vendredi 30 juillet 2021

Zelená deprese

 Včera se na nás valily články o tom, že včerejšek byl den, kdy jsme jako lidstvo "prožrali" svoje zdroje na letošní rok a zbytek roku se jede na dluh. Musím říct, že mě to celkem deprimovalo. Vlastně celá dokuze o změnách klimatu mě dost deprimuje, protože zůstává právě jen u té diskuze a ještě se z ní vytahují jako řešení nepodstatné detaily, ale reálný skutek utek. Jenže Šmuli v tom světě jednou bude žít a bude se muset vyrovnávat s tím, co mu tady necháme. A který rodič by byl v pohodě s tím, že jeho děti se budou mít hůř než on a možná opravdu hodně hůř?

Jenže, jak chceme reálně diskutovat o snižování emisí, když si dva američtí miliardáři poměřují pindíky, respektive rakety a kasají se, kdo byl dál ve vesmíru a plánují vesmírnou turistiku, která je naprostou přehlídkou marnosti a plýtvání a vypouštění tun oxidu uhličitěho? Jak chceme reálně diskutovat o snížení spotřeby elektřiny, když miliony lidí "těží" naprosto zbytečný bitcoin? Teď se v EU rozběhla vášnivá diskuze o elektromobilech, aniž by kdokoliv nahlas vyslovil tu zásadní věc, že pokud chceme skutečně snížit ekologickou zátěž, musíme v první řadě omezit cestování. Ne vyměnit auto za elektromobil a jezdit dál, jako teď. Ale drasticky omezit množství aut, jezdit na kole, elektokole nebo maximálně na skůtru a auto si občas půjčit, když už opravdu někam nutně musíme jet. A to říká někdo, kdo aktuálně jezdí do práce 20 km po dálnici, bez reálné alternativy. Alternativa je změnit práci a chystám se na tom v dohledné době pracovat. Abychom mohli skutečně zastavit a zvrátit klimatické změny a zachránit, co se dá, musíme všichni (tím myslím skutečně všichni) totálně překopat náš život, ekonomické fungování a hodnoty. A méně ekonomicky rozvinuté země budou muset zkousnout fakt, že jejich čas prosperity jim prožrali zápaďani. Že oni nebudou mít roky sladkého blahobytu, jaký si západ užíval dlouhá desetiletí. A tohle se zatraceně těžko prodává ve volebním programu. Nebo jako vize.

Potřebovali bychom proroka. Respektive, nějaké Jeremiáše bychom našli, ale my potřebujeme Jonáše. Protože ač si to Jonáš nemyslel, on ve své misi uspěl, Ninive se obrátilo a bylo zachráněno.

Jedinou útěchou snad může být, že v knize Devarim Moše opakovaně říká svému lidu, že až se usadí ve své zemi a budou se mít dobře, začnou i myslet, že za všechnu svou prosperitu vděčí jen sobě a zapomenou, že ta země není jejich, ale Hospodinova. A zapomenou na Tóru a službu. A přijde tvrdý trest. Ale, že když potom budou upřímně Hospodina hledat, najdou ho a on jim pomůže. 


Dneska to není vůbec veselé, ale muselo to ven. Snad jsem vám tím nezkazila šábes.

Šabat šalom.

mardi 27 juillet 2021

Micvot pro každý den

 Myslím, že už jsem o tom tady psala, ale prostě jsem teď v takové fázi života, že to asi potřebuju pravidelně opakovat: ta spousta micvot, které po nás židovství žádá má ohromnou výhodu v tom, že když nejsme z nějakého důvodu schopni plnit jednu nebo více, pořád nám jich ještě spousta zbývá.

Já jsem v tuhle chvíli velmi na štíru s modlitbou, ráno občas stihnu birkot ha šachar, ale někdy ani to ne, na minchu a maariv mi nezbývají síly. Jen o šabatu zvládnu všechny čtyři předepsané amidy (čtyři-dělám i musaf) a v neděli ráno zvládnu šacharit i s tefilin. Je to dost bída, ale prostě to tak v tuhle chvíli je a nedá se s tím nic moc dělat, leda bych někde sehnala hopinkovou šťávu (už si ani nepamatuju, z jakého animáku vlastně pochází hopsinková šťáva, jen mi utkvěl ten název :-D ). Navíc s covidem ustaly i návštěvy synagogy a lze jen doufat, že s novým židovkým rokem to bude lepší. Snad ano, většina "tvrdého jádra" členské základny (tedy ti, kdo chodí a podílí se na chodu synagogy) je už naočkovaná a snad se nám podaří obnovit i společné šabatové večeře, které jsou pro nás všechny tak důležité.

Ale protože náš židovký život nekončí tefilou a návštěvou synagogy, pořád se může realizovat dodržováním šabatu  svátků (to je hodně příjemná micva), košer vařením, i když je pravda, že vařit košer je pro mně vlastně už úplně přirozené. Ale pořád se člověk musí v obchodě rozhodovat, co si do toho nákupního košíku hodí a co ne. Židovství pořád hodně ovlivňuje, o čem si povídáme u večeře (pokud uvařím něco, co zajistí, že Šmuli jí a ani nedutá...třeba pizzu), co čteme, jak se oblékáme, jak se rozhodujeme...

Ano, v tuhle chvíli je v mém životě hodně málo kavany, ale přitom se nedá říct, že bych přestala žít židovský život. To ani náhodou! Když jsem před lety bejt-dinu říkala, že pro mně je židovství způsob života a ne jen víra, byla to pravda. Ale tenkrát jsem ještě vůbec netušila, jak velká...

lundi 26 juillet 2021

Avi: Parašat Vaetchanan (Devarim 3,23 – 7,11)

Parašat Vaetchanan je druhou parašou poslední, V. Knihy Možíšovy – Sefer Devarim. Je známo, že tato poslední kniha je odlišná od těch prvních čtyř. Je osobnější, psaná v první osobě. Mojžíš tu poprvé mluví jakoby za sebe. Je to taky kniha s časově nejkratším dějem. Izraelci už jsou prakticky na hranicích zaslíbené země, ale Mojžíš ví, že se do ní nedostane, protože se Hospodin rozhodl mu tuto radost odepřít. Má umřít na dohled od Erec Jisrael, ale nevkročit do ní. Mojžíš se snaží, prosí Hospodina o smilování, ale Boží odpověď je překvapivě strohá a přísná: „rav lach“ = „máš dost!“ „O této věci už ke mně nemluv!“ (Devarim 3,26)

Pro starého člověka, terý se za svůj lid tvrdé šíje tolikrát modlil a nemyslel přitom na sebe, je to studená sprcha. Jednou chce něco jen sám pro sebe, a tumáš – rav lach. Každý člověk, který cítí blžící se konec, tak trochu bilancuje. Každý podle své přirozenosti. Zažil jsem paní, která si mohla oči vyplakat jen nad tím, že to uteklo a že je teď stará, ne už tak hezká, a ještě ke všemu asi umře. Mojžíš byl jiný bojovník, smlouvá do posledních chvil: „Kéž smím přejít Jordán a spatřit tu dobrou zemi...“ (Devarim 3,25). V každém případě u obou hraje svou roli lítostivost, ať už je člověk nastavený jakkoli. Čas je krátký každému.

Midraše tu situaci domýšlejí a přibližují ten Mojžíšův zápas s Bohem. Říkají, že si Mojžíš myslel, že když zvítězil nad dvěma králi, Síchonem a Ogem, tak bude zproštěn toho zákazu vejít do Země. Bůh mu ale řekl: „Ne, musíš zemřít na poušti.“

Jako by toho Mojžíš neměl dost, je mu řečeno: „Vystup na vrchol toho kopce, pozvedni oči k západu, severu, k jihu a východu a hleď svýma očima, protože přes tento Jordán nepřejdeš.“ (Devarim 3,27) A midraš Cena urena dodává: „Nepřekročíš Jordán, ani tvoje kosti nepřekročí Jordán.“ „Pane světa,“ řekl Mojžíš, „proč mám být tak znevýhodněný oproti Josefu Spravedlivému, jehož kosti se do země zaslíbené dostanou?“

A Hospodin mu řekl: „Když jsi přišel k Jitrovi, zapřel jsi svou zemi. Jeho dcera řekla: „Egypťan se mě zastal před pastýři.“ Slyšel jsi, že tě nazývají Egypťanem a mlčel jsi, neřekl jsi, že jsi Hebrejec. Proto si nezasloužíš vejít do Erec Jisrael. Ale Josef řekl ve vězení královském číšníkovi: „Byl jsem unesen ze země Hebrejů“ a nezapřel své jméno – skutečnost, že je Hebrejec,  a tak si zaslouží být pohřben v Erec Jirael.“

A midraš pokračuje: Hospodin řekl Mojžíšovi: „Adam byl starší než ty a přinesl světu smrt – nařízení, že každý člověk musí zemřít.“ - Mojžíš odvětil: „Pane světa, Adam zhřešil!“

Bůh odpověděl: „Abraham musel také zemřít, i když se kvůli mně nechal uvrhnout do ohně.“ - Mojžíš řekl: „Z Abrahama vyšel Jišmael, ničemný muž!“

Bůh řekl: „I Izák musel zemřít, přestože položil krk na oltář, aby pro mě byl obětí.“ - „Ale vyšel z něj zlý Ezau!“ řekl Mojžíš.

Bůh řekl: „Jákob měl dvanáct dětí, všichni byli pravedliví, přesto musel zemřít.“- „Ale Jákob nevystoupil na nebesa jako já,“ odpověděl Mojžíš, „a nepřijal Tóru!“

„Potrestej mě tělesnou bolestí, ale nevydávej mě do rukou anděla smrti,“ prosil Mojžíš. „Potom budu vyhlašovat tvou chválu po celém světě, jak říká verš žalmu: „Nezemřu, budu žít, budu vypravovat o Hospodinových činech.“ (Tehilim 118,17) - Bůh mu řekl: „Toto je Hospodinova brána, skrze ni vcházejí spravedliví.“ (Tehilim 118,20). Smrt je ta brána kterou musí projít každý spravedlivý člověk...

Midraš dál popisuje, jak Mojžíš obcházel nebe a zemi, slunce a hvězdy, moře i nejvyššího anděla. Všude hledal přímluvce, nikde neuspěl. Pak začal plakat a Bůh mu řekl: „Složil jsem dva sliby. Buď Izrael, Bože chraň, bude zničen, nebo zemřeš ty. Pokud chceš žít, bude Izrael zničen. Bojíš se anděla smrti, ale vložím ho do tvé ruky.“ To už samozřejmě Mojžíš ustoupil se svou smrtí se vyrovnal. To je dokonalý popis situace, kterou každý nějak prožijeme. A myslíme na to dnes i díky tomu, že v poslední době odešlo hned několik lidí velmi úctyhodných, kteří tu budou moc chybět. Ale na ty skutečné osobnosti budeme vzpomínat právě kvůli tomu, jaké byly, čím byla utvářena jejich moudrost a jejich činy.

A ani Mojžíš neustrnul v sebelítosti. Jen co se otřepal, zvolal: „Nyní tedy, Izraeli, slyš nařízení a práva, která vás učím dodržovat, abyste zůstali naživu...“ (Devarim 4,1). To znamená: uvádět Tóru do života. Z tohoto verše se dozvídáme,že nejen samotné studium Tóry je podstatné, ale hlavně konání dobrých skutků, které jsme se z ní naučili. To je skutečný život lidí! Přestože i ty Mojžíšovy kosti zůstaly neznámo kde na poušti, je pro nás živější, než kdybychom ho měli perfektně nabalzamovaného v nějakém nádherném muzoleu přímo v Jeruzalémě. Mojžíš zemřel sedmého dne měsíce adar, tedy v den, kdy se narodil. Bůh naplňuje dny spravedlivých, od prvního dne jejich života až do toho posledního.

lundi 12 juillet 2021

Avi: Paraša Matot – Masej (Bemidbar 30,2 – 36,13)

   Vybral jsem si k úvaze začátek 31. kapitoly, ve které se odehrává jistá dramatická, i když možná  ne tak nápadná, psychologická zápletka. Na první pohled se neděje nic zvláštního. Bůh přikazuje Mojžíšovi, aby ještě před smrtí vyrazil proti Midjáncům a on Jeho přání splní. Podívejme se na ten text blíže:

  Bůh promluvil k Mojžíšovi: „Vykonáš za syny Izraele pomstu na Midjáncích a pak budeš připojen    ke svému lidu.“ Mojžíš (okamžitě) promluvil k lidu: „Vyzbrojte své muže k boji, aby se vrhli na Midjána“ . (Bemidbar 31,1-3).

  Raši upozorňuje na podstatu tohoto výroku. Říká: „I když Mojžíš věděl, že se splněním tohoto úkolu přijde i konec jeho života, přesto ho vyplnil s radostí a bez otálení.“

  Rychlost a horlivost, se kterými Mojžíš přistoupil ke splnění Božího příkazu, který ho má ale také současně bezprostředně dovést ke smrti, je jistě svým způsobem hrdinská, ale zároveň těžko pochopitelná. Neměli bychom tu jeho chuť k uspíšení vlastní smrti brát trochu s rezervou? Není to tak trochu nedbalý přístup k hodnotě života a nedostatečná vděčnost za jeho dar? My ale víme, že existuje i text, který poukazuje na úplně odlišný vztah Mojžíše k otázce zachování života – jeho života. V parašat Vaetchanan Mojžíš prosí o prodloužení času svého života tak, aby se mohla splnit jeho touha spatřit Svatou Zemi. Úpěnlivě prosil – jak soudí midraš podle gematrie slova vaetchanan – pětisty patnácti modlitbami! Prosil vytrvale a přestal pouze proto, že ho k tomu Bůh sám vyzval: Dost. „Stačí tvých (modliteb). Nemluv už ke Mně o této věci.“ (Devarim 3,26)  Vidíme tu tedy dva rozdílné postoje Mojžíše k jeho vlastnímu životu. Jak si s tím máme poradit?

  Rabín Elijahu Dessler se zabýval tím, čemu se obvykle říká fyzické reflexy člověka. Snažil se vyvrátit názor, že jsou pouze tělesné a tvrdí, že mají svůj zdroj v určitém druhu duchovní citlivosti – v zásadní potřebě duše. Reflex ošklivosti nebo odporu je například jedinou okamžitou a neuvědomělou reakcí na nepříjemnou věc – je to fyzický mechanismus stáhnutí se ze zkušenosti, se kterou nesouhlasíme. Zásadně je tedy podle něj tento reflex produktem duchovnosti, vycouváním z toho, co odpuzuje duchovně. Čím je člověk ušlechtilejší, tím bolestněji pociťuje ošklivost vůči tomu, co narušuje literu a ducha Tóry. A skutečně velký člověk ani není schopen vyslovit něco, co by obsahovalo i jen náznak nečistoty – protože jeho citlivost na morální nesoulad je tak veliká. Z čistě duchovního zdroje je tak i sebezáchovný instinkt. Není pouhým zvířecím lpěním na životě, ale je i upřímným uznáním toho, čím život je, čím se stát může, uznáním jeho podstaty a jeho cíle. Když si to všechno uvědomíme a celý život zasvětíme Tóře a duchovním věcem, tak pro nás bude každá chvíle života svatá a cenná. A nenapadne nás se životem nesmyslně hazardovat tak, jak to občas kolem sebe vidíme. Lidé, kteří si uvědomují duchovní rozměr světa, vědí, že skutečnou hodnotou je život v jeho plnosti. Pud sebezáchovy je tedy instinktem velice pravdivým i duchovním. Život jako nástroj pro vykonávání micvot je třeba náležitě a neustále chránit: péče o něj v situaci ohrožení  dává stranou všechna omezení šabatu.

  Mojžíš se jednou tak trochu neštastně vyjádřil ohledně svého života, nebo spíše smrti. Když si zoufal nad tvrdohlavostí lidu, tak říká Bohu: „Raději mě zabij, jestliže jsem u Tebe nenalezl milost, abych se nemusel dívat na své trápení“ (Bemidbar 11,15). A  Mojžíš obdržel trest za pouhé vyslovení těchto slov, za hraní si se smrtí, i když ve chvíli zoufalství. Podle Šla Hakodoš předpověděli Eldad a Medad (Bemidbar 11,26), že Mojžíš zemře, aniž by vkročil do Svaté Země, a informují ho o tom. Bez ohledu na důvody neměl Mojžíš dovolit, aby z jeho úst zazněla taková slova, protože vyjadřují lehkomyslný vztah k životu. Proto mu přinesla okamžitý trest.

  Když to všechno vezmeme v úvahu, můžeme se znovu důkladně podívat na oba texty, které jsme si připomněli. Nyní nám je jasné, že i když Mojžíš obdržel tak přísný trest za náznak nedostatku úcty k životu, neprojevil přesto nejmenší starost o vlastní život, když pospíchal vykonat poslední příkazy, které od Boha obdržel. Nikdo si necenil života více než právě on, který si uvědomoval všechny jeho možnosti k dosažení svatosti.  Podle midraše vyslovil 515 modliteb, aby si ho o trochu prodloužil. Působil na něj duchovní potenciál života: micva, kterou ještě měl splnit. Také proto, že si uvědomoval, že už mu nezbývá mnoho času, tak celou svoji energii a touhu soustředil na tenhle poslední úkol, který mu Bůh svěřil. Jak říká citát, „Tóra je naším životem a délkou našich dní.“

mardi 6 juillet 2021

Pár novinek

 Přiznávám, že poslední dobou blog trochu flákám. Je to hlavně tím, že jsem hodně unavená a že se vlastně "nic" neděje. Před dvěma týdny jsme měli v obci bar micva, které proběhlo v kapli zapůjčené od protestantů (kříž sundali a jiné další dekorace tam nebyly), ale tam jsem nebyla, protože v pátek večer je potřeba se postarat o Šmuliho a v sobotu tam bylo příliš mnoho lidí, pozvaných hostů rodiny, a překročili bychom limit. V pátek u nás sice večeřel rabín, který bar micva vedl, ale Šmulimu se zrovna rozjížděla rýma, špatně usínal, takže jsem tam mezi hlavním jídlem a dezertem vytuhnula s ním a s rabínem si skoro nepopovídala. Minulý šabat tady byla kamarádka z Čech, což bylo velmi příjemné vytržení z rutiny, až díky ní jsem si uvědomila, jak moc izolovaná tady někdy jsem. Ale na únavě to moc nezměnilo. V neděli jsme pak měli piknik členů židovké komunity, což bylo fajn, byla to poslední akce před "prázdninami", protože v létě žádné bohoslužby organizovat nebudeme. Jednak proto, že by bylo ještě těžší než obvykle dát dohromady minjan, a druhak proto, že naše synagoga s proskleným stropem je v létě v podstatě neobyvatelná. Ale po včerejší bouřce to vypadá, že alespoň problém s opakovaným zatopením je vyřešený a budeme moct synagogu připravit na Vysoké svátky, které letos přijdou opravdu hodně brzy.

V neděli také byla ordinována naše budoucí rabínka Iris Ferreira, jednalo se o první ordinaci ženy přímo ve Francii, 4 ostatní rabínky, které zde v tuto chvíli působí, byly ordinovány v zahraničí. Je to poprvé, kdy budeme mít rabína přímo na místě (byť na poloviční úvazek, protože víc si nemůžeme dovolit) a jsme zvědaví, jestli to konečně přispěje k rozvoji komunity. Víme, že si můžeme dovolit ji platit cca rok a půl až dva roky, ale pokud by se během té doby členská základna nějak zásadněji nerozrostla, bude velký problém rabínku udržet (a i kdybychom ji udrželi-kdo by chtěl věčně pracovat jen na půl úvazku???). Jsme na příští rok skutečně zvědaví :-)