Avi: Parašat Behaalotcha (Bemidbar 8, - 12,16)

   V dnešní paraše Behaalotcha můžeme číst větu, která je takovým Božím vysvědčením pro Mojžíše. Píše se tu: „A ten muž, Mojžíš, byl velice pokorný, nejpokornější ze všech lidí na celé zemi.“ (Bemidbar 12,3). To zní báječně. Ale mně to připomnělo jeden vtip. Ráno, po svatební noci, říká Rebeka svému muži, Šmulikovi: „Drahoušku, ty jsi ze všech nejlepší!“ A Šmulik si v tu chvíli uvědomil, že se stal součástí nějaké soutěže…

  Proč mě to tak napadlo? Asi proto, že ani v pokoře se nedá soutěžit a vyhlásit vítěz. Ten, kdo by chtěl být tím nejpokornějším na celém světě, by měl být rovnou vyřazen ze „soutěže“. Tady, samozřejmě, s tím vyhlášením přišel text Tóry. Nemá to nic společného s naší snahou zaujmout a být viděn jako ten nej. Je ostatně v podstatě pravidlem, že ty opravdové osobnosti, vědci, umělci, sportovci, ale i skutečné, státnické osobnosti bývají skromní, pokorní lidé. A to bez ohledu na to, jestli jim to u ostatních lidí přidá na kladném hodnocení, nebo naopak.

  Asi nejlepší je uvést nějaký příklad. Někdo si prostě nedá poradit, ani když je hloupý a bezvýznamný. Horší je ale to, když už někdo není tak hloupý a jeho význam už taky není zrovna zanedbatelný. Může růst ego a vzdálenost od pokory se začíná zvyšovat. A když se objeví pochlebníci, kteří dotyčného ujistí o jeho jedinečnosti, měla by už začít blikat červená signálka - pokora dostává na frak. Jedním z aspektů pokory je právě ochota vyslechnout druhého člověka bez jakékoli povýšenosti, a klidně přijmout rady, poučení od druhých, i když se to nevylíhlo v jeho geniální hlavě. A teď ten příklad:

  Chajim byl žákem manchesterské ješivy. Vážně ale onemocněl a zotavování probíhalo velmi pomalu. Tři měsíce ležel na lůžku. Než se dostatečně uzdravil tak, aby se mohl vrátit do ješivy, začaly letní prázdniny. Manchesterský roš ješiva, rabín Jehuda Zev Segal, se zdráhal pustit Chajima dál a vysvětlil rodičům, že chlapcova dlouhá nepřítomnost v ješivě ho nemohla dostatečně připravit k postupu. Chajimův rabín, stejně jako další členové vedení ješivy se s názorem roš ješivy shodli.

  O chvíli později přijal roš ješiva telefonát od rabína Avnera Hechtera. Rabín Avner, který neznal roš ješivu osobně, byl přítelem Chajimovy rodiny a byl s jeho situací důvěrně obeznámen. „Respektuji názor váš, jako roš ješivy, že Chajim není připraven postoupit dál,“ začal rabín Avner, „ale Chajim je velmi nešťastný z té vyhlídky, že zůstane za svými vrstevníky pozadu. Obávám se, že když nepostoupí, mohlo by to na něj mít nepříznivý emocionální dopad. Chajim je plachý, uctivý chlapec a nechce dát takové pocity najevo roš ješivovi, jehož názoru si velice váží. Řekněte mi, prosím, existuje snad nějaká možnost, že by přece jen mohl postoupit?“  Roš ješiva se odmlčel a přemýšlel nad tou situací. Nakonec řekl: „Uděláme to takhle: podpoříme Chajima tak, jak jste to navrhnul. Zároveň budeme pečlivě sledovat jeho pokrok, abychom se ujistili, že nezůstává pozadu. Nejlepší způsob, jak to udělat, bude jeho pravidelné testování. Nechci, aby to testování prováděl kdokoli z ješivy. Vím, že rabíni sdílí moje pocity, že Chajimův postup by měl být odložen. Obávám se, že tento názor může zabránit tomu, abychom byli všichni dokonale objektivní, když budeme sledovat Chajimův pokrok. Najdu někoho, kdo tu situaci nezná a kdo k tomu ještě nemá vytvořený názor.“

  Když začal nový školní rok, Chajim postoupil s ostatními. Pracoval velice tvrdě a byl pravidelně testován. Roš ješiva byl nadšený, když ho zkoušející informoval, že se Chajimovi daří velice dobře. Chajim stále pokračoval v pokroku ve svém učení a stal se z něj prvotřídní talmid chacham.

  O několik let později se rabín Avner setkal s roš ješivou a snažil se mu představit: „Jmenuji se Avner Hecht. Roš ješiva znal mého otce.“ Roš ješiva se podíval přímo do očí mladého muže a řekl: „Ano, vím, ale ty se nemusíš identifikovat jako syn svého otce. Můžeš říct, kdo jsi ty sám. Ty jsi ten, kdo zachránil nešamu (duši) našeho milého talmida, našeho drahého žáka Chajima!“

  Takové plody může přinést jen pokora, v tomhle případě pokora roš ješivy.

Poznámka ke knize Růt

 Oba s Elim máme rádi přístup masorti rabína Ješaji Dalsace, který působí v komunitě Dor Vador v Paříži. Proto jsme se dohodli, že spolu leto budeme koukat na jeho kurzy k pěti megilám, které se čtou o svátcích (Ester, Píseň písní, Růt, Pláč a Kazatel). Začali jsme nadějně knihou Ester, ale na Píseň se nedostalo (příští Pesach to jistí)  teď jsme konečně dohnali Růt. Celý výklad tady interpretovat nebudu, kdo umí francouzsky, může si ho poslechnout zde.

Ale zaujal mne jeho výklad k poslední kapitole, kde Boaz vyjednává s druhým vykupitelem o tom, kdo vykoupí od Noemi pole, které zdědila a dostane Růt nádavkem. Vždycky mě překvapovalo, že druhý vykupitel není uvedený jménem a je to jenom "ten a ten". Rabín Dalsace přináší zajímavé vysvětlení, které se váže k faktu, že kniha Růt byla napsána v době po návratu z babylónského zajetí, ačkoliv dějově se odehrává v době soudců a tvoří přechod mezi tímto obdobím a obdobím králů. 

Kniha Růt je v určitém smyslu polemikou proti politice Ezry a Nehemiáše, kteří chtěli "očistit národ" a nutili muže aby zapudili svoj nežidovské manželky. Růt nejen, že není židovka, ona je dokonce moabitka a Tóra výslovně říká, že Moabité nesmí vstoupit do společenství Izraele. Když "ten a ten" zjistí, že by k Noeminu poli dostal navíc moabitku Růt, odmítne. Vždycky jsem to odmítnutí chápala tak, že stejně jako Onan nechce plodit dítě, které by de fakto patřilo do rodu Elimecha, takže by z něj ve výsledku nic moc neměl. Jen na rozdíl od Onana to prostě řekl rovnou a na férovku. Rabín Dalsace ale odmítnutí interpretuje jinak-"ten a ten" se nebojí o dědění kusu pole, ale o svůj čistokrevný rodokmen, který by sňatek s moabitkou mohl těžce poškodit. Co by na to řekli lidi?! Poučení z příběhu je pak jasné-Boaz nekoukal na to, odkud Růt je, ale na její charakter a dobrotu a jejich pravnuk se stal největším izraelským králem a jednou z jeho rodu vzejde Mesiáš. Ten, co se tak strachoval o svůj čistý rodokmen nakonec ztratil i jméno a je z něj jenom "ten a ten".

Konečně půjdeme zase do synagogy!!! Jupííííííííííííííííííí

 Na nadcházející šabat se těším jako malá holka-konečně zase půjdeme na šacharit do synagogy, naposledy jsme tam byli v říjnu...

Nemůžu se dočkat, protože z toho věčného zoomování se mi už dělá zle (a děsně mě to nebaví), ale je fakt, že nám to změní šabatovou rutinu. V pátek zase budu čekat, až se Elie vrátí ze synagogy a Šmuli už tou dobou bude (snad) chrnět, v sobotu musíme zvládnout logistiku s malým dítětem v synagoze, když tam byl Šmuli naposledy, tak ještě ani nechodil, jen lezl. Teď nejen chodí, ale taky mluví, zpívá a tak vůbec. Jsem na to hodně zvědavá, jak se bude chovat a jak to zvládneme. Každopádně spolu budeme muset odejít dřív, aby se doma včas najedl a šel spát, ideálně dřív, než Elie dorazí se studentkou rabínkou na oběd. Ano, budeme mít na oběd hosta!!! To je skoro na šehechjanu...

O šabatu budeme číst parašu Naso, držíme trieniální cyklus a letos jsme tedy ve druhé třetině a budeme číst proceduru ženy podezřelé z cizoložtví (sota) a nazíra. Trieniální yklus držím hlavně z praktických důvodů-nikdo, ani rabínští studenti ani já, Elie a ještě jeden pán, který občas čte, nejsme schopni připravit příliš dlouhý text. Já na tenhle šabat připravuju dvě alijot, dohromady 20 veršů a to je tak moje maximum, které jsem v běžném domácím provozu schopná zvládnout. A rabínští studenti na tom obvykle nejsou o moc lépe (tahle studentka čte velmi obstojně, ale i tak má ještě spoustu dalších věcí, které musí stíhat).

 Já s Elim čteme právě tu část o ženě podezřelé z cizoložství, Elie navíc už přes rok studuje každou neděli večer talmudický traktát Sota. Je zajímavé, jak to, že jeden až dva týdny připravuju svoje čtení, mění můj vztah k danému textu. Když se učím kantilaci, musím si všímat každého detailu, neobvyklých spojení kantilačních značek. A zároveň mě to nutí o textu přemýšlet. Sota je hodně zvláští rituál, někdo říká, že to je v první řadě ponižující procedura pro tu ženo, jiný říká, že je to naopak skvělý prostředek k usmíření manželství a chorobného žárlivce, protože je jasné, že z trochu prachu a inkoustu ve vodě se nikomu nemůže nic stát (leda by žena byla skutečně provinilá a hrůzou z kletby by to s ní na místě švihlo). Navíc žena se v případě viny prostě mohla přiznat. Muž by se s ní rozvedl a pro ní by nastaly těžké časy, ale pořád je lepší být rozvedená než mrtvá. I rabíni z tohohle rituálu byli celí nesví a učí, že stejně jako rituál egla arufa (sražení vazu jalovici, když dojde k vraždě mezi dvěma městy a není jasné, kdo ji spáchal), tento rituál přestal fungovat, když se nepravosti příliš rozmohly.

V textu je jeden zajímavý moment-když žena odpovídá knězi "amen, amen" předtím, než vypije hořkou vodu. Proč dvojitý amen, stačil by jen jeden. Přijde mi, že je to echo k situaci, kdy anděl zavolal na Abrahama: "Abrahame, Abrahame". Abraham byl odhodlaný prokázat svou oddanost Hospodinu obětováním svého milovaného syna Izáka a anděl ho zastavil. Žena je odhodlána prokázat svou nevinu a podrobit se rituálu a svým dvojtým amen vyzývá kohena k pokračování v celé proceduře. Myslím, že to je moment, který má interpretační potenciál, ale obávám se, že o tom ještě budu muset chvíli přemýšlet...

Avi: Parašat Bemidbar (Bemidbar 1,1 – 4,0)

 Skončili jsme čtení III. Knihy Mojžíšovy – Sefer Vajikra. Dnes začínáme číst IV. Knihu Mojžíšovu – Bemidbar. Jak už z překladu názvu vyplývá, děj se odehrává na poušti. Je to rozhodující čas, kdy se pokolení, které strávilo celý život v Egyptě, v otroctví, dostává na svobodu a učí se v ní žít. Není to lehký čas, ale právě v něm se vytváří Izrael jako národ. Začátek této knihy ale může fakt nudit. Nejdříve se všichni podle svých pokolení přepočítávají, pak se určuje, kdo jak bude pochodovat a tábořit. Zdánlivě obyčejné technikálie, které čtenář rychle projede, nebo rovnou přeskočí. Ale Tóra k nám dokáže mluvit i v těchto pasážích.

  Píše se tam například, že: „Izraelci budou tábořit každý u svého praporu, pod znaky svého otcovského domu.“ (2,2) Raši píše, že každý kmen měl prapor, vyrobený ze sametové látky, zbarvený podle barvy drahokamu, který kmeni patřil na chošenu – náprsníku velekněze. Podle Chizkuni a Cror HaMor prapory obsahovaly jména patriarchů. Rabi Bechaje  a Ramban zase píše, že na Rúbenově praporu byla postava člověka, který představuje Rúbena, který z pole přinesl mandragoru ve tvaru člověka (Berešit 30,14). Když kdysi probíhal zápas Jákobových žen, do kterého jak Ráchel, tak i Lea zapletly i své otrokyně, ve snaze mít s ním děti, připletl se do tohoto souboje i Rúben, syn Ley. Přinesl z pole - jak píše ekumenický překlad: jablíčka lásky, jak píše rabi Sidon: fialky. Tak jsem se na to podíval a všichni mají pravdu - mandragoře se říkalo jablíčka lásky a kvete fialově. Je to nebezpečná droga s hypnotickými účinky a může taky způsobit smrt. Ale údajně se používala i ke svedení mužů a řadě dalších poťouchlostí. Schválně si o tom znovu počtěte… Takže proto měl Rúben na praporu postavu člověka.  Prapor Judy tam měl lva protože, jak je známo, Juda je přirovnáván k mocnému lvu (Berešit 49,9). Efrajimův prapor měl obraz býka, protože Josef byl nazýván „bechor šoro“ – jeho prvorozený býk (Devarim 33,17) a na Danově praporu byla znázorněna orlice. A toto jsou také lidské a zvířecí tváře v Ezechielově vidění svatého trůnu (viz Ezechiel 1,10).

  Zajímavé je i to, které kmeny spolu byly na jednotlivých stranách. Juda, Isachar a Zabulón kráčeli     po východní straně. Protože Juda je přirovnáván ke lvu, který kráčí v čele, i on kráčel vpředu                na východní straně. Isachar studoval Tóru a činil dobré skutky a tak doprovázel Judu. Zabulón se zabýval obchodem a tak se dá říct, že zajišťoval proviant. Každý měl svůj úkol a doplňovali se.

  Rúbenův prapor byl na jihu, protože Rúben byl kajícník. On jako první zachránil Josefa před smrtí, kterou mu chystali jeho bratři. Z jihu přichází plodné větry, které přinášejí potřebný déšť a rosu, požehnání lidem. Proto šel Rúben po jižní straně. Šimon pochodoval vedle Rúbena spolu s Gádem, protože byl velmi silný. To nám zase, podle midraše ukazuje to, že ten, kdo chce činit pokání, musí být velmi silný, aby se postavil svému vlastnímu zlému sklonu. Přesně tak, jak nás to učí naši moudří v Pirkej Avot (4,1): „Kdo je mocný? Ten, kdo ovládá svůj pud.“

  Na západní straně kráčel Efrajim, Manases a Benjamín. Protože Jerovam, jeden z Efrajimových potomků byl hříšník, Efrajim byl umístěn poblíž kajícníka Rúbena a Isachara, který studoval Tóru, aby se naučil činit pokání a studovat Tóru.

  Čtvrtým praporem byla vlajka pokolení Dan na severní straně, protože Dan sloužil modlám. Pokolení Dan uctívalo dvě telata, jedno v Bet El a druhé v Dan. Přinášeli tak temnotu a proto stáli na severní straně, kde není slunce, sluneční světlo. Tento směr se nazývá cafon (sever), protože jeho slovní kořen znamená „skrytý“, protože slunce je z této strany skryto. U něj se utábořili Ašer a Neftalí, aby mu osvětlili cestu. Požehnáním Ašera a Neftalí bylo požehnání oleje a sladkých pochoutek, které osvětlují oči člověka. Mohli tak při té dlouhé pouti přinést světlo do zatemněných očí Dana.

  Uprostřed byl svatostánek, ten byl ze všech stran obklopen Levíty. Když se měli zastavit a utábořit, čteme tuhle instrukci: „Budou tábořit opodál kolem stanu setkávání čelem k němu.“ (2,2)

  Co mě na tom fascinuje, je to, že je tu praktický návod pro každou náročnou cestu pouští, pandemií a dalšími trampotami života. Jak se tedy vytvářel Izrael na poušti? Je to zdánlivě jednoduché. Stáli tu vedle sebe a měli zájem na tom, aby nikdo z nich nepadnul. Pomáhali si podle svých různých schopností. Každý byl jiný, s každým se ale počítalo. Proto se této knize taky říká Numeri a začíná sčítáním. Počítalo se s tím, že je někdo slabší a potřebuje jištění, třeba dvojnásobné jištění. V čele byli schopní vůdcové, kteří osvědčili svoje schopnosti a opravdovou zbožnost, spravedlnost. I ti Levíté uprostřed byli ke svatostánku nejblíž proto, že se neklaněli zlatému teleti. A všichni, ať už tábořili na jakékoli straně, všichni byli otočeni čelem ke stánku, měli před očima stánek setkávání, to živé setkání s Bohem. Když se toho drželi, byli silní k neporažení. A když zrovna neremcali, mohl je i takový Ezechiel vidět jako Boží trůn, přesně tak, jak o tom píše midraš. Svoboda je totiž odpovědnost a spoluodpovědnost, bez toho to nefunguje.

Avi: Parašat Emor (Vajikra 2,1 – 24,23)

  Ve III. knize Mojžíšově, Sefer Vajikra, se můžeme dočíst o Boží výzvě. Ta nás zavazuje ke zvláštnímu vztahu ke kohenům, ke kněžskému rodu, který sloužil v jeruzalémském Chrámu. Máme koheny posvěcovat, mít je za svaté.  Píše se tam: „Proto ho (kohena) drž za svatého, jelikož obětuje chléb tvého Boha, a budiž ti svatý, jelikož svatý jsem já, Hospodin!“ (Vajikra 21,8) Rema, krakovský rabín a známý halachický autor, Moše ben Israel Isserles, k tomu uvádí: „Je zakázáno využívat kohena (tj. využívat jeho služby, jeho práce) dokonce i dnes, protože to je srovnatelné s nezákonným používáním „hekdeš“ (vlastnictví Chrámu). (Šulchan Aruch 128,45). A Chofec Chajim k tomu v díle Mišna Berura (174) dodává: „proto Tóra říká: „Posvětíš ho…“

  Dnes neexistuje Chrám, je dávno srovnaný se zemí. Ale je nám taky řečeno, že jsme národem kněží, svatým společenstvím. Určitě ten požadavek platí na naše vztahy obecně a to nejen v rámci židovských komunit. Máme prostě druhého člověka upřímně ctít a nijak ho nezneužívat, protože každý má v očích Božích nesmírnou hodnotu.

  Dnes bych to chtěl ilustrovat na dvou příbězích, které se vypráví o panu Marguliesovi. Ten, když v Americe zemřel, tak mu přišel na pohřeb jeho španělsky mluvící soused. A jeho dcera, která uměla anglicky, vysvětlila pozůstalým, proč její otec chtěl přijít na pohřeb a vyjádřit jim svou soustrast. Říkala: „Před nedávnem jsme byli vykradeni. Přijela policie, posbírala informace a sepsala zprávu. Ani náznakem nám neprojevila nějaký soucit. Bylo to všechno tak odcizené - stejně jako naše věci. Pak přišel pan Margulies a očividně rozrušený s námi spoluprožíval tu naši situaci a naše ztráty. Můj otec si tohoto projevu soucitu moc vážil a nikdy na něj nezapomněl…“

  To je ten širší projev toho, že je pro nás každý člověk vzácný, se všemi jeho trampotami. Někdy stačí trochu ohleduplnosti a porozumění a hned je na světě líp. A teď ještě jedna historka o tomhle panu Marguliesovi, tentokrát z války a týkající se přímo kohena, čili toho dnešního verše.

  Ten příběh se odehrál během posledních let druhé světové války. A místem, kde se odehrával, byl nechvalně známý koncentrační tábor Buchenwald. Eliezer Cadok Margulies byl jedním z „mazáků“, pamětníků toho tábora, protože tam byl od začátku války. Že tam pan Margulies přežil tak dlouho v tak nelidských podmínkách, to byl prostě stejný zázrak jako třeba mana nebo křepelky na poušti. Němci ho přidělili na práci v lomu a on jako zázrakem dokázal každý den splnit předepsanou normu vytěženého kamene. Zdálo se, že Němci měli k panu Marguliesovi, který byl klidný, sebevědomý, laskavý a ohleduplný jak k Židům, tak i k ostatním, jakousi zdráhavou úctu – nepřiznaný respekt.

  Jednoho dne dorazil do tábora transport maďarských Židů. Mezi nimi si pan Margulies všiml chasidského bachura, žáčka ješivy. Tento klučík vypadal hodně hubeně a křehce. Pan Margulies si hned uvědomil, že tento chlapec je hlavním kandidátem na okamžitou smrt rukou nacistů jako „zbytečný, vychrtlý Žid.“ Pan Margulies přistoupil k veliteli a řekl: „Byl bych schopen v lomu dosáhnout ještě lepších výsledků, kdybych měl pomocníka. Chtěl bych požádat, aby se mým pomocníkem stal chlapec, David Katz, který dorazil s nejnovějším transportem.“ – A stalo se, že mu velitel vyhověl.

  Několik dní šlo všechno dobře. Namáhavou práci panu Marguliesovi David usnadnil nejen fyzickou pomocí, ale taky díky povznášejícím hovorům mezi nimi. Jednoho dne se David zmínil, že je kohen. Pan Margulies byl ohromen. „Kohen? To jsem neměl tušení! Nemůžu tě nechat, abys mi v té otrocké práci pomáhal! Halacha to zakazuje!“

  David byl z té reakce zaskočený taky. „Nemůžu pro tebe pracovat? Ale tohle je moje nejlepší šance, jak zůstat naživu! Když přestanu, Němci řeknou, že jsem k ničemu…“ Jako uklidňující gesto položil pan Margulies ruku na bachurovo rameno. „Neboj se, Davide, ani by mě nenapadlo udělat něco, co by mohlo tvou situaci zhoršit. Zůstaneš tu se mnou. Když se nebude nikdo dívat, budu dělat práci za nás oba a budeš mi dělat společnost. Když nás někdo přijde zkontrolovat, popadneš nástroj a pustíš se do práce. A tak to taky udělali. A tohle jejich partnerství vydrželo až do konce války. Potom se jejich cesty rozešly a po mnoho let ani jeden nevěděl, co se stalo s tím druhým.

  O třicet let později přijal pan Margulies, který nyní bydlel ve Washington Heights, telefonát. Rabín Katz z Williamsburgu ho chtěl navštívit. Pan Margulies si nedovedl představit, proč by ho chtěl nějaký chasidský rebe navštívit. Ale volajícímu řekl, že je vítán a ať přijde. A poprosil svou ženu, aby připravila nějaké pohoštění. Později toho večera zaklepal na dveře Marguliesových chasid královského zjevu. Byl to rabín David Katz, nyní roš ješiva a autor mnoha knih. „Mnoho let jsem po vás pátral, pane Margulie. Nedávno jsem se dozvěděl, že patříte ke kehile tady ve Washington Heights a podařilo se mi vás najít. Přišel jsem vám říci: děkuji, děkuji, děkuji za záchranu mého života a darovat vám knihu, kterou jsem napsal, jako hakarat hatov – projev vděčnosti, kterou k vám cítím.“

  Teprve teď se rodina pana Marguliese dozvěděla o tom, co udělal za války, aby zachránil život židovského kluka – kohena – a s jakou velkou obětí naplnil tuto micvu.