Dnes nás čeká další várka poučení pro kněze – koheny v Chrámu. Celá III. Kniha Mojžíšova, Sefer Vajikra, je takhle zaměřena, včetně dnešní sidry Cav. Možná to někomu připadá zbytečné se zabývat předpisy a nařízeními, která se týkají Chrámu, který už tak dlouho neexistuje. Tenkrát se v Chrámu velice názorně, fyzicky, předvádělo něco, co se mělo tímto způsobem zafixovat v myšlení lidí. Ať už se to týkalo úcty k Hospodinu, vědomí hříchu a potřeby odpuštění, atd. Dnes budu mluvit o ohni, který neměl v Chrámu vyhasnout.
„Na oltáři nechť plane stálý oheň, nesmí vyhasnout“(Vajikra 6,6). Abychom si to ujasnili, řeč je pouze o tom velkém oltáři na chrámovém nádvoří, ne o zlatém kadidlovém oltáři, který byl uvnitř Svatyně – tam nebyl žádný stálý oheň. Ale když se zapaloval oheň na kadidlovém oltáři, a stejně tak menora, byl oheň pro jejich zapálení převzat z věčného ohně na vnějším oltáři, kterému se taky říká „mizbeach šel ola“ = oltář celooběti. Ten „věčný oheň“ symbolizoval Boží Přítomnost, která je navždy a navěky uprostřed Jeho lidu Izraele. Tento „stravující oheň“ (Šemot 24,17) byl ke spatření na hoře Sinaj, a když „před nimi šel Hospodin“ (Šemot 13,21) „ve sloupu ohnivém“ byl to oheň Boží Přítomnosti. V Sefer Devarim můžeme číst, že „Hospodin, tvůj Bůh je sžírající oheň“(4,24 a 9,3). To byl také oheň, který viděl Mojžíš v keři (Šemot 23,2). Pro tohle zpřítomnění zapalujeme i svíčky na chanukiji.
Takže ten oheň v Chrámu neplnil jen tu funkci spalování obětí. Přítomnost ohně byla funkcí samou o sobě. „Hospodin, tvůj Bůh je oheň sžírající“. A stejně jako je Hospodin věčný, musíme udržovat oheň věčně, abychom na něj vždycky udržovali památku. Když na něho pamatujeme, jeho Šechina skutečně nadále přebývá mezi námi. I když zrovna na oltáři nejsou žádné obětiny, oheň musí být udržován stále. Stejně tak i my, i když zrovna neplníme žádné z micvot, přesto máme ve své mysli udržovat vědomí Hospodina jako věčného ohně, protože tohle uvědomění je totiž samo o sobě micvou. A tato micva patří k těm nejdůležitějším: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh“ (Šemot 20,2) je první z deseti výroků Desatera, a jsou to první slova, která slyšel lid na Sinaji. Sama o sobě, bez jakéhokoli skutku nebo jen vyslovení slova, představují jednu z povinností Tóry: pamatovat na Hospodina. Když pak toto vědomí přiměje lidi vykonávat micvot, je možné to přirovnat k ohni, který stravuje obětiny. Ale i když zrovna není k dispozici žádná micva skutku nebo slova, vzpomínka na Hospodina je sama o sobě ohněm, který navždy zůstane hořet v mysli každého z nás na svatém oltáři naší osobní svatyně.
O tom, že ten oheň nesmí vyhasnout, se zmiňuje i Talmud. Píše se v něm: „Je přestupkem uhasit byť jen jediný uhlík z oltáře i poté, co z něj byl odnesen“ (Zevachim 91b). Pokud se ty uhlíky dávaly stranou kvůli zapálení menory nebo kadidla, bylo to v pořádku, i když tyto ohně nebyly trvalé.
Z tohoto zákazu uhasit byť jen jediný uhlík věčného ohně, i když už byl odstraněn z oltáře, poznáváme naléhavost zachování obecného povědomí o Hospodinově věčné Přítomnosti. Ale také bychom neměli dovolit, ani v tom nejmenším detailu naší činnosti, aby ta jiskra uvědomění vyhasla.
A jak na to? Přestože se o ohni na oltáři píše, že je to jeden ze zázraků, že nikdy nevyhasnul, tak se to ani tam neponechává náhodě. V předchozím verši (6,5) je jasný příkaz: „proto na něm kněz každé ráno zapálí dříví..“ A o nás Tóra říká, že jsme národem kněží. A tak bychom vlastně všichni v té symbolické podobě, už bez Chrámu, měli každé ráno ten oheň pořádně rozfoukat - ranní modlitbou, tím jasným uvědoměním si Boží Přítomnosti. Pak nám i přes den nebude chybět ta potřebná jiskra. Zkusme to, přece se ausgerechnet kvůli naší pohodlnosti nebude muset zase stavět Chrám.
