Avi: Parašat Balak (Bemidbar 22,2- 25,9)

   Dnešní paraša ze IV. Knihy Mojžíšovy je notoricky známá, ale protože je barvitě vylíčená a obsahuje zajímavý děj, je stále velice populární.  Izraelci se už nezadržitelně blíží k zaslíbené zemi, vzbuzují obavy místních vládců, přes jejichž území by Izraelci jinak jen přešli. Ale oni Izraelce napadají a tak končí špatně. A zvěst o lidu, který si vybral Hospodin, se šíří. Nebudu vyprávět celý děj, který znáte, dotknu se jen několika drobností, kterých si všimli autoři midrašů ze sbírky Cena urena.

  Paraša začíná větou: „Balák, syn Sipórův, viděl všechno, co učinil Izrael Emorejcům.“ (Bemidbar 22,2). Konkrétně, že porazil krále Síchona a Óga. Pozorní autoři midrašů si všimli i takové drobnosti, že se tu nepíše Balák, král Moábu, jak by bylo běžné, ale jen Balák, syn Sipórův. Jako by mu srdce spadlo do kalhot. Králové, na které spoléhal, že ho ochrání, už padli. Ztratil odvahu a v podstatě už předem prohrál, přestal být králem. Jeho důstojnost, postavení  bylo pryč. Stál tu jen vystrašený Balák, syn Sipórův. Je tam i zmínka (22,4), že se Moáb radil s midjánskými staršími. Midraš to hned domýšlí.   Když viděli, že to izraelské vítězství nebylo dosaženo „normálním“, běžným způsobem, obrátili se na midjánské starší a řekli: „Mojžíš vyrostl mezi vámi. Řekněte nám, co je zdrojem jeho síly, která mu dává vítězství v bitvě?“ A oni mu odpověděli: „Mojžíšova síla spočívá pouze v jeho ústech, když se modlí.“ A tak si řekl Moáb: „Pošleme pro Bileáma, jehož síla je taky v jeho ústech a on je prokleje.“

  Bileám byl pohanský prorok. Byl prý astrologem. Když viděl, že hvězdy ukázaly zlý osud pro určitou osobu, tak ji proklel. A později, když ten zlý osud toho člověka  opravdu postihl, tak si lidé mysleli, že je to důsledek Bileámova prokletí. Proto i Balák bláhově věřil v moc Bileámova prokletí. Bileám měl určité prorocké schopnosti, které mu Bůh dal, ale protože  byl zlý, přišel o ně. A byl potrestán. Ale v té době ještě byl vyhlášenou věšteckou celebritou. Tušil, že se vydává na tenký led, když má proklínat Boží lid. Ale posílali za ním dary a čím dál významnější hodnostáře, tak své chamtivost a samolibosti nakonec podlehl.

  Když ti velmožové spali u Bileáma, Bůh k němu přišel a řekl mu: „ Kdo jsou ti muži ?“(22,9) Jakoby vševědoucí  Bůh chtěl zmást takovou otázkou Bileáma, aby se naopak naplnil jeho osud. Jestli má Bůh ve své vševědoucnosti takové mezery, mohl by snad přece jen proklít Izrael a On o tom ani nebude vědět.  Pak se odehrál zhruba nějaký takový dialog: Bileám řekl Bohu: “Tyto muže poslal Balák, aby proklínali Izrael.“ Bůh odpověděl: „Nechoď s nimi.“ Bileám řekl: „Budu je tedy proklínat ze svého domu.“  Bůh odvětil: „Nebudeš je proklínat!“  „Tak jim tedy požehnám“, řekl Bileám. A Bůh odsekl: „Jsou už dávno požehnaní, nepotřebují tvé požehnání.“ Znáte to, někdo vás nemá rád, věčně vám škodí a najednou se karta obrátí a ten samý člověk je vůči vám samý med a je až nepříjemně patolízalský. Taková falešnost je odporná i lidem, natož Pánu Bohu.

  Po určitých peripetiích ale Bůh přece jen dovolil Bileámovi, aby s nimi šel: „Když ti nabízejí odměnu, můžeš s nimi jít, ale musíš říci jen to, co ti řeknu.“ Bileám šel, ale ve svém nitru měl pořád utkvělou myšlenku, že se už  s Bohem nějak dohodne a nakonec  Izrael prokleje. Tomu nasvědčuje i to, že když se ráno Bileám opravdu chystal na cestu, „vzplanul Bůh hněvem, že jede, a Hospodinův posel se mu postavil do cesty jako protivník.“ (Bemidbar 22,2) Proč to všechno dohadování? Bez Boží moci by Bileámovo žehnání i proklínání bylo stejně jen prázdným slovem. Co tu máme jiného vidět? Bůh říká: „Nechoď, a pak „jdi“.  Všichni cítíme, že to „jdi“ je jaksi druhá volba, nic ke cti. Bůh nás vede, varuje, kárá, mluví k nám, ale nakonec  to rozhodnutí, ta svoboda volby, je naše, i se všemi důsledky.

  A Bileám se tedy vydává na cestu, jede na oslici, tak jak to všichni známe. Třikrát se jí do cesty postaví anděl, kterého Bileám nevidí. Potřetí je to v soutěsce, oslice nemá kam uhnout a jen klesne k zemi. Bileám je rozhořčen, zahanben před velmoži a tluče to nebohé zvíře holí.  Poslechněte si popis midraše, je to jako scénář ochotnické komedie.

  Bůh otevřel oslici ústa a ta řekla:  „Můžeš mě udeřit třikrát, protože máš v plánu proklínat lidi, kteří budou třikrát do roka chodit do Jeruzaléma na svátky.“  „Kdybych měl meč, byl bych tě zabil!“ vykřikl Bileám. Oslice odpověděla: „Chystáš se zničit celý národ svými ústy, ale na mě budeš potřebovat meč?“ Na to neměl  Bileám odpověď. Jeden z velmožů se zamyslel, a optal se Bileáma:“Proč nejedeš na koni, bylo by tě to důstojnější?“ „Nechal jsem ho v poli“, vytáčel se Bileám. Řekl osel: „Já jsem tvůj osel.“ „Můj osel na přepravu nákladu“, odtušil Bileám. „Aha, proto jedeš na mně“ , odsekl osel. „Jednou za čas se to prostě stane“ křičel Bileám. A po této konverzaci  Bileámovi Bůh otevírá oči a on vidí anděla s taseným mečem. Vrhá se k zemi a kvičí: „Nevěděl jsem, že přede mnou stojíš.“

  A zase je to ten falešný, patolízalský Bileám. Ale i velmožové jsou svědkem toho, že Bileám vlastně nic neví. Ten, který byl takový všeználek, všude byl dvakrát, měl tak úspěšné píárko...Je to velké ponížení pro člověka, který si pořád hrál na něco víc, než ve skutečnosti byl.

  Je to velké poučení i pro nás. Bůh po nás nechce nic než upřímnost, žádný velký „tyjátr“, hvězdné manýry, abychom se nestali po první opravdové krizi takovou tragikomickou figurkou jako byl Bileám, který byl nakonec pro smích i svému oslovi. Máme svobodu volby a pokud budeme brát Tóru vážně, nemusíme se dožít takových pádů. Protože jenom velmi povrchním lidem se může zdát, že ústa Mojžíše a ústa Bileáma jsou stejná.

Když to v synagoze vypadá spíš na parašu Noach než na parašu Balak

poslední dvy týdny byly fakt divoké. Minulé úterý jsme byli se Šmulim na očním, kde se definitivně potvrdilo, že zdědil moji oční vadu a musí nosit brýle. Zatímco oční vyšetření zvládl v pohodě, výběr brýlí byla náročná disciplína a nevybírali jsme podle ceny, vzhledu nebo čehokoliv jiného. Hlavní kritérium bylo, že si je zkusil a měl je na nose alespoň 10 sekund, aby optička mohla posoudit, jestli mu budou sedět. Naštěstí už druhé brýle seděly. Uf! Ve čtvrtek se nám špatně aktualizoval počítač a přestal fungovat, na kterém Eli homeofficuje, takže si jistě umíte představit ten stres. Ale po cca půl dni googlení a několika pokusech se nám podařilo ho zase zprovoznit. V pátek ráno šel Eli otevřít synagogu elektrikářům, kteří tam něco potřebovali udělat, ale dovnitř se nedostal, protože se zasekl zámek. A tak odvolal elektrikáře a sháněl zámečníka. Navíc, navečer přijela na svouji poslední návštěvu rabínská studentka, která u nás měla letos stáž. Když se s ní tedy Eli navečer sešel v synagoze, zjistil, že synagoga je pod vodou. Z odtokových kanálů uprostřed synagogy vytekla voda a na některýh místech zůstala stát, rozmočila koberce a několik krabic s knihami, které jsme dostali od jedné rodiny. Pro cestu na záchod jsme na podlahu museli položit prkna a chodit po lávce. Že to v synagoze v sobotu ráno na šacharitu poněkud zavánělo, je asi celkem zřejmé...Naštěstí byli všichni i přes okolnosti v dobré náladě a užili jsme si šacharit "live". Ale Eli byl ve stresu, protože za dva týdny (parašat Balak) má být v synagoze velká bar micva. V pondělí Eli sepsal i s majitelem sálu (protestantská farnost) zápis pro pojišťovnu a v úterý přijeli specialisti na čištění odtokových kanálů. Ti zjistili, že jedn kanál vede pravděpodobně do bývalé studny (hm, hm, proč se asi ulice, kde máme synagogu, jmenuje studniční???) a pokud je to tak, tak by tam právně žádná budova stát neměla. Hezké...Ve čtvrtek Eli zmobilizoval několik členů obce, aby mohli zvednout Aron ha-kodeš a odstranit zpod něj promáčený koberec, který v pátek vyzvedla specializovaná firma. Pokud si v tuhle chvíli kladete otázku, kdy Eli pracoval, tak vám mohu potvrdit, že byl celý týden fakt unavený...Ale uklízečna na příští týden už byla domluvená a vypadalo to, že bar micva proběhne v důstojných podmínkách (a pokud vytře nějakým obzvlášť silným přípravkem, tak to tam nebude ani moc zatuchle smrdět).

No a včera přišla dlouho očekávná bouřka po nekonečném týdnů tropických veder. Na jednu stranu úleva, protože v tom vedru se nedalo dělat vůbec nic. Na druhou stranu stres, jestli synagoga nebude zase plavat. Eli se tam šel dneska dopoledne podívat...a ano, už zase plave, snad i hůř, než minule.

Co teď? Modlit se, aby žádná další nepřišla mezi momentem úklidu synagogy a bar micva?? V tuhle roční dobu by to byl víc než zázrak. Sehnat jiný sál? Pro 45 lidí na poslední chvíli a v centru města? Uf!

A až vyřešíme akutní problém, bude potřeba přemýšlet, co dál, respektive kam dál...protože se studnou pod podlahou bychom si možná mohli udělat mikve, ale nemůžeme takhle fungovat. Navíc synagoga má prosklený strop a v zimě je tam děsná kosa a v létě na padnutí. Myslím, že tohle je poslední kapka (tedy, hodně kapek), před stěhováním...

V tomhle výklenku je normálně Aron ha-kodeš, po odstranění koberce ho prozatím odsunuli na místo, kde minule voda nedosáhla

A odtud se vzala voda

A tudy se můžete brodit na záchod...

Avi: Parašat Korach (Bemidbar 16,1 – 18,32)

   V knize Bemidbar  ( = na poušti) a zvláště v naší paraše Korach se kupí problémy. Špehové se vrací ze zaslíbené země a až na výjimky nesou špatné zprávy. Svoboda už není tak atraktivním zbožím a vzpomíná se na pivo v Egyptě za korunu a sedmdesát halířů. Ke všemu je tu spor o prestiž. Korach přitáhne k Mojžíšovi a Áronovi s partou nabroušených chlapíků. Je jich rovnou 250 a upírají svým vůdcům jejich výjimečné postavení. Brzy zapomněli, že díky Mojžíšovi a Áronovi, a jejich úzkému vztahu k Hospodinu, mohli zažít vysvobození z otroctví a všechny ty úžasné zázraky…

  Hned v prvním verši se píše, že: „Korach vzal…“ ty muže, které zbuntoval proti Mojžíšovi a Áronovi. V knize Přísloví král Šalomoun říká: „Kdo usilovně hledá dobro, hledá Boží zaslíbení, kdežto kdo se pídí po zlu, toho zlo postihne.“ (Mišlej -Přísloví 11,27) To znamená, že ten, kdo se modlí, aby se všechno dařilo jeho příteli, plní Boží vůli. O tom naši moudří řekli: Pokud se někdo modlí za něco     pro svého přítele, a on to také potřebuje, jeho potřeba bude splněna jako první, přednostně.

  Vůdce své generace se má modlit za celou generaci, jak říkali naši moudří : Pokud někdo nešťastnou náhodou zabil někoho jiného, musí zůstat v jednom z těch svatých, útočištných měst až do té doby, než zemře kohen gadol – velekněz. Protože se asi ten kohen gadol dost nemodlil, aby k takovému náhodnému zabití nedošlo, a teď si tedy přeje jeho smrt ten, kdo by chtěl opustit útočištné město.

  Král David se taky modlil za Izrael, jak říká verš: „Já, když byli nemocní, jsem chodil v rouchu žíněném.“(Žalmy -Tehilim 35,13) Ano, tak se chová skutečný vůdce národa.

  V midraších jsem ještě v této souvislosti našel pěkné varování před bohatstvím a špatnými manželkami. Když někdo vyhledává neštěstí pro jiné, neštěstí na něj přijde jako na prvního. Jak říká král Šalomoun: „Kdo doufá ve své bohatství, padne.“ (Mišlej- 11,28) Pokud se spoléhá na své bohatství a plánuje s ním zlé pro ostatní, padne i se svým bohatstvím, jak říká verš : „Je zlý neduh,, který jsem pod sluncem viděl: vlastníkovi je ke zlému bohatství, jež střeží.“ (Kohelet - Kazatel 5,12). Někdy to bohatství člověku přináší zlo, protože pak je díky němu ztracen v tomto i příštím světě. Ve sbírce midrašů Cena urena se také píše:  Zjistili jsme, že na světě byli dva mimořádně bohatí muži. Jeden z nich by Žid a jeden Amálekita. Korach byl Žid, Haman Amálekita a oba byli připraveni o oba světy. To se jim stalo proto, že poslouchali své manželky. Byla to Hamanova manželka, která navrhla, aby postavili šibenici, na kterou pověsí Mordechaje a nakonec na ní byl oběšen sám Haman. A také Korach poslouchal svoji ženu, když ho popichovala proti Mojžíšovi, a pak přišel i jeho pád.

  Když přišel Korach ze svatostánku, jeho žena se ho zeptala: „“ Copak tě dnes zase Mojžíš naučil?“ Korach odpověděl: „Učil nás na téma talitu a cicit – třásní. Jak má být na talitu modrá nit.“ Jeho žena řekla: „Víš co, udělám talit celý z modrých nití, schválně, co ti na to ten chytrák poví.“ Stejným způsobem se snažili zesměšnit Mojžíše, když se ho ptali na mezuzu: „Má být mezuza umístěna i na veřejích domu, v němž je plno svitků Tóry? Vždyť v mezuze je jen malý oddílek Tóry?“ Odpověď Mojžíše zněla ano a ti chytrolíni se popadali za břicho. Bylo to pouhé provokování a ne touha plnit co nejlíp Boží přikázání.

  Na něco takového by člověk musel mít  Boží trpělivost. Když se v takovém počtu postavili Mojžíšovi, čteme tam: „Když to Mojžíš uslyšel, padl na tvář.“ (16,4) Mojžíš padl na tvář, protože to byl už jejich čtvrtý hřích. Po hříchu zlatého telete se Mojžíš modlil, a když reptali proti Bohu, modlil se, a když se vrátili vyzvědači, znovu se modlil. Když ale Korach promluvil, Mojžíš se začal bát a pomyslel si: „To je počtvrté; zřejmě Bůh mé modlitby nepřijímá.“

  Zajímavý postřeh k tomu má i Ramban: Proč padl na tvář jen Mojžíš a ne taky Áron? - Protože Áron se nechtěl zapojit do konfliktu. A jsme u toho, co chci dneska zdůraznit: nelze vždycky zůstat stranou, i když zrovna nejsme ti, kdo si ve střetech libují. Proto se také judaismus neztotožňuje s pacifismem. Pacifismu je protivný každý konflikt, odmítá každé zabíjení , takže rezignuje i na obranu nevinného člověka, když tato obrana vyžaduje zabití agresora. Víme, kam takové ustupování vedlo před II. světovou válkou. Nic nebylo Hitlerovi dost, každý ústupek jen posiloval jeho chuť k další agresi. Kdo z normálních lidí by chtěl válku a násilí, proto je pacifismus vždycky tak líbivý. Naivitu pacifismu nejlépe vystihuje vyjádření ikony pacifismu, Mahátmy Gándhího, po Křišťálové noci v roce 1938. Gándhí tenkrát radil německým Židům: Jsem si jistý, že nejvíce kamenných německých srdcí ustoupí, pokud jen Židé přijmou pravidla nereagování na násilí… Kam to vedlo, všichni víme. Ve skutečnosti je pacifismus, tváří v tvář opravdovému zlu naprosto bezmocný, neúčinný a v podstatě garantuje to, že zlo může jednat a vraždit nevinné a zranitelné lidi zcela beztrestně. Paradoxně se tak pacifismus místo překonání zla stává jeho spojencem, i když neúmyslným.

  To spojení s pacifismem jsem vybral úmyslně. Sám opravdu nesnáším konflikty a vyhrocené situace. Někdy je ale potřeba vystoupit ze své komfortní zóny, aktivně vystoupit proti zlu, proti různým diktátorům, kteří i dnes ukrajují území okolních států, kašlou na lidská práva… Jsou hodnoty, kvůli kterým stojí za to jasně vystoupit ze stínu a zariskovat, že reflektor toho zlého zamíří na nás. To jsou chvíle, kdy nesmíme ztratit svou tvář, aby jiní na svou tvář nemuseli padnout.

Cicit?

 Dneska mi zase do mailu přistál Šmílův Daf k aktuální paraše, kde autor, kromě překladu výchovných principů rabiho Sackse (které vřele doporučuji k přemýšlení) také mluví o cicit a o velkém a malém talitu.  O rozdílu mezi nošením velkého talitu, který je řekněme určitý "statement" a malého talitu, kdy o cicit víme jenom my (tedy za předpokladu, že nám cicit nevlají u kolen, že...to je pak taky takový statement).

Že nosím velký talit, to o mně všichni víte, dokonce jsem si i tři ušila. Velký talit u žen už nikoho v progresivních komunitách nešokuje. Některé ženy ho nosí, některé ne, ale už z toho nikdo nedělá haló. V Evropě je určitý "statement", když žena nosí kipu, to tady na rozdíl od USA není zrovna běžné a vyvolává to smíšené reakce (já osobně kipu nenosím, nosím čelenku nebo jako čelenku uvázaný šátek). Vzhledem k nízké prevalenci užívání tefilin v progresivních komunitách je určitý "statement" i používání tefilin. Ale tady si nejsem jistá, zda vás to víc zařazuje jako bojovnici za rovnoprávnost v micvot a nebo za "mešuge frum" (tedy přehnaně zbožného/zbožnou).

Ale talit katan? Slyšel někdy někdo o ženách, co by nosily malý talit? Kdysi v dobách přípravy na konverzi mi otázka nošení malého talitu probleskla hlavou, ale nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Malý talit, to bylo něco, co nosí ortodoxní muži. Navíc, nosit cicit není povinnost-povinnosí je, mít cicit, když už si náhodou obléknete něco, co má čtyři cípy. Pokud nic podobného nenosíte, žádné cicit nepotřebujete, ani jako muž. Micva cicit pro mě byla splněná velkým talitem. Tečka.

Ale ten dnešní Daf ve mě vzbudil zvědavost a zběžný průzkum internetem ukázal, že jiné ženy přede mnou už o nošení malého talitu přemýšlely. Zejména tedy o faktu, že v obchodech žádný talit, který by svým střihem vyhovoval ženkým potřebám, nenajdete. A některé se vrhly i na domácí výrobu, jako třeba konzervativní rabínka Danya Ruttenberg, autorka knihy o tom, jak najít duchovní naplnění i při přebalování plínek-Nurture the Wow. A ta i sepsala malý návod, jak na výrobu malého talitu, který bude odpovídat ženským křivkám.

Přiznávám, že mi nasadila brouka do hlavy. Ne, nechystám se hnedka po šabatu začít párat tílko a vyrábět na něm čtyři cípy. Ale možná se do toho jednou pustím. Alespoň na zkoušku...