lundi 12 septembre 2016

Rok po konverzi

Je 9. elul a to je podle hebrejského kalendáře přesně rok od mojí konverze. Ideální příležitost se ohlédnout a zamyslet.
Předně bych ráda zdůraznila, že jsem konvertovala k židovství prostřednictvím reformního bejt dinu a reformní komunity, nikoliv k reformnímu judaismu. Vypadá to jako slovíčkaření, ale není. To první totiž říká, že židé, bejt diny a komunity mohou mít různé názory a různé chápání halachy, ale pořád jsou to všichni židé. V takovém případě není ani problém rozvíjet svůj přístup k interpretaci a dodržování micvot. Teoreticky se pak můžete volně pohybovat na škále reforma-ortodoxie bez jakýchkolik omezení (v praxi to však takhle nefunguje a máte-li za sebou neortodoxní konverzi podle halachy (Jevamot 47a), můžete se pohybovat pouze na škále reformní-konzervativní, ortodoxní obvykle takové konverze neuznávají, pokud vím, tak jejich argumentací je, že rabíni, kteří je provádějí, nejsou skuteční rabíni...podle nich. Ale nezbývá než věřit, že se tohle jednou vyřeší a najdeme zase společnou řeč.). To druhé tvrzení je na můj vkus moc "škatulkovací" a naznačuje, že reformní, konzervativní a ortodoxní židovství se od sebe vzdálila, že už se jeví jako oddělené náboženské systémy. Tak to zjevně vidí jak určitá část reformních tak i nezanedbatelná část ortodoxních židů. Já preferuju verzi, že judaismus je jeden, přes všechny rozdílnosti, které v něm najdeme, a pevně věřím, že k totálnímu rozkolu nikdy nedojde.
Což souvisí i s tím, jakým způsobem sama žiju. Jsem členka reformní obce jak ve Francii tak v ČR, praktikuju konzervativně (až teda na to společné bydlení před svatbou, ale pšt!) a občas zajdu i do ortodoxní synagogy a jsem schopná se orientovat v ortodoxní bohoslužbě. Ve všední dny používám rekonstruktivní sidur, o šabatu konzervativní. Nosím sukně, talit a tefilin, nenosím jarmulku. Čtu knihy ortodoxních, progresivních i sekulárních autorů (a samozřejmě i těch nežidovských). Když mě občas moji souvěrci překvapí svým přístupem k micvot, nemám potřebu je začít poučovat nebo se s nimi kvůli tomu přestat bavit. Každý se můžeme rozhodnout, které z "rituálních" micvot do svého života pustíme a proč, a za svoji volbu neseme odpovědnost (jednou svoji volbu budeme muset obhájit před Nejvyšším). Volba by to samozřejmě měla být poučená (tedy, že nejdříve si nastudujeme maximum o dané micvě a pak se rozhodneme), což se bohužel často neděje. Možnost zapojení vlastního úsudku je jeden z přístupů, který reformní a konzevrativní judaismus odlišuje od ortodoxního-v ortodoxním židovství je důležitá autorita rabína (podle Deuteronomia 17:9-12 se máme v případě nejasností v zákoně dotázat kněží nebo soudců, v dnešní době plní jejich funkci rabíni, a pak se řídit jejich rozhodnutím), podle reformního židovství máme každý schopnost rozhodovat sám, protože člověk byl stvořen k obrazu Božímu a tedy nadán rozumem, který je povinnen používat.

Ale zpátky, co se za poslední rok událo? Spousta věcí si "sedla", hlavně šabat už funguje bez zádrhelů. Svátky, které přichází jen jednou do roka samozřejmě budou vyžadovat víc času, aby si byla "jistá v kramflecích". Protože židovství se neodehrává jen v synagoze, ale hlavně doma v rodině (je fakt, že tahle změna souvisí spíš s tím, že jsem potkala Eliho, než konverzí) a na mě leží, abych vymyslela, co budeme o daném svátku jíst a následně to uvařila, a také, abychom se s Elim dohodli, jakým způsobem budeme ten který svátek doma slavit. To, co se odehrává v synagoze, člověk pochytí rychle, koneckonců není na to sám a někdo ho navede, ale doma, to je něco jiného (naštěstí jsou v naší komunitě lidé, u kterých se lze inspirovat a poradit, šikovné jsou taky některé knihy). Po konverzi se taky začne vytrácet potřeba se neustále nějak obhajovat, vysvědčení o konverzi je potvrzení, že vás "šílený" nápad konvertovat, nebyl nerealizovatelný, že teď už je to napořád a nikdo vám to neodpáře.
Pro mě byla konverze potvrzením vlastní identity, jakkoliv bizarně to zní. V naší rodině, co pamět a matriční záznamy sahají, žádní židé nejsou (ne, manžela sestry nevlastního dědy fakt nepočítám). Přesto jsem měla od nějakých nácti neodbytný pocit, že k židům patřím. Netuším proč, kdybych byla mystik, určitě by se nějaké vysvětlení našlo (třeba gilgul), ale žádné racionální vysvětlení nemám. Trvalo to roky, než jsem došla k definitivnímu rozhodnutí (protože, co si budeme nalhávat, konverze k židovství vám život spíš zkomplikuje, než zjednoduší, hlavně co se hledání partnera týče), ale nakonec jsem se ocitla ve správný čas na správném místě a pak už to šlo skoro samo. A jako bonus jsem tři, čtyři měsíce před konverzí potkala Eliho. V synagoze. Mé racionální já má se zázraky jisté problémy, ale řekněmě, že věci se občas vyvíjí až podezřele dobře...:-)

2 commentaires:

  1. Zajimave. Prozila jste nekdy zkusenost, ze Vam bylo dano najevo, ze nejste plnohodnotna (rozumej orthodoxne nekonvertovana) zidovka?

    RépondreSupprimer
    Réponses
    1. Jednou před konverzí mě se mě jedna milá paní (to není ironie, opravdu byla milá) snažila přesvědčit, že konvertovat ortodoxně by bylo lepší. A jednou po konverzi se se mnou pustil do hovoru ve frontě v obchodě nějaký pán, evidentně chtěl udělat micvu (a kiruv) a pozvat mě k nim domů na šabatový oběd, a když vyplynulo, že jsem nekonvertovala ortodoxně, tak vypadal zklamaně (ale to vypadal, už když jsem řekla, že patřím k reformní komunitě), na oběd mě nepozval, ale nic špatného neřekl. Naši ortodoxní kamarádi si nejspíš taky myslí, že moje konverze není košer podle jejich standardů (t.j. rabíni v neortodoxním bejt dinu nejsou rabíni), ale nikdy nic neřekli. A když občas chodím na šabat šacharit k ortodoxním, tak je to jedno, protože ženy se do minjanu nepočítají, takže se nikdo neptá (u muže by to bylo problematičtější).
      Paradoxně jsem ale zažila negativní reakci od nežidů-ateistů, kteří vnímají židovství primárně jako etnickou příslušnost a tím pádem pro ně konvertita (jakýkoliv) není plnohodnotný Žid.

      Supprimer