Souboj s gefilte fiš

Na úvod přiznávám, že mám menší tvůrčí krizi-jedno téma, o kterém bych chtěla psát potřebuje ještě trochu času k dozrání, knížka, o kterou bych se s vámi chtěla podělit, je ještě někde na cestě (a pak ji taky budu muset přečíst) a k tomu všemu ještě setrvale nestíhám.
Takže dneska to bude hodně light a obávám se, že v nadcházejících týdnech bude takových článků víc...

Gefilte fiš, alias nadívaná ryba, alias rybí knedlíčky v rosolu, je stálicí šabatových a svátečních hostin a odznak aškenázské židovské hospodyně. Něco jako svíčková pro českou hospodyni nebo yorkshire pudding pro tu britskou. Můj první pokus o jejich přípravu spadá do doby, kdy možnost konverze byla jen divokou fantazií, a ani jsem nedoufala, že se někdy stane skutečností.  Použila jsem recept z Židovské kuchařky Magdy Saxlové a Karla Sýse, kterou jsem kdysi koupila v levných knihách. Jejich recept na gefilte fiš se drží spíše polské tradice a žádá vcelku hodně cukru a rozinky. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy předtím gefilte fiš nejedla a měla jsem jen mlhavou představu, jak by to mělo vypadat a chutnat, byl výsledek velmi rozpačitý.
Další pokusy následovaly tady ve Štrasburku, kde mi jedna paní poradila, že kapří maso není zas až tak nezbytně nutné a lze použít směs masa různých ryb.Také jsem významně osekala množství cukru a vynechala rozinky. S cukrem v gefilte fiš se to má tak-Polsko a Halič preferují cukr, Litva pepř a sůl. Demarkační linie mezi spíš slaným a spíš sladkým gefilte fiš vypadá nějak takhle:

upytlačeno na webu

Přes všechny úpravy byl výsledek spíš rozpačitý a bez mučení přiznávám, že vyrábět rybí rosol mě nebaví-normálně kupuji ryby už filetované, takže abych měla hlavy a kostry na vývar, musím koupit celé ryby a pak je porcovat, a to vskutku není moje oblíbená kratochvíle. A je potřeba nezapomenou vynést všechny rybí odpadky...hodně práce s diskutabilním výsledkem. Takže jsem po pár pokusech rezignovala a místo gefilte fiš dělala na (téměř) každý pátek nakládané herinky (recept níže).
Jednou jsme s Elim vyzkoušeli i konzervované gefilte fiš ve sklenici vyráběné firmou Manischewitz, ale ty mě také nijak nenadchly a to vůbec nemluvím o estetické stránce věci-gefilte fiš ve sklenici v nálevu nevypadají příliš vábně (dost dlouho jsem také s otevřením sklenice otálela).
A pak nás jednou pozval na sobotní oběd jeden náš známý a servíroval výborné gefilte fiš a ten mi prozradil, že je kupuje mražené a pak je jen uvaří v nálevu dle vlastní volby a ozdobí mrkví. A navíc mi prozradil, že to tak dělá naprostá většina štrasburských židovských hospodyň. Jen málokdo má čas a chuť vyrábět gefilte fiš doma. Puf! Můj pocit nedostatečnosti kvůli nezvládnuté výrobě rybích knedlíčků zmizel.
Neváhala jsem a před pesachem jedno balení koupila a od té doby si je dopřáváme pravidelně. S mrkví a s křenem. A mimochodem, vůbec nedělám rosol, jen ten mražený knedlík uvařím ve sladkokyselém nálevu s kořením a mrkví...

Balení dvou mražených rybích "knedlíků"-bez rozmražování uvaříme v papíru, ve kterém jsou zabalené, v nálevu dle vlastní chuti. Jako předkrm pro 6-8 lidí stačí uvařit jen jeden "knedlík"  a druhý si nechat na příště. Pokud na ně někde náhodou narazíte, neváhejte...

A teď ještě ten slíbený recept na herinky:
200g sleďových (matjesových) filetů v oleji
3-5 okurek ve sladkokyselém nálevu
kapary (lze vynechat)
1/2 oloupaného jablka (lze vynechat)
malá cibule
dijonská hořčice
majonéza
ocet
olej
sůl, pepř

Sleďové filety necháme trochu okapat a nakrájíme na proužky (sousta), okurky, jablko a cibuli na kostičky, přidáme lžičku kaparů, vrchovatou lžičku hořčice, trochu majonézy, kapku dobrého oleje, trochu octa, sůl (lze vynechat, záleží, jak moc slané jsou ryby) a pepř. Dobře promícháme (já používám skleněnou krabičku s dobře těsnícím víčkem a prostě to důkladně protřepu). Necháme v lednici odležet neméně hodinu, ideálně do druhého dne.

Avi: Parašat Naso (Num. 4:21 – 7:89)

V naší paraše Naso končí proces svěcení Svatyně, Příbytku Božího. Jsou zakončeny všechny přípravy. Mojžíš a Áron žehnají národu a podle všeho se zdá, že se Bůh usadil v tom zbudovaném Příbytku. Jediné, co je divné, je to, že ta samá událost už jednou v Tóře popsána byla…

V knize Vajikra, v paraše Šmini čteme : „Osmého dne zavolal Mojžíš Árona, jeho syny a izraelské starší. Áronovi nařídil : „Vezmi si mladého býčka k oběti za hřích a berana k zápalné oběti, oba bez vady … neboť se vám dnes ukáže Hospodin“ ( Vajikra 9,24 ). Po složení oběti Mojžíš a Áron požehnali národ a oheň pozřel všechny oběti a dosvědčil tím Boží přítomnost. „Od Hospodina vyšel oheň a pozřel na oltáři zápalnou oběť i obětovaný tuk. Všechen lid to spatřil, zajásal a padli na tvář“ ( Vajikra 9,24 ).

Když zakončení stavby a příprav Svatyně bylo popsáno v knize Vajikra, tak proč jsou popisovány ty samé události znovu v knize Bemidbar ? Objevuje se snad v této paraše něco nového, co by zdůvodnilo opakování vzpomínky na tuto vznešenou chvíli ?

Ano, opravdu existuje výrazný rozdíl v popisu této události, pokud jde o informace, týkající se angažování se izraelského národa při tomto procesu. V knize Vajikra jsou děti Izraele v podstatě jen pasivními pozorovateli. Mohou skládat oběti, ale vlastně jen hledí na koheny a levíty, jak oni vykonávají chrámové rituály. Koukají se na ně, těší se s nimi, ale sami na nich nemají žádnou aktivní účast. V knize Bemidbar je prezentováno každé pokolení, tedy celý Izrael, a to tvoří vyvrcholení této události - svěcení Svatyně ! Až osmdesátdevět veršů se věnuje vyjmenování darů, složených každým z pokolení jako vklad Izraele ke svatosti Příbytku.

Měli bychom ocenit obě verze těchto knih, ve kterých je řeč o zakončení prací na Svatyni. Vajikra, které se říká Torat ha-kohanim = Tóra kohenů ( kněží )- je knihou o Svatyni, rituálech a o svatosti, vyzařující z Příbytku – bez účasti lidu Izraele. Mnoho přikázání přímo odděluje běžné děti Izrele od svatosti a od Svatyně. Bemidbar je naopak knihou národa, který se připravuje na cestu , na které nakonec získá zemi Izrael. Proto nám na začátku knihy Bemidbar Tóra připomíná Svatyni a archu úmluvy, které mají doprovázet děti Izraele do jejich země zaslíbené.

Jak to tedy je se Svatyní, komu patří ? Je to tajemný objekt, patřící kohenům ? Nebo naopak patří každému z nás, je naší součástí a ukazuje nám cestu ke svatosti ? Odpověď není těžká, samozřejmě jsou obě verze odpovědí na tyto otázky správné. Svatyně je v nás a zároveň existuje i odděleně od nás. Vajikra nás učí o transcendenci, o tom, co nás převyšuje- jak je Bůh nedosažitelný . Bůh se tu zjevuje v ohni – v něčem tak nezvladatelném, nesrozumitelném, ale v něčem, co je zároveň zdrojem všeho. Kniha Bemidbar nás zase učí o Izraelcích, jejich svatosti a jejich stálém spojení s tím, co je božské. Bůh nám připomíná, že ho můžeme nalézt i v temnotě a nečistotě. I když začneš hledat Boha na tom místě, které je od něj nejvzdálenější, i tak ho najdeš.

Izraelci se v té době nacházeli v nevelké vzdálenosti od zalíbené země. Proč se ta cesta změnila na čtyřicetileté putování ? Celá řada židovských vtipů v tom má jasno, samozřejmě : jeden z nich říká, že Mojžíš cestou ztratil čtvrťák a pak ho celou dobu hledal. Jiný byl pohled manželky Mojžíše, která údajně tvrdila, že byl Mojžíš příliš hrdý, než aby se někoho zeptal na cestu, na ten správný směr. Každopádně těch čtyřicet let putování neodpovídá tomu optimistickému začátku paraši Bemidbar, kdy představitelé pokolení přinášejí dary pro Svatyni, a Bůh je připraven vyslechnout každého z nich- tak je o tom Mojžíš ujišťuje. Pokud by Izraelci rozeznali ten poklad, který je uprostřed nich, tak ta historie pokolení, vycházejícího z Egypta , by byla zanedlouho završena triumfálním vstupem do země zaslíbené. Nestalo se to tak.. Museli se učit, najít každý sám cestu vlastní vírou. Občas mě taky napadne, jestli by i můj život nebyl přímočařejší, bez mnoha zbytečných oklik… kdybych dokázal správně docenit ten poklad, který už tenkrát Izraelci měli , nebo přinejmenším mohli mít, jako posilující elixír ve svém srdci : víru v toho, který nás sice všechny tolik převyšuje, ale zároveň každého z nás miluje a je stále s námi při tom našem putování.

Avi: Parašat Bemidbar (Num 1:1- 4:20)

Minule jsme se rozloučili se III. Knihou Mojžíšovou- Vajikra a dnes otevíráme IV.Knihu Mojžíšovu – Bemidbar ( = na poušti ). A hned na začátku se tu objevuje příkaz k pořízení podrobného soupisu lidu Izraele, který se ale více než na čísla soustřeďuje na něco důležitějšího : na vyučtování se sebou samým v klíčovém momentu života. Něco jako : dá se se mnou i nadále počítat? Existuje rozdíl mezi prostým sčítnutím nějakých skladových zásob a zúčtováním se svým životem. To první je běžná  inspekce, to druhé je introspekce, něco opravdu hlubšího, zásadnějšího. Obyčejně se takhle člověk    nad sebou zamýšlí, když ho čekají nějaké větší změny. Co se tu tedy děje, jaká změna nastává?

  Na první pohled nic nového. V knize Vajikra jsme se seznamovali s Tórou a jejími nároky, tak jak ji převzal Mojžíš na Sinaji, v knize Bemidbar také dostáváme určité instrukce. Ani k žádným převratným historickým událostem tu nedochází. Ale Tóra není učebnicí historie, je to kniha přikázání, která nás učí jak žít. Rašbam si ale všímá změny v terminologii už v prvních slovech naší paraši : kniha Vajikra svědčí o tom, že slovo Boží pochází z har Sinaj (z hory Sínaj), v knize Bemidbar naproti tomu slovo Boží  pochází z midbar Sinaj (z pouště Sínaj). Jak se tohle odlišení odráží v knize Vajikra a jak v knize Bemidbar?

  Hory jsou krásné, majestátní, působivé, vzbuzují úžas. Král David taky něco z toho nadšení k horám zformuloval do žalmu (121,1), kde píše: „Pozvedám své oči k horám : Odkud mi přijde pomoc.“ Ne náhodou je mnoho sídel budováno na hoře, nebo aspoň na výšinách. Dává to pocit bezpečí,jistoty, moci a převahy.  I u lidí na vyšších společenských pozicích vidíme tu větší sebejistotu, která někdy vede až k pýše a pohrdání těmi dole.

  Naši rabíni při této příležitosti připomínají midraš, který vypráví o tom, že když se rozkřiklo, že Tóra bude darována, hned se začaly všechny existující  hory dohadovat, která z nich si tuto poctu zaslouží. Proč asi ty hory předpokládaly, že se to stane zrovna na hoře?  Nevíme, ale na konci toho midraše se dozvídáme, že Bůh vybral horu Sínaj, která byla z těch hor nejmenší. V každém případě se místem zjevení zákona stala hora Sínaj.

  Naše paraša nás ovšem učí, že v určitém momentu ten vznešený prožitek z hor ustupuje zkušenosti z pouště. Přikázání, která nám jsou předkládána v Bemidbar obsahují výraz : ba-midbar Sinaj be-ohel moed- „na Sínajské poušti ve stanu setkávání“ (1,1) Tato slova se radikálně liší od slov, užitých při popisu zkušenosti hory Sínaj. Ten popis pouště, který nás tu čeká, není popisem prostoru, ale času.

  Ten pobyt v poušti byl totiž tím, co bylo důležité ve vývoji národa. Poušť reprezentuje spojitost, soudržnost, i když někdy monotónní, ale taky opravdové životní zkušenosti. Naopak hora je něčím stálým, čistou mocí a krásou, na kterou hledíme z odstupu. Ve vysokých horách se vlastně nedá žít, skoro to vypadá, že existují jen proto, abychom obdivovali jejich majestát. A potom, co jsme zakusili tu jejich krásu, vracíme se k tomu našemu životu na poušti. K tomu, co tady budujeme a rozvíjíme.

  Bůh promluvil k synům Izraele na hoře Sínaj. Snad to byla ta nejskromnější z hor, ale pořád to byla hora! Bůh se rozhodl ukázat na tak neobyčejném místě. V paraše Bemidbar přichází k důležité změně- už ne hora, ale poušť se stává místem zjevení. To zjevení trvá, i když ne tak intenzivně. Učíme se vidět Boha v běžném, ne okázalém prostředí. Zato ale každodenně, nejenom během jedné dramatické události.

  Doba, kterou prožíváme právě nyní, je čas mezi dvěma velkými svátky, Pesachem a Šavuot, které by se daly přirovnat k takovým horám.  Mezi těmito svátky počítáme omer ;  padesátý den po Pesachu je svátek Šavuot. Když budeme vnímat ty dny mezi nimi jen jako čas, který je spojuje, budou z nás jen „sváteční“ Židé. Místo toho se máme naučit vnímat krásu a hodnotu času i v té době, která je mezi nimi. Naším úkolem je nejenom spojení těch mimořádných, „horských“ svátků, ale především docenění  krásy Boha a jeho přikázání v našem každodenním životě, ve všednodenních modlitbách a plnění micvot - na poušti našeho běžného života.

Jak dlouho dopředu je potřeba připravovat svátky?

Ještě jsme ani neskončili počítání omeru a už jsme měli organizační schůzku ohledně organizace Roš ha-šana. Možná vám to přijde trochu předčasné, ale vzhledem k tomu, že opět nebudeme mít rabína, že všichni organizátoři pracují a že je letos Roš ha-šana hodně brzy, už je nejvyšší čas.
Navíc chystáme pár drobných změn v liturgii, protože náš machzor z Ženevy je velmi light a vypustil všechny krásné rošhašanové pijutim.
Jenže chceme-li připravit změny v liturgii, je potřeba, aby někdo vytvořil materiály, které účastníci dostanou jako doplněk k machzoru a aby se ty pijutim někdo (já, protože jsem si to vymyslela) naučil. Rozdělili jsme si s naším chazanem práci a já povedu celý Roš ha-šanový šacharit (+ čtení z Tóry na druhý den svátku, pevně doufám, že si Izák nerozmyslí svou účast a nebudu se muset ještě učit čtení na první den) a náš chazan povede musaf, který je z hudebního hlediska mnohem zajímavější a náročnější.
Takže příští tři a půl měsíce strávím učením liturgie, které si občas zpestřím nějakým čtením z Tóry o šabatu. A po Vysokých svátcích, místo toho, abych měla alespoň chvíli padla, začnu chystat jednoúčelový minisidur na Jom ha-acmaut. To je tak, když máte představu, jak by liturgie měla vypadat...nezbývá, než se do toho pustit svépomocí. To by byla taková paráda, kdybych k tomu nemusela chodit do práce!

Avi: Parašat Behar - Bechukotaj ( Lev 25:1 – 27:34 )

V našich parašách Behar- Bechukotaj se dostáváme až na konec III. Knihy Mojžíšovy - Sefer Vajikra, která byla věnována kohenům, kněžím. A tady, stejně jako na konci V. Knihy Mojžíšovy nám jsou předkládána požehnání a zlořečení. A je na nás, jak se rozhodneme.

V midraších jsem našel pěknou motivaci pro takové ty věčné morousy. Znáte to, na každou věc se dá nahlížet pozitivně, nebo negativně- sklenička je pak z poloviny plná, nebo poloprázdná. A s těmi věčnými naříkači je obtížné a nepříjemné být, za chvíli z vás vysají veškerou energii . Jak se říká v tom vtipu o jednom takovém stoprocentním pesimistovi - že prý měl na náhrobním kameni nápis : „Já jsem vám to říkal.“  No a takový člověk při čtení naší paraši hned zavětří a vítězně konstatuje : Kolik je tu veršíčků, věnovaných požehnání a jaké množství veršů tu popisuje zlořečení, ha !

Takovému zoufalci autoři midrašů říkají : Naše paraša (Bechukotaj) začíná písmenem Alef (prvním písmenem hebrejské abecedy) a končí písmenem Tav (posledním písmenem hebrejské abecedy). To nám ukazuje na to, že pokud bude celý Izrael plný Tóry, od Alef až po Tav, tj. od začátku do konce, všechna ta požehnání se jich budou týkat.

Krátce nato Tóra vyjmenovává prokletí, která přijdou na Izrael, pokud neposlechnou přikázání. Tahle pasáž začíná písmeny Vav a končí Hej (šestým a pátým písmenem hebrejské abecedy), které jsou zároveň dvěma písmeny ze svatého čtyřpísmenného Božího Jména (J-H-V-H). To nám naznačuje, že Bůh je stále s námi a vykoupí nás z kleteb, která na nás přicházejí. Midraš rozhodně zdůrazňuje : Neměli bychom tvrdit, že se požehnání skládá z pár veršů, zatímco těch kleteb, zlořečení je celá řada. Spíše bychom si měli všimnout toho, že požehnání začíná písmenem Alef a končí Tav, aby nám to ukázalo, že doba požehnání bude trvat dlouho, stejně, jako je dlouhý interval mezi prvním a posledním písmenem, kam se vejde maximální počet písmen. A naopak prokletí začínají písmeny Vav a končí Hej. To jsou písmenka, stojící v hebrejské abecedě hned vedle sebe. To má ukázat všem malověrným, že zlořečení nevydrží dlouho!

Mezi požehnáními můžeme číst i tohle : „Budete pronásledovat své nepřátele... pět z vás jich bude pronásledovat sto a sto z vás jich bude pronásledovat deset tisíc.“ (Vajikra 26,7-8) Úžasné ! Ovšem ten negativně založený člověk začne bědovat jen co zaslechne o nepřátelích, jasně. Ten druhý si řekne: je nás maličko, ani ne minjan, kolikrát se nás sejde opravdu snad jen těch pět... Ale přece i tak nám tu Pán Bůh chce požehnat, jaká je v tom síla, jen si to uvědomit! Ale i mezi těmi optimisty mezi námi jsou počtáři, kterým ta čísla z požehnání budou připadat divná, nebudou jim sedět. Kdyby ta první část požehání – že pět lidí požene stovku nepřátel platila i ve druhém případě, kdy se jedná o stovku našinců, měli by být schopni (čistě matematicky) pronásledovat dva tisíce a ne deset tisíc nepřátel. Odpovědí je, že zásluhy několika Židů se nemohou rovnat zásluhám většího množství Židů, to pak ty možnosti požehnání rostou raketovým tempem, ne jen pouhým násobkem. Proto tu je zřejmě i ten minimální požadavek minjanu při modlitbách.

Je pravda, že mezi těmi, kdo pravidelně navštěvují bohoslužby, těch skutečných, skalních pesimistů najdete podstatně méně, než u těch, které tam neuvidíte, nebo jen vzácně. Kdyby jen tušili, kolik požehnání tím zadržují a kolik bychom ho mohli zažívat společně... Ale nechci přece skuhrat. :)

Co dělá komunitu komunitou?

Nejdřív jsem si myslela, že zasu budu tento týden remcat, jak to nefunguje s naší rabínkou, ale situace vygradovala natolik, že by to byl nepochybný lašon ha-ra, kdybych to sdílela na blogu. Ve zkratce-nefunguje to a hledáme cestu ven.


Co dělá židovskou (a vlastně i jakoukoliv jinou) komunitu skutečnou komunitou? To, že se lidé spolu sejdou, aby sdíleli společný rituál, aby společně něco dělali (zpívali, modlili se, studovali) a cítili se u toho dobře. V okamžiku kdy chybí rituál-tedy důvod se scházet, a nebo, když se u setkávání necítíme dobře, komunita se rozpadne. Někdo hledá víc ten rituál, někdo víc ten dobrý pocit ze shledání s ostatními, ale tyhle dvě složky jsou v židovské komunitě nepostradatelné.
Proto není dobré se zbavovat halachického rámce, který určuje co, kdy a jak budeme dělat (šabat, svátky), určuje minimální počet účastníků pro daný rit (minjan pro kadiš) a tak spojuje členy komunity. Pokud víte, že má někdo jarcajt (výročí úmrtí rodiče nebo jiného blízkého), není nic jednoduššího než aby předseda, nebo sekretariát komunity obvolal deset nebo více členů a minjan zajistil. Ti kdo přijdou pak mají jednak dobrý pocit, že udělali dobrý skutek pro jiného člena komunity (a že až budou potřebovat, někdo jiný udělá to samé pro ně) a druhak mají příležitost se setkat a popovídat si s ostatními. Pokud víte, že si vždycky v pátek večer zazpíváte důvěrně známé melodie a k tomu si poslechnete zajímavou drašu, nebo se naučíte melodii novou a budete pak odcházet s dobrým pocitem, rádi přijdete. Pokud máte občas komunitní večeři, při které si můžete povídat celý večer a ochutnávat, co kdo uvařil dobrého, a kterou zúčastnění vnímají jako příjemně strávený večer, rádi přijdete.
Ale vytvořit stabilní členskou základnu, která bude tu dobrou atmosféru tvořit, je nesmírně těžké a systém je navíc nesmírně křehký. Některé komunity "táhne" jejich charismatický rabín a komunita pak závisí jen na něm. Pokud ale vyhoří, nebo odejde, komunita se rozpadne. Naše komunita naopak leží na bedrech naší správní rady plus několika dalších "skalních příznivců" a rabín tak není ten, s kým stojí a padá komunita. Přesto je ale špatně zvolený rabín klackem vraženým do soukolí, který může komunitu v krátké době úplně rozložit. A komunita závisí na schopnosti členů správní rady se shodnout nebo najít všeobecně přijatelný kompromis.
Tentokrát jsme se shodli jednomyslně. Komunita zůstane bez rabína (referenční rabínka pro otázky konverzí a osobního statutu je šéfka bejt-dinu v Paříži Pauline Bebe), bude pravidelně zvát rabínské studenty a až si budeme opravdu jisti, že jsme našli toho pravého, tak zase budeme mít rabína. Je to náročné řešení, protože veškerá liturgie, draši, svátky atd. leží na našich bedrech. Ale naše komunita je malá, je jediná progresivní v okruhu 100km směrem do Německa a 500 km ve Francii, a žid bez komunity je jako ryba bez vody. Takže si ji nenecháme rozložit.

Avi: Parašat Emor (Lev 21:1- 24:23)

V naší paraše Emor je i výčet svátků a slavností, tak, jak je dobře známe. Včetně svátku Šavuot i Sukot. Zrovna nedávno jsem četl v midraších několik postřehů o čtyřech druzích, kterými se má při svátku Sukot potřásat do všech světových stran a nahoru a dolů- aby se tím dalo najevo Boží panování nad celým světem. Těmi čtyřmi druhy jsou : krásný žlutý citrusový plod- etrog, palmová ratolest- lulav, 3 větvičky myrty- hadas a 2 vrbové větvičky- arava. Co symbolizují tyto čtyři druhy je vám notoricky známé. Z midrašů jsem ale vyčetl i méně známé výklady. Podle jednoho z nich čtyři druhy vypovídají i o židovské historii. Etrog představuje vyhnanství v Babylonu. Hlava Nebúkadnesara byla ve vidění zlatá ( Daniel 2,32 ) a tak to připomíná žlutou barvu etrogu. Lulav je dlouhý a připomíná vyhnanství u krále Achašveroše, při kterém byl Haman pověšen na vysokou šibenici. Hadas množstvím svých lístečků připomíná trpkou zkušenost exilu a jeho nesčetné problémy. O aravot se tam už naštěstí neříká nic. Zatím.

V naší paraše můžeme číst i Boží výzvu : „Neznesvětíte mé svaté Jméno. Ať jsem posvěcen mezi Izraelci. Já jsem Hospodin, já vás posvěcuji. Vyvedl jsem vás z egyptské země, abych vám byl Bohem, já Hospodin.“ ( Vajikra 22,32-33 ) Znamená to, mimo jiné, že rouhače stihne trest. A opravdu je dnešní čtení zakončeno takovým případem, který vrcholí kamenováním. V dnešní době něco nemyslitelného. Ale i ve starších dějinách následoval „pouze“ karat- duchovní vytětí ze společenství Izraele, ne fyzické. Nestačí se ale jen nerouhat, Boží Jméno máme posvěcovat věrností přikázáním.

Ta přikázání jsou závazná pro všechny děti Izraele- potomky Abraháma i konvertity. Přece jen to ale svádí k myšlence, že ti první jsou Pánu Bohu drobet blíž. Proč se tu u případu , kdy někdo lál Jménu Božímu zdůrazňuje, že byl synem izraelské ženy z pokolení Dan a jakéhosi Egypťana ? Bůh posvětil ty, co vyšli z Egypta a jak to bylo s ostatními, kteří se k nim připojili později ? Nebylo tím problémem smíšené manželství ? Zkusme si představit tu tehdejší situaci, kdy se ten člověk snaží stát příslušníkem pokolení Dan, ze kterého pocházela jeho matka. Příslušnost k pokolení se však dědila po otci. Dan ho odmítl a Mojžíš to stanovisko podpořil. A veškerá hořkost toho odmítnutého člověka vrcholí tím jeho rouháním a následným trestem. Tato témata zdaleka nejsou minulostí.

A co další otázky : když je člověk částečně, nebo úplně „jiné krve“ ( ten výraz prosím berte s rezervou )- i když je stejné víry, není potomkem některého z izraelských pokolení, proč by měl slavit svátky, které připomínají události, na kterých on ani jeho předkové neměli žádný podíl ? Svátek stánků například upomíná na putování pouští. On neputoval, ani jeho předci, jak je to s jeho posvěcením ? To jsou vážné otázky a mohou končit i osobním neštěstím, rouháním a zavržením.

V naší paraše můžeme číst následující verš : „Sedm dní budete bydlet ve stáncích ; každý ezrach v Izraeli budou bydlet ve stáncích.“ ( Vajikra 23,42 ) Slovo „ezrach“ znamená v současné hebrejštině- obyvatel, občan ; v dobách Tóry označovalo spíše domorodce, místního člověka. Ale žádné ze 613 přikázání není uvedeno takovým zdvojením, opakováním. Přece by stačilo řící, že“ každý ezrach“ nebo „každý v Izraeli“. Raši se tím zabýval a uvádí talmudické zdroje, aby prokázal, že ezrach znamená Žid původem, a „v Izraeli“ - to jsou konvertité. A proto to tu Tóra zdánlivě zbytečně opakuje, aby nikoho nenapadlo, že ti, jejichž předky tenkrát Bůh neposvětil, mají snad méně závazků nebo méně práv.

Judaismus není misijním náboženstvím. Spasení je podle něj společné pro všechny lidi na světě, kteří dodržují Boží etické minimum- tzn. 7 noachidských přikázání, a nenutí nikoho konvertovat. Od Židů ale Bůh požaduje víc a kromě toho se k nim často národy nechovají přátelsky. Takže rozhodnutí o konverzi podle všeho nevypadá zrovna rozumně. Odůvodněné je to pouze v tom případě, když zájemce o konverzi chce sdílet nejen společnou víru, ale i židovský osud. Vyfasuje pak ten ranec přikázání, ale i možnost posvěcení Božího Jména jejich plněním. V tom jednom balíčku dostane i tu protižidovskou nenávist, ale i to společné putování pouští. Vnímá pak i ty čtyři druhy při svátku Sukot jako poukaz na přisvojenou židovskou minulost, ale i jako ty známější symboly : jako jednotu Izraele lidí různé duchovní úrovně, ale i jako symbolu různých částí těla, která mají být v pořádku, dobré, abychom se všichni Pánu Bohu líbili: etrog- dobré srdce, lulav- rovná páteř, čili čestné jednání , hadas- dobré, přející oko a arava- ústa, ze kterých budou vycházet jen dobré věci, ne lašon ha-ra. To všechno mají společné jak rodilí Židé, tak konvertité, bez rozdílu - aby nedocházelo k pyšnému vypínání z jedné strany ani k uražené zahořklosti z té druhé.

Tak jak bylo na EUPJ?

Skvěle!
Stále trvám na svých kritických poznámkách z minulého týdne, s výjimkou paraši-četli jsme Acharej mot-Kedošim. A nějaké výtky bych i přidala, jako třeba, proč jsme neměli na šabat košer víno? Protože to, že je na láhvi napsáno Cuvé Maharal neznačí, že je víno košer...ale celkově vzato to byla velmi přínosná zkušenost a vrátili sjme se s Elim nabití energií a nápady, prostě Regeneration.
Ale popořádku. Akce začala ve čtvrtek ve Smetanově síni v Obecním domě proslovy, hudbou a vystoupením pěveckého sboru Lauderových škol, který mimochodem zpívá opravdu báječně!
V pátek probíhaly přednášky a workshopy (byla jsem na workshopech na téma smíšená manželství a pak nově vznikající komunity). Odpoledne pak ještě byla hodinová schůze "agudat carfat" - frankofonní sekce, ačkoliv měli schůzi před měsícem v Paříži. Francouzi mají tendenci se shlukovat a debatovat.
Kabalat šabat i šabat šacharit byly ve Španělské synagoze, která byla opravdu narvaná a bylo úžasné vidět takhle plnou synagogu v Čechách. David Maxa přednesl velmi povedenou drašu a všem, kdo bohoslužbu vedli se dařilo. Jen s tím detailem, a ten se týká všech bohoslužeb kterých jsme se účastnili, Šema vzali strašně rychle. Páteční bohoslužba byla přeci jen více tradiční, v sobotu ráno to bylo více liberální, s kytarami a bubínkem. Nejsme příznivec používání hudebních nástrojů, které se musí před použitím ladit, o šabatu a tak obecně nejsem příznivcem "táborákových" bohoslužeb, ale bylo vidět, že určitá část účastníků má tenhle styl ráda. A když si vzpomenu na akci "Šabat společně" tady ve Štrasburku v ortodoxní synagoze, kde pod vedením chasidů chlapi během kabalat šabatu tancovali a dělali nekonečného hada okolo bimy a trvalo snad tři čtvrtě hodiny, než se protancovali a prozpívali k Barechu, tak tenhle styl bohoslužby je vlastně velmi podobný, jen jsou tam navíc ty kytary...
Velmi liberální bohoslužbu jsme měli i v pátek ráno pod vedením studentů z Leo Baeck College. Opět to byl ten styl-osekáme spoustu věcí, abychom o to déle mohli zpívat nějakou, často nepříliš důležitou, část bohoslužby. A z nějakého důvodu vynechali druhé požehnání z Amidy (dělali hejcha keduša-první tři požehnání jsou recitována nahlas, zbytek potichu), netuším, zda za tím byla ideologie a nebo opomenutí, ale překvapilo mě to hodně.
Páteční večeře byla vynikající (až na tu absenci košer vína) a servis perfektní a kapela Meckie Messer Klezmer Band hrála jako o život (a účastníci konference tancovali taky jako o život). Takhle veselo už v Mariottu asi dlouho neměli... :-)
V neděli ráno vedli bohoslužbu studenti Abraham Geiger Kolleg a ti byli poněkud tradičnější a bohoslužba se nám s Elim moc líbila. Je zajímavé, že na konferenci jsme byly nejspíš jen dvě ženy, které použíají tefilin-já a jedna rabínská studentka z Abraham Geiger!

Abych to nějak shrnula-ačkoliv je spousta věcí, ve kterých s liberálnějšími formami judaismu nesouhlasím, tahle konference mi dala možnost poznat jak to u nich funguje a a posléze k větší toleranci. Není to můj šálek čaje, často s tím ani nesouhlasím (nenošení kipot, používání kytar atd.), ale mohla jsem vidět, že pro spoustu lidí je to jejich způsob prožívání jejich židovství a je důležité, aby každý mohl najít formu, která mu vyhovuje. Poslední trend, který se začíná objevovat v Izraeli a (snad) časem dorazí i k nám je, že židovství se přestává dělit podle denominací na ortodoxní-konzervativní-liberální, ale na ty, kdo vidí modernitu jako něco pozitivního a hledají způsoby, jak žít moderní židovský život v současném světě, ale jsou tolerantní k těm, kdo se od nich svou praxí odlišují, protože si na otázku sloučení modernity a židovství odpověděli jinak, a také neváhají se inspirovat od ostatních, i když třeba s jinou jejich praxí nesouhlasí. Všechny dohromady spojuje poctivé hledání odpovědi na otázku, co to znamená být žid v 21.století? Denominačně se pohybujeme ve spektru aktivní liberální-konzervativní a moderně ortodoxní židé. A ta druhá skupina je ta, která se modernity obává a snaží se od ní maximálně izolovat-to jsou hlavně charedim, mainstreamová ortodoxie tak trochu přešlapuje mezi oběma tábory, ale má tendenci se stále ohlížet přes rameno, co na to charedim. Tu první skupinu lze směle nazvat "progresivní židé". Uvidíme zda za 50 let budou na EUPJ (European Union for Progressive Judaism) i zástupci konzervativních (masortim) a moderně ortodoxních židů. Jeden tam byl už letos jako přednášející!

Druhý silný bod, který ovšem s judaismem nemá moc společného, byla přítomnost manželského páru s jejich težce postiženou dcerou (nejspíš nějakou formu postupného ochrnutí těla, bez ztráty mentálních schopností, protože byla schopná komunikovat pomocí počítače). Jejím rodičům patří obdiv nejen za odvahu cestovat, ale hlavně za samozřejmost, s jakou svou dceru brali všude s sebou, krmili (žaludeční sondou) a nelámali si hlavu s tím, zda by to snad někoho mohlo pohoršovat. Jejich dcera byla vedle mě na páteční večeři a když jí její matka dala k jídlu i víno, zarazilo mě to. Ale pak jsem si řekla-proč ne, proč by člověk, kterého potká taková rána, měl sedět zavřený ve svém pokoji, proč by si nemohl dát skleničku vína, i když si ji nemůže tak úplně vychutnat? Jen mě mrzí, že jsem se s touhle rodinou nedala víc do řeči, potřebuju dost času abych se osmělila i v běžných situacích a tady jsem si nebyla jistá, o čem je nebo není vhodné mluvit. S tímhle bych se měla naučit něco dělat!

Takže, pokud se vám někdy naskytne příležitost, vřele doporučuju se EUPJ zúčastnit, nabije vás to pozitivní energií :-) Něco jsem zaslechla, že za dva roky by to mohlo být v Berlíně...