(Pro usnadnění čtení, abecední seznam židovských termínů je uveden na konci článku.)
Abych vás uvedla do
problematiky, začnu trochou historie. Západní zeď, v češtině hojně
zmiňovaná jako Zeď nářků, leží, jak není těžké odvodit, na západní straně
Chrámové hory v Jeruzalémě. Právě k ní přiléhalo nejsvětější místo
původního židovského Chrámu. A protože Chrám zničili Římané v roce
70 o. l. a později posvátné návrší zabrali muslimové
k výstavbě svých mešit, Židé se chodili modlit pod Chrámovou horu ke
starobylé a mohutné zdi, která ji podpírá. Tuto tradici se povedlo obnovit
v roce 1967, kdy Izrael v průběhu Šestidenní války zabral
jeruzalémské Staré město. Chatrné baráčky postavené těsně pod Západní zdí
ustoupily rozhlehlému náměstí, aby posvátné místo judaismu bylo přístupné co
největšímu počtu věřících (a turistů, dodává cynik) a působilo
důstojně až velkolepě. Happy end, řeklo by se.
Teď z idyly do
reality. Status quo je takový, že prostranství pod Západní zdí, což je de facto
synagoga pod širým nebem, ovládá ortodoxní izraelský rabinát. Ten prostor
„spravedlivě“ rozdělil: 3/4 délky Zdi zabírá mužská část, pak stojí
důkladná mechica a za ní se modlí ženy, které ovšem mají přístup přímo ke
Zdi (ano, dovedu si totiž představit, že muži by se modlili vepředu podél celé
délky Zdi a za nimi za mechicou by na ně toužebně koukaly ženy, jen
doufám, že tato moje představa nikdy nedojde k realizaci). Hlasy volající po egalitární
sekci se podařilo umlčet „šalamounským“ (!) řešením - pro modlitby se mohou
scházet sice u Západní zdi, ale zcela mimo hlavní prostranství. Určená
plocha leží až za mostem vedoucím na Chrámovou horu, důkladně ukrytá
o desítky metrů níže, aby jemnocit ortodoxních Židů nemohlo nic narušit.
Navíc v porovnání s ortodoxní sekcí je doslova prťavá a chybí jí
přístup až ke Zdi (takže žádné lístečky zastrčené mezi kameny ani přímý kontakt
s prastarými kameny nehrozí).
No a teď si
představte, že v prosinci 1988 (nejlepší čas ever :-)) se skupina židovských
feministek rozhodla, že by se společně rády pomodlily ve své vymezené ženské
sekci se vší parádou a přinesly si s sebou svitek Tóry. Podle mě
senzační nápad. Nikoli podle vládnoucí ortodoxní elity. Zatímco v mužské
části je uloženo několik desítek svitků Tóry a běžně se z nich
předčítá, na ženskou sekci platí zákon zcela v duchu Hlavy 22: číst
z Tóry sice je dovoleno, ale Tóra se tam nesmí vnášet. Některé ženy
dokonce při modlitbě chtějí nosit talit nebo, chraňte Nebesa, i tfilin.
Ačkoli historicky micva zahalení se v talit a pokládání tfilin
nezahrnovala, stejně jako jiné časově závislé micvot, ženy; nikde se doslova
nepraví, že je to pro ně zakázáno. Ortodoxní rabinát se ale v tomto
případě drží výkladu, že je zakázáno vše, co není výslovně povoleno.
Takže v roce
2013 (slovy dva tisíce třináct, aby bylo jasno) izraelská policie zatkla
několik žen, které si dovolily zahalit se k modlitbě u Zdi do
tradičního židovského symbolu, modlitebního pláště aka talitu. Proč? Protože
podle výkladu policie tímto zlovolným činem „narušily (ortodoxní)
tradici místa a podněcovaly tím ostatní věřící k výtržnostem“ (tohle jsem
si fakt nevymyslela, zdroj zde).
Naštěstí
jeruzalémský soudce Moše Sobel (toho pána musím jmenovat) zcela rozumně kauzu
ukončil s tím, že: 1) WoW nenarušily zákonné požadavky týkající se
místa modlitby, 2) nenarušily Zákon o Svatých místech, podle kterých
se modlící musí držet lokálních zvyků, 3) „lokální zvyk“ v daném
případě znamená židovský, nikoli striktně ortodoxní, 4) WoW neohrožovaly
svým činem veřejný pořádek. (zdroj) Zdálo by se, že je vyhráno, ale...
Středa
19. července 2023 podle občanského kalendáře, čili
1. avu 5783 podle židovského. Ve třičtvrtě na sedm ráno
s jazykem na vestě dobíhám na sraz před Konzervativní ješivou. Skupinku z řad
studentů a vyučujících obou pohlaví posilují dva naposilovaní a hrůzu
budící týpci. Znejistím. Nikdy mě nenapadlo, že ke Zdi budu přicházet
s osobní ochrankou. Autobus do Starého města má jako obvykle zpoždění.
Dnes dokonce takové, že fyzicky zdatnější se rozhodují na místo modlitby dojít
pěšky - já samozřejmě mezi nimi. Se spolužačkou nasadíme rázné tempo - když už
rozhodně nedorazíme včas, chceme stihnout co nejvíc z toho zbytku.
Mládenci za námi se vybavují a v tempu notně zaostávají. „Zůstaňte s
námi!“ křičí zpoza dvaceti metrů, dodržující pokyn rabbiho Joela, aby na nás
dávali pozor. „Tak se tak neloudejte!“ zavelím za sebe. Pořád netuším, proč to
tak hrotí. Procházíme probouzející se židovskou čtvrtí Starého města.
V kombinaci svižné chůze a prudkých slunečních paprsků ze mě lije
pot, ale nevzdávám se. Po průchodu budkou ochranky s rámovým detektorem
stojíme na prostranstvím před Zdí. K přivítání nového měsíce se tu sešel
početný dav. Míříme si to do ženské části, muži zůstávají za námi. Už si myslíme,
že jsme to krásně zvládly, ale ouha - ocitly jsme mezi ortodoxními Židovkami,
„naše“ WoW jsou odděleny neproniknutelnou řadou ženských sekuriťaček (aha, tady
máme ten reálný feminismus) a kovovým plotem. Fajn, prodíráme se zpátky.
Musíme projít úplně ven hlavním vchodem přes security budky směřující
k zastávkám autobusů, potom dolů tím nejužším průchodem jako
k egalitární části, ale nezabočit až dolů, ale pokračovat podél zdi směrem
k nejjižnějšímu výběžku prostranství před Zdí. Tam se konečně plnoprávně
připojujeme k šacharitu WoW. Zvládly jsme to!
Většina žen
s přehozeným talitem, některé s položenými tfilin, se srotily kolem
improvizovaného pultíku s Tórou. Obdivuji nasazení, se kterým zpívají,
i radost, která jim čiší z rozzářených obličejů. Naneštěstí toho ale
moc neslyším. Pánská ortodoxní konkurence, vzdálená snad desítky metrů, huláká
do mikrofonu a volume na reprácích si pěkně osolila. Nemusím dodávat, že
ženy podobné technické výstřelky k dispozici nemají (a nemohou mít).
O to více se snaží i bez pomůcek, pouze silou svých plic
a hlasivek. Tento šacharit je spojený i s batej micva. Připadá
mi dojemné, že dospívající dívky svou první micvu čtení z Tóry vykonávají
v kruhu podporujících žen, ve stínu Západní zdi. Nadšeně kantilují
a energie z celého uskupení přímo sálá. Cítím souznění a hrdost,
že jsem součástí něčeho tak silného a úžasného.
Ortodoxní sousedé
svůj šacharit už ukončili, hádám podle absence rozléhajícího se řevu
z repráků. Skončil čas modlitby, začíná čas zábavy. Mladé dívky za plotem
v ortodoxní části se otáčí zády k posvátné Zdi, vytahují píšťalky,
vuvuzely a další co největší randál vydávající náčiní a spustí na nás
své kletby. Pískání, plivání, pokřikování a posunkování jim jde výborně.
Ženy z ochranky se je snaží udržet co nejdál od oddělujícího plotku.
I my se od něj stahujeme, jak jen to jde. Rámus je to nesnesitelný. Matně
si vybavuji, že mi spolužák doporučoval, abych si vzala špunty do uší nebo
aspoň dobře zvukově těsnící sluchátka. To jsem samozřejmě neudělala, takže si
poradím starým trikem z metalových koncertů a uši ucpu smotanými
kousky papírového kapesníku. Nabízím i spolužačce. S vděkem přijímá.
Tím ovšem samozřejmě eliminuji i žádoucí zvuky, totiž zpěv naší neúnavné
chazanky. Snažím se zachytit aspoň útržky a přidávám se svým hlasem, jak
jen to jde. Také už začínám být unavená, sedám si na jednu z mála
plastových židlí, která se shodou okolností uvolnila a leží aspoň částečně
ve stínu. Pozoruji rebelující ortodoxní omladinu. Vskutku, starších dospělých
se mezi nimi vyskytuje jen pár. Například jedna paní, která vypadá a chová
se, Nejvyšší odpusť, zcela mešuge. Jinak jsou to dívenky 15-20 let, samy
nejspíš bojující s pubertální nejistotou a dokazující si svoji
převahu na jiných Židovkách, které mají tu troufalost modlit se nahlas
a společně. Říkám si, že jsou ještě mladé a mají vymyté mozky, ale
snad v budoucnu dojdou pochopení a tolerance.
Modlitba končí. Za
hlasitého zpěvu „Ozi ve-zimrat Ja va-jehi li lišu’a“ pomalu odcházíme úzkým
oploceným koridorem. Doprovází nás halasný pískot a hebrejské nadávky. Za
plotem oddělujícím veřejné prostranství od oddělených sekcí pro modlitbu stojí
naši chlapi z ješivy. Celou dobu nás pozorovali a na dálku
podporovali. Hned se ptají, jestli jsme všechny v pořádku, a vytvoříme
ucelenou skupinku pro bezpečný průchod k autobusové zastávce. Tentokrát
nás pronásledují i ortodoxní mladící a v projevech
nesnášenlivosti předčí dívky. Jsem opravdu vděčná za houfy policistů, vojáků a
security, co nás chrání. Procházíme budkami ochranky a rabbi Joel nás vede k
místu, kam pro nás má přijet domluvený mikrobus. Pořízkové z ješivové
ochranky naštěstí berou uřvánkům odvahu na cokoli víc. Ti se nyní spojili
v chóru „Amalek, tistalek!“ (volně přeloženo „Amaleku, vypadni!“). Otočím
se k davu a posílám jejich směrem vzdušný polibek. Jeden z mých
spolužáků s úsměvem a napřaženou pravicí vykročí k tomu
nejhlasitějšímu a nejúpornějšímu z nich. Ten uskočí jak po ráně
elektrickým proudem a zařve hebrejsky: „Nikdy nepodám ruku gójovi!“ Nad
tímto absurdním prohlášením bezděčně vybuchuju salvou smíchu. Pravověrný týpek
se zatváří ještě naštvaněji a zařve tentokrát ke mně: „Tak tobě to připadá
vtipné?!“ „Jasně, fakt vtipné,“ odvětím stále se pochechtávajíc. Tím naštěstí
týpkovi beru vítr z plachet a odmlčí se. My zatím nastupujeme do
autobusu. Všichni se tváříme naprosto šokovaně. Podezření, že Židé jsou si
vzájemně největšími antisemity, se mi tímto zážitkem zdá zcela oprávněné.
Abych to celé
shrnula, záležitost ohledně Nešot ha-Kotel má tři roviny.
1) Odhaluje patriarchální
strukturu ortodoxního rabinátu v Izraeli, kdy ženy jsou stále považovány
za nehodné modlit se společně na veřejnosti a používat tradiční židovské
modlitební symboly.
2) Poukazuje na
protežování ortodoxního směru judaismu v rámci Izraele, tedy například že
Izrael svěřil správu nad prostorem u Západní zdi ortodoxnímu rabinátu bež
možnosti adekvátně se zapojit jiným denominacím.
3) Výtržnosti
ortodoxních Židů jako reakce na důstojně a tradičně vedenou b-hoslužbu
jsou považovány za místní kolorit, nikoli za hrubé narušení svatosti místa
a práva na náb-ženské vyjádření.
Abych ještě dodala,
osobně nemám nic proti ortodoxnímu judaismu, naopak, sama používám ortodoxní
sidur a v Praze i Jeruzalémě chodím i do ortodoxních
synagog. Ortodoxní ritus je mi znám a také rozumím argumentům pro
(ne)začlenění žen do b-hoslužeb. Vadí mi však, když je ortodoxní směr považován
za jediný správný a rozhoduje za všechny Židy v Izraeli.
Mimo mé chápání se
potom ocitá situace, kterou jsem popsala v reportáži výše. Jak někdo, kdo
se v jednu chvíli usilovně modlí, se následně dovede chovat hůř, než
fanoušek Sparty při zápase se Slavií, a na Svatém místě se opováží
projevovat nenávist k lidem, kteří se pokojně modlí ke stejnému B-hu, jak
oni? A jak to, že vina za toto jejich chování se může hodit na ženy, jež
se „provinily“ pouze tím, že se chtěly pomodlit zahaleny v talitu?
Jak jsem již
zmínila, podle mě se této „kratochvíli“ věnují především dospívající, kteří si
nedostatek adrenalinových zážitků související s omezeními danými životem v
přísných ortodoxních komunitách kompenzují tímto způsobem. Asi se při tom cítí
silní, důležití, bojující za správnou věc. Ve své mladické omezenosti, které
jistě nepřispívá to, že často neabsolvují sekulární školní docházku, se
považují za nositele jediné pravdy. Jejich jednání neschvaluji, ale
z určitého hlediska jsem schopna najít mírnou omluvu.
Opravdovým problémem
se tak nestává pár desítek nenávist křičících výrostků, ale establishment,
který tohle dovoluje, toleruje nebo dokonce schvaluje. Má-li Izrael zůstat
demokratickou zemí s právem svobodné volby a praktikování
náb-ženství, musí konečně do svého kmene zahrnout Židy všech denominací
a přiznat jim stejná práva. Naneštěstí, současná Netanjahuova vláda je
závislá na extrémně pravicových, ortodoxní až ultraortodoxních stranách.
V brzké době lze tedy těžko očekávat výraznou změnu. Nesmíme ovšem vzdávat
naději, modlit se a nebát se projevovat svůj názor - a to v rámci slušného
vychování.
Přeji všem otevřené
oči, hlavy a brány milosrdenství do roku 5784!
Rejstřík pojmů:
- Amalek - symbol odvěkého nepřítele Židů
- Aseret jemej tešuva - 10 dnů pokání mezi
Novým rokem (Roš ha-Šana) a Dnem smíření (Jom Kipur), kdy se Židé mají
věnovat modlitbě a sebezpytování
- bat micva - obřad uvedení dívky ve věku
12 let do náb-ženské dospělosti
- gój - hanlivě Nežid
- ješiva - tradiční židovská náb-ženská
škola
- mechica - přepážka oddělující v synagoze
prostor žen a mužů
- micva - B-ží přikázání
- Ozi ve zimrat Ja... - dosl. Má pomoc a
píseň Hospodinova mi byla spásou, verš z Písně moře, kterou zpívali
Izraelité po přechodu Rákosového moře
- psukej de-zimra - verše chvalozpěvů,
úvodní část šacharitu
- Roš chodeš - dosl. Hlava měsíce, první
den nového měsíce podle židovského kalendáře
- šacharit - ranní b-hoslužba
- talit - modlitební plášť
- tfilin - modlitební řemínky, obsahující
krabičky s verši Tóry, připevňují se ve všední den při šacharitu na paži a
čelo
