Toldot (Gen. 25:19-28:9)

Aneb, lze ukrást požehnání? Tento týden to bude opět velká inspirace knihou rabiho Sackse "Not in God's Name"
Izákovi a Rebece se po dlouhých letech čekání narodí dvojčata-prvorozený Ezau (to znamená hotový, protože přijde na svět chulupatý jako hotový muž) a hned za ním Jákob, který se ho drží za patu. Chlapci jsou sice dvojčata, ale v žádném případě identická a už v děloze spolu soupeřili. Ezau se stane výborným lovcem, je vznětlivý a impulzivní a otec ho miluje, Jákob je tichý chlapec, co se drží doma a tak trochu maminčin mazánek. A nejspíš by chtěl být jako jeho o pár minut starší bratr.
Jednoho dne se Ezau vrátí vyhladovělý z lovu a Jákob má zrovna navařeno a hbitě využije situace a vykšeftuje právo prvorozenství za misku čočky. Opravdu si myslel, že jen tím, že mu Ezau svoje prvorozenství prodá, stane se prvorozeným? Nebo si tím jen "kompenzoval" svoji touhu být taky takový, jako jeho bratr?
Když Izák oslepne a obává se, že brzy zemře (i když ve skutečnosti bude ještě žít mnoho dqlších let a zemře ve 180), zavolá si Ezaua a požádá ho, aby mu ze svého úlovku připravil jeho oblíbené jídlo, a on mu mohl požehnat. Rivka hovor vyslechne, obává se, že Izák chce předat Ezauovi požehnání, které dal Bůh Abrahamovi (tedy pokračování smlouvy) a přesvědčí Jákoba, aby se převlékl za Ezaua a požehnání získal on. Jákob se sice trošku vzpěčoval, ale víc než nemorálnost takového jednání ho děsila představa, že by to otec, byť slepý, mohl poznat. Touha být jako jeho starší a silnější bratr zvítězila (a navíc, poslouchal přece maminku!). Izákovi se to sice nezdá, ale nakonec uvěří, že ten, kdo mu přinesl jeho oblíbený pokrm je skutečně jeho syn Ezau a dá mu svoje požehnání-to, které měl připravené pro Ezaua (hojnost, úspěch, síla, moc-to jsou všechno věci, které mají pro Ezaua velkou hodnotu, ale nejsou to ty, které jsou podstatou Abrahámovy smlouvy). Když přijde Ezau a Izák zjistí, že byl podveden, nekontrolovaně se roztřese. A Ezau, ten neohrožený Ezau, ze kterého pozdější tradice udělá nepříliš kladnou postavu (neprávem), pláče a ptá se, zda má otec skutečně jen jedno požehnání. Nakonec Izák najde správná slova a dá Ezauovi takové požehnání, které je pro něj vhodné. Ezau je samozřejmě rozezlen bratrovým úskokem a je rozhodnutý se bratrovi pomstít, jen co otec zemře (protože miluje a ctí svého otce a ví, že by mu strašně ublížilo, kdyby se něčeho takového dožil). To se, opět, donese Rivce a ta rozhodne, že Jákob musí odejít, než Ezau vychladne a zapomene, a tak, pod záminkou prevence sňatku s Kananejkou pošle Jákoba ke svému bratru Lábanovi. Před cestou dostane Jákob od otce požehnání-požehnání Abrahamovy smlouvy-zemi (Erec Jisrael) a děti. To požehnání, které pro něj bylo určeno od samého počátku.
Rabi Sacks (a já se k němu připojuji) tvrdí, že Jákob neměl vůbec zapotřebí krást Ezauovo požehnání, že to byl omyl, který Rivka zaplatí tím, že svého mladšího syna už nikdy neuvidí a Jákobovi se vrátí jako bumerang, když mu Lában podstrčí na svatbě místo Ráchel Leu. Ale Jákob se z této zkušenosti poučí a svou vinu odčiní. A o tom, jak tahle tešuva (pokání) probíhala, pojednává příští paraša.

Jak vlastně funguje takové požehnání? Izák má pro Ezaua a Jákoba připravná požehnání, která odpovídají jejich charakteru a schopnostem, tomu, po čem touží a zároveň mohou, budou-li se snažit, dosáhnout. V pozdějším Jákobově požehnání můžeme vidět i kritiku jeho sýnů Rubena, Šimona a Leviho za jejich chování. Požehnání ale není orákulum, neznamená, že komu je žehnáno, nezkřiví se ani vlas na hlavě. A potomci Leviho, kterému je od jeho otce Jákoba na smrtelném loži spíláno za to, co provedl Šchemovi, se stanou kmenem kněžích...

Izrael

Včera Haarec publikoval článek o výhrůžném grafiti nastříkaném na liberální synagogu v Ra'anana a popsaném noži, nalezeném před ní, se jmény rabiho Ricka Jacobse (Union for Reform Judaism) a Gilada Kariva (Israel Movement for Reform Judaism) a Anat Hoffman (Women of the Wall).
Z historie víme, kam toto štvaní vede, stačí si vzpomenout na vraždu Jicchaka Rabina...nejšílenější na tom je, že ti, kdo mají tohle na svědomí, se považují za zbožné lidi...jak se sakra můžou ráno, odpoledne a večer modlit ty samé texty jako my ostatní a docházet k tak dramaticky odlišným závěrům o tom, co od nás Bůh žádá?! Nechápu...

Chajej Sara (Gen. 23:1-25:18)

Paraša tohoto týdne se jmenuje Chajej Sara (život Sáry), ale vypráví o její smrti, pohřbu a o svatbě Izáka.
Tóra zmiňuje, že Sára zemřela ve 127 letech v Kirjat Arba (Chevronu) a Abraham tam přišel, aby mrtvou oplakal. Navíc, v závěru minulé paraši se píše, že Abrahám sídlil v Berševě. Tento rozpor nahrává teorii, že Sára skutečně zemřela, když zjistila, že Abraham s Izákem odešli ještě, než se probudila a nic jí neřekli...
Abrahám koupí od Efrona pole s jeskyní, kde Sáru pohřbí. Efron ho sice s cenou dost natáhne, ale pro Abraháma je to první kus země, kterou mu Bůh slíbil, v jeho osobním vlastnictví (sionisté později také půdu vykupovali)! A Abraham také hned vzápětí pošle svého sluhu Eliezera (tak tradice identifikuje "služebníka zodpovědného za jeho dům"), aby šel do Abrahamova rodiště a našel tam nevěstu pro Izáka. Je poměrně zajímavé, jak se Abrahám na jedné straně obává možnosti, že by si Izák vzal Kananejku (tradice říká, že byly na štíru s morálkou, uctívání model nebyl problém, protože to v jeho rodišti dělali koneckonců také) a na druhé, že by šel do Mezopotámie pro nevěstu sám. Chce pro něj nevěstu, která bude sdílet jeho hodnoty, ale nechce, aby opustil Erec Jisrael.
Mimochodem, z příběhu o Rebece je odvozováno nemálo tradic a poučení souvisejících s židovskou svatbou. Eliezer vidí, že Rivka (Rebeka) je pěkná dívka, ale zajímá ho její charakter-jestli dá napít žíznivému pocestnéhu a jestli bude mít soucit se zvířaty (načerpat vodu pro 10 žíznivých velbloudů dokazuje její ochotu pomáhat druhým, soucit, skromnost a štědrost). Dále také, že souhlas dívky se sňatkem je nutný, i když je sňatek domluvený. Dříve také bývalo zvykem, že zasnoubení a svatbu dělilo několik měsíců (tradice vymizela ve středověku v době pronásledování), během kterých se nevěsta na svatbu připravovala, i zde její rodina navrhuje, aby Rebeka zůstala ještě několik měsíců doma, Eliezer to ovšem odmítne. "Budiž v tisíce a desetitisíce" (Gen. 24:60)  říká na tradiční svatbě ženich nevěstě, když jí zahaluje tvář závojem (bedeken). A po dlouhá staletí bylo pravidlem, že se lidé nejprve vzali, poznali a pak teprve přišla láska, ale to už dnes funguje opravdu jen mezi těmi nejortodoxnějšími z ortodoxních.
A když je Izák šťastně ženat, Abraham se také znovu ožení a vezme si Keturu-tradice říká, že Ketura není nikdo jiný, než Hagar! Jméno Ketura má vyjadřovat, že její skutky byly libé Hospodinu (ketoret je kuřidlo, které bylo páleno na oltáři v Chrámu). A poté, co Abraham zemře, Izák s Jišmaelem ho bok po boku pohřbí, to nevypadá na nepřekonatelné rodinné rozpory. Jak poznamenává rabi Sacks ve své knize Not in God´s Name, to, že Izák byl vyvolený jako pokračovatel Abrahamovy smlouvy s Hospodinem neznamená, že by Jišmael byl zatracený, jen na něj prostě čeká jiný úkol. Tohle je koneckonců velké téma příští paraši.

Vajera (Gen. 18:1-22:24)

Obětování Izáka (kapitola 22) je jedním z nejdiskutovanějších příběhů Tóry, nejen pro židy, ale i pro křesťany a muslimy (ti pouze zaměnili Izáka za Jišmaele). V židovské tradici existuje nespočet komentářů a výkladů, které se snaží najít vysvětlení tak podivného příběhu. Už dříve Hospodin Abrahámovi slíbil potomstvo početné jako hvězdy na nebi, uzavřel s ním smlouvu a výslovně mu řekl, že tato smlouva bude pokračovat skrze jeho syna Izáka. A teď po něm chce, aby ho obětoval a doslova zařízl a spálil všechno, co mu Bůh slíbil? Jak může Bůh vůbec žádat lidskou oběť? Všechny interpretace, které máme mají jednu slabinu-víme, jak to dopadne, že Hospodin Abraháma na poslední chvíli zastaví a Abraham místo svého syna obětuje beránka, kterého uvidí v křoví. Ale zkusme se podívat na příběh postupně.
Abrahám, který kdysi na Hospodinův popud (lech lecha!) odešel z otcovského domu, má konečně všechno po čem toužil-má syna (dokonce dva, i když kvůli Sáře musel poslat Jišmaele pryč, Tóra neříká nic o tom, že by Jišmaele nemiloval), dobře se mu daří, všechno funguje. A pak jednoho dne k němu Hospodin promluví a požádá ho: "Vezmi, prosím, svého syna, svého jediného, jehož sis zamiloval, Jicchaka, a odejdi sobě (lech lecha) do země Morija a pozvedni ho tam k celooběti (olah) na jedné z hor, jak ti řeknu!" (Gen. 22:2). Olah, termín pro zápalnou celooběť ovšem zároveň znamená "pozdvihnout". Když Abraham naposled od Boha slyšel slova "lech lecha", žádal po něm, aby vykročil ze světa a z tradic, které zná. Co po něm tedy Bůh žádá nyní? Z čeho má vykročit nyní? (Jak poznamenal Eli, v prvním lech lecha má Abraham obětovat svou minulost, v tomto svou budoucnost.) Abrahám neví, ale koná. Vezme dva sluhy, nůž, dříví a Izáka (tomu je v té době 37 let, podle rabínské tradice, která se opírá o to, že smrt Sáry nastává ihned po obětování Izáka-Sáru doslova trefí, když zjistí, že Abrahám s Izákem odešli a co si vzali na cestu) a vydají se na cestu, která trvá tři dny. Co se honí Abrahamovi hlavou? A co Izákovi? Víme, že se otce zeptá, kde je zvíře k oběti a Abraham mu odpoví, že Bůh si sám vyhlédne beránka...Izák není hloupý a navíc v okolních kulturách je častým zvykem obětovat svoje prvorozené děti, přesto s otcem v cestě pokračuje. Věří, stejně jako jeho otec, že se "něco" stane? A důvěřuje svému otci nebo Bohu?
Když dorazí na místo, postaví oltář, sváže Izáka (dospělého muže v plné síle, to nemůže udělat bez jeho souhlasu) a položí ho na oltář. Evidentně vyčkává, kdy už "to" přijde, protože Tóra popisuje doslova každý jeho pohyb (natáhne ruku, vezme nůž). Konečně se ozve hlas anděla, který ho zastaví a řekne mu, že poznal, že se bojí Boha, ale nepoužije termín Adonaj, ale Elohim. Koho se tedy Abraham bojí? Podle mého výkladu (a nejsem v tom sama), Abraham nepochopil, co přesně po něm Hospodin žádá. Je dost zarážející, že vůbec připustil myšlenku, že by po něm Bůh vůbec obětování vlastního syna mohl žádat (věříme-li, že Bůh je dobrý, pak logicky nemůže žádat lidské oběti), ale v okolních civilizacích to byl běžný jev. Znamená tedy toto druhé "lech lecha", opakovanou výzvu k opuštění všech prvků civilizace, ze které vzešel? Včetně pouhé myšlenky na lidskou oběť? Pokud tomu tak je, pak Abraham selhal, když tuto výzvu nepochopil a opravdu se chystal svého syna obětovat. Na druhou stranu ale prokázal obrovskou vnímavost, když dokázal slyšet hlas Božího posla, když na něj volal (to, že nejzásadnější část příběhu je, že Abraham Izáka neobětoval rozvíjí například Emmanuel Lévinas). Znakem náboženských fanatiků je, že nemilosrdně dělají to, o čem si myslí, že po nich Bůh žádá, bez pochybností, i když páchají krutosti, které se příčí rozumu. Že nenaslouchají korektivu z nebes..
Za to, že slyšel hlas posla Božího, poslechl a neobětoval svého syna, i když si myslel, že to po něm Bůh chce, byl Abraham požehnán a s ním všichni jeho potomci a všichni lidé na zemi. Za to, že si vůbec připustil myšlenku, že by měl svého syna obětovat, ale Abraham zaplatil-chudák Sára zemřela a vzhledem k tomu, že ke sluhům se vrátil sám, lze předpokládat, že vztah mezi Abrahamem a Izákem byl událostmi silně poznamenán (nedivím se mu).
Jak jste si asi všimli, můj komentář je plný otázek a obsahuje jen  pár odpovědí. A nevím, jestli ty odpovědi někdy budu znát. Jak také poznamenal Eli, každý má svého Abrahama...

P.S: Tenhle midraš nemůžu neocitovat: Bůh neřekl hned Abrahamovi, kterého syna má obětovat. Talmud Sanhedrin 89b zaznamnává tento rozhovor:
Bůh řekl, "Vezmi, prosím, svého syna."
"Ale já mám dva syny, kterého z nich mám vzít?"
"svého jediného"
"Ale oba jsou jediným synem své matky"
"jehož sis zamiloval"
"Ale já je miluji oba"
"Izáka"

Lech lecha (Gen. 12:1-17:27)

Lech lecha, překládané jako: "Vyjdi sobě," "odejdi sobě," "vyjdi k sobě" a nebo také "Běž, běž!" se v celé Tóře objevuje jen dvakrát. Poprvé zde, když Hospodin žádá Abrahama (v tu dobu ještě Avrama): "Odejdi sobě, ze své země, ze svého rodiště a z otcovského domu do země, kterou ti ukáži!" (Gen. 12:1) a podruhé, když ho žádá, aby obětoval Izáka. To nemůže být náhoda :-) (tím předznamenávám, o čem bude příští draša).
Tato paraša ukazuje, proč je Abraham otcem všech konvertitů (hebrejské jméno po konverzi je XY ben/bat Avraham ve-Sara, XY syn/dcera Abrahama a Sáry). Abrahámem začíná monoteismus a tím, že se na tuhle cestu vydal, musel zpřetrhat svoje pouta k rodné zemi, městu i rodině, stát se odlišným, vyčnívat. Neznamená to, že by Terach přestal být jeho biologickým otcem, ale že přestal být jeho otcem v duchovním smyslu, tradice otce už nebyly tradice syna. Abraham musel opustit to, co se doma naučil, jak byl vychován a začít "na zelené louce" budovat svoji novou identitu. Zní to možná jednoduše, ale není.
Paradoxně ale Terach šel kus cesty se svým synem: "A Terach vzal svého syna Avrama a svého vnuka Lota, Haranova syna, svou snachu Saraj, ženu svého syna Arama, a vyšli s nimi z Ur Kasdim, že půjdou do země Kenaán, došli ale do Charan a usadili se tam. " (Gen. 11:31, závěr parašat Noach). Rabi Sacks nabízí dvě možnosti-buď Abrahama oslovil Hospodin už v Uru a jeho otec souhlasil a část cesty šel s ním, než se rozhodl zůstat v Charan (opírá se o komentář Ibn Ezry a zároveň tím odporuje tradičnímu midraši vyprávějícímu o dramatickém rodinné rozkolu mezi pohanem Terachem, který se živí jako výrobce sošek bůžků a jeho synem Abrahamem) a nebo se na cestě do Kenaánu vydal sám od sebe a na Abrahámovi bylo tuto cestu dokončit, dotáhnout do konce to, co jeho otec nedokázal.
Abrahámův odchod z domova totiž představoval a stále představuje problém-jak mohl Abraham nectít svého otce a nechat ho samotného v Charan ve věku 145 let (Terach zemřel ve 205). Část komentátorů se opírá o midraš, který říká, že Terach byl výrobcem a prodejcem model a Abraham, když byl jednou v kšeftě sám, rozbil všechny modly napadrť, krom té největší-té pak dal do rukou palici. Když Terach přišel a viděl tu spoušť, obořil se na Abrahama, který mu tvrdil, že to ta největší modla se rozzlobila na ostatní a rozbila je. Terach mu na řekl, že modla přece nic takového udělat nemůže a Abraham kontroval, proč je tedy uctívá? A po této roztržce musel odejít z domova (další midraš ještě přidává, že byl Abraham za trest vhozen do hořící pece, ze které zázrakem vyvázl). V tom případě je Terach hříšník a modloslužebník, ktrý je "mrtvý už zaživa" (Raši) a Abraham tedy není povinen s ním zůstávat. Maharal zmírňuje a říká, že Abraham byl zproštěn povinnosti se postarat o otce, protože měl za úkol jít do Erec Jisrael a určitým způsobem přestal být součástí svojí biologické rodiny.
Přijmeme-li komentář rabiho Sackse, pak Abraham odešel z otcova domu s jeho souhlasem, aby splnil, co od něj Bůh žádá. A možná je těžší zkouška odejít z otcovského domu, kde mu nic nechybí a který se vlastně "vydal na cestu"s ním, než za sebou po hádce prásknout dveřmi.

Paraša Noach (Gen. 6:9-11:32)

Tahle paraša obsahuje další z notoricky známých příběhů, o Noemovi a jeho arše. Původně jsem se chtěla věnovat jiným problémům, ale aféra kolem uzavření obchodů v den státního svátku a argumentace  proti mě inspirovaly a text jsem nakonec přepsala. Když se podíváme na rozdíly mezi "předpotopním" a "popotopním" světem, najdeme dva zásadní-jednak první lidé měli zakázáno jíst maso a teprve Noe tomu dostane od Hospodina svolení a druhý rozdíl je, že po potopě dá Hospodin Noemovi 7 důležitých přikázání, která jsou nezbytná pro fungování civilizované společnosti: zákaz modloslužby, vraždy, smilstva, krádeže, jedení masa ze živého zvířete (v podstatě jde o zákaz jakékoliv krutosti vůči zvířatům)  a rouhání (ve smyslu dělání špatné reklamy-od nesplněných slibů, falešných přísah až po násilí páchané ve jménu Boha) a příkaz zřídit soudy, které budou dohlížet na dodržování výše uvedených a hájit spravedlnost. Takové celkem jasné a logické zákony, že? Proč to těch 10 "předpotopních" generací nezvládlo?
Tóra říká, že důvodem k potopě bylo, že se na zemi rozmohla nepravost a nespravedlnost (A Hospodin viděl, že se na zemi rozmohla lidská špatnost a zlo je sklonem myšlenek lidského srdce po celý den, Gen. 6:5) a když Bůh slibuje Noemovi, že už víckrát potopu na zemi nesešle, dává mu u toho právě těch sedm přikázání. Logicky z toho vyplývá, že bez příkazů "shora" lidé jako celek nejsou schopní prosadit dobro a spravedlnost, že náš zlý pud (jecer hara)-lenivost a pohodlnost nás vede na šikmou plochu. Člověk, ač se nerodí špatný, potřebuje mít pevný referenční bod, aby se špatným nestal.
Právě v argumentaci odpůrců zákona o uzavření velkých obchodů o 7 státních svátcích v ČR se hodně objevoval argument, že "přece nikdo nebude nakazovat obchodníkům, kdy mají mít otevřeno nebo zavřeno, že je to zásah do svobodného podnikání a sociální inženýrství". Upřímně, nejsem zastáncem toho, že by měl být zákon na každou pitomost, ale na druhou stranu to nevypadá, že by se to bez těch předpisů na každou kravinu obešlo, protože se naprostá většina lidí snaží vytřískat co nejvíc a očůrat věci co nejlíp, obvykle na něčí úkor.

Je mi jasné, že argumentace Bohem a jeho přikázáními v Čechách moc na úrodnou půdu nepadne a zakazovat prodej v neděli je zbytečné, když většina populace neděli, sobotu ani jiný den nesvětí. Šabat je připomínkou stvoření světa a východu z egyptského otroctví, dnem, kdy se nevěnujeme své všední práci, ale rozjímáme o Bohu, trávíme čas s rodinou, přáteli a komunitou. Později křesťané transformovali šabat na neděli, ale její význam byl stejný. Dnes, kdy křesťanství hraje v ČR malou roli zbyly jen státní svátky jako příležitost se zastavit, strávit čas s nejbližšími a třeba i popřemýšlet o tom, kam naše země směřuje a kam bychom chtěli, aby směřovala, státní svátek se nestal státním svátkem pro nic za nic, takže je co si připomínat. To není šikana podnikatelů, to je upozornění všem, že jsou v životě i další důležité věci, než jen vydělávání peněz. Myslím si, že konzum, tlak na výkon a úspěch se staly moderní modlou. Pokud nebudou existovat dny, kdy naši pozornost zaměříme na něco jiného, šikmá plocha nás nemine. No a protože naši obchodníci a zákazníci pozapoměli, k čemu takový státní svátek má sloužit, neobešlo se to bez příkazu shora. Jak potvrzuje paraša Noach, některé věci, byť se zdají samozřejmé, je potřeba mít nakázané.