Avi: Parašat Mišpatim (Šemot 21,1 – 24,18)

  Parašat Mišpatim ve II. Knize Mojžíšově, v Sefer Šemot, je napěchována přikázáními. Jsou tu probírána i  přikázání, která se týkají náhrady škod při různých příležitostech. Probírali jsme tuto tématiku s rabínem Pečaričem v rámci talmudického traktátu Nezikin- = Škody. Bylo to ohromně zajímavé. Ale dnes se ale chci zaměřit jen na jeden detail u jedné škody. Můžeme tu číst:

  „Když se muži dostanou do sporu a jeden druhého uhodí kamenem nebo pěstí, ale on nezemře, nýbrž je upoután na lůžko a zase vstane a může vycházet o holi, bude pachatel bez viny; poskytne pouze náhradu za jeho vyřazení z práce a zajistí mu léčení.“ (Šemot 21,18-19)

  Proč je tenhle verš tak zajímavý? Naši moudří říkají: „Odtud je svolení k tomu, aby lékaři léčili.“         (Bava Kama 85a). Bez tohoto verše by si někdo mohl myslet, že jelikož nemoc, stejně jako všechno ostatní, je božím řízením, měl by zapojit tešuvu (pokání) a dobré skutky –  jako lék na svou nemoc a nevyhledávat lékařskou péči. Člověk tedy naopak má vyhledat lékařskou péči. Myslím si, že každý podivný guru anebo sekta se pozná právě podle toho, že lékařskou péči má za zbytečnou, protože všechno zvládnou vlastními silami. To ale taky neznamená, že duchovní stav nemocného nemá žádný vliv na léčení. V Šulchan Aruch (Orach Chajim 230,4) se můžeme dočíst, že by se měl pacient zároveň modlit: Kéž bude Tvou vůlí… aby tato činnost byla pro mě uzdravením. A modlit se třikrát denně Šmone esre pro úplné uzdravení.

  Vypráví se o tom, že jednou někdo Gaona z Vilny informoval o tom, že jeden lékař řekl jistému pacientovi: „Neexistuje pro tebe žádná naděje, určitě zemřeš.“ Dopálený Gaon energicky odpověděl: Tóra dává lékaři povolení léčit, ale nemá žádné právo říkat, že neexistuje žádná naděje.“

  Gemara říká: „Nejlepší doktoři jsou určeni pro gejhinom  („peklo“)“  (Kidušin 82a). Maharša  vysvětluje, že se jedná pouze o arogantního lékaře, který se považuje za nejlepšího ve svém oboru, a proto odmítá konzultaci s dalšími lékaři, i když jde o život pacienta. Přitom ta konzultace by mohla vést k novým nápadům a třeba i k vyléčení. Když to odmítne, může to klidně vést i ke smrti pacienta a tedy k tomu, že by lékař kvůli své namyšlenosti mohl být odsouzen ke gejhinom.

  Rabín Jaakov Bender vyprávěl o lékařích z opačných konců spektra, se kterými se setkal osobně. Před mnoha lety sám trpěl šílenou bolestí hlavy, která byla hodně netypická. V jeho komunitě mu doporučili doktora, věhlasného odborníka, který měl ale také vyšší než průměrnou dávku ega. Když měl jednou navštívit nemocného chasidského rebeho, na jeho žádost se u domu shromáždil dav chasidů, který měl vzdávat hold jeho odbornosti a skvělému vzhledu… A tohoto lékaře navštívil rabín Bender v jeho kanceláři. Bylo to v pátek odpoledne, před šábesem, a milý doktor mu řekl, že má nejspíš nádor na mozku, že je to tak padesát na padesát. A to bylo všechno, ten lékařský velikán odešel. Rabín neměl možnost položit mu jedinou otázku. Asi si umíte představit, jak se v tu chvíli cítil. Potřeboval se objednat na CT a nejbližší možný termín byl v pondělí. V pondělí v 17 hodin absolvoval vyšetření na CT. Od pátečního rozhovoru s doktorem nemyslel na nic jiného, než jak dopadne CT. Zaměstnankyně u CT mu nemohla sdělit výsledek, to je záležitost doktora, jak mu jasně řekla. Přesto se jí snažil přesvědčit, že takové čekání je hrozné. A ta dobrá osoba nakonec přece jen naznačila, že to vypadá dobře, ale že oficiální sdělení může udělat jen doktor. A ať ji neprozradí, že mu něco naznačila, aby neměla problém. Rabín tedy, dle instrukcí, volal v úterý ráno. Bylo mu řečeno, že je doktor zaneprázdněn a že má volat odpoledne. A tak se to opakovalo, ráno, večer, ráno, večer… Když už byl čtvrteční večer a stále si ten lékař neudělal pět minut času na pacienta v takových obavách (nemohl vědět, že technik od CT něco naznačil), tak rabín nechal u jeho sekretářky vzkaz: „Řekněte doktoru XY, že pokud mi během příštích 15 minut nezavolá, budu ho žalovat do posledního centu a už nikdy nezažije klidný den!“

  O deset minut později už volal doktor. „Rabi, pročpak jsi tak rozrušený? Vždyť je vyšetření na CT úplně v pořádku..“ Rabín tedy vysvětlil tak žalostně málo empatickému doktorovi, proč je tak rozrušený.  A v duchu si říkal, že to je zřejmě ten typ „nejlepšího doktora“, o kterém naši moudří říkají, že jim patří gejhinom.

  Pak ale taky rabín Bender mluvil o těch doktorech, kteří patří mezi ty skutečně dobré. Které neurazí, když se pacient obrátí na další odborníky, dokonce to uvítají. Na ty, co po náročném dni ještě po večerech telefonují se svými staršími pacienty, kteří by se k nim těžko dostávali. A mluvil o mnoha dalších, pro které je toto povolání i posláním. Třeba o jednom z nich, který musel zrovna na erev šabat mladé pacientce sdělit diagnózu velice závažné nemoci. A on s ní strávil tři hodiny, aby jí po takové zprávě dodal chizuk (sílu) pro další boj s tak těžkým soupeřem…

  Žijeme dnes v náročné době, kdy si často i lékaři navzájem odporují, jsme znejisťováni různými dezinformacemi. Navíc v době pandemie s opakujícími se vlnami se dá těžko myslet jenom na ta samotná zdravotní hlediska. Když se zhroutí ekonomika, těžko bude vzkvétat i samotné zdravotnictví… Ale aspoň nějaký jasnější pohled máme. Máme si vážit všech lékařů, kteří jsou své profesi oddáni a  nechybí jim empatie. Máme je vyhledávat. Potřebujeme je jako sůl. A z naší strany: buďme zase těmi opravdu nejlepšími pacienty, když už se z nás pacienti stanou. Neztěžujme jim to - aby se pro nás taky nějaký ten gejhinom nenašel.