně dotázat kněží nebo soudců, v dnešní době plní jejich funkci rabíni, a pak se řídit jejich rozhodnutím), podle reformního židovství máme každý schopnost rozhodovat sám, protože člověk byl stvořen k obrazu Božímu a tedy nadán rozumem, který je povinnen používat.

Ale zpátky, co se za poslední rok událo? Spousta věcí si "sedla", hlavně šabat už funguje bez zádrhelů. Svátky, které přichází jen jednou do roka samozřejmě budou vyžadovat víc času, aby si byla "jistá v kramflecích". Protože židovství se neodehrává jen v synagoze, ale hlavně doma v rodině (je fakt, že tahle změna souvisí spíš s tím, že jsem potkala Eliho, než konverzí) a na mě leží, abych vymyslela, co budeme o daném svátku jíst a následně to uvařila, a také, abychom se s Elim dohodli, jakým způsobem budeme ten který svátek doma slavit. To, co se odehrává v synagoze, člověk pochytí rychle, koneckonců není na to sám a někdo ho navede, ale doma, to je něco jiného (naštěstí jsou v naší komunitě lidé, u kterých se lze inspirovat a poradit, šikovné jsou taky některé knihy). Po konverzi se taky začne vytrácet potřeba se neustále nějak obhajovat, vysvědčení o konverzi je potvrzení, že vás "šílený" nápad konvertovat, nebyl nerealizovatelný, že teď už je to napořád a nikdo vám to neodpáře.
Pro mě byla konverze potvrzením vlastní identity, jakkoliv bizarně to zní. V naší rodině, co pamět a matriční záznamy sahají, žádní židé nejsou (ne, manžela sestry nevlastního dědy fakt nepočítám). Přesto jsem měla od nějakých nácti neodbytný pocit, že k židům patřím. Netuším proč, kdybych byla mystik, určitě by se nějaké vysvětlení našlo (třeba gilgul), ale žádné racionální vysvětlení nemám. Trvalo to roky, než jsem došla k definitivnímu rozhodnutí (protože, co si budeme nalhávat, konverze k židovství vám život spíš zkomplikuje, než zjednoduší, hlavně co se hledání partnera týče), ale nakonec jsem se ocitla ve správný čas na správném místě a pak už to šlo skoro samo. A jako bonus jsem tři, čtyři měsíce před konverzí potkala Eliho. V synagoze. Mé racionální já má se zázraky jisté problémy, ale řekněmě, že věci se občas vyvíjí až podezřele dobře...:-)

Rabínky

K tomuhle příspěvku mě inspirovala maminka, která se velmi podivovala, že Jom kipurovou bohoslužbu tady u nás ve Štrasburku povede letos rabínka. Jak se to tedy má s ženami-rabínkami? 
Předně je třeba říct, že rabínky nejsou v reformních a konzevrativních kruzích nic vzácného (zejména v USA proběhla značná feminizace oboru) a dnes můžeme už najít i rabínky ortodoxní. Jen ultra-ortodoxie zatím odolává.

První ženou rabínkou byla Regina Jonas (1902-1944), která se narodila v Berlíně v chudé rodině a její otec brzy zemřel, rodina se přestěhovala do sousedství ortodoxní synagogy na Rykestrasse, jejíž rabín vzal Reginu tak trochu pod svá křídla a finančně podporoval její studia. Regina se stala učitelkou, ale práce ji tak úplně nenaplňovala a zapsala se k dalšímu studiu na Hochschule für die Wissenschaft des Judentums, kde studovala předměty jako její mužští kolegové, kteří se chtěli stát liberálními rabíny. Ona ovšem skončila s titulem vysokoškolské učitelky náboženství. To ji moc neuspokojovalo a napsala a obhájila disertační práci nazvanou "Může se žena stát rabínkou podle halachy?" Její odpověď samozřejmě byla, že může, ale ani tak nenašla nikoho, kdo by ji jako rabínku ordinoval. Až v roce 1935 ji ordinoval liberální rabín Max Dienemann, a začala pracovat jako rabínka pro různé židovské instituce (ale nikoliv jako rabínka obce). I během nacistických perzekucí neúnavně pomáhala svým souvěrcům, učila a vedla bohoslužby. V roce 1942 byla deportována do Terezína, kde nadále vykonávala rabínskou práci (samozřejmě zcela neoficiálně) a s Viktorem Franklem, o kterém už jsem také psala, pomáhali lidem, kteří pomýšleli na sebevraždu. V říjnu 1944 byla deportována do Osvětimi, kde byla zavražděna. Mimochodem, ačkoliv smichu dostala (t.j. byla ordinována) liberálním rabínem, Regina Jonas byla ortodoxní židovka. Tady je vidět, že ortopraxe (dodržování micvot podle ortodoxního chápání a pravidel) ještě neznamená automaticky strnulé myšlení.

Na Reginu Jonas se ovšem úplně zapomělo a její práce byla objevena až v roce 1991. Takže Sally Priesand, která byla první americkou reformní rabínkou a první ženou ordinovanou na rabína po Regině Jonas, si musela cestičku vyšlapávat sama. Mimohodem, Sally Priesand byla ordinována v roce 1972, třicet sedm let po Regině! V roce 1974 ordinovali první rabínku rekonstruktivní židé (kam se ovšem zapsala už druhý rok po otevření rabínského semináře a už zakladatel této denominace, Mordechaj Kaplan, s ordinací žen počítal) a v roce 1985 konzervativní. První ortodoxní rabínkou se stala v roce 2009 Sara Hurwitz, nicméně nedostala titul rabi (respektive v ženské formě raba), ale "maharat" (manhiga hilkhatit rukhanit Toranit, ženská autorita v otázkách židovského práva, dochovních věcí a Tóry). Avi Weiss, který ji ordinoval, její titul změnil na "raba" až v roce 2010. Pokud mě ovšem pamět neklame, rabi Weiss a jeho ješiva se po několika letech dohadování s RCA (Rabbinical Council of America, hlavní ortodoxní americká instituce) ocitli "mimo ortodoxii" a RCA také vydalo prohlášení, že žádná instituce v USA nesmí přijmout ženskou rabínku, chce-li býti považována i nadále za ortodoxní.  A někdo RCA poslouchá a někdo ne. V Izraeli se ovšem ledy pohnuly a minulý měsíc synagoga Ramban v Jeruzalémě zaměstanala Karmit Feintuch jako rabínku (bude mít titul rabbanit), tak uvidíme, jak to bude pokračovat dál...

Elul

V neděli (respektive první den Roš chodeš-nového měsíce-byl v sobotu, ale to se v kalendáři psal ještě 30. av) začal měsíc elul, měsíc příprav na Roš hašana a Jom kipur, čas, kdy bychom se měli pomalu začít věnovat sebezpytu a usmiřování s těmi, komu jsme v uplynulém roce ublížili, abychom to do Jom kipuru všechno stihli! Sefardští židé už od prvního elulu začínají každé ráno recitovat Slichot (kajícné modlitby), aškenázští židé začínají až v neděli před Roš hašana (letoz začíná Roš hašana v neděli večer, takže samozřejmě se slichot začneme o neděli dřív, abychom na to měli celý týden). Také je zvykem během měsíce elulu každé ráno troubit na šofar (kromě šabatu). Troubí se ovšem v synagoze, doma může troubit snad jen ten, kdo bydlí na samotě u lesa. Zvuk šofaru (beraního rohu) je velmi syrový, jeho účelem nás vyburcovat k pokání, a naši sousedé by nás opravdu neměli rádi. Beztak žádný šofar doma nemáme. Zatím.
Kromě duchovní přípravy na svátky je třeba provést i přípravu praktickou. Promyslet, koho pozvat a co uvařit na seder (i Roš hašana má svůj seder se speciálními jídly), zapsat se na komunitní seder a na Jom kipur (prakticky všechny komunity mají speciální přihlášku na Vysoké svátky, protože to je doba, kdy do synagogy chodí i lidé, co se tam jinak neukážou, jak je rok dlouhý, a tak je potřeba víc "organizovat"). A protože budu letos o Roš hašana číst z Tóry, musím vypilovat čtení i kantilaci (která je na svátky jiná, než po zbytek roku).
Takže už mám zase napilno...

Šabaton v Třebíči

Uplynulý víkend jsem strávila na reformním šabatonu v Třebíči. Jedná se o setkání organizované komunitou Bejt Simcha, které probíhá od pátečního večera do nedělního odpoledne vždy v nějakém městě v České republice, kde je možnost využít synagogu pro reformní bohoslužbu. Letos padla volba na Třebíč, jejíž židovská čtvrť včetně úžasné synagogy, je na seznamu UNESCO. Takže i když to nemám zrovna za rohem, po dvou letech jsem se zase na Šabaton vypravila a rozhodně jsem nelitovala. V pátek večer jsme měli kabalat šabat v synagoze, která má nejen krásnou výzdobu (respektive zbytky výzdoby, které se podařilo zachránit, za komunistů se v synagoze skladovaly brambory), ale i akustiku a zpívat tam bylo potěšení. Následovala společná večeře a vytuhnutí většiny osazenstva (včetně mě, byla jsem po cestě dost unavená), jen ti nejodolnější si dali víc jak jedno pivo. V sobotu ráno jsme měli šabat šacharit následovala draša a krátké studium, vztažené k tématu paraši Ekev ("Co od nás Bůh žádá?") a oběd, odpoledne pak dvě přednášky (jedna o bezpečnosti a bezpečnostních opatřeních v židovských komunitách a druhá o Jiřím Baumovi) a procházka židovskou čtvrtí a návštěva židovského muzea s průvodkyní. Chudák průvodkyně byla zvyklá na skupinky, které o židovství neví nic a ne na partu židů a myslím, že na naši návštěvu dlouho nezapomene :-) ale poprala se s tím statečně.
Havdalu jsme udělali na střeše hotelu, což bylo úžasné (z hotelu byl výborný výhled, obzvlášť proto, že hotel byl jedna z nejošklivějších budov ve městě a tak když člověk koukal z jeho střechy, nekazil mu výhled) a v sobotu večer už jsem zvládla posedět alespoň chvíli s dalšími účastníky zájezdu a dozvědět se tak žhavé drby. V sobotu se mi také podařilo (celkem snadno) přemluvit jednu slečnu spravující synagogu, aby mě do ní pustila v neděli ráno a já se tak mohla v klidu pomodlit v takovém pěkném prostředí. Já jsem po snídani musela vyrazit na cestu do Štrasburku, ale ostatní pokračovali do Polné navštívit židovský hřbitov a do Prahy se vraceli teprve po obědě. Třeba mi to příště vyjde líp, abych se mohla zúčastnit celého programu, ale i tak jsem ráda, že jsem tam byla!

Nějak mě poslední dobou vůbec nebaví fotit, takže jen pár fotek z Wikipedie:

(Autor: Frettie – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5638716)

(Autor: Frettie – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5638723)

Proč nosím sukně a nenosím jarmulku

Dneska něco málo o módě, přesněji řečeno o ženské módě. Halacha žádá, aby ženy zahalovaly nohy pod kolena, roce po lokty a výstřih neodhaloval klíční kosti. Navíc vdané ženy mají zakrývat vlasy (byť se rabíni úplně neshodnou na tom, v jakém rozsahu) a ženy a muži musí nosit odlišné oblečení-ženy ženské, muži mužské.
Výše uvedenými principy se ortodoxní ženy řídí,ale výsledný outfit záleží nejen na míře jejich ortodoxie, ale také na vkusu, víceméně můžete dojít k čemukoliv od stylu vévodkyně Kate až po hadry, co každé ženě přidají 20 let a 20 kilo.
Zjednodušujícím pravidlem je, že ortodoxní ženy nenosí kalhoty. V dřívějších dobách byly kalhoty jednoznačně mužské oblečení a proto bylo ženám zakázáno je nosit. V dnešní době sice kalhoty dávno nejsou jen mužským oblečením a proto tento argument padl, ale tím, že obepínají stehna a odhalují jejich tvar, nejsou údajně dost cnua (cniut-cudnost, cnua-cudný/á). Samozřejmě volnější kalhoty jsou o dost víc cnua, než upnutá sukně a mnohé ženy to tak berou a někteří rabíni to akceptují (naše ortodoxní kamarádka nosí kalhoty zcela běžně a mezi mladšími a moderně ortodoxními ženami bude takových víc, například v seriálu Srugim nosí alespoň občas kalhoty všechny hlavní hrdinky).
Velmi diskutované jsou pokrývky hlavy, kdy se židé nemohou shodnout, zda jde o zvyk (minhag), rabínský příkaz a nebo micva přímo z Tóry (obhájci tohoto přístupu se odvolávají na popis rituálu při obvinění ženy z cizoložství, v rámci kterého kněz ženě rozpustí vlasy, což mnozí interpretují jako pohanu, což ale moc nedává smysl, když to kněz udělá před rituálem, který má teprve prokázat, zda byla nevěrná nebo ne, Flavius Josefus tvrdí, že to byl běžný postup při jakémkoliv slyšení před Sanhedrinem.). Ať je to, jak je to, velká část vdaných ortodoxních žen nějakou pokrývku hlavy nosí, od jednoduchého čelenko-šátku, šátku (tichl) uvázaného na spoustu různých způsobů, přes klobouky a barety až po snud (netuším, jak se to jmenuje česky) a paruky (které se v jidiš říká šaitl, v anglické transkripci sheitel). Některé ženy zakrývají všechny vlasy, jiné jen část (a opět se liší v tom, jak velkou část zakrývají). Paruky a snud jsou oblíbené v ultra-ortodoxních kruzích, neboť zakrývají všechny vlasy (a tím, jak ženy musí pod paruku svoje vlasy schovat, paruka jim často vzadu podivně odstává), nicméně jen malá část ultra-ortodoxních žen si svoje vlastní vlasy vyholuje (je to do extrém, který po nás v žádném případě halacha nežádá!). Ano, s holou lebkou opravdu nehrozí, že by někdo cizí spatřil byť jen jediný váš vlas, ale myslím, že to vyžaduje opravdu značný náboženský zápal, aby žena něco takového dobrovolně podstoupila a také aby jejímu muži nevadilo, že má v posteli plešatou manželku (teda počítám, že do postele asi chodí s nějakým šátkem na hlavě). Nošení paruk jako pokrývky hlavy se údajně poprvé objevilo u francouzských židovek v 18. století, podle jiného zdroje v Itálii v 16. století, ale k velkému rozšíření došlo až ve druhé polovině 20. století v USA, hlavně zásluhou lubavičského rabína, který tuto pokrývku hlavy pro ženy doporučoval-jednak proto, že méně vyčnívaly v sekulární společnosti a druhak proto, že je mnohem obtížnější ji z hlavy sundat a také dobře kryje...Paruky mohou být z přírodních vlasů nebo umělé, v různé délce, ultra-ortodoxní ženy na ně ještě vážou šátek.

Vlevo méně kryjící tichl (Etsy) a vpravo hodně vychytaný, zcela kryjící tichl (Wrapunzel)

Snud (Headcoverings by Devorah)

Naši ortodoxní kamarádku jsem nikdy viděla s pokrývkou hlavy (paruku nenosí), počítám, že si ji bere, jen když jde do synagogy (v ortodoxní synagoze je na dveřích ženské galerie napsáno: "Prosíme vdané ženy, aby si vzaly pokrývku hlavy",ale je pravda, že pokud do synagogy nechodí podezřele mnoho svobodných žen, tak to asi moc nefunguje).
Co se mne týče, tak vdaná zatím nejsem a tudíž pokrývku hlavy nenosím, po svatbě asi budu nosit do synagogy takový ten minimalisrický čelenko-šátek, ale pouze do synagogy, nikoliv v běžném životě. Na druhou stranu jsem téměř přestala nosit kalhoty (pouze  na sport a do lesa) a to ve chvíli, kdy jsem začala pravidelně při ranní modlitbě používat tefilin. I když Tóra ženám používání tefilin výslovně nezakazuje, po staletí to byli téměř výhradně muži, kdo je používali, a žena s tefilin je stále ještě, alespoň v Evropě, nezvyklý úkaz. Takže jsem cítila, že tefilin a kalhoty jsou pro mě už trochu moc, že bych z toho mohla začít "chlapovatět", no a tak jsem začala nosit výhradně sukně. Ze stejného důvodu nemám v plánu nosit jarmulku (ačkoliv americkém reformním a konzervativním judaismu jsou ženy s jarmulkou naprosto běžně k vidění), je to na můj vkus příliš "mužský kus oblečení" a já si nemyslím, že nutně musím vypadat jako chlap, abych byla "se mužům vyrovnala" (záměrně jsem to dala do uvozovek, nemám potřebu se mužům ve všem vyrovnávat, věřím, že jsme si jako lidé rovni v právech a povinnostech a to stačí, nejsme a nemusíme být úplně stejní).

Když to shrnu-pravidla oblékání v judaismu existují a ultra-ortodoxní židovky se jimi řídí bez výhrady, u ortodoxních židovek odhaduji, že tak polovina se jimi taktéž řídí bez výhrady a druhá polovina je aplikuje volněji (sukně vs. kalhoty, délka rukávů, hloubka výstřihu), ale dbá na to, aby neodhalovala příliš a podobně to vidí i konzervativní židovky, jen to asi méně řeší. A v reformním judaismu je každému vcelku jedno, co máte na sobě.

Tiša be-av

Nebojte, nezapomněla jsem, jen jsem nestihla nic napsat s předstihem a tak to doháním teď, když už do konce postu zbývá jen zhruba osm hodin.Psaní blogu sice asi není ideální tiša be-avovou činností, ale Pláč (Ejcha) jsem přečetla už dvakrát, tak snad už můžu...
Tiša be-av, tedy devátý den měsíce avu (nenechte se zmást tím, že dneska je 10.av, 9.av letos připadl na šabat a tak byl půst posunut na neděli) připomíná zničení prvního i druhého jeruzalémského Chrámu. První Chrám byl zničen v roce 586 před občanským letopočtem Babylóňany (tuto událost oplakává Jeremjáš ve svém Pláči) a druhý chrám v roce 70 občanského letopočtu Římany. Zničení Chrámu znamenalo ohromnou katastrofu, ztrátu suverenity v Izraeli a z náboženského hlediska velký problém, neboť Chrám byl jediné místo, kde mohly být přinášeny oběti (ačkoliv již proroci říkali, že Bohu jde spíš o dobré skutky, než o oběti a už před zničením druhého Chrámu ze začaly formovat základy rabínského judaismu). Postupem času se k devátému avu nabalily další katastrofy-porážka povstání Bar Kochby a pád Bejtaru, vyhnání židů z Anglie (1290) a ze Španělska (1492), Německo vyhlásilo v roce 1914 válku Rusku a začátek vyklízení Varšavského ghetta (1942).
Na Tiša be-av tedy držíme hluboký smutek a půst, který se řídí stejnými předpisy, jako půst na Jom kipur (tedy nejen žádné jídlo a pití od západu slunce do západu slunce, ale také žádná hudba, mytí, krášlení se, kožená obuv a dokonce se, na rozdíl od Jom kipuru, ani nezdravíme), měli bychom sedět na nízké stoličce jako truchlící a čteme Pláč (Ejcha) a podobně laděnou literaturu, žádné zábavné čtení.
Dokud byli židé ve vyhnanství (galutu), neměli stejná práva jako ostatní obyvatelé jejich zemí, bylo každoroční oplakávání ztráty Chrámu a suverenity v Izraeli víc než logické, galut zničením druhého Chrámu začal. Co ale přesně oplakáváme teď, když máme stát Izrael a ti, kdo v něm nežijí, nejsou ve vyhnanství (galutu) ale v diaspoře (t.j. žijí mimo Izrael dobrovolně)? Talmud říká, že druhý Chrám byl zničen kvůli "sinat chinam" vzájemné nenávisti mezi lidmi a kvůli "lašon ha-ra" pomluvám a drbům a zlu páchanému řečmi. Chrám je navíc symbolem jednoty. Máme sice stát Izrael a nežijeme ve vyhnanství, takže následky zničení druhého Chrámu jsme více méně překonali, ale ty příčiny jeho zničení a naše nejednotnost stále trvají a nejspíš trvat budou, dokud nedorazí Mesiáš, a to je také důvod, proč se ještě pořád židé, i ti, kterým Chrám zas tak moc nechybí, postí na Tiša be-av.
Mimochodem, v ortodoxii předchází Tiša be-av půst 17.tammuzu (prolomení jeruzalémských hradeb) a následně tři týdny které tyto dva posty dělí se prohlubuje smutek V neortodoxních komunitách se obvykle připomíná pouze 9.av.

Z cest...

Omlouvám se za menší prodlevu, byli jsme s Elim na dovolené. Kromě povinné České republiky jsme se zastavili i v Mnichově a v Ženevě. Z židovského hlediska byla nejzajímavější zastávka v Mnichově, kde jsme strávili šabat s místní reformní komunitou vedenou rabínem Kučerou. Kabalat šabat i šabat šacharit tady vždy následuje kiduš s malým pohoštěním (takže až se tam zastavíme příště, víme, že máme donést nějaký příspěvek do vegetariánského občerstvení). Místní reformní komunita je větší než naše štrasburská a nemají problémy s minjanem (i když, jak rabi potvrdil, na šabat šacharit chodí jen "tvrdé jádro", ale tak to funguje asi všude).
V neděli na cestě domů jsme se zastavili v Dachau. Ne, že by mi návštěvy koncentráků dělaly dobře (a od mojí konverze, respektive vážných úvah o ní, je to ještě o dost horší a osobnější, v Jad Vašem jsem část expozice prošla velmi rychle), ale Eliho děda tam byl zavřený (naštěstí to přežil, i když s následky). Je to velmi poučné a dobře udělané (žádný Hollywood) a snad si z toho ty davy návštěvníků odnesou to, co by měly. Ale stejně nejvíc děsivý je fakt, jak blízko Mnichova a prakticky ve městě Dachau ten koncentrák byl...nezbývá než věřit, že se lidstvo poučilo, ale jistá si tím teda vůbec nejsem.

O sidurech

Uznávám, že by bylo logičtější psát nejdřív o sidurech a pak o amidě, ale co už...
Sidur je židovská modlitební kniha, její název je odvozený z kořene S-D-R, který znamená pořádek. Takže sidur je pořádek modliteb a seder je pořádek (uspořádání) pesachové hostiny. Hebrejština se svými třípísmenými kořeny slov je opravdu zajímavý, úsporný jazyk, ale o tom někdy jindy (musím se ještě v tomto směru trochu dovzdělat, to, že přečtu vokalizovanou hebrejštinu je fajn, ale rozhodně se nedá tvrdit, že bych uměla hebrejsky).
Židovská tradice a halacha žádá, abychom se modlili třikrát denně (ráno, odpoledne a večer, ehm, netvrdím, že by se mi to dařilo dodržovat), talmud v traktátu Berachot dopodrobna rozebírá co a jak ohledně Šema Jisrael a Amidy (Šemone Esre, Tefila, modlitba 18 požehnání), které jsou jádrem židovské bohoslužby. Během staletí se k tomuto jádru nabalily další a další části a modlitbou lze strávit opravdu spoustu času. Ale o tom jsem psát nechtěla. Dneska se chci zabývat sidury a rozdíly mezi nimi, protože ani ortodoxní sidury, které se striktně drží tradice, nejsou jeden jako druhý. Natož pak sidury progresivního směru. Některé sidury mají dole pod čarou vysvětlivky a krátké komentáře k textu. Některé (i ortodoxní!) sidury jsou více genderově vyvážené a pamatují na to, že je nepoužívají jen muži (hebrejština stejně jako čestina rozlišuje rody), některé jsou více návodné (třeba, že na tom kterém místě je zvykem se uklonit, vstát, držet v ruce cicit...), jiné vás v tom nechají plavat, překlad může být doslovný, nebo spíš výklad, v některých sidurech najdeme navíc i transliteraci (čistě hebrejské sidury jsou mimo moje horizonty)...A to jsem se ještě stále nedostala ke změnám, které progresívní židovství udělalo v samotném textu, pokud se tento dramaticky rozcházel s jeho přesvědčením, jak jsem rozebírala v článku o Amidě, na jejímž textu se ty změny daly dobře demonstrovat. Změny v Amidě samozřejmě nebyly jedinými textuálními změnami! Raný reformní judaismus v Německu vyškrtal jakékoliv zmínky o obětní bohoslužbě a o návratu na Sion, protože v to jednak tehdejší reformní židé ani nedoufali (a ani po tom netoužili) a druhak chtěli ukázat státu, že jsou dobrými a loajálními občany své vlasti (Německa) a není důvod, proč by neměli být zrovnoprávněni s ostatními obyvateli země. Dnes reformní judaismus žádný problém se sionismem nemá a návrat na Sion se do sidurů zase vrátil, samozřejmě bez obětní bohoslužby. Takže když si člověk vybírá sidur, musí si udělat jasno, jestli se chce držet tradice (a pokud ano, tak které-aškenázské, sefardské, chasidské...) a pokud mu změny v textu nevadí, pak v jakém rozsahu-jestli mu vyhovují jen kosmetické změny, nebo spíš důkladné překopání textu tak, aby odpovídal aktuální situaci, s rizikem, že bude sidur častěji měnit, pokud se bude jeho přístup vyvíjet.
V Čechách, pokud chce člověk sidur s českým překladem, je situace vcelku jednoduchá. Na trhu jsou dva-progresivní Hegjon lev a ortodoxní Adir ba-marom (když nepočítáme Sichat Jicchak z počátku 20. století, který se možná dá ulovit v antikvariátu nebo stáhnout z internetu a o kterém jsem slyšela, že je mezi českými ortodoxními židy ceněným zbožím, ale jeho jazyk je z dnešního pohledu dost archaický). Ač jsem konvertovala reformně, první sidur, který jsem si pořídila (ještě roky před konverzí) byl Adir ba-marom, ovšem velmi záhy jsem zjistila, že mi silně nevyhovuje (po pár letech jsem se k němu zkusmo vrátila, ale prostě to není ono, víc než tradiční text hebrejštiny mě tam ale leze na nervy ta čestina, mám radši civilnější překlady). Další sidur byl tedy logicky Hegjon lev, který jsem pak dlouho používala. Ten má několik výhod, které se ovšem časem ukážou jako nevýhody. Je to prostě takový sidur pro začátečníky-má transliteraci, takže i když nečtete hebrejštinu, tak se chytáte. Problém je, že jak se chytáte, nemáte ten mus se naučit hebrejštinu číst (ale zas, když už se donutíte, dá se sidur použít jako výborná studijní pomůcka). Sidur je dost minimalistický-rabi Kučera v reformním zápalu seškrtal spoustu žalmů, které činí bohoslužbu dlouhou (ale v případě potřeby je lze přeskočit) a zkrátil řadu modliteb a co se domácího použití týče, musíte vědět, co děláte, abyste ho mohli používat i mimo synagogu (vysvětlivky ani nápověda v siduru nejsou). Prostě je to sidur, který, pokud ho používáte pravidelně, jednoho dne přerostete. Takže jsem začala hledat nějaký jiný sidur a bylo evidentní, že s českým překladem se musím rozloučit. Otázka tedy byla-anglicky, nebo francouzsky? Z francouzských sidurů, které máme doma a nebo v synagoze mi nevyhovuje ani jeden-konzervativní, který používá Eli, se mi blbě čte, stejně tak ten velmi umírněně reformní, co máme v synagoze. To je totiž úskalí mnoha tradičních sidurů-text je velmi nahuštěn, často navíc vytištěn na tenkém papíře a to mi dost ztěžuje čtení hebrejštiny (hlavně vokalizace-těch teček a čárek okolo). Další reformní, který používáme v synagoze už je dost reformní, má měkkou vazbu a jeho překlady-výklady mě taky nenadchly.
V angličtině se nabízel reformní Miškan tefila (má transliteraci, kterou už nepotřebuju a taky zbytečně mnoho anglického textu), konzervativní Sim šalom (chvíli jsem o něm uvažovala, používali ho v synagoze v Jeruzalémě, kde jsme byli na šabat, do textu zasahuje jen málo) a rekonstruktivní Kol ha-nešama, který to nakonec vyhrál. Do textu zasahuje, ale v pro mě přijatelném rozsahu a svoje zásahy vysvětluje v komentáři pod čarou. Tam, kde by "ideologický zásah" byl příliš velký, nabízí tradiční i alternativní variantu. Dobře se čte, varianta pro všední dny není příliš těžká, přeložený je do pěkné, srozumitelné angličtiny. Genderová ohleduplnost je samozřejmostí. Momentálně jsem s ním velmi spokojená a uvidíme, jak bude fungovat v dalších letech. Na šabat jsem si po dlouhém rozmýšlení pořídila konzervativní sidur Lev šalem, který se ukázal jako výborná volba. Drží se tradičního textu, ale všude nabízí genderově vyváženou variantu, a má spoustu vysvětlivek i poznámek k zamyšlení. Navíc je dobře čitelný, vytištěný na dobrém papíře, v pěkné vazbě. Prostě krásná kniha.

vlevo nahoře-Lev šalem, modrý-Adir ba-marom, dole vlevo-Kol ha-nešama a nakonec Hegjon lev

A na závěr ještě malá poznámka, proč se vlastně modlíme (a potřebujeme sidur). Modlit se (hitpalel) je odvozeno od soudit (palel), takže když se modlíme, tak vlastně soudíme sami sebe, účelem modlitby není jen žádat Boha o to, co mi schází, a plnit přikázání, ale hlavně pravidelná sebereflexe. A když budu parfrázovat jednoho chasidského rabína (na jehož jméno si nemůžu vzpomenout, ale až ho najdu, tak ho doplním): pokud jsem po modlitbě stejný člověk jako před ní, proč jsem se vůbec modlil?