Avi: Parašat Bemidbar (Num 1:1- 4:20)

Minule jsme se rozloučili se III. Knihou Mojžíšovou- Vajikra a dnes otevíráme IV.Knihu Mojžíšovu – Bemidbar ( = na poušti ). A hned na začátku se tu objevuje příkaz k pořízení podrobného soupisu lidu Izraele, který se ale více než na čísla soustřeďuje na něco důležitějšího : na vyučtování se sebou samým v klíčovém momentu života. Něco jako : dá se se mnou i nadále počítat? Existuje rozdíl mezi prostým sčítnutím nějakých skladových zásob a zúčtováním se svým životem. To první je běžná  inspekce, to druhé je introspekce, něco opravdu hlubšího, zásadnějšího. Obyčejně se takhle člověk    nad sebou zamýšlí, když ho čekají nějaké větší změny. Co se tu tedy děje, jaká změna nastává?

  Na první pohled nic nového. V knize Vajikra jsme se seznamovali s Tórou a jejími nároky, tak jak ji převzal Mojžíš na Sinaji, v knize Bemidbar také dostáváme určité instrukce. Ani k žádným převratným historickým událostem tu nedochází. Ale Tóra není učebnicí historie, je to kniha přikázání, která nás učí jak žít. Rašbam si ale všímá změny v terminologii už v prvních slovech naší paraši : kniha Vajikra svědčí o tom, že slovo Boží pochází z har Sinaj (z hory Sínaj), v knize Bemidbar naproti tomu slovo Boží  pochází z midbar Sinaj (z pouště Sínaj). Jak se tohle odlišení odráží v knize Vajikra a jak v knize Bemidbar?

  Hory jsou krásné, majestátní, působivé, vzbuzují úžas. Král David taky něco z toho nadšení k horám zformuloval do žalmu (121,1), kde píše: „Pozvedám své oči k horám : Odkud mi přijde pomoc.“ Ne náhodou je mnoho sídel budováno na hoře, nebo aspoň na výšinách. Dává to pocit bezpečí,jistoty, moci a převahy.  I u lidí na vyšších společenských pozicích vidíme tu větší sebejistotu, která někdy vede až k pýše a pohrdání těmi dole.

  Naši rabíni při této příležitosti připomínají midraš, který vypráví o tom, že když se rozkřiklo, že Tóra bude darována, hned se začaly všechny existující  hory dohadovat, která z nich si tuto poctu zaslouží. Proč asi ty hory předpokládaly, že se to stane zrovna na hoře?  Nevíme, ale na konci toho midraše se dozvídáme, že Bůh vybral horu Sínaj, která byla z těch hor nejmenší. V každém případě se místem zjevení zákona stala hora Sínaj.

  Naše paraša nás ovšem učí, že v určitém momentu ten vznešený prožitek z hor ustupuje zkušenosti z pouště. Přikázání, která nám jsou předkládána v Bemidbar obsahují výraz : ba-midbar Sinaj be-ohel moed- „na Sínajské poušti ve stanu setkávání“ (1,1) Tato slova se radikálně liší od slov, užitých při popisu zkušenosti hory Sínaj. Ten popis pouště, který nás tu čeká, není popisem prostoru, ale času.

  Ten pobyt v poušti byl totiž tím, co bylo důležité ve vývoji národa. Poušť reprezentuje spojitost, soudržnost, i když někdy monotónní, ale taky opravdové životní zkušenosti. Naopak hora je něčím stálým, čistou mocí a krásou, na kterou hledíme z odstupu. Ve vysokých horách se vlastně nedá žít, skoro to vypadá, že existují jen proto, abychom obdivovali jejich majestát. A potom, co jsme zakusili tu jejich krásu, vracíme se k tomu našemu životu na poušti. K tomu, co tady budujeme a rozvíjíme.

  Bůh promluvil k synům Izraele na hoře Sínaj. Snad to byla ta nejskromnější z hor, ale pořád to byla hora! Bůh se rozhodl ukázat na tak neobyčejném místě. V paraše Bemidbar přichází k důležité změně- už ne hora, ale poušť se stává místem zjevení. To zjevení trvá, i když ne tak intenzivně. Učíme se vidět Boha v běžném, ne okázalém prostředí. Zato ale každodenně, nejenom během jedné dramatické události.

  Doba, kterou prožíváme právě nyní, je čas mezi dvěma velkými svátky, Pesachem a Šavuot, které by se daly přirovnat k takovým horám.  Mezi těmito svátky počítáme omer ;  padesátý den po Pesachu je svátek Šavuot. Když budeme vnímat ty dny mezi nimi jen jako čas, který je spojuje, budou z nás jen „sváteční“ Židé. Místo toho se máme naučit vnímat krásu a hodnotu času i v té době, která je mezi nimi. Naším úkolem je nejenom spojení těch mimořádných, „horských“ svátků, ale především docenění  krásy Boha a jeho přikázání v našem každodenním životě, ve všednodenních modlitbách a plnění micvot - na poušti našeho běžného života.