Avi: Parašat Vaješev (Berešit 37,1 – 40,23)

   V naší paraše Vaješev se začíná odehrávat příběh Josefa a jeho bratrů. Je to známý příběh. Jákobův syn Josef byl jeho oblíbeným synem, „vždyť to byl syn jeho stáří“. S takovými mazánky obvykle nemají sourozenci slitování. Ale tady to bylo extrémně vyhrocené. Josef dostal od otce pestře zbarvenou suknici, takovou nikdo z ostatních bratrů nikdy nedostal. Navíc měl prorocké sny, které vykládal způsobem, který se jim taky nemohl zamlouvat. Naznačoval jejich podřízené chování vůči němu.  Vztek bratrů proti Josefovi narůstal a blížila se katastrofa.

  „Když bratři viděli, že ho otec miluje nade všechny bratry, začali ho nenávidět a nepromluvili na něho pokojného slova“ (37,4). Raši se i tuhle okolnost snaží vidět pozitivně. Píše, že byli spravedliví – nemohli mluvit slovy, která by nevycházela z jejich srdcí. Prostě - když ho nenáviděli, těžko s ním mohli pokojně mluvit. Nejenom z tohoto příběhu si ovšem uvědomujeme, že každé skutečné násilí začíná „upřímnými“ slovy nenávisti…

  A pak Jákob pošle syna Josefa, aby zkontroloval své bratry, kteří měli pást u Šekemu. Podíval jsem se na pár podrobností v midraších. „Někdo ho nalezl, jak bloudí po poli, a zeptal se ho: „Co hledáš“? (37,15) Měl to být anděl Gabriel. Toldot Jicchak píše: Obecně platí, že když se někdo ztratí, tak se zastaví a sám se ptá jiných lidí na cestu. Tady to bylo obráceně, ten muž se ptá Josefa, co hledá. Z toho midraš usuzuje, že to byl anděl, který měl zajistit, aby Josef dorazil ke svým bratrům, kteří ho nejprve budou chtít zabít a nakonec ho prodají do Egypta. Bylo to v Božím plánu, aby se tam dostal. Dalším vysvětlením je, že se Josef toho muže zeptal: „řekni mi, prosím, kde pasou ovce?“ (37,16). Ale předtím se ho vůbec nezeptal, jestli ví, kde by mohli být. Josef očividně pochopil, že je to anděl. A midraš dochází k závěru, že to byl Gabriel a ne jiný anděl, protože verš říká doslova, že ho našel muž, a Gabriel je tak označován v knize Daniel (9,21) – „vehaiš Gabriel“ = muž Gabriel.

  „Ten muž řekl: Odtáhli odtud“ (31,17).  Raši se ptá: Josef se ho prostě zeptal, jestli ví, kde jsou jeho bratři. Proč muž odpovídá: „Odtáhli odtud?“ Odpovědí je, že ten muž ho varoval: „Nechoď ke svým bratrům, protože tě opustili, to znamená, že tě opustili jako bratra.“ Hebrejské slovo „ze“ (= zde) má číselnou hodnotu dvanáct. Jako by nám to říkalo: „Už si nepřejí být dvanácti bratry. Byli by raději, kdyby jich bylo jedenáct a nechtějí tě za bratra.“ Josef pochopil varovná slova, ale neuposlechl je ze synovské poslušnosti a šel za nimi dál.

  Jak to bylo dál, každý ví. Nebo si to může přečíst. Josef splnil svou povinnost, i když věděl, do čeho jde. Bratři ho chtěli zabít, pak ho prodali jako otroka. On se dostal do Egypta, kde prošel dalšími zkouškami, ve kterých taky obstál. Proto mu říkáme Josef Hacadik – Josef Spravedlivý. Když v Egyptě získal postavení, bratři do Egypta přišli s prosíkem, v jejich zemi byl hlad. Josefa nepoznali a tak si je trochu vyzkoušel. Nemstil se jim ale pro to, co mu udělali. Naopak, byl rád, že jim může být nápomocný a rozeznal v tom Boží plán.

  On měl to, co jim chybělo: duchovní vhled do celé situace, lásku, toleranci, ten potřebný nadhled. Díky tomu v Egyptě, i když v nedobrovolně prodlouženém pobytu, vznikl národ. Je to neuvěřitelné vzhledem k tomu, čemu Josef od svých bratrů musel čelit.

  Snad by to mohlo být poučením i pro nás. Občas se zasmějeme nad historickými spory různých chasidských dvorů mezi sebou, nebo nad půtkami mitnagdim s chasidy. Každý z nich měl svoji celou pravdu a byly to opravdu neveselé boje. S odstupem ale vidíme zlomky moudrosti u každé z těch kdysi úporně bojujících stran a dovedeme si vytěžit to nejlepší od obou. Snad ty naše spory tak nějak patří k naší tradici, ale samy o sobě význam nemají. Když se nedokážeme shodnout ani na podpoře jednoho siduru v tom našem malém českožidovském rybníčku, asi nám chybí někdo jako Josef – ten, kdo vidí trošku dál a má potřebnou pokoru i lásku ke všem bratrům.

Avi: Parašat Vajece (Berešit 28,10 – 32,3)

 Dnešní paraša navazuje na to ne úplně fér požehnání Izáka Jákobovi, čili mladšímu synovi, a ne, jak by se podle zvyklostí slušelo – staršímu, prvorozenému Ezauovi. Navíc k tomu došlo podvodem. A na Jákobovi ta nálepka podvodníka tak trochu ulpěla, i když jeho maminka ho do toho natlačila. Věděla, že to je lepší volba. Ale jaký byl okamžitý výsledek? Jákob po tom požehnání od otce dostal rozkaz, který zněl jasně:  neber si ženu z dcer kenaanských, ale odejdi do Rovin aramských do domu Betúela, otce své matky, a odtud si vezmi ženu z dcer jejího bratra Lábana. A jak dnes čteme, „Jákob vyšel...“ Zatímco Ezau si, otci natruc, vzal ausgerechnet kenaanskou dceru… Jákobovi tak za poslušnost připisujeme první plusové body.

  Dále v textu čteme, že „narazil na jedno místo, a protože zapadlo slunce, přenocoval tam“. (28,11) Raši říká, že slova „na tom místě“ nám ukazují na to, že spal pouze na tomto místě. A ne předtím, když studoval v bejt midraši Šema a Evera. Během čtrnácti let, co tam studoval, vůbec nespal a Tóru prý studoval dnem i nocí. Studium se v židovství počítá a tak Jákob získává další plusové body.

  Co se dělo v noci? Všichni známe ten Jákobův proslulý sen o andělech vystupujících a sestupujících po žebříku ze země do nebes a zpět, i o Božím požehnání, kterého se mu tam dostalo. Když se ráno Jákob probudí, tak zvolá: „Na tomto místě byl Bůh, a já, já jsem to nevěděl!“ (28,16) a zmocní se ho bázeň. V tomto jeho zvolání se dvakrát opakuje slůvko „já“. Chasidské vysvětlení zní zhruba takto: když chceš někoho potkat, ale budeš si vědom pouze vlastního já, tak nikoho nepotkáš. Když jsi plný svého ega, nic jiného pro tebe nebude. Ty sám musíš vytvořit prostor, vycouvat ze svého já – abys vůbec mohl někoho potkat. Ten žebřík symbolicky představuje spojení země a nebes, čili modlitbu. Modlitbě se v hebrejštině běžně říká „hitpalel“. Slovo „palal“ znamená soudit,  a v té zvratné formě „hitpalel“ znamená soudit se, posuzovat sám sebe. Podle toho je to vážné posouzení, jestli jdu dobrým směrem, jestli věci, které dělám, jsou dobré i podle Božích měřítek. A když tak porovnáváme oba bratry, Jákob ten žebřík znal a používal. Po tomhle zvláštním setkání nakonec, v nelehkém okamžiku jeho života, „Jákob vykročil lehkým krokem“ (29,1), jiný překlad říká: „kurážně vykročil“. Tak mu to pomohlo. Zatímco jeho bratr Ezau, plný svého spravedlivého rozhořčení, svého já, se svou kenaanskou manželkou zatápěli v podstatě slepému otci. Tady už končí veškerá  bratrská bodovací soutěž.

  Dojemně popisované setkání Jákoba s jeho budoucí ženou Ráchel u studny i následné „srdečné“ přivítání Lábanem popisují midraše trochu méně romanticky. Nejspíš ve světle budoucího jednání Lábana, který u sebe nechal Jákoba nejprve sedm let pracovat, aby si mohl vzít Ráchel. Pak mu podstrčil její starší sestru Leu. Nic proti ní, i když měla slabý zrak. Oči si prý vyplakala z očekávání, že jako starší dcera Lábana připadne staršímu synovi Izáka – Ezauovi. A ona měla jinou představu -jemného, zbožného intelektuála Jákoba. Jákob tak Lábanovou lstí dostal vlastní medicínu, když taky předstíráním podvedl svého otce. Snad i s tímhle vědomím Jákob souhlasil, že bude dalších sedm let pracovat znovu za Ráchel. Aby mu to nepřišlo tak dlouhé, povedený tchán po svatebních oslavách s Leou mu dal vzápětí také Ráchel. A k tomu pěknému popisu midrašů: když se v Tóře píše, že (Lában) „mu běžel vstříc“ (29,13), když tam Jákob přicházel, tak si prý pomyslel: „Eliezer, Abrahámův služebník přivedl deset velbloudů, naložených drahocenným zbožím. Kolik toho asi tak přiveze Jákob?“ Když neviděl žádné velbloudy, pomyslel si: „Musí u sebe mít velké sumy peněz.“ Objal Jákoba, aby zjistil, jestli nese nějaké peníze. Když nenašel žádné peníze, políbil ho, aby zjistil, zda aspoň v ústech neskrývá nějaké drahokamy… Jákob řekl Lábanovi, že prchá před Ezauem, aby vysvětlil, proč s sebou nic nepřinesl. Podle našich moudrých mu také řekl, jak obdržel synovské požehnání a Lában souhlasil, že mu dá svou dceru.

  Lábanova prohnanost se prý projevila i v tom, že chtěl Jákobovi za jeho práci platit. Moc dobře totiž věděl, že i podle tehdejšího práva neplacený strážce neručí za svěřený majetek. Lában prostě soudil podle sebe i Jákoba. Nevěřil jeho poctivosti. Přitom dávat pozor si musel především Jákob. Zamiloval si Ráchel a ji chtěl za ženu. I když se říká, že kdyby měl Lában jedinou dceru -  Leu, vzal by si ji, aby vyslyšel otcovo přání vzít si dceru z této rodiny. No ale když tu byla ještě mladší dcera, s očima jako dvě studánky… ruku na srdce, chlapi, kdo by si ji spíš nevzal. A tak Jákob řekl Lábanovi: „Budu ti sloužit sedm let za Ráchel, tvou mladší dceru.“ (29,18). Raši se ptá: Proč Jákob upřesňuje, že má na mysli jeho mladší dceru? Protože věděl, že Lában je podvodník a pomyslel si: „Když řeknu, že budu pracovat pro Ráchel, vezme jakoukoli ženu, která se jmenuje Ráchel a dá mi ji.“ Proto upřesnil, že chce jeho dceru. Dále se bál, že Lában přejmenuje Leu a bude jí říkat Ráchel a dá mu ji. Proto řekl, že mu bude sloužit za mladší dceru. No ale jak víme, nebylo mu to stejně nic platné. Od podvodníka musíte čekat jen podraz.

  Přesto, i v takovém prostředí a po tak dlouhou dobu  (celkem 20 let) prokazoval Jákob u Lábana svoji poctivost a bohabojnost. Už dávno vybledla ta jeho nálepka podvodníka. Přesto musel překonat ještě to poslední, ten svůj věčný strach. Před Ezauem utíkal, před Lábanem a když se blížil návrat a nevyhnutelné setkání s násilnickým, pomstychtivým bratrem, znovu s tím strachem musel bojovat. Ten noční boj s andělem, těsně před setkáním s Ezauem, se dá vykládat různě. Ale rozhodující je ten samotný boj, po kterém se zbavil starého jména Jákob = Úskočný a dostal nové: Izrael = Zápasí Bůh. Ke skutečné velikosti totiž patří i to, že člověk nestráví svůj život v koutku, na útěku, není jen něčí rohožkou, ale svým problémům a svému strachu se postaví a bojuje. A ta víra k tomu začíná u nás, od nás, v tom „hitpalel“, v poctivosti a žebříku, který máme stále k dispozici.