Pro člověka, který v židovské tradici nevyrostl (tedy nejen pro konvertitu ale i pro baalei tešuva-ty, kdo se k tradici vrátili) není úplně jednoduché předat tradici svým dětem. Jak často říkám, židovství není pro malé děti, je potřeba hodně přemýšlení a učení, biblické příběhy nejsou tím, čím se zdají být na první dobrou...jenže zároveň je židovský rodič povinen židovství svým dětem předat a to pokud možno tak, aby v něm dál dobrovolně pokračovaly a jednou ho předaly svým dětem. Když začne šabat dodržovat dospělý, snadno najde spoustu pozitiv, které mu ta hromada zákazů přináší. Jak to ale vysvětlit dětem, zvlášť když nemáte žádnou vzpomínku na to, jak to řešili vaši rodiče. Na druhou stranu je paráda sledovat, jak se malé dítě (Šmulimu budou brzo dva roky) úplně přirozeně učí šabatové melodie a "dělá kiduš" vůbec všechno, co jsem se já učila, bere jako přirozenou součást svého života.
Nejsme šomer šabat, ale přeci jen dodržujeme docela dost věcí a jedna z nich je i vypnutý telefon o šabatu (za normálních okolností i počítač, ale teď jsme čas od času nuceni zoomovat, přeci jen, Eli je předsedou komunity a je potřeba, aby byl přítomen). Šmuli si zvykl, sledovat písničky a pak i krátké filmy o krtkovi na telefonu při přebalování (byla to taktika, jak ho přimět ke spolupráci při čistění zubů a také když měl velký přebalovací bojkot a už nám to zůstalo). Ale o šábesu je telefon prostě vypnutý. Ze začátku to nesl dost těžce, ale zase o šabatu nikam nespěcháme, tak to nějak šlo (když člověk není v žádném presu, je mnohem, mnohem trpělivější). Pak už přijal fakt, že je šábes a telefon je vypnutý, ale jen v pátek večer. V sobotu ráno, když pochopil, že zase žádná písnička nebude, protestoval. "Ne, šábes ne!". Minulé dva šabaty už pochopil, moje vysvětlování, že po havdale už zase telefon zapneme a sice se přes den párkrát zeptal, ale bez nějakých větších emocí. A pak v neděli po skypu babičce důležitě vysvětloval, že o šabatu vypínáme telefon, ale po havdale ho zase zapneme a posloucháme písničky. Jen to teda babičce vysvětloval francouzsky, tak z toho moc neměla...
I přes vypnutý telefon má Šmuli šábes rád-líbí se mu kiduš (a moc mu chutná hroznový džus), zpívání, když obcházíme stůl při Šalom alejchem, miluje barchesy. Fascinuje ho várnice na horkou vodu (ale ví, že na ni nemá šahat). A snažím se, aby šabat byl den, kdy jsme spolu a máme čas si hrát, jít na procházku, pořádně si po obědě společně schrupnout.
Když jsem studovala s rabínem Berkowiczem, vyprávěl mi, jak ho jako malého fascinoval Pesach-jak jeho rodiče přinesli z půdy krabice s nádobím a vynesli nahoru běžné nádobí, všechny ty složité přípravy a že to mělo takový nádech tajemna a slavnostnosti. Tahle jeho vzpomínka je pro mne (vlastně jediný) návod, jak předávání tradice uchopit. Ale jestli se mi to povede, to se přijďte zeptat tak za 30 let...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire