homosexualita a židovství

Vzhledem k nedávnému útoku v gay klubu v Orlandu se zase začalo diskutovat o vztahu náboženství k homosexuálům a homosexualitě jako takové. Takže se hodí, abych něco k tomuto tématu napsala. Jednak, jak to vidí Tóra a druhak, jaký je dnešní přístup různých denominací k homosexuálně orientovaným židům.
Hned na začátek je třeba říct, že Tóra zakazuje pouze styk dvou mužů (Lev. 18:22 "S mužským nesoulož jako s ženou, je to odporné!" a 20:13: "A muž, který by souložil s mužským jako s ženou, oba spáchali odpornost a musí být odsouzeni k smrti, jejich krev na ně.", je to překlad rabiho Sidona), otázkou lesbického styku se zabývá až Talmud, který jej zakazuje jako nemorální, ale jde pouze o rabínský zákaz. Existuje více variant, jak biblický zákaz interpretovat, mě největší smysl dává tento: Tóra zakazuje styk muže s jiným mužem na způsob styku muže s ženou. A dodává, že je to odporné (ohavnost, toeva, tento výraz je ovšem použit i v jiném kontextu a lze se domnívat, že má určitý kulturní rozměr-tedy, že je něco ohavnost v dané kultuře a v daném čase). Je třeba mít na paměti, že Tóra byla sepsána v době, kdy žena nebyla rovnoprávná s mužem. Nebyla považována ani za majetek ani za otroka, ale její postavení bylo nižší a byla muži (manželovi nebo otci) podřízená. V okolních kulturách platil také zákaz homosexuálního styku mezi dvěma muži-ovšem pouze mezi dvěma muži na stejné společenské úrovni. Pokud se jednalo o muže různého statutu (například svobodný muž a otrok), pak za předpokladu, že svobodný muž byl dominantním partnerem, bylo vše v pořádku. Prostě "zacházet s mužem jako se ženou" znamenalo ponížení a zženštění pasivního partnera-prostě si z něj dominantní partner "udělal ženskou". A protože Tóra opakovaně trvá na tom, že lidé jsou si rovni a jeden zákon platí pro všechny bez ohledu na jejich sociální status (i otrok je člověk, jen s tím nejnižším sociálním statutem, že otroctví je dávnou minulostí, o tom už jsem psala) a že se lidé se nemají navzájem veřejně ponižovat, je zákaz mužského homosexuálního styku logický. A z této logiky také vyplývá, proč se Tóra nezabývá ženskou homosexualitou-není demonstrací síly a nadřazenosti. Chápu, že tahle interpretace může zvednout nejednu feministku a nejednoho ultraortodoxního žida (ale koneckonců i křesťana) ze židle, ale mě přijde dost použitelná-neruší Tórou daný zákon, pouze omezuje jeho aplikaci, a navíc vychází z historických reálií.
Pokud přijmeme tento výklad tohoto, z dnešního pohledu problematického, zákona, pak z něj vyplývají dvě věci-styk dvou dospělých, svéprávných mužů, kdy oba souhlasí a účastní se dobrovolně, je neproblematický-ani jeden nijak neponižuje druhého, nepoužívá styk k demonstraci své dominance nad druhým mužem. Jiná věc je ovšem tzv. "náhražkové sexuální chování"-tedy chování, kdy se jinak heterosexuální muž uchýlí k homosexuálnímu chování z důvodu nedostatku vhodých partnerek-například ve vězení, v armádě, jsou známé případy ze současných válek v Africe, kdy bojující strany znásilňují zajaté protivníky, eventuálně civilisty v okupovaných oblastech. Toto je přesně chování, které Tóra zakazuje a ani tisíce let nezměnily nic na tom, že se jedná o ohavnost. Velmi problematicky se v tomto světle také jeví styk s prostitutem za peníze a účast heterosexuálních mužů na natáčení gay porna (ovšem porno a prostituce jsou problematické tak nějak obecně). Prostě všechny formy homosexuálního styku, kdy je jedna strana v dominantním postavení, kterého zneužívá, nebo zneužít může.

Co se vztahu současného židovství k otázce homosexuality týká, reformní (1998) i konzervativní (2012) židovství povoluje sňatky osob stejného pohlaví-rabín, který chce, může takové sňatky provádět, ten, který nechce, nemusí. Homosexuálnové mohou být bez omezení členy náboženských obcí a vykonávat jakékoliv náboženské funkce (včetně rabínské), jejich děti navštěvují náboženské školy a pokud dvojice adoptuje nežidovské dítě, jeho konverze probíhá stejně jako u heterosexuálního páru. Pozice ortodoxního židovství ke sňatku osob stejného pohlaví je jednoznačně odmítavá, rozhodně alespoň v rovině sňatků náboženských (ale většinou i sekulární). Co se akceptace homosexuálnů jako členů náboženské obce týče, reakce jsou velmi různé od naprostého odmítání (často i odmítání faktu, že se se svou sexuální orientací se člověk rodí, nevybírá si ji) až po přijetí a plného začlenění takového žida do obce. Od naprostého zákazu mužského i ženského homosexuálního styku až po přístup: "co děláte v ložnici je vaše věc, zákon znáte a s Hospodinem si to jednou budete muset vyřešit sami, není na nás, abychom vás soudili.". Ačkoliv ultra-ortodoxní obce jsou obvykle méně tolerantní než obce moderně ortodoxní, nelze úplně generalizovat, záleží na přístupu každé jednotlivé obce. V knize Love, Marriage and Jewish Families: Paradoxes of a Social Revolution je příklad dvou mužů, žijících v registrovaném partnerství, kteří spolu vychovávají tři děti-jedno ze starších dětí se chce zapsat na moderně ortodoxní střední školu a je odmítnuto, právě kvůli "rodinným poměrům" zatímco jeho mladší sourozenec bez problémů navštěvuje školu vedenou lubavičskými chasidy. Tož tak.

letošní Šavuot se opravdu povedl

Letošní oslava svátku Šavuot se vážně vydařila. V sobotu večer se nás na noční studium sice nesešlo mnoho, ale všechny čtyři přednášky i společná večeře stály za to. První mluvil náš rabín o významu Šavuotu a hlavně o tom, jak se svátek vyvíjel od zemědělského k duchovnímu. Jako druhá mluvila členka obce, která se profesně věnuje historii židů v Alsasku a účastní se také výzkumů v genizách ve starých synagogách. Geniza je místo, kam se odkládají knihy a svitky, které jsou poškozené a nelze je používat, ale které obsahují jméno Boží a proto je nelze jen tak vyhodit do smetí. Někdy listiny zůstanou v genize stovky let a jsou skvělým archeologickým zdrojem, pokud je však správce synagogy pořádkumilovnější, pak listiny a svitky z genizy vezme a pohřbí na židovském hřbitově (myslím, že jsem se o tom zmiňovala, když jsem psala o svitku Tóry) a tím jsou pro nás ztraceny. Naší souvěrkyni se podařilo najít v genize synagogy v Metz (Méty) krásně zachovalý svitek haftary se zdobenými písmeny v prvním slově dané haftary. Haftara je čtení z proroků, ke každé paraše (oddílu Tóry pro ten který týden) patří i tematicky podobná haftara. Tradice čtení haftary se v židovství objevila během vlády Antiocha IV. Epifana, kdy bylo veřejné čtení z Tóry zakázáno (druhá možnost je ta, že čtení haftary sloužilo jako vymezení se vůči Samaritánům, kteří neuznávají proroky jako kanonické knihy). Buď jak buď, kromě příslušného oddílu Tóry se každý týden čte i příslušný oddíl z proroků. Haftara se však obvykle čte z knihy, v dřívějších dobách bylo také běžné, že byly napsané na pergamenu, ale jednotlivé pergameny nebyly sešity k sobě do svitku. Proto je nález svitku haftary velmi vzácný a co ho činí ještě vzácnější je jeho dobrý stav a právě ilustrovaná písmena (nemám bohužel žádnou fotku, ale tady je fotka upytlačená z internetu, kde je stránka ze staré pražské pesachové Hagady a můžete tam právě takový "ilustrovaný nadpis" vidět-je to ta červenomodrá část).

Třetí přednášku měla studentka z Kanady, která studuje klasickou literaturu a ve své diplomové práci se věnuje židovské literatuře psané v řečtině. Židé totiž žili v diaspoře (mimo Erec Jisrael) už dávno před zničením druhého chrámu v roce 70 o.l. Římany a kromě Babylónu byla významná diaspora i v Egyptě, zejména v Alexandrii. Alexandrijští židé byli vcelku asimilovaní (až natolik, že kvůli nim musela být přeložena Tóra do řečtiny a vznikla tak slavná Septuaginta) a běžně mluvili a psali řecky (židé v Erec Jisrael pro změnu aramejsky, ale aramejština je hebrejštině dost podobná). Přednáška byla zaměřená na příběh Josefa a Asenat-biblický Josef se totiž oženil s dcerou egyptského velekněze a tato pozdější řecky psaná literatura se snažila nějak zahladit problém s takovým smíšeným sňatkem a z Asenat udělala nadšenou konvertitku, která zahodila sošky bůžků, jen co z okna zahlédla Josefa. Navíc tato literatura zpodobňuje Josefa jako dokonalého muže, vzor všech ctností a opomíjí, že Tóra nijak nezastírá, že to byl v mládí poněkud zpovykaný fracek (tatínkův miláček)  a že jeho smíření s bratry taky nebylo úplně snadné.
Poslední přednáška se týkala knihy Ben Sira, česky obvykle nazývané Sírachovec. Je to deuterokanonická kniha, není tedy součástí hebrejské bible, ale je součástí Starého zákona podle katolíků (a některých dalších křesťanských církví). Byla součástí překladu Septuaginty a tím pádem se v řečtině zachovala a dostala se do křesťanského kánonu, který ze Septuaginty vychází, ale hebrejský originál (respektive jeho větší část) byl objeven až ve 20. století v káhirské genize a v Kumránu. Na tuto knihu se opakovaně odvolává Talmud i další rabínská literatura, ale poslední, o kom se ví, že ji četl v hebrejštině byl v 10. století Saadja Gaón. Sírachovec dost připomíná Kazatele (Kohelet, Eclesiastes) a ve srovnání s ním je to velmi zbožný spis (Kazatel je dost pesimista, řekla bych, že to je jedna z biblických knih, která se musí dobře číst i ateistům), ale do kánonu se nedostal nejspíš ze dvou důvodů-jeho autor prokazatelně žil v době, kdy už se nevyskytovali proroci a knize se tak nedala přičíst Boží inspirace (autorství Koheleta se přičítá králi Šalamounovi, byť je to vysoce nepravděpodobné) a druhak si ji přivlastnili křesťané.
Přednášky skončily o půlnoci a druhý den v 11 hodin dopoledne jsme měli ranní bohoslužbu v synagoze, speciálně zkrácenou, protože se počítalo s účastí dětí. Místo čtení knihy Rút byl její obsah přehrán v krátké improvizované scénce a na závěr jsme měli společný oběd.
Další velké svátky nás čekají až na začátku října, kdy bude Roš ha-šana, Jom kipur a Sukot. Přes léto jsou jen dva postní dny-17.tamuz (který nedržím) a 9.av (který držím). Ale protože budu na Roš ha-šana číst z Tóry (nebudeme mít rabína a tak jsme si museli rozdělit úkoly), budu mít přes léto rozhodně co dělat...

Šavuot

Šavuot, alias svátek sklizně (chag ha-kacir), svátek prvotin (chag ha-bikurim),  svátek týdnů (chag ha-šavuot), časd darování Tóry (zman matan Tora), se slaví padestátý den po Pesachu, letos tedy od sobotního večera 11.6. do nedělního večera 12.6. (v Izraeli a v reformních komunitách, v ortodoxních až do pondělního večera). Jak některé názvy napovídají, svátek měl v dobách existence Chrámu velmi zemědělský charakter (jednalo se o jeden z poutních svátků)-byly přinášeny oběti z první sklizně pšenice a od tohoto data se mohly také přinášet oběti z prvotin dalších plodů (jen oběť z ječmene byla přinesena už na Pesach). Po zboření Chrámu nebylo kam nosit oběti a tak se prosadil spirituální aspekt svátku, protože rabíni spočítali, že den (šestý den třetího měsíce), kdy Hospodin osobně sdělil desatero (pak už mluvil jen s Mojžíšem, vedou se ale diskuze (i v rámci ortodoxie), zda Nejvyšší lidem komunikoval celé desatero, nebo jen první dva body) připadá právě na Šavuot.
Na Šavuot se čte kniha Rút, jejiž děj se jednak odehrává právě i v době sklizně (zemědělský aspekt) a která pojednává o moabitské ženě Rút, která  po smrti svého židovského manžela následuje svou tchyni do země Izraelské a je prototypem konvertity ("Kam půjdeš, půjdu, kde zůstaneš, tam budu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem." Rút 1:16)-tedy někoho, kdo zcela dobrovolně přijal jho přikázání Tóry, tak jako Hebrejci po východu z Egypta.
Dalším zvykem je zdobení domova a synagogy květinami a oběcně zelenými rostlinami (opět připomínka zemědělského rozměru svátku) a jíst mléčné pokrmy. Pro to existuje několik zdůvodnění. První je takové, že Tóra je pro židy tím, čím je pro novorozeně mateřské mléko. Mystičtějsí vysvětlení říká, že numerická hodnota slova chalav (mléko, hebrejská písmena jsou zároveň číslicemi, takže slova mají i numerickou hodnotu) je 40, tedy jako počet dní, které strávil Mojžíš na Sinaji. Další, poněkud méně poetické vysvětlení je, že po obdržení desatera na Sinaji museli židé začít dodržovat kašrut a s mlékem je o dost méně starostí, takže začali s ním.
Poněkud pozdějším zvykem (někdy od 16. století, kdy se hodně rozmohla mystika) je tikun leil šavuot-podle mystiků totiž Hebrejci pod Sinají při čekání na desatero usnuli a my, abychom napravili jejich nedostatek nadšení, studujeme celou noc Tóru (obvyklou tematikou je desatero). Tady ve Štrasburku chystáme společnou večeři (v naší synagoze se servírují pouze mléčná a neutrální (parve) jídla, takže mléčná hostina není nic neobvyklého, jen asi koncentrace čískejků (sorry, ale cheesecake se děsně blbě skloňuje) a tiramisu bude vyšší než obvykle) a pak několik různých přednášek (desatero v programu není, ale zajímavé to bude) od členů obce, vloni jsme končili o půlnoci. Vzhledem k počasí a k mé vytíženosti asi nestihnu jít natrhat něco zeleného na výzdobu, škoda, vloni to mělo celkem ohlas, protože tenhle zvyk se tady nedrží.

 loňská výzdoba

 Reformní židovství přineslo ještě jednu inovaci (i když nevím, zda se ještě stále drží, zatím jsem se s ní v reálu nesetkala) a to "konfirmaci" mladých dospělých právě na Šavuot. Podle halachy se chlapec stává z náboženského hlediska dospělým (bar micva, tedy odpovědným za své konání a (ne)dodržování micvot) ve třinácti letech, dívka (bat micva) ve dvanácti. Takže jejich náboženské vzdělání často v tomto věku skončilo, což, jak si mnozí reformátoři uvědomovali, je příliš brzy. Takže navrhli, aby vzdělání dál pokračovalo a někdy kolem 18. roku přišla konfirmace, která by se nesla v podobném duchu jako bar/bat micva. Buď chtěli touto ceremonií bar/bat micva nahradit, nebo "konfirmaci" jenom přidat s tím, že "konfirmace" nebyla obřadem pro jednotlivce, jako je bar/bat micva, ale oslavou pro celý ročník studentů, kteří se společně na "konfirmaci" připravovali. Šavuot, který je spojený právě darováním a přijetím Tóry na Sinaji, je ideálním svátkem pro takový obřad. Ale jak jsem řekla, nikdy jsem to naživo neviděla, takže nevím, jak to funguje v praxi.

CHAG SAMEACH!

 

P.S. o rozdílech mezi desaterem z knihy Exodus a Deuteronomium a katolickým číslováním přikázání jsem psala tady.

Co, jak a proč v košerné kuchyni (díl 3. -košerování masa)

Košer porážku jsme už probrali, ale tím, že je zvíře správně zabito to nekončí. Maso se před použitím ještě musí zbavit maximálního množštví krve, která zůstala ve svalovině a musí se odstranit části, které je zakázáno jíst. Hned na začátku bych ráda podotkla, že nic z následujících postupů doma nedělám, protože kupuju u řezníka maso už vykošerované.
Když je zvíře poraženo, provede  pověřená osoba (bodek) prohlídku vnitřních orgánů a zejména plic, zda nenesou stopy poranění nebo nemoci (zvlášť pečlivě jsou hledány srůsty na plicích, podle toho, jestli jsou plíce zcela bez srůstů a nebo s malými, funkci plic neovlivňujícími srůsty, se maso dělí na glatt košer a jenom košer). Pokud by se nějaké poranění nebo onemocnění našlo, maso není košer a nesmí být konzumováno.
Tóra zakazuje konzumaci sedacího nervu (když Jákob zápasil s Andělem, nebo s kdo to vlastně byl, dotyčný ho zranil, takže patriarcha kulhal a my od té doby nesmíme jíst sedací nerv) a také určité části vnitřního tuku (obalujícího orgány, byl používaný při obětní bohoslužbě v Chrámu a vždy spálen). V USA (a podle toho, co jsem tady viděla u řezníka, tak i ve Francii) to řeší velmi jednoduše a celou zadní půlku krávy nebo ovce prodají nežidovskému řezníkovi. V Izraeli, kde je nežidovských řezníků poskrovnu a není jednoduše komu prodávat, existují šocheti, kteří umí sedací nerv i vnitřní tuk správně vypreparovat. Z toho důvodu je možné si dát v Izraeli i jiný, než rib-eye steak (rib-eye pochází z přední části krávy).
Tak maso máme naporcované z těch správných částí krávy (nebo kozy, nebo ovce), ale to pořád ještě není všechno. Teď je třeba zbavit svalovinu maximálního množství krve. Samozřejmě všech velkých cév jsem se už zbavili v předchozím kroku. Nyní je maso namočeno na 30 minut do čisté vody. Následně se nechá okapat a nasolí se hrubou (košerovací solí, z anglického označení "kosher salt" vznikly pověry, že sůl snad může být košer nebo nekošer. Nikoliv, "kosher salt" je sůl na košerování, tedy hrubozrnná. Na soli jinak není nic, co by se dalo rabinátem dozorovat a certifikovat.) a nechá se hodinu viset nebo ležet na šikmém prkně s drážkami, kudy odtéká krev. Následně se třikrát omyje v čisté studené vodě a je připraveno k cestě na pult a následné konzumaci. Pouze játra, která krve obsahují opravdu hodně a takhle metoda by na ně nefungovala, se košerují tak, že jsou omyta, v pravidelných rozestupech naříznuta, položena na mřížku, lehce posolena a opékána nad plamenem tak, aby tekutina mohla volně odtékat. Opékají se tak dlouho ze všech stran, až jsou tak napůl hotová. Pak je možné je dál použít v kuchyni,

Myslím, že z výše popsaného  jasně vyplývá, že cena košer masa bude vyšší, než cena běžného masa. Já si ale nemyslím, že je to úplně na škodu. Po staletí bylo maso sváteční jídlo, které jste měli na stole v sobotu nebo v neděli (podle vyznání) a ve svátek,  tedy obvykle jednou, maximálně dvakrát týdně (a pokud jste byli hodně chudí, tak ani to ne). Člověk je všežravec a vzdát se masa úplně není ideální, na druhou stranu není třeba se jím cpát horem dolem. Podle mého názoru je stále silně zakořeněný názor jím maso=mám se dobře. Problém je, že cena konvenčního masa se snížila díky velkochovům-tedy jíme více maso ne proto, že bychom se měli o tolik lépe (i když lépe se samozřejmě máme!), ale proto, že je levnější, hlavně kuře z velkochovu (opět vřele doporučuji Jídlo s.r.o. od Romana Vaňka, zeména díl o standardním velkochovu kuřat). "Máme se tedy dobře" na úkor masných zvířat. Je na každém, aby se rozhodl, zda bude jíst méně masa a pohlídá si, odkud se to maso bere a zaplatí za něj cenu, která odpovídá nákladům (protože chceme-li masná zvířata chovat za slušných podmínek, je to samozřejmě dražší) a nebo ho původ masa co má na talíři nezajímá/velkochovy mu nevadí.
Pro mne je tohle i jedna z moderních interpretací kašrutu-tedy že si hlídáme, co přesně nám přistane na talíři. Tóra žádné vysvětlení nenabízí, kašrut patří mezi chukim (přikázání, která nemají žádné zdůvodnění) a tak si každý člověk v každé době sám pro sebe může hledat nová a nová vysvětlení. Ale opakuji, že je to pro mne jen jedna z moderních interpretací, ale není jediná. Proto, aby člověk věděl, co má na talíři, ještě nemusí jíst košer...