Parašat Vaetchanan je druhou parašou poslední, V. Knihy Možíšovy – Sefer Devarim. Je známo, že tato poslední kniha je odlišná od těch prvních čtyř. Je osobnější, psaná v první osobě. Mojžíš tu poprvé mluví jakoby za sebe. Je to taky kniha s časově nejkratším dějem. Izraelci už jsou prakticky na hranicích zaslíbené země, ale Mojžíš ví, že se do ní nedostane, protože se Hospodin rozhodl mu tuto radost odepřít. Má umřít na dohled od Erec Jisrael, ale nevkročit do ní. Mojžíš se snaží, prosí Hospodina o smilování, ale Boží odpověď je překvapivě strohá a přísná: „rav lach“ = „máš dost!“ „O této věci už ke mně nemluv!“ (Devarim 3,26)
Pro starého člověka, terý se za svůj lid tvrdé šíje tolikrát modlil a nemyslel přitom na sebe, je to studená sprcha. Jednou chce něco jen sám pro sebe, a tumáš – rav lach. Každý člověk, který cítí blžící se konec, tak trochu bilancuje. Každý podle své přirozenosti. Zažil jsem paní, která si mohla oči vyplakat jen nad tím, že to uteklo a že je teď stará, ne už tak hezká, a ještě ke všemu asi umře. Mojžíš byl jiný bojovník, smlouvá do posledních chvil: „Kéž smím přejít Jordán a spatřit tu dobrou zemi...“ (Devarim 3,25). V každém případě u obou hraje svou roli lítostivost, ať už je člověk nastavený jakkoli. Čas je krátký každému.
Midraše tu situaci domýšlejí a přibližují ten Mojžíšův zápas s Bohem. Říkají, že si Mojžíš myslel, že když zvítězil nad dvěma králi, Síchonem a Ogem, tak bude zproštěn toho zákazu vejít do Země. Bůh mu ale řekl: „Ne, musíš zemřít na poušti.“
Jako by toho Mojžíš neměl dost, je mu řečeno: „Vystup na vrchol toho kopce, pozvedni oči k západu, severu, k jihu a východu a hleď svýma očima, protože přes tento Jordán nepřejdeš.“ (Devarim 3,27) A midraš Cena urena dodává: „Nepřekročíš Jordán, ani tvoje kosti nepřekročí Jordán.“ „Pane světa,“ řekl Mojžíš, „proč mám být tak znevýhodněný oproti Josefu Spravedlivému, jehož kosti se do země zaslíbené dostanou?“
A Hospodin mu řekl: „Když jsi přišel k Jitrovi, zapřel jsi svou zemi. Jeho dcera řekla: „Egypťan se mě zastal před pastýři.“ Slyšel jsi, že tě nazývají Egypťanem a mlčel jsi, neřekl jsi, že jsi Hebrejec. Proto si nezasloužíš vejít do Erec Jisrael. Ale Josef řekl ve vězení královském číšníkovi: „Byl jsem unesen ze země Hebrejů“ a nezapřel své jméno – skutečnost, že je Hebrejec, a tak si zaslouží být pohřben v Erec Jirael.“
A midraš pokračuje: Hospodin řekl Mojžíšovi: „Adam byl starší než ty a přinesl světu smrt – nařízení, že každý člověk musí zemřít.“ - Mojžíš odvětil: „Pane světa, Adam zhřešil!“
Bůh odpověděl: „Abraham musel také zemřít, i když se kvůli mně nechal uvrhnout do ohně.“ - Mojžíš řekl: „Z Abrahama vyšel Jišmael, ničemný muž!“
Bůh řekl: „I Izák musel zemřít, přestože položil krk na oltář, aby pro mě byl obětí.“ - „Ale vyšel z něj zlý Ezau!“ řekl Mojžíš.
Bůh řekl: „Jákob měl dvanáct dětí, všichni byli pravedliví, přesto musel zemřít.“- „Ale Jákob nevystoupil na nebesa jako já,“ odpověděl Mojžíš, „a nepřijal Tóru!“
„Potrestej mě tělesnou bolestí, ale nevydávej mě do rukou anděla smrti,“ prosil Mojžíš. „Potom budu vyhlašovat tvou chválu po celém světě, jak říká verš žalmu: „Nezemřu, budu žít, budu vypravovat o Hospodinových činech.“ (Tehilim 118,17) - Bůh mu řekl: „Toto je Hospodinova brána, skrze ni vcházejí spravedliví.“ (Tehilim 118,20). Smrt je ta brána kterou musí projít každý spravedlivý člověk...
Midraš dál popisuje, jak Mojžíš obcházel nebe a zemi, slunce a hvězdy, moře i nejvyššího anděla. Všude hledal přímluvce, nikde neuspěl. Pak začal plakat a Bůh mu řekl: „Složil jsem dva sliby. Buď Izrael, Bože chraň, bude zničen, nebo zemřeš ty. Pokud chceš žít, bude Izrael zničen. Bojíš se anděla smrti, ale vložím ho do tvé ruky.“ To už samozřejmě Mojžíš ustoupil se svou smrtí se vyrovnal. To je dokonalý popis situace, kterou každý nějak prožijeme. A myslíme na to dnes i díky tomu, že v poslední době odešlo hned několik lidí velmi úctyhodných, kteří tu budou moc chybět. Ale na ty skutečné osobnosti budeme vzpomínat právě kvůli tomu, jaké byly, čím byla utvářena jejich moudrost a jejich činy.
A ani Mojžíš neustrnul v sebelítosti. Jen co se otřepal, zvolal: „Nyní tedy, Izraeli, slyš nařízení a práva, která vás učím dodržovat, abyste zůstali naživu...“ (Devarim 4,1). To znamená: uvádět Tóru do života. Z tohoto verše se dozvídáme,že nejen samotné studium Tóry je podstatné, ale hlavně konání dobrých skutků, které jsme se z ní naučili. To je skutečný život lidí! Přestože i ty Mojžíšovy kosti zůstaly neznámo kde na poušti, je pro nás živější, než kdybychom ho měli perfektně nabalzamovaného v nějakém nádherném muzoleu přímo v Jeruzalémě. Mojžíš zemřel sedmého dne měsíce adar, tedy v den, kdy se narodil. Bůh naplňuje dny spravedlivých, od prvního dne jejich života až do toho posledního.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire