Pesach challenge 2021

Letošní Pesach bude opravdová výzva. Nejen proto, že koronavirus řádí v plné síle. Koneckonců, s různými, i velmi drasickými, omezeními žijeme už rok  tak jsme si na ně chtě nechtě zvykli. Objednávání přes internet všeho možného, zoomování, to všechno už je dneska pro většinu lidí rutina.

Začátek letošního Pesachu ale nekoliduje jako v předešlých letech s Velikonocemi (kdy jsme si tím pádem nemuseli vybírat tolik dovolené), on navíc připadá na sobotu večer. To znamená, že to, co bychom normálně dělali na Erev Pesach, musí být hotovo už před začátkem šabatu. Chamec budeme hledat už ve čtvrtek večer, spálíme ho v pátek ráno a na šabat už to doma musí být pesachdik. Až na to, že na dvě ze tří  šabatových jídlel (večeři a oběd) potřebujeme něco, nad čím můžeme říct "...hamoci lechem min ha-arec" a na Erev Pesach, který bude právě o šabatu, nejíme macesy, aby jejich chuť pro nás byla při sederu nová. Co s tím?

Možností je několik. Ta, kterou vám budou všechny dnešní ortodoxní weby cpát, je ta, že si na šabat necháte malé množtví chamecu, který použijete na moci. Tedy, že budete hledat chamec ve čtvrtek večer, spálíte chamec v pátek dopoledne, ale neodříkáte "al chamira..." (nulifikace nenalezeného chamecu, protože tím byste za prach prohlásili ty chaly, nebo pity nebo něco podobného, co si schováváte na šabat), pak v pátek večer a v sobotu dopoledne (veškerý chamec musí zmizet z domu do cca 10h dopoledne, přesný čas vždy závisí na tom, kde se nacházíte a bývá vyznačen v luachu, nebo ho lze dohledat na internetu). Ubrus je vyklepán venku a následně uložen k chamecovým věcem, je třeba dávat pozor, aby drobečky někde nezůstaly. "Kol chamira..." je odříkána právě po tomto brzkém obědě a pečlivém odstranění drobečků. Šabatová jídla (košer le-pesach) jsou servírována na jednorázovém nádobí, aby nedošlo ke kontaminaci pesachového nádobí. Tahle varianta je asi celkem schůdná pro jednotlivce nebo bezdětný pár. Moc si ji neumím představit v rodině s malými dětmi, co mají velký rozptyl drobků. Respektive umím, jen ta scéna má velmi daleko k tomu, čemu se říká "oneg šabat" (požitek ze šabatu).

Druhá varianta je vcelku jednoduchá-použijte na moci macesy, zadělané z ovocného džusu nebo vajec. Takovým macesům se říká "maca ašira" (bohatý maces). Maca ašira nemůže být použita na seder, protože to musíme jíst "chudý chléb", tedy obyčejný maces, abychom splnili micvu. Ale na Erev Pesach ho jíst můžeme. Tím pádem nevzniká žádný problém s eventuálním chamecem, který by se nám mohl doma někam zatoulat, nemusíme spěchat s tím, abychom jedli oběd a odříkali birkat ha-mazon před cca 10.hodinou dopoledne a můžeme si užít klidný šabat a odpočinout si před sederem. Proč tedy současné ortodoxní weby tuhle možnost nezmiňují? Je to proto, že aškenázský zvyk je nejíst maca ašira o Pesachu, protože se obávají, že při použití džusu, vína nebo vajec místo vody by přeci jen mohlo dojít k přimíchání vody do směsi, následně dojít ke kvašení a vznikl by chamec. Naši sefardší souvěrci naštěstí tuto domněnku nesdílí a proto je možné sehnat maca ašira s hechšerem na pesach (bez razítka "košer le-pesach" to samozřejmě může být a pravděpodobně je chamec), certifikuje je mimo jiné Ortodoxní unie (OU) nebo francouzský rabinát. Tuhle variantu silně doporučují dvě konzervativní responsa, na které najdete odkazy níže, ale nejde o žádný liberální výstřelek, protože tuto možnost navrhuje ve svých responses rabi Feinstein, a Josef Karo ve svém díle Bejt Josef uvádí, že použití maca ašira by pravděpodobně bylo preferovaným řešením problému, ale vzhledem k tomu, že ne všichni si maca ašira mohou dovolit, rabíni na tomto řešení netrvají. To bylo ovšem v 16.století.

Navíc-šabat před Pesachem NENÍ Pesach a certifikovaná maca ašira NENÍ chamec!

Na třetí šabatové jídlo, kdy bychom normálně také preferovali použití chleba a následného odříkání birkat ha-mazon, můžeme buď spoléhat na benevolentnější interpretaci a jíst také maca ašira, nebo se držet striktního výkladu a jíst jen ovoce, zeleninu nebo ryby. Tento striktní výklad je v základu odvozený od použití reálného chamecu na večeři a oběd, jak je popsáno výše, ale jíme-li maca ašira, můžeme limitováním třetího jídla zvýši chuť na ten opravdový maces při sederu.

Takže, chcete-li si ušetřit nervy na šabat (navíc šabat Hagadol!), zeptejte se svého dodavatele macesů, zda bude také k dostání "maca ašira".

Pokud nebude, můžete popřemýšlet ještě nad řešením, které navrhuje Ovadja Yossef (je v responsu rabi Golinkina níže). Ten říká, že obyčejný maces může být použit v pátek večer a na sobotní poledne si  připravíme maces uvařený v polévce (bude mít tedy chuť polévky) nebo osmažený na pánvi v oleji. Vaření v polévce si celkem umím představit s bytelným sefardským macesem, ale u toho křehkého strojového aškenázského si to moc představit neumím. Smažení na pánvi (vykošerované, samozřejmě) zase vyžaduje hodně velkou pánev, aby se tam maces vešel a nerozlámal se.

 

 

Vlevo: sefardský maces, vpravo: aškenázský maces

Responsa:

rabi Golinkin

rabi Abelson

A příště něco o plánování!

Purim sameach!

 Purim byl vloni první svátek, který naše liberální komunita zrušila (respektive, zrušili jsme oslavu), ačkoliv v té době ještě nebylo nic zakázáno. Vzpomínám si, jak jsme si tehdy s Elim říkali, zda nejsme zbytečně ustrašení a jestli to nepřeháníme. Nakonec se ukázalo, že jsme to nepřehnali ani v nejmenším, protože ortodoxní obce slavily jako obvykle a mělo to katastrofální následky.

Letošní Purim už je jiný v tom, že víme, co a jak. Eli se včera postil (já se vymluvila na to, že pořád ještě kojím, ale bez mučení přiznávám, že tenhle půst mě prozatím dost míjí). Večer jsme na chvíli doma vytáhli masky, se Samuelem jsem vyrobila královskou korunu (kterou pak odmítl nosit na hlavě) ze čtvrtky, kterou sám vybarvoval (viz foto, ze kterého je jasné, že matka tvořilka fakt nejsem). Ale řehtačky měly úspěch, minimálně u nás, sousedů jsme se neptali. K večeři jsme si dali čočku s košer salámem (protože salám visí, stejně jako visel Haman), Eli včera ještě zvládl přečíst Megilu, já odpadla celkovou únavou do postele. Eli dneska poslouchal Megilu přes zoom z konzervativní pařížské obce, kde začínali už v 9h, já se z práce připojila na zoom liberální obce JEM až od 10h. Větší část upečených hamentašen skončila jako mišloach manot (my dostali skvělé parve "koblihy"), na matanot la-evjonim také došlo, tak snad jsme v rámci možností povinnost splnili. I když včera jsme si dali jen jednu skleničku hruškovice, víc by nebylo kompatibilní s cestou do práce...

Purim sameach a šabat šalom!

Recept na Hamanovy uši (hamentašen) od Ester

 Včera jsem na facebooku slíbila recept na hamentašen, který mi vloni poslala Ester (potě, co jsem loni v zoufalství upekla jen jednu velkou hamentašku). Letošní výsledek je o dost lepší (takže bude i na mišloach manot), tak jsem požádala Ester, zda můžu její recept sdílet. Připsala jsem k němu jen pár malých poznámek (červeně). Makovou náplň jsem dělala podle svého receptu od oka, jako vždycky, a marmeládové jsou s meruňkovou marmeládou.

Odkaz na pdf je ke stažení tady.

Tady je recept jako jpeg (nepovedlo se mi to vložit jako pdf rovnou do blogu, asi tuhle možnost blogger limituje).

Šmuli a šábes

 Pro člověka, který v židovské tradici nevyrostl (tedy nejen pro konvertitu ale i pro baalei tešuva-ty, kdo se k tradici vrátili) není úplně jednoduché předat tradici svým dětem. Jak často říkám, židovství není pro malé děti, je potřeba hodně přemýšlení a učení, biblické příběhy nejsou tím, čím se zdají být na první dobrou...jenže zároveň je židovský rodič povinen židovství svým dětem předat a to pokud možno tak, aby v něm dál dobrovolně pokračovaly a jednou ho předaly svým dětem. Když začne šabat dodržovat dospělý, snadno najde spoustu pozitiv, které mu ta hromada zákazů přináší. Jak to ale vysvětlit dětem, zvlášť když nemáte žádnou vzpomínku na to, jak to řešili vaši rodiče. Na druhou stranu je paráda sledovat, jak se malé dítě (Šmulimu budou brzo dva roky) úplně přirozeně učí šabatové melodie a "dělá kiduš"  vůbec všechno, co jsem se já učila, bere jako přirozenou součást svého života.

Nejsme šomer šabat, ale přeci jen dodržujeme docela dost věcí a jedna z nich je i vypnutý telefon o šabatu (za normálních okolností i počítač, ale teď jsme čas od času nuceni zoomovat, přeci jen, Eli je předsedou komunity a je potřeba, aby byl přítomen). Šmuli si zvykl, sledovat písničky a pak i krátké filmy o krtkovi na telefonu při přebalování (byla to taktika, jak ho přimět ke spolupráci při čistění zubů a také když měl velký přebalovací bojkot a už nám to zůstalo). Ale o šábesu je telefon prostě vypnutý. Ze začátku to nesl dost těžce, ale zase o šabatu nikam nespěcháme, tak to nějak šlo (když člověk není v žádném presu, je mnohem, mnohem trpělivější). Pak už přijal fakt, že je šábes a telefon je vypnutý, ale jen v pátek večer. V sobotu ráno, když pochopil, že zase žádná písnička nebude, protestoval. "Ne, šábes ne!". Minulé dva šabaty už pochopil, moje vysvětlování, že po havdale už zase telefon zapneme a sice se přes den párkrát zeptal, ale bez nějakých větších emocí. A pak v neděli po skypu babičce důležitě vysvětloval, že o šabatu vypínáme telefon, ale po havdale ho zase zapneme a posloucháme písničky. Jen to teda babičce vysvětloval francouzsky, tak z toho moc neměla...

I přes vypnutý telefon má Šmuli šábes rád-líbí se mu kiduš (a moc mu chutná hroznový džus), zpívání, když obcházíme stůl při Šalom alejchem, miluje barchesy. Fascinuje ho várnice na horkou vodu (ale ví, že na ni nemá šahat). A snažím se, aby šabat byl den, kdy jsme spolu a máme čas si hrát, jít na procházku, pořádně si po obědě společně schrupnout. 

Když jsem studovala s rabínem Berkowiczem, vyprávěl mi, jak ho jako malého fascinoval Pesach-jak jeho rodiče přinesli z půdy krabice s nádobím a vynesli nahoru běžné nádobí, všechny ty složité přípravy a že to mělo takový nádech tajemna a slavnostnosti. Tahle jeho vzpomínka je pro mne (vlastně jediný) návod, jak předávání tradice uchopit. Ale jestli se mi to povede, to se přijďte zeptat tak za 30 let...

Avi: Parašat Mišpatim (Šemot 21,1 – 24,18)

  Parašat Mišpatim ve II. Knize Mojžíšově, v Sefer Šemot, je napěchována přikázáními. Jsou tu probírána i  přikázání, která se týkají náhrady škod při různých příležitostech. Probírali jsme tuto tématiku s rabínem Pečaričem v rámci talmudického traktátu Nezikin- = Škody. Bylo to ohromně zajímavé. Ale dnes se ale chci zaměřit jen na jeden detail u jedné škody. Můžeme tu číst:

  „Když se muži dostanou do sporu a jeden druhého uhodí kamenem nebo pěstí, ale on nezemře, nýbrž je upoután na lůžko a zase vstane a může vycházet o holi, bude pachatel bez viny; poskytne pouze náhradu za jeho vyřazení z práce a zajistí mu léčení.“ (Šemot 21,18-19)

  Proč je tenhle verš tak zajímavý? Naši moudří říkají: „Odtud je svolení k tomu, aby lékaři léčili.“         (Bava Kama 85a). Bez tohoto verše by si někdo mohl myslet, že jelikož nemoc, stejně jako všechno ostatní, je božím řízením, měl by zapojit tešuvu (pokání) a dobré skutky –  jako lék na svou nemoc a nevyhledávat lékařskou péči. Člověk tedy naopak má vyhledat lékařskou péči. Myslím si, že každý podivný guru anebo sekta se pozná právě podle toho, že lékařskou péči má za zbytečnou, protože všechno zvládnou vlastními silami. To ale taky neznamená, že duchovní stav nemocného nemá žádný vliv na léčení. V Šulchan Aruch (Orach Chajim 230,4) se můžeme dočíst, že by se měl pacient zároveň modlit: Kéž bude Tvou vůlí… aby tato činnost byla pro mě uzdravením. A modlit se třikrát denně Šmone esre pro úplné uzdravení.

  Vypráví se o tom, že jednou někdo Gaona z Vilny informoval o tom, že jeden lékař řekl jistému pacientovi: „Neexistuje pro tebe žádná naděje, určitě zemřeš.“ Dopálený Gaon energicky odpověděl: Tóra dává lékaři povolení léčit, ale nemá žádné právo říkat, že neexistuje žádná naděje.“

  Gemara říká: „Nejlepší doktoři jsou určeni pro gejhinom  („peklo“)“  (Kidušin 82a). Maharša  vysvětluje, že se jedná pouze o arogantního lékaře, který se považuje za nejlepšího ve svém oboru, a proto odmítá konzultaci s dalšími lékaři, i když jde o život pacienta. Přitom ta konzultace by mohla vést k novým nápadům a třeba i k vyléčení. Když to odmítne, může to klidně vést i ke smrti pacienta a tedy k tomu, že by lékař kvůli své namyšlenosti mohl být odsouzen ke gejhinom.

  Rabín Jaakov Bender vyprávěl o lékařích z opačných konců spektra, se kterými se setkal osobně. Před mnoha lety sám trpěl šílenou bolestí hlavy, která byla hodně netypická. V jeho komunitě mu doporučili doktora, věhlasného odborníka, který měl ale také vyšší než průměrnou dávku ega. Když měl jednou navštívit nemocného chasidského rebeho, na jeho žádost se u domu shromáždil dav chasidů, který měl vzdávat hold jeho odbornosti a skvělému vzhledu… A tohoto lékaře navštívil rabín Bender v jeho kanceláři. Bylo to v pátek odpoledne, před šábesem, a milý doktor mu řekl, že má nejspíš nádor na mozku, že je to tak padesát na padesát. A to bylo všechno, ten lékařský velikán odešel. Rabín neměl možnost položit mu jedinou otázku. Asi si umíte představit, jak se v tu chvíli cítil. Potřeboval se objednat na CT a nejbližší možný termín byl v pondělí. V pondělí v 17 hodin absolvoval vyšetření na CT. Od pátečního rozhovoru s doktorem nemyslel na nic jiného, než jak dopadne CT. Zaměstnankyně u CT mu nemohla sdělit výsledek, to je záležitost doktora, jak mu jasně řekla. Přesto se jí snažil přesvědčit, že takové čekání je hrozné. A ta dobrá osoba nakonec přece jen naznačila, že to vypadá dobře, ale že oficiální sdělení může udělat jen doktor. A ať ji neprozradí, že mu něco naznačila, aby neměla problém. Rabín tedy, dle instrukcí, volal v úterý ráno. Bylo mu řečeno, že je doktor zaneprázdněn a že má volat odpoledne. A tak se to opakovalo, ráno, večer, ráno, večer… Když už byl čtvrteční večer a stále si ten lékař neudělal pět minut času na pacienta v takových obavách (nemohl vědět, že technik od CT něco naznačil), tak rabín nechal u jeho sekretářky vzkaz: „Řekněte doktoru XY, že pokud mi během příštích 15 minut nezavolá, budu ho žalovat do posledního centu a už nikdy nezažije klidný den!“

  O deset minut později už volal doktor. „Rabi, pročpak jsi tak rozrušený? Vždyť je vyšetření na CT úplně v pořádku..“ Rabín tedy vysvětlil tak žalostně málo empatickému doktorovi, proč je tak rozrušený.  A v duchu si říkal, že to je zřejmě ten typ „nejlepšího doktora“, o kterém naši moudří říkají, že jim patří gejhinom.

  Pak ale taky rabín Bender mluvil o těch doktorech, kteří patří mezi ty skutečně dobré. Které neurazí, když se pacient obrátí na další odborníky, dokonce to uvítají. Na ty, co po náročném dni ještě po večerech telefonují se svými staršími pacienty, kteří by se k nim těžko dostávali. A mluvil o mnoha dalších, pro které je toto povolání i posláním. Třeba o jednom z nich, který musel zrovna na erev šabat mladé pacientce sdělit diagnózu velice závažné nemoci. A on s ní strávil tři hodiny, aby jí po takové zprávě dodal chizuk (sílu) pro další boj s tak těžkým soupeřem…

  Žijeme dnes v náročné době, kdy si často i lékaři navzájem odporují, jsme znejisťováni různými dezinformacemi. Navíc v době pandemie s opakujícími se vlnami se dá těžko myslet jenom na ta samotná zdravotní hlediska. Když se zhroutí ekonomika, těžko bude vzkvétat i samotné zdravotnictví… Ale aspoň nějaký jasnější pohled máme. Máme si vážit všech lékařů, kteří jsou své profesi oddáni a  nechybí jim empatie. Máme je vyhledávat. Potřebujeme je jako sůl. A z naší strany: buďme zase těmi opravdu nejlepšími pacienty, když už se z nás pacienti stanou. Neztěžujme jim to - aby se pro nás taky nějaký ten gejhinom nenašel.

Je to micva, být ekolo? (5.)

 Svůj poslední článek na tohle téma jsem napsala skoro před rokem, tak si zase můžu dovolit malé ohlédnutí. 

Nejsme bezodpadová domácnost a ani v dohledné době nebudeme. Naše minimalizování ekologické stopy naráží na praktické problémy, které v tuhle chvíli nemají řešení, zejména nedostatek času. Ekologie mě sice zajímá, ale není to moje hlavní hobby-nechci ekologickými alternativami zabít to málo volného času, který mám. Takže je to neustálé balancování mezi tím, co bych chtěla a co reálně, jako pracující matka, zvládnu. 

A to mě dovedlo k přehodnocení titulku článku a ekologii obecně. Být ekolo je v současné době, kdy už vidíme první důsledky globálního oteplování  nezřízeného konzumu kolem sebe, micva asi tak jako je micva dodržovat dopravní předpisy. Prostě nutnost. Dina de-malchuta dina, zákon země je zákon, až na to, že v případě ekologie je to Země a přírodní zákony. Takže nemá smysl se ptát zda a proč, ale jak. A to je v současné době ten největší oříšek-pokud ekologické chování, omezení odpadů nebudou dostupné všem, nebo alespoň většině, bez většího úsilí a bez pocitu, že se máme hůř, nikam se nehneme. Dobrý pocit vyváží malé nepohodlí, ale nepřeváží výrazné nepohodlí nebo velkou ztrátu volného času. A všichni se chceme mít lépe a když ne my, tak alepoň naše děti. 

Můžeme apelovat na nutnost omezit konzum, hledat štěstí jinde než v materiálních věcech a samozřejmě budeme mít pravdu. Nákupy oblečení a elektroniky a  létání na dovolené na druhý konec světa, abychom ostatním ukázali. Tohle je věc módy a když bude v módě chodit pěšky a jezdit na kole, mít minimalistický šatník, který se moc neobměňuje a nejlepší telefon bude ten, kde drahé kovy nepocházejí z pochybných dolů v Kongu, tak se to do společnoti promítne (už teď začínáme vidět posun, i když to jde ztuha). Ale pak jsou tu provozní záležitosti. Dokud nevyřešíme, jak má průměrná pracující rodina nakoupit tak, aby vyprodukovala minimum odpadu, nakoupila zejména lokálně, za fér cenu (fér pro prodávajícího i kupujícího) a nestrávila jen nákupy a běháním po x obchodech veškerý volný čas, někdo nemusel neustále promýšlet kdy co a kde koupit, tak to prostě fungovat nebude. Ekologický způsob života musí být dostupný pro lidi, co mají hluboko do kapsy (i když ti obvykle neplýtvají), pro ty, co mají málo času, pro ty, co je ekologie moc nezajímá, ale klidně se připojí, pokud to budou dělat všichni. Ale tím myslím reálný ekologický impakt, ne to, co momentálně někteří výrobci předvádí, když na svoje "inovované obaly" píší, že použili o 30% méně plastu, nebo balí vše do nesmyslně velkých, ale zato papírových, krabic (a v ní je stejně ještě plastový sáček).

V téhle oblasti je teď obrovký prostor pro inovace, kdybyste někdo chtěl začít s nějakým start-upem, tady je pár namátkových nápadů: bezobalový drive, kde přes internet zadáte objednávku a pak si ji jen v určený čas vyzvednete s tím, že látkové pytlíky a jiné použité nádoby na zboží jsou zálohované a vratné při příštím nákupu...s tím, že takový drive nabízí komplet základní sortiment-ovoce,zelenina, pečivo, těstoviny, rýži, mléčné výrobky...až po základní drogistické zboží. 

Nebo třeba rozšíření využití vratného skla tak, že by na trhu směl existovat jen omezený počet druhů sklenic a lahví, které by tím pádem byly vratné. Výrobci by se odlišovali pouze etiketou, nikoliv tvarem skleněné nádoby.

Inovace na poli obalů pro e-shopy, znovupoužitelné krabice...

Otázka, jak umožnit výběr zboží bez nutnosti mít zásoby všeho.

No, dneska to moc o židovství nebylo, ale muselo to ven. A příště se polepším, koneckonců. blíží se Purim!

Rabín po stopadesátéprvní

 Včera jsme měli schůzi správní rady naší židovské obce, která byla věnována čistě otázce rabína. Od fiaska s německou rabínkou, se kterou to fakt nefungovalo, jsme fungovali víceméně z vlastních zdrojů a zhruba jednou měsíčně a na některé svátky jsme tu měli nějakého rabínského studenta. Rabínských studentů je v tuhle chvíli na francouzském trhu docela hodně (a vyvstává otázka, co budou všichni dělat, až dostudují), tak to nebyl problém. Jenže od nás tohle řešení vyžadovalo spoustu práce a času, kterého my dva s Elim od příchodu Samuela nemáme mnoho, náš hlavní chazan má občas nějaké angažmá v opeře (dokonce i teď měl angažmá v Monaku), prostě, chtělo by to nějaké trvalejší řešení.

Rabínka Bebe, první francouzská rabínka, která zorganizovala nejprve vzdělání francouzských studentů na Leo Baeck College v Londýně a poté, co bylo zřejmé, že francouzský liberální judaismus má jistá specifika, založila vloni vlastní rabínský seminář v Paříži (o kterém se moc neví a nejspíš nebude přijímat studenty každý rok) nám nedávno začala dohazovat jednu studentku posledního ročníku Leo Baeck, že by u nás příští rok mohla začít pracovat. Což byl poslední bod, který nás donutil zase znovu otevřít otázku rabína-co malá liberální komunita od rabína čeká a co mu může nabídnout.

Rabínka, kterou nám z Paříže dohazují, náš kamarád Izák označil jako "talmudický geek". Upřímně-neznám jiného liberálního rabína, který by studoval Daf jomi, denně publikoval shrnutí na facebooku (uzavřená skupina ´Oneg haTalmud) a začal Talmud a Mišnu učit ostatní rabínské studenty dřív, než sám vůbec dostudoval. Co se její odbornosti týče, nemáme žádné pochybnosti. 

Jenže malá komunita, pokud se chce rozvíjet, potřebuje rabína se silným charismatem, extroverta, který nadšeně vítá každého příchozího mezi dveřmi, pamatuje si, co koho zajímá, trápí nebo se mu něco podařilo. Navazuje vztahy s lehkostí a lidé jsou pozitivně nabití, jen se s ním potkají. Naše potenciální kandidátka je spíš uzavřenější, ne, že by se stranila lidí, to v žádném případě, ale není to extravert. Nic proti, protože já jsem dost podobná a mám pro to velké pochopení (mě po lidské stránce vcelku sedl, ale já nejsem celá komunita, že). Ale vzhledem ke zkušenotem, které jsme v posledních letech udělali, jsme snad schopní ji v začátcích trochu podpořit, aby postupně tuhle stránku rabínování rozvíjela. Snad se nám to podaří.

Otázkou samozřejmě zůstává, co může naše komunita nabídnout-moc toho není. Maximálně poloviční úvazek, protože na víc prostě nejsou peníze (a taky, co by celou tu dobu rabín dělal??). Kurz Talmudu nejpíš bude zajímat jen nás pár, kteří jsme dříve studovali s Izákem. Možnost rozvoje komunity je limitovaná silou konzistoře, která je zde velká. 

Otázek je hodně, ale shodli jsme se, že to zkusíme a na navrhovaný "šiduch" kývneme. Teď je otázka, co na to nevěsta, zda si nakonec plácneme a za jakých podmínek. A jestli to bude fungovat.

Moc si to přeju. Rabínka, která má liturgii v malíčku, dobře zpívá, velmi dobře čte z Tóry, má solidní erudici v Talmudu a není uzavřená v kategoriích "liberální x ortodoxní" by byla určitě přínosem. Ale jen, když to bude fungovat i po lidské stránce. Tak snad...