Je to micva, být ekolo? (4.)

Po roce se vracím k tomuto tématu, abych se podívala, kam jsme se za tu dobu posunuli. Shrnula bych to asi takhle: tři kroky dopředu a dva zpátky :-)

Úklidové prostředky a hygiena obecně
Po počátečním nadšení z ekologikého pracího prostředku ve velkém balení přišlo rozčarování, když jsem zjistila, že tento prací prostředek nezvládne vyprat dětské pleny, Takže jsem přešla na prášek na dětské prádlo, protože funkčnost látkových plen je priorita. Teď jsem začala testovat jeden ekologický prášek v papírové krabici a uvidíme. Ještěže můžu jezdit pro drogerii do Německa, ekologické prací prostředky jsou ve Francii hodně drahé. Na experimenty se "samodomo" pracími prostředky nemám nejmenší chuť, máme hodně tvrdou vody a právě složení vody (zastoupení různých iontů) rozhoduje o tom, jestli mýdlový sliz bude báječně prát a nebo totálně zadělá pračku usazeninami a nevypere nic. Na takové pokusy nemám ani čas ani náladu. Na druhou stranu jsem v podstatě přestala používat aviváž, protože ji nepotřebujeme. Tablety do myčky používáme eko z Německa.
Úplně jsem se přestala malovat, protože mi oči slzí už i z eko řasenky na citlivé oči, tím pádem mi dost ubylo různých kosmetických serepetiček. Přešla jsem na tuhý šampón a zatím jsem s ním spokojená a vypadá to, že i Eli možná časem nahradí svůj oblíbený sprcháč za kostku mýdla.
Bambusový kartáček jsem zatím nezkoušela, nejsem úplně přesvědčená o jeho přínosu. Postupně jsem přestala používat antiperspiranty-ty neekologické obvykle fungují dobře, ale během těhotenství mi došlo, že zrovna tohle na sebe matlat nechci, zvlášť v místech, kde je kůže tenká. Takže jsem vyzkoušela několik eko antiperspirantů (tedy píše deodorantů) a zjistila jsem, že výsledek je často horší, než když na sebe nenapatlám nic. Takže jsem zůstala u toho nic, které je výrazně ekologičtější a levnější, i když ve skříni stále suším zbytek klasického antiperspirantu, pro případy, kdy vím, že budu hodně ve stresu.  A chystám se ušít si triko z merino vlny, které by mělo mnohem méně pohlcovat pachy a vyžadovat tak méně časté praní. Je totiž sakra rozdíl, když se člověk zpotí v polyesteru, v bavlně nebo třeba v tom merinu.
Všechno, co je možné používat v pratelné verzi, máme a používáme. Nejsem teda tak skalní látkařka, abychom používali látkové pleny i na cesty do Čech, přebalování na zadní sedače je dost zážitek sám o sobě, ale pár jich s sebou vždycky bereme, aby si Šmuli provětral zadek a vždycky se těšíme, až po návratu uklidíme zbytek jednorázových plen do skříně a pojedeme zase čistě jen v látkových. A vždycky se hrozně divíme, jak děsně ty jednorázovky smrdí.
I když to na první pohled nevypadá, protože máme ještě spoustu starých plastových lahviček všeho možného, postupně na tom pracujeme a myslím, že časem doiterujeme k systému, který sice nebude zcela bezodpadový, ale rozumně minimalistický.

Jídlo
Tady hlásím velký neúspěch. Kromě toho, že mám samozřejmě málo času na obíhání x obchodů, nejsem s to ocenit fakt, že základní potraviny v biokvalitě jsou v bezobalovém provedení ve Francii téměř dvakrát dražší než v Německu s obalem. Nevím, kde se stala chyba, ale například ovesné vločky bez obalu ve Francii stojí 3 € a v Německu s obalem 1,89 €. Nejsem dost ekologicky uvědomělá na to, abych se nechala takhle ždímat. Navíc jsem v bezobalovém obchodě narazila na potravinové moly a ty si domů tedy přinést nechci. Takže ušité pytlíky leží trochu ladem a čekají na lepší příští a v mezičase se snažím brát velká balení a  preferovat papírové krabice. Stále ale používáme látkové sáčky na zeleninu a ovoce, ty se nám báječně osvědčily a také jsem si ušila sáček na bagetu-několikrát do týdne si v pekařštví kupuji obloženou bagetu (vegetariánskou) protože nemám co k obědu. V pekařství ji připravují vždy přímo pro zákazníka, tak není vůbec žádný problém, aby ji místo do papírového sáčku šoupli do mého látkového. Zpočátku se trochu divili, ale žádné negativní komentáře jsem nezaznamenala. Sáček je z bavlny s PUL zátěrem, nepropustný (takže žádná šťáva z rajčete v kabelce) a snadno pratelný, inspiraci jsem našla u Caramilly. Ušila jsem také obyčejný bavlněný sáček na bagety, se kterými chodíme kupovat chleba k pekaři.
Výborně se nám osvědčilo kupovat strouhaný parmezán přímo v obchodě, kde nám ho naváží do naší krabičky a doma ho pak v té krabičce šoupneme do mrazáku a odebíráme podle potřeby. Je to ekologické a hlavně nesmírně praktické.
Zkusila jsem domácí výrobu jogurtu, ale pořád nemá takovou chuť a strukturu, jakou bych chtěla (a jaká by mohla přesvědčit Eliho k jejich konzumaci), takže to je jedna z věcí, kterou bych chtěla postupně vylepšit. Časem.
Úplně jsem přestala používat jednorázové Alu mísy a vůbec mi nechybí, naopak alobal a potravinová folie jsou u nás pořád, zatím. Na voskované plátno nějak nedošlo.

Hračky, oblečení a tak podobně
Obchodníci dobře vědí, že nezkušení rodiče, toť zlatý důl. U prvního dítěte člověk moc neví, co vlastně doopravdy bude potřebovat a zároveň má silné puzení se připravit na všechny eventuality a předzásobit se spoustou věcí, které ve finále vlastně vůbec nepotřebuje. Zároveň veškeré příbuzenstvo i přátelé chtějí nového človíčka obdarovat. A pak už nestíháte vynášet odpadky...
Získali jsme spoustu prima oblečení od mého bratrance po jeho dvou klucích a Eliho bratrance po jeho dvou holkách a sami jsme koupili jen velmi málo dětského oblečení. Ale dostali jsme ho hromady a vzhledem k tomu, že je Šmuli docela velký a nosí látkové pleny, spoustu toho oblečení nikdy neměl na sobě-dostal třeba krásný komplet na léto ve velikosti 6 měsíců (což měl v létě mít), ale on nosil tuhle velikost už na jaře, kdy nebylo moc teplo...(další problém je, že velikosti dětského oblečení prostě neodpovídají uvedeným centimetrům a měsícům). Něco jsme schovali pro příštího uživatele a něco poslali dál (třeba džíny, kterých dostal víc, než jsem jich kdy já měla, narvala jsem je na něj jednou asi na hodinu a od té doby nikdy až dokud nebude velký). V poslední době jsem na něj taky začala šít, hlavně právě tepláčky, aby se do nich pohodlně vešel i s plínou, ale zrecyklovala jsem už i Eliho svetr a udělala z něj malý pro Šmuliho. Na zimu jsme mu také koupili dvě merino bodýčka, ve kterých mu není zima a když mu přes ně dám triko, aby bodýčko hned neušpinil, tak je stačí prát jednou za dva týdny...právě ta jeho bodýčka mě inspirovala k tomu, ušít si něco podobně měkkého, příjemného a praktického i pro sebe.
Také hračky hlavně dostává a snažím se limitovat množství a preferovat dřevěné hračky nebo třeba látkové (pokud se darující předem zeptá, co bychom chtěli ale většina se ptá, což je super!). Zkušenost ukazuje, že nevíc se mu líbí ty nejjednodušší-jeden čas miloval muchlat pečicí papír, teď ohromně frčí látkové kostky, které ušila moje macecha. Co budeme dělat, až zatouží po gumové figurce nějakého hergotmena nebo po plastové pistoli, netuším, nezbyde než najít nějaký kompromis.
Já na trajdání po obchodech nemám čas ani chuť, to dost pomáhá limitovat nákupy zbytečností, i když s internetem se tomu člověk nikdy nevyhne. Samozřejmě stále kupujeme knihy, bez nich se neobejdeme a rozhodně nemáme v plánu místo nákupů knih chodit jen o knihovny nebo číst ze čtečky (taková svatokráež by Elimu nikdy na mysl nepřišla). Je ale pravda, že se snažíme kupovat s rozmyslem takové knihy, které mají potenciál, že je přečteme víc než jednou.

Tak to je takový souhrn, kam jsme se za ten rok posunuli, do ideálu to má daleko, ale myslím, že i posun hlemýždím tempem je lepší, než vůbec žádný. Uvidíme, co k tomu napíšu za rok...

Avi: Parašat Vaera (Šemot 6,2 – 9,35)

  V naší parašat  Vaera se dostáváme k situaci Izraelců, kdy se to jejich postavení v egyptském otroctví změnilo z blbého na ještě blbější. Bylo to po prvním jednání Mojžíše a Árona s faraonem. Jednání nedopadlo dobře. Faraon jim nevyhověl: jakýpak Hospodin, vy potřebujete jen klid na práci. Ale když už máte roupy, tak vám ještě nějakou práci přidám – zhruba tak vypadal výsledek toho prvního jednání.

  Hospodin mluvil s Mojžíšem a znovu ho ujistil, že slyší sténání zotročených Izraelců. A vyzval ho, aby jim vyřídil: „Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy. Vezmu si vás za lid a budu vám Bohem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvede z egyptské roboty. Dovedu vás do země, kterou jsem přísežně slíbil dát Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Vám ji dám do vlastnictví. Já jsem Hospodin.“ (Šemot  6,6- 8).

  Jak ale zareagovali Izraelci? Když jim to Mojžíš tlumočil, skoro to vypadalo, že si zacpávají uši. Můžeme číst, že: „Mojžíš to tak Izraelcům vyhlásil, ale ti nebyli pro malodušnost a tvrdou otročinu s to Mojžíšovi naslouchat.“ (Šemot 6, 9)

  Zdá se, že  pořadí v tomto verši by mělo být obrácené: tvrdá práce by mohla vést k malodušnosti. Proč ale verš jako první v pořadí zmiňuje malodušnost? Rabi Jákob Bender vidí v tomhle úryvku hlubokou lekci: Cesta životem není hladká a umetená, má mnoho výmolů a boulí, některé větší, jiné malé. Existují lidé, které ohromně rozruší i ten nejmenší „problém“. Něco se jen vysype, rozlije a oni hned křičí a nervují sebe i všechny lidi okolo. Když v testu získají 98 %, jsou úplně vyřízení a naštvaní a nejsou schopni se pak celý den učit – protože očekávali svých 100 %.

  Jejich „malodušnost“ – to znamená jejich postoj- jim vzal jejich normální, každodenní život a proměnil ho na „tvrdou otročinu.“ Na druhou stranu zase existují lidé, kteří snášejí obrovské obtíže nebo dokonce tragédie. A místo toho, že by se zhroutili pod tou ohromnou zátěží, sáhnou hluboko  do nádrže své víry a svými zkušenostmi rostou. Rabín Bender pokračoval: Pokud se díváte na život postojem „kocer ruach“ – malodušnosti, pak všechno, co děláte, bude „avoda kaša“ – těžká práce. Pokud se necháte osobními potížemi přemoci, pak je všechno neuvěřitelně těžké. Jestli se to tak stane nebo ne, záleží jen na nás.

  To je taková ideální situace, když si to všechno uvědomíme a zařídíme se podle toho. Žádný z nás ale není takový ten kedluben typu gigant, aby měl nekonečné zásoby víry pro každý případ. Znáte ty příběhy, kdy se rodiče starají o nevyléčitelně nemocné, nebo postižené děti, jindy zase třeba děti nebo životní partneři pečují o své „ležáky“- blízké, kteří už z postele nevyskočí. Je úžasné, že mezi takovými lidmi neuvidíte moc takových, kteří by svoje skutky milosrdenství – gmilut chasadim označovali jako avoda kaša. Spíš nám jsou inspirací a trochu se  před nimi i zastydíme za svoji malodušnost. Ale ani oni nejsou nezničitelní roboti, potřebují si taky oddechnout, nabrat novou energii a víru.  Proto se potřebujeme navzájem podpírat, každý může pomoci a každý tu pomoc  někdy může potřebovat.  Tak abychom se jako Izraelci tenkrát  nenechali  zdeptat, abychom slyšeli dobře, co Mojžíš vyřizuje: „ Já jsem Hospodin. Vyvedu vás… vysvobodím vás… a vykoupím vás.“

Rut: Čtení Tóry a haftary

Tímto článkem otvírám slíbenou trilogii o obsahu kurzů, které jsem absolvovala během svého třítýdenního letního studia na konzervativní ješivě v Jeruzalémě. Připomínám, že to byly: Kniha Ejcha (Pláč Jeremiášův), Noachidské zákony dle Talmudu a Liturgy Track – kurz zaměřen na vedení b-hoslužeb. V něm jsme byli rozděleni na 2 skupiny – jedna se věnovala přípravě Vysokých svátků a druhá, ve které jsem byla já, se učila kantilační značky a různé melodie pro čtení Tóry a Proroků.

Když jsem začala chodit na židovské b-hoslužby, měla jsem co dělat, abych přelouskala hebrejské modlitby v siduru. Jak se má znalost hebrejštiny zlepšovala, šlo to lépe a lépe, takže jsem si aspoň občas začala číst týdenní parašot přímo z hebrejské Bible (samozřejmě až po tom, co jsem příslušnou část přečetla přeloženou do češtiny, protože jsem rozuměla jen pár slovům). Shodou okolností to bylo v Liberci, kdy jsem se poprvé účastnila bat micva a nejmenovaná dcera mé úžasné učitelky hebrejštiny tam předčítala přímo z Tóry. Bylo to nádherné, vůbec se to nedalo srovnat se šachritovým čtením v Jeruzalémské synagoze, kam běžně chodím – protože tady předčítalo dvanáctileté děvče s plným nasazením a vůbec poprvé; bylo to tak dojemné! A v tu chvíli jsem si řekla, že se to taky naučím!

Když jsme už na ješivě v první hodině Liturgy Track plánovali, co se budeme učit a řeč přišla na sváteční čtení z Tóry, málem jsem překvapením a radostí spadla ze židle. Netušila jsem, že to přijde tak brzo :-) Postupně jsme probrali melodii (v angličtině trop) pro kantilaci (anglicky chanting) na Vysoké svátky, šábes a nakonec i pro haftaru. 

Obecně se kantilace haftary a Tóry liší v tom, že haftara je v mollové tónině, kdežto Tóra v durové. Je to prý proto, že při čtení z Tóry vyjadřujeme radost z toho, že nám její zákony byly darovány na Sinaji: durová tónina zní vesele. Naopak s kapitolami z Proroků, sepsanými v dobách úpadku Izraele, koresponduje smutná mollová tónina. Melodie pro Vysoké svátky zní mnohem složitěji, bohatěji a monumentálněji, aby vyjádřila naši náladu v období, kdy slavíme období Nového roku a zároveň se obáváme B-žího soudu o Jom Kipur.

V rámci těchto tří rozdělení se melodie částečně liší také podle zeměpisného původu. Na jinou melodii kantilují Sefardi, východoevropští Aškenázové a anglosaské komunity... 

Velký rozdíl pro kantilujícího Tóru a haftaru tkví v tom, že svitek Tóry je psán bez interpunkčních znamének, nikudu a teamim. Nepoznáte tedy, kde končí věta, jaká samohláska patří k dané hlásce a se kterou melodií se pojí. Prakticky to znamená, že se danou pasáž musíte aspoň z části naučit zpaměti. Haftara se v některých komunitách čte také ze svitku, ale běžnější je, že se předčítá z knihy, kde jsou všechny značky zapsány. Je to tedy mnohem jednodušší, protože máte k dispozici veškerou nápovědu. 

Melodie se odvíjí od tzv. teamim (v singuláru taam), tedy kantilačních značek. Ty jsou stejné pro Tóru i haftarot, ovšem v Tóře se vyskytuje ještě pár specifických a minoritních (jsou opravdu jen párkrát v celé Tóře). Dalo by se říci, že každá značka má svou vlastní melodickou frázi, ale zároveň je ovlivněna i tím, co ji následuje. Jsou to tzv. kings and servants, tedy králové a služebníci. Králové danou frázi uzavírají a jsou nositeli melodie. V podstatě slouží místo větných znamének, ale přiznám se, že přesný "význam" jednotlivých teamim nebylo v našich silách probrat. Místo teorie jsme se soustředili na praktické použití – tedy abychom byli schopni danou pasáž správně kantilovat. 

Teamim se píší buď nad řádek nebo pod řádek, tedy jako nikud (systém pro vyznačení samohlásek v hebrejštině). Některé jsou dokonce shodné – např. segol (tři tečky ve tvaru trojúhelníku), který se v nikudu píše se základnou nahoře pod písmenem a čte se jako [e], je jako taam psán nahoře nad posledním písmenem a základnu má dole (viz obrázek, segol pod písmenem samech vs. nad lamed).

Na všech příkladech teamim v článku jsou písmena, ke kterým náleží, pro snadnější orientaci probarvena růžově. 

Kantilační značka uděluje přízvuk hlásce, pod kterou (či nad kterou) je psána. Některé z nich mohou být v jednom slově psány dvakrát a to v případě, že chceme přízvuk udělit jiné slabice, než ke které běžně značka přísluší (některé standardně bývají nad první nebo poslední slabikou). 

Pro ukázku přikládám přehled základních teamim tak, jak jsme ho dostali na ješivě. Omlouvám se, že je poněkud popsaný a probarvený – pro začátečníka je ke snadné orientaci super si každou frázi zvýraznit odlišnou barvou. My jsme začínali tím, že jsme se naučili melodii sof pasuk, vyznačili si ji v celé pasáži, kterou jsme se učili, a pak kantilovali konce vět pořád dokola – dokud se nám melodie opravdu nevštěpila. Pokračovali jsme etnachtou, pak zakef katon – to jsou tři nejčastěji se vyskytující fráze. 

tabulka se po kliknutí otevře v novém okně

obrázek se po kliknutí otevře v nověm okně

Není v možnostech tohoto článku probrat všechny teamim, ale aspoň u tří výše uvedených frází ještě chvíli zůstanu.

Specifické postavení má královská značka sof pasuk. Vyskytuje se vždy a pouze na konci věty, melodie klesá, podobně jako když v běžné mluvené řeči klesáme tam, kde je tečka. Sof pasuk je také vždy na konci jednotlivých alijot při čtení z Tóry a na samém konci haftary, tehdy má ale jinou melodii, aby bylo jasně poznat, že už je konec :-)  Jeho značka zvaná siluk vypadá jako malá vertikální čárka a  píše se pod řádkem. Celá fráze zní: mercha – tipcha – sof pasuk. Mercha je služebník, tipcha a sof pasuk králové.

Etnachta v podstatě rozděluje větu, funguje podobně jako dvojtečka. Vypadá jako jednoduchá šipka směřující nahoru a píše se pod řádkem. Celá fráze: mercha – tipcha – (munach) – etnachta. Mercha a munach jsou služebníci (servants), tipcha a etnachta králové (kings).

Zakef katon je taková čárka ve větě. Vypadá jako dvojtečka psaná nad řádkem. Celá fráze je kadma – mahpach – pašta – munach – zakef katon. Kadma, mahpach a munach jsou služebníci, pašta a zakef katon králové. Teamim se nemusí vyskytovat vždy všechny ve frázi, ale musíme pamatovat na to, co je služebník a co král. Služebník se nemůže vyskytovat bez krále! Takže fráze může někdy začínat mahpachem a je to: mahpach – pašta – zakef katon, nebo ji například tvoří jen munach – zakef katon. Ale např. kombinace mahpach – zakef katon není možná. 

V tomto fontu vypadá značka po kadmu a paštu zcela stejně; v některých je pašta poněkud tučnější. Jak mezi nimi rozlišit? Nejjednodušeji podle toho, že se podíváme, nad kterým písmenem je daný taam zapsán. Pašta se píše VŽDY nad posledním písmenem. Je-li třeba udělit přízvuk jiné slabice než poslední, pašta se zdvojí (tzv. double pashta, tedy zůstane nad posledním písmenem + se přidá ještě jedna nad písmeno s přízvukem). Oproti tomu kadma se nikdy nezdvojuje a bývá nad kterýmkoli jiným než posledním písmenem.

Na závěr přikládám noty pro kantilaci haftary, jak nás ji učila naše úžasná a nepřekonatelná mora Jaclyn Chernett. Můžete si ji přehrát na klavír nebo zazpívat :-).

Myslím si, že nyní mají všichni čtenáři už alespoň základní představu o principu a funkci kantilačních značek. Pokud vás toho téma nadchlo stejně jako mě, bude asi nejlepší se hlubšímu studiu věnovat s pomocí někoho více erudovaného, než jsem já. Z publikací doporučuji Tikun Kor'im (pouze v hebrejštině) a Chanting the Hebrew Bible (v angličtině). Samozřejmě nekonečným zdrojem je youtube, kde lze najít spoustu videí i melodií, a svůj článek mají teamim i na Wikipedii. Přeji mnoho krásných chvil při studiu!

Poznámka Sáry Jentl: doporučuji také knihy s CD vydané reformní organizací UAHC: 

The Art of Torah Cantillation: A Step-by-Step Guide to Chanting Torah a The Art of Cantillation: A Step-by-step Guide to Chanting Haftarah and M'gillot. Z těch se učím já.

Avi: Parašat Šemot (Šemot 1,1 -6,1)

  II. Kniha Mojžíšova začíná parašou Šemot = Jména.  Můžeme tam číst: „Toto jsou jména synů Izraelových, kteří přišli do Egypta s Jákobem…“ (Šemot 1,1) V úvodním verši knihy Šemot se termín bnej Jisrael vztahuje k synům Jákoba. Ve zbytku Tóry už se pak používá k označení židovského národa jako celku.

  V Zohar Chadaš se píše, že slovo Jisrael je akronymem, zkratkou ze slov:“ ješ šišim ribu otjot latora“, čili: v Tóře je šest set  tisíc písmen. 600.000 písmen v sefer Tora představuje 600.000 mužů ve věku 20 a více let, kteří opustili Egypt a obdrželi Tóru na Sinaji. Těchto 600.000 duší představuje také Židy všech budoucích generací.  A nejsou to jen hrátky s velkými čísly. I každé jednotlivé písmenko v sefer Tora je vzácné a nenahraditelné. Pokud jen jedno chybí, nebo je napsáno nesprávně, je celý svitek Tóry považován za nezpůsobilý k používání (pasul). A podobně každý Žid, bez ohledu na jeho postavení, je pro Hospodina vzácný a důležitý, protože každý z nás má svou misi, svůj úkol, který máme na tomto světě splnit. Každý Žid, svým vlastním způsobem, je schopen dosáhnout velkého úspěchu jak osobního, tak i pro celek, pro bnej Jisrael. Jako doklad k tomu vám budu vyprávět jeden příběh.

  Polsko bylo během 19. století součástí ruské říše. Během první světové války polská legie bojovala na straně centrálních mocností a byla vedena maršálem Pilsudskim. V jednu chvíli nepřítel odhalil místo, kde se Pilsudski zdržuje a sledovali jeho horkou stopu. Jeho zajetí by přitom bylo pro armádu zdrcující ranou a mohlo by klidně vést i k její porážce.

  Pilsudski prchal pěšky a vstoupil přitom do židovského ghetta. Zaklepal na první dveře a když se otevřely, vykřikl v jidiš: zachraňte polského vojáka!  Říkal si, že asi bude moudřejší neprozrazovat svou totožnost. Žid, který mu otevřel, nebyl z uprchlíka nadšený. „Člověče, klepeš na dveře z ulice, kolik lidí tě mohlo vidět. Zatlačí na ně, prozradí tě a skončíme oba. Já navrhuji tohle: běž zadem          k  domu mého přítele Josela. Zadní dveře u jeho domu zakrývají  stromy. A navíc, Josel je velice dobrosrdečný a jsem si jistý, že ti pomůže.“

  Co měl Pilsudski dělat? Už za chvíli prosil u dveří Josela: „Zachraňte polského vojáka!“ Josel byl taky vyděšený z vojáka, ale když ho Pilsudski snažně prosil: „Pomoz mi, prosím tě. Nepřítel jde         po mně a může tu být každou chvíli, jde mi o život!“ Joselovo laskavé srdce nemohlo strpět, že by někdo toho nežidovského cizince zabil. Pokynul mu, aby šel dál a rychle zaklapnul dveře.

  „Kam se mám schovat?“ ptal se generál zběsile.  „Tady opravdu není kam se schovat“, řekl Josel.  „Uděláme to takhle. Rychle sundej tu uniformu a obleč si moje šaty.“ Pilsudski se honem převlékl a Josel hned hodil uniformu do kamen. Potom hosta zatáhl do rohu místnosti, dal mu do ruky sidur a přehodil přes něj talit- modlitební šál. „Jestli sem přijdou, nech mluvit mě. Jen se budeš natřásat sem a tam- ukážu ti jak- a budeš předstírat, že jsi hluboce zabrán do svých modliteb. Kdyby se tě na něco ptali, budeš se „modlit“ o to víc.

  Za pár minut se ozvalo bušení na dveře. Josel je rychle otevřel, jinak by mu je rozbili. „ Viděl jsi nějaké vojáky na útěku?“ zeptal se velitel. „Ne“, odpověděl Josel klidně. „No dobře, přesvědčíme se o tom!“ odsekl důstojník a nařídil svým mužům, aby dům prohledali. „Kdo je to?“, zeptal se důstojník a ukázal na muže v rohu. „Jo ten, to je můj bratr. Tomu nevadí modlit se celý den.“ Pilsudski ze sebe vydal plačtivé zvuky a nadále sebou potřásal sem a tam. „Zapomeňte na něj“, řekl důstojník svým mužům, kteří dokončili prohlídku. Opustili dům a pokračovali v pátrání jinde. Později v noci, když nepřítel konečně opustil ghetto, Pilsudski Joselovi poděkoval a odešel.

  Uplynuly měsíce. Válka skončila, Polsko získalo nezávislost. Najednou u Joselových dveří zaťuká posel s oficiálním vládním dopisem, který Josela vyzýval, aby se dostavil do kanceláře přesedy vlády. Josel se úplně vyděsil. „Co jsem komu udělal, jestli ještě vůbec někdy uvidím se svou rodinu?“ Když pak seděl v předsálí úřadu předsedy vlády, přeříkával si v duchu verše Žalmů a třásl se jako osika. Nakonec zaznělo jeho jméno a on vstoupil dovnitř. Tam už čekal premiér, který ho srdečně uvítal: „Pamatuješ si na mě?“  zeptal se. „Byl sem to já, generál Josef Pilsudski, kterého jsi během války ukryl ve svém domě. Riskoval jsi svůj život, abys zachránil ten můj. Jsem ti hluboce vděčný a rád bych se ti odměnil… když jsi mě ukryl, myslel sis, že tak jednáš s pouhým vojákem. Neměl jsi ani ponětí, že zachraňuješ generála polské armády a budoucího polského preméra.“

  Chofec Chajim vyprávěl tenhle příběh a vysvětloval ho následujícím způsobem: dokud Josel nebyl předvolán do úřadu předsedy vlády, Josela ani ve snu nenapadlo, že jeho odvážný čin zachránil možná celou zemi. Je to podobné tomu, jako když Žid vykoná micvu – splní přikázání. Může si také myslet: „Jsem jen obyčejný Žid, moje skutky jsou tak zanedbatelné. Jaký by mohly mít vliv na tento svět?“  A to je nesprávné myšlení! Každá židovská služba Hospodinu je v nebi oceněna a může svět doslova změnit. To, co se v danou chvíli může zdát jako naprosto bezvýznamné, může být nesmírně důležité  pro celý židovský národ – bnej Jisrael.

Micva o ktere se nemluvi

Už dlouho jsem nenapsala nějaký článek o problémech halachy a tak se tentokrát podíváme na zoubek jedné micvě, o které se obvykle mlčí. Existuje něco jako "svatá trojice" halachot, které když dodržujete tak, jak halacha žádá, tak jste považováni za ortodoxního žida-kašrut, šabat a tohorat hamišpacha. A o té bude řeč dneska.
Na úvod jen vysvětlení, proč jsem to nazvala micvou, o které se nemluví-tohorat hamišpacha (zákony rodinné čistoty, dříve se používal spíš termín hilchot nidda, zákony o ženě, která je nidda), tedy zákony, které se točí kolem zákazu styku během menstruace a během 7 dnů po ní, nejsou něco, co byste diskutovali na potkání. V ortodoxii diskusi i mezi přáteli brání cnijut (zdrženlivost, cudnost) a mezi konzervativními a reformními židy nejsou tyto zákony příliš populární (ačkoliv konzervativní hnutí je nikdy nezrušilo a nezruší). Takže z ortodoxní strany se vám dostanou jen "propagační" informace o tom, jak je tato micva báječným darem pro spokojený manželský život a z těch nevíce liberálních proudů něco o urážce ženy, která je považována za nečistou. Hlavní problém ale je, že v ortodoxii se snoubenci (tedy hlavně žena) učí tyto micvot až před svatbou a progresivní židé často končí své židovské vzdělání po bar nebo bat micva. A tohle opravdu nejsou věci, které probíráte s třináctiletými puberťáky...
Pro ty, co jsou jako já-ani ortodoxní ani příliš liberální, je zlatou studnicí informací (v angličtině, samozřejmě) rabbi Miriam Berkowitz, která napsala knihu a tešuvu pro Rabbinical assembly (hlavní orgán konzervativního judaismu, který vydává halachická rozhodnutí, další alternativní tešuvot na toto téma, schválené Rabbinical Assembly jsou od rabbi Grossmanové a rabbiho Reisnera). Z moderně-ortodoxního soudku pak doporučuji web institutu Nishmat, který školí joacot halacha (poradkyně v otázkách halachy, konečně si někdo uvědomil, že některé věci ženy raději diskutují s jinými ženami...). Liberální židé naopak začali rozvíjet "kreativní" využití mikve jako přechodového rituálu, pro radostné i traumatické okamžiky-před svatbou ale i po rozvodu, po porodu i po potratu nebo jako příprava na cyklus umělého oplodnění, po uzdravení z těžké nemoci...tedy nikoliv nutně ve spojení se zákony tohorat hamišpacha, byť toto použití samozřejmě není vyloučeno.

Takže k té čistotě-z rituálního hlediska jsme nečistí všichni, neb neexistuje Chrám a popel z červené krávy. To jen tak na okraj, aby bylo jasné, že nemluvím o nějaké fyzické nečistotě nebo morálním poklesku. Důvod, proč po zboření Chrámu ze všech rituálních nečistot, které byly předepsány, zůstala jen nidda je jednoduchý. O rituální nečistotě (tuma) menstruující ženy hovoří několik veršů (překlady jsou z Bible21).

Lev. 15:19 Trpí-li žena výtokem krve z těla, bude kvůli svému krvácení oddělena po sedm dní. Každý, kdo se jí dotkne, bude nečistý až do večera. 

Lev. 18:19 Nesmíš pohlavně obcovat se ženou během nečistoty jejího krvácení.

Lev. 20:18 Kdokoli by spal se ženou při jejím krvácení a obcoval by s ní, takový obnažil její krvácení a ona to dovolila. Oba ať jsou vyvrženi ze svého lidu. 

Je zřejmé, že pokud by v Tóře byl jen verš 15:19, po zboření Chrámu by dodržování tohorat hamišpacha ztratilo smysl. Ale proto, že existují i ty další verše, bylo potřeba se s tímto tématem vyrovnat a výsledkem jsou dnešní zákony, které jsou směsí biblických příkazů a zákazů, talmudické interpretace, rabínských plotů kolem Tóry, chumrot (striktních výkladů), osobní piety některých rabínů, které se staly obecnou normou a lidových zvyků. Vznikl systém, který je pro mnoho židů jen těžko akceptovatelný jako celek a příliš komplikovaný. 
Proto také konzervativní hnutí přišlo se svými tešuvot, aby oddělili podstatné od méně důležitého-biblické požadavky, základní rabínské požadavky a "nadstavbu".
Podle Tóry (viz výše) je žena nečistá od začátku periody 7 dní, pak jde do mikve a je znovu čistá (t.j. mohla do Chrámu a s manželem se mohli vrátit k radovánkám). Protože ale Tóra diskutuje i problém krvácení mimo pravidelný cyklus (Lev. 15:25-30), který žádá čekat 7 dní po skončení krvácení a pak teprve jít do mikve a celý systém byl příliš složitý, Talmud (respektive židovské ženy citovány Rabi Zeirou, Nidda 66a) přišel se zjednodušením, kdy se počítá 7 "čistých" dní po jakémkoliv krvácení (z dělohy). Během této doby je zakázáno, aby se pár věnoval manželským radovánkám a činnostem, které by v tyto radovánky mohly vyústit. Tomu se říká "harchakot" (oddálení) a je to jeden z důvodů nízké popularity této micvy. Harchakot nám během staletí poněkud nabobtnaly a kumulovaly se, místo toho, aby se "jen" přizpůsobily aktuálnímu společenskému úzu. Dnes asi málokoho nějak extra vzruší, když mu manžela podá klíčky od auta nebo ustele postel (i když mezi charedim, kteří harchakot dodržují do puntíku, to tak možná funguje?). Je mnoho párů, pro které fakt, že spolu spí v jedné posteli neznamená, že k něčemu musí dojít a mít dvě postele, aby pár spal odděleně během nečistých dnů, představuje jen zbytečnou zátěž. Každý pár by si měl najít svůj "level", kdy harchakot budou plnit svůj účel, který bezpochyby mají, a zároveň nebudou narušovat vztah a běžný provoz. Koneckonců do toho, jak pár harchakot a tohorat hamišpacha celkově dodržuje, nikomu nic není, je to jen mezi mužem, ženou a Nejvyšším.

Druhým důvodem, proč tohorat hamišpacha není zrovna nejpopulárnější micva, je ryze praktický-potřebujete k němu mikve. Tedy, jako mikve lze použít i moře, někdy i řeku nebo jezero (ale ne vždy, je to otázka, zda voda pochází z pramene nbo dešťové vody, je to komplikovaná halacha), ale ponor by měl proběhnout po západu slunce, neměl by vás u toho nikdo očumovat...před ženami, které bydlí daleko od mikve a přesto dodržují tohorat hamišpacha, hluboce smekám. Ale i když máte v docházkové/dojezdové vzdálenosti mikve, je potřeba tam v ten konkrétní den, respektive večer dojít-v zimě to je třeba v pět odpoledne, v létě v jedenát v noci, máte-li jedno nebo víc malých dětí, musíte vymyslet, jak to zorganizovat (odměnou vám bude možnost se válet půl hodiny ve vaně s horkou vodou, aniž by vás kdokoliv vyrušoval, tedy za předpokladu, že mikve nabízí k přípravě na ponor i vanu a ne jen sprchu). Některým ženám navíc nemusí vyhovovat, že na ponor dohlíží balanit (lázeňská), která ještě před ponorem zkontroluje, že provedly přípravu správně (míra kontroly závisí na dotyčné balanit a na zvyklostech obce, která mikve provozuje, standard je kontrola zad, zda na nich nejsou vlasy uvolněné při rozčesávání a plosek nohou, tedy míst, kam si samy moc nevidíme). Jakékoliv překážky (chacicot), které by bránili kontaktu vody s tělem totiž zneplatňují ponor. A překážkou je třeba lak na nehty, náušnice, neodrbané paty...nicméně hlavním úkolem balanit je dohlédnout, že se žena ponořila celá, od palce na noze až po konečky vlasů.

A v neposlední řadě tady je také problém bedikot, tedy jakým způsobem žena ověřuje, že už přestala krvácet a může začít počítat 7 čistých dnů. V ortodoxii se v případě pochyb, zda "už" nebo "ještě ne" má žena obrátit s radou na rabína, což v reálu znamená mu přinést ukázat spodní prádlo (respektive požádat manžela, aby s tím kusem prádla zašel za rabínem...uf)...proto moderní ortodoxie přišla s výše zmíněnými joacot halacha i mobilními aplikacemi, které sice z přísně halachického pohledu nemají žádnou autoritu, ale dávají ženě možnost získat informace i jinak. Protože rabínovou odpovědí na otázku se musíme řídit, jen když jsme mu tu otázku nejdříve položili, že... Konzervativní rabíni v tomto směru odmítli poskytovat komzultace a řekli, že v případě pochybností se má žena obrátit na svého gynekologa, který je v těchto otázkách kvalifikovanější.

Když to shrnu, tohorat hamišpacha je micva komplikovaná, která vyžaduje docela solidní motivaci, znalosti a technické zázemí. Pro ženy, které se potýkají s neplodností nebo mají problematický vztah ke svému tělu, může nad dobrým pocitem ze splnění micvy převážit frustrace a odpor. Harchakot mohou, ale nemusí, mít pozitivní vliv na manželský život. Asi málokterá touží diskutovat skvrny na spodním prádle s chlapem. A takhle by se dalo pokračovat dál. Klíčem k těto micvě je studium, které párům umožní se informovaně rozhodnout zda a jak...a ta zásadní část micvy, která leží na ženě, tak zůstane čistě ženskou záležitostí, ve která bude žena sama sobě autoritou s možností obrátit se pro radu na jinou ženu a rabína-chlapa z toho úplně vynechat. Takto může být tato micva příjemnější pro stávající uživatelky mikvaot a povzbudit ty, kdo zatím tuhle micvu brali jako něco "jen pro ortodoxní", aby se začali více zajímat a třeba i vyzkoušeli.

P.S. divadelní hru Hadar Galron "Mikve" jsem bohužel neviděla (i když bych moc ráda), informace čerpám z výše uvedených zdrojů, vlastních zkušeností a pár dalšíh webů (pro realistický pohled doporučuji třeba tento blog)

P.S.S. mluvím pouze o mikve pro ženy, muži nemají povinnost do mikve chodit a ti, kteří tak činí (hlavně chasidim, ale i ostatní, třeba před Jom kipur) neříkají při ponoru požehnání. A neabsolvují také dlouhé přípravy spojené s důkladným drhnutím celého těla. Takže žádné válení ve vaně!

P.S.S.S. mikve se nedá rituálně znečistit tím, že by se do ní ponořil někdo, kdo by se podle halachy ponořit neměl. I kdyby se do ní ponořila menstruující žena, na mikve to nemá žádný vliv, jen ta žena nebude očištěna, to je vše. Kdokoliv další ji může použít. Rituálně znečistit ji může leda balanit, pokud nedodrží správně postup vypouštění, čistění a napouštění. Je to jako se svitkem Tóry, ten také neabsorbuje rituální nečistotu.

Avi: Parašat Vajechi (Berešit 47,28 – 50,26)

  Parašat  Vajechi je poslední  parašou v knize Berešit, v I. Knize Mojžíšově. Je to takové rozloučení s Jákobem- Izraelem. Ten umírá, ale předtím požehná nejprve synům Josefovým a pak všem svým synům. Když žehná Efrajimovi a Manasesovi, říká: „Ten anděl, jenž mě vykupuje ze všeho zla, nechť v mém jménu a ve jménu otců Abrahama a Izáka žehná těmto chlapcům a ať se rozmnoží uvnitř této země jako ryby.“ (Berešit 48,16)

  Midraš ( Berešit Raba 97,3 ) vidí metaforu ryb jako narážku na židovskou žízeň po Tóře; ryba žije    ve vodě, ale když kapka dešťové vody spadne shora, ryba ji bude žíznivě pít, jako kdyby předtím nikdy žádnou vodu neochutnala. Podobné je to tomu, jako když je člověk ponořen do sladkých vod Tóry a najednou uslyší „chiduš“- novou myšlenku, vycházející z Tóry, vypije ji žíznivě a s potěšením, přestože na Tóru myslí po celý život.

  Rabín Josef Leib Bloch z Telše dotáhl tuhle rybí metaforu ještě dále. Poslechněme si jeho příběh       o Igorovi a rybách. Igor žil kdesi v zastrčené oblasti Ruska, kde nikdy nebyly ryby k dispozici. On ve skutečnosti nejenže nikdy ryby neochutnal, ale ani nevěděl, že taková stvoření vůbec existují. Jednou ale nadešel den, kdy Igor opustil svou primitivní vesnici, aby navštívil svého přítele v Moskvě. Jeho přítel se ho zeptal: “Je pravda, že jsi nikdy neochutnal rybu?“- „Rybu, co to je?“ odpověděl Igor.

  „Je to stvoření, které žije pod vodou – pojď, ukážu ti něco.“ – „Páni!“ vykřikl Igor. „Ono to může žít pod vodou…“ Igorův přítel na to neřekl nic; prostě hosta vedl k rybníku, ve kterém plavaly ryby. „Tak tohle jsou ryby“, řekl.  Igor na ně zíral v naprostém úžasu. „Nemůžu uvěřit tomu, co vidím!“

  „No, pokud si myslíš, že to je něco, počkej, až některou z nich ochutnáš“, řekl jeho přítel. „Jsou opravdu chutné!“ Pak přítel uchopil rybářskou síť, vhodil ji do vody a pak ji vytáhl. Vysypal na břehu ryby na zem. Ryby s sebou začaly mrskat. „Jaká je v nich energie!“ vykřikl Igor. „Jsou mnohem aktivnější mimo vodu než ve vodě!“  - „No, ne tak docela…“ odpověděl jeho přítel.

  Uplynulo několik minut a neživé ryby byly tak nehybné, jak jen to už může být. „Co se stalo?“ chtěl vědět Igor. „Víš,“ vysvětloval jeho přítel, „není to tak, že ryby mohou existovat dokonce i ve vodě- ono je to ve skutečnosti tak, že můžou existovat pouze ve vodě. Ryba se ti  na břehu mohla jevit jako aktivní a zdravá, ale ve skutečnosti ten její smrtelný proces začal hned, jakmile opustila vodu.“

  Rabín Bloch to pak uzavřel: „Někdy se setkáváme s lidmi, kteří žijí zcela bez Tóry a přikázání, a přitom se zdá, že žijí šťastným a vzrušujícím životem. Pohled na ně by vás neměl uvádět v omyl. Ačkoli se zdá, že s sebou „mrskají“, plni energie a nadšení, je to vše jen povrchní a prozatímní. Bez Tóry a přikázání je člověk zbaven skutečného zdroje života, a přestože to nemusí vědět, už se smeká po kluzkém svahu, který končí  selháním a prázdnotou.

  Mišna (Pirkej Avot 6,4) říká: „Toto je cesta Tóry: Pojídej skývu chleba se solí, pij vodu odměřenou, lehej na zemi, žij v utrpení, ale usilovně se zabývej Tórou. Když budeš takto JEDNAT, „budeš šťasten a bude ti dobře“ (Žalm 128,2). „Budeš šťasten“ – na tomto světě, „a bude ti dobře“ – na světě budoucím. Proč mišna přidává ta slova: „Když budeš takto JEDNAT“? Rabín Elijahu Lopian to hezky vysvětluje: „Představte si, že vám někdo říká: „Člověče, možná mi to nebudete věřit, ale nikdy ve svém životě jsem neochutnal víno. Můžete mi vysvětlit, jak to víno chutná?“ – „Dobře“, můžete říci, „jsem si jistý, že už jste ve svém životě ochutnal sladké pití a nejspíš i nějaké nápoje, které byly kyselé. No a chuť vína je takovou směsicí sladkého a kyselého.“

  V této odpovědi je samozřejmě určitá pravda, ale všichni chápeme, že nepřináší skutečnou chuť vína. Existuje jenom jeden jediný způsob, jak zjistit, jak víno chutná - ochutnat ho. Podobně nemožné je někomu vysvětlit, jak příjemný je na tomto světě život, který se točí kolem Tóry a micvot ,přikázání. Ti, kteří nikdy nezažili sladkou chuť učení Tóry, nemohou vnímat to nesmírné a nepopsatelné potěšení, které z něho člověk může mít. Musí se to jen vyzkoušet. Proto se v mišně píše: „Když budeš takto JEDNAT“- pokud to UDĚLÁŠ, pak si teprve uvědomíš a prožiješ radost, kterou ti učení Tóry přinese  v tomto světě.